Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Bestie s tváří laskavého dědečka ožívá. Dusivá atmosféra počátku padesátých let, samota, divoká šumavská příroda a zlo, překonávající lidské chápání, natahuje ruku do současnosti

11.11.2015
Bestie s tváří laskavého dědečka ožívá. Dusivá atmosféra počátku padesátých let, samota, divoká šumavská příroda a zlo, překonávající lidské chápání, natahuje ruku do současnosti

Foto: 2media / Richard Klíčník

Popisek: Spisovatel Pavel Renčín

ROZHOVOR Děsivý případ z poválečných let ožívá v moderním thrilleru Pavla Renčína Vězněná. Příběh je inspirován skutečnou událostí ze šumavského pohraničí, která je zároveň jedním z nejhrůznějších případů české kriminalistiky. Jde o případ Huberta Pilčíka, jenž byl usvědčen z pěti vražd, které páchal v letech 1048 až 1951, ale obětí bylo pravděpodobně ještě víc, Pilčík je považován za největšího sériového vraha české historie... O temném thrilleru jsme hovořili s jeho autorem, spisovatelem Pavlem Renčínem. A připomeneme i Huberta Pilčíka a jeho sadistické zločiny, jak je strohým policejním jazykem popsal Kriminalistický ústav.

Román Vězněná je bezkonkurenčně nejlepším thrillerem z pera Pavla Renčína. Středoškolský učitel Martin trpí nočními můrami a podivnými výpadky paměti. Připadá mu, jako by jej stahovala neviditelná bažina, propadá záchvatům zuřivosti – a v posteli se mu zjevuje mrtvá dívka, o níž tuší, že by ji měl znát. Děsí se toho, jakou roli mohl v její smrti sehrát. A možná že se jen ztrácí v hlubině šílenství. Jeho tajemství má kořeny ve čtyřicet let staré minulosti a klíč k němu drží v ruce malá holčička Marie, která jede na prázdniny do šumavských hvozdů. Brána k jejímu hrůznému osudu, jenž je neoddělitelně propojen s osudem Martinovým, je otevřená dokořán a už není cesty zpět… Román právě vydává Argo, má 236 stran, doporučená cena je 279 Kč.

Téma si vybralo mě: Ty nejhorší věci si ani autor se slušnou fantazií nevymyslí, ty se opravdu staly

 

 

Vaše nová kniha je inspirovaná skutečným příběhem. Proč jste si vybral zrovna Huberta Pilčíka?

Ono to ani není tak, že bych si ho vybral já, spíš si to téma vybralo mě. Poprvé jsem na něj narazil při hledání něčeho jiného na internetu. Popis zločinu byl doprovázen i fotografiemi a vzhledem k tomu, že ten případ znáte, asi pochopíte, jak mě šokoval. Bylo to něco, co nezapadalo do mého vidění světa, to byla dobrá autorská inspirace. Většina mých knih i povídek má nějaké reálné jádro, kolem kterého vznikne celý příběh. Když jsem psal Vězněnou, někdy to bylo opravdu hodně drsné, zdály se mi špatné sny, uvědomil jsem si, že ty nejhorší věci si ani autor se slušnou fantazií nevymyslí. Ty nejhorší věci se opravdu staly.

Znáte i další díla, která tento případ inspiroval, třeba detektivku Hany Proškové Měsíc s dýmkou?

Mám takové pravidlo. Když píšu nějakou knížku, vyhýbám se podobným dílům kolegů spisovatelů. Má to jednoduché vysvětlení - buď bych v jejich zpracování narazil na skvělý nápad a mrzelo by mě, že už napadl někoho jiného, anebo by mě to neobohatilo. Radši mám čistou hlavu.

Je vaše kniha spíš detektivka, nebo thriller? Jsou tam i prvky fantasy?

Vězněná je hodně temný thriller, fantaskních prvků tam je málo. Chtěl jsem, aby si odpověděl sám čtenář, jestli zlo v příběhu pochází především z člověka, nebo je i dílem nějakých jiných sil. Nabízím mu nějaké vysvětlení, ale rozhodnutí je na něm.

Máte rád díla Stephena Kinga? Kdo z urban fantasy patří k vašim oblíbencům?

Stephena Kinga velice uznávám.  Nejen pro jeho příběhy, je to opravdu skvělý stylista, naprosto jedinečně dokáže vytvořit perfektně uvěřitelný, realistický příběh, a ve chvíli, kdy mu čtenář zobe z ruky, začne čarovat. Líbí se mi, jak dokáže balancovat mezi realitou a fikcí. Z autorů městské fantasy mám nejradši Neila Gaimana, který pracuje velmi podobně jako já, akorát je na rozdíl ode mne boží.  

K případu Huberta Pilčíka. Kde jste hledal informace? A jak moc je kniha „inspirovaná" tímto hrůzným příběhem?

Informace, které jsem potřeboval, jsem našel v archivech, článcích i na internetu. Nějaké informace jsou k dohledání i v Muzeu Policie ČR. Zkoušel jsem najít i přeživší unesenou dívku. Pro mě byl ale případ důležitý hlavně jako inspirace, nezpracovával jsem ho jako literaturu faktu. Hlavní dějová linie Vězněné se odehrává v podstatě o dvě dekády později, postavy se jmenují jinak a celý můj příběh má lehce monstróznější obrysy. Zapojil jsem do něj i další legendy i reálné příběhy z klostermannovské i poválečné Šumavy.

Myslíte, že je to nejpříšernější případ v dějinách naší kriminalistiky?

To nedokážu posoudit, takový přehled nemám. Ale pro mne byl asi tím nejvíc šokujícím. Tou promyšleností. Zarytým zlem. A donebevolající drzostí, s jakou dívku věznil.

Prý jste měl doma půjčenou tu bednu, do které Pilčík strkal hlavu té holčičky... Kde jste ji vzal, v Muzeu kriminalistiky? Děsila vás?

Nerad bych zacházel do detailů, ale ta zkušenost byla k nezaplacení. Kdo umí hledat, nalezne fotky té věci na internetu, a to je tak všechno, co k tomu můžu říci.

Koho z českých současných autorů čtete a uznáváte?

Především své stájové kolegy z Arga. A Michala Viewegha mám rád, protože spolu hrajeme na každoroční benefici fotbal proti čtenářům.

Myslíte, že se v Česku může spisovatel uživit jen psaním? Nepočítaje tedy Viewegha, tomu se to, zdá se, daří...

Myslím, že v Česku se uživit psaním dá. Tato pravda platí hádám tak pro 1% spisovatelů. Já jsem si tuto otázku pro sebe zodpověděl už před lety. Psaní je pro mě zábava a láska, nechtěl bych si z něj udělat práci a nutnost. Peníze se dají vydělat mnohem jednodušším způsobem.

Co chystáte dalšího? 

S hledáním tématu nespěchám. Počkám si na to, jak se čtenářům zalíbí Vězněná. Mám osmiměsíčního synka, takže máme s manželkou dohodu. Když se nevyprodá celý náklad, tak příští kniha budou pohádky.

Kdo je Pavel Renčín?

Autor, narozený v roce 1977… Od konce devadesátých let, kdy debutoval prvními povídkami, se jméno Pavla Renčína pravidelně objevuje v předních antologiích fantastického žánru. Jeho tvorba zahrnuje především městskou fantasy, stále silněji v ní ale zaznívá hlas realismu a hororu.  První román Nepohádka vyšel v roce 2004, Jméno korábu v roce 2007. V letech 2008-2011 Renčín publikoval fantasy trilogii Městské války, skládající se z románů Zlatý kříž (nominován na cenu Akademie SFFH a v kategorii nejlepší česká kniha oceněn cenou Aeronautilus), Runový meč a Věk nenávisti. V roce 2009 vyšel výběr nejlepších Renčínových povídek ve sborníku Beton, kosti a sny a v roce 2010 vyšel knižně Labyrint, internetový román psaný spolu se čtenáři, který se stal jakousi předehrou k trilogii Městské války. Románem Vězněná autor vykročil k temné realitě naší současnosti.

Jak to tenkrát doopravdy bylo?

Ve večerních hodinách 6. března 1951 vypukl v opuštěné hájence Lipovka v blízkosti malé obce Nekmíř v tehdejším okrese Plzeň požár. Následující den při ohledání požářiště byly nalezeny značně ohořelé části lidského těla. Vzhledem k vysokému stupni ohoření tkání a kostí mrtvoly vzniklo podezření, že tělo neznámého člověka bylo polito hořlavou látkou a zapáleno. V blízkosti ohořelé mrtvoly se pak nacházely předměty, které se i přes vysoký žár neroztavily - jedna velká kovová přezka od pánské obuvi, kovová výztuha do límce pánské košile a střepy skel dioptrických brýlí. Na krku mrtvoly byla nalezena část řetízku, jehož články měly tvar obdélníčků. Z těchto nálezů vznikla domněnka, že se jedná o pozůstatky muže.

Pitva prokázala, že se jedná o muže vysokého 170 - 175 cm ve věku kolem 50 - 60 let. Další nálezy soudních lékařů, zejména známky „vaření krve v tepnách" vyvolávaly domněnku, že muž uhořel zaživa. Bezprostřední příčinu smrti neznámého muže se však pitvajícím lékařům nepodařilo zjistit, neboť jak je v pitevním protokolu doslova uvedeno: „Končetiny, tak i vnitřní útroby většinou chybějí". Další pátrání po totožnosti ohořelé mrtvoly bylo bezvýsledné.

Dvě zubní korunky a chomáč vlasů zavražděné ženy

Dne 20. července téhož roku obnažily děti, hrající se v písku v lesním masívu u obce Senec lidskou nohu. V mělkém hrobě se našla polonahá mrtvola ženy ve věku kolem 30 let v pokročilém hnilobném stavu. Kolem krku měla ovázaný provaz a z úst ji vyčníval roubík. Již z prvního pohledu na mrtvolu bylo zcela zřejmé, že byla zavražděna. Vzdálenost mezi nálezem ohořelé mrtvoly muže a zavražděné ženy byla kolem 10 km. Soudní lékaři zjistili, že tělo bylo v hrobě 3-5 měsíců a kriminalistům na jejich žádost předali pro účely pátrání dvě zubní korunky, zhotovené tehdy poměrně ojedinělou technologií zvanou „acolitová inlay" a chomáč vlasů zavražděné. Jeden z kriminalistů pak obcházel zubní lékaře a laboranty a předkládal jim zubní korunky. Koncem srpna 1951 poznal jeden z plzeňských zubních lékařů z předložených korunek svou práci a také uvedl jméno a adresu pacientky, pro níž ji zhotovil. Jednalo se o Renatu Balleyovou, narozenou 1. ledna 1920. Byla svobodná a pracovala jako fotografka v Plzni.

Dalším šetřením známých a příbuzných Renaty Balleyové bylo zjištěno, že hodlala ilegálně opustit Československo. Významný byl přesný popis Emanuela Balleye a jeho dcery Renaty, získaný od příbuzných a známých, který se shodoval s některými markantními znaky obou nalezených mrtvol muže a ženy u Nekmíře a Sence. Rozhodující pak bylo tvrzení jedné z příbuzných, že Renata Balleyová, její otec Emanuel Balley a jejich 12letá neteř překročili hranice a nalézají se v Bavorsku. Toto tvrzení doložila i několika dopisy z Bavorska, psané rukou 12leté neteře. Přiznala, že také měla zájem emigrovat a „převaděče" navštívila v jeho domku. V Senci pak přímo označila dům číslo 149, ve kterém bydlel Hubert Pilčík se svou manželkou.

Bylinkář a ochránce přírody

Rozpor mezi zjištěnými fakty spojených se smrtí Renaty Balleyové a jejího otce a tvrzením o tom, že oba jsou za hranicemi společně s 12letou neteří, mohl odstranit pouze „převaděč" Hubert Pilčík. K jeho osobě bylo zjištěno, že se jedná o důchodce s velmi dobrou pověstí. Sbíral léčivé rostliny, často chodil do přírody a podnikal dlouhé pěší túry. Měl rád ptáky a dokonce nedovolil ani porazit borovici, protože prý by ptactvo nemělo kde hnízdit. Tvrdil o sobě, že byl námořníkem a zachránil se při potopení lodi Titanic v roce 1912.

Začátkem září 1951 byl Hubert Pilčík zatčen způsobem tehdy zcela běžným. Dva příslušníci SNB v montérkách vešli pod záminkou výměny elektroměru do domku a když zjistili, že je Pilčík v domku sám, byl zatčen. Nutno podotknout, že v této době neexistovaly speciálně vycvičené zásahové jednotky a jak se později ukázalo, Pilčík byl skutečně velmi nebezpečný pachatel. Současně s jeho zatčením byla provedena domovní prohlídka, která Pilčíka usvědčovala z vraždy Renaty Balleyové i jejího otce. Kromě toho vzniklo podezření, že je pachatelem dalších vražd.

Mučící bedna

V domku o třech místnostech byla nalezena 12letá neteř, která měla být v Bavorsku. Dále byly nalezeny čtyři zbraně, včetně samopalu. Mezi velkým množstvím šperků byly i šperky patřící zavražděné Renatě Balleyové. Prohlídkou kůlny byl nalezen maskovaný prostor, ve kterém byly uloženy kufry s oděvy, pánským i dámským prádlem a značné množství obuvi s různou velikostí. V hromadě popelu na zahradě byl nalezen ohořelý občanský průkaz na jméno osoby, která údajně chtěla opustit republiku. Kromě těchto věcí bylo zajištěno i dvanáct drahých dámských kožichů.

Zvláštní pozornost vzbudilo zařízení, nalezené v maskovaném prostoru chléva. Skládalo se ze dvou delších prken, opatřených řemeny a na jednom konci zvlášť upravenou bedničkou. Jak později Pilčík pod tíhou důkazů přiznal, tímto zařízením mučil neteř Renaty Balleyové. Aby se nikdo nedozvěděl, že ji u sebe přechovává, připoutal ji řemeny k prknům, a aby byl tlumen její případný křik, zhotovil na její hlavu bednu s dvojitými stěnami, které vyplnil hadry. Víko bedny opatřil kovovou trubičkou pro přívod vzduchu, kterou musela mít 12letá dívka během svého věznění v ústech. Tímto způsobem byla vězněna až 16 hodin denně po dobu asi dvou měsíců, aniž by mohla na záchod či se bránit proti dotírajícímu hmyzu. Jak později vypověděla, byla Pilčíkem nejen mučena, ale i pohlavně zneužívána. Pilčík ji také diktoval dopisy, které měly budit dojem, že jsou psány v Německu. Dopisy pak Pilčík roznášel příbuzným a známým zavražděných, kteří tak nabyli dojem, že přechod hranic Renaty Balleyové, jejího otce a neteře byl úspěšný. Za každý takový doručený dopis vyžadoval odměnu ve špercích.

Zapálil hájovnu i s tělem

Pilčík nejprve jakoukoliv účast na vraždách popíral. Přitom se ve svých výpovědích dostával do značných rozporů. Teprve pod tíhou důkazů přiznal, že 6. března 1951 vlákal Emanuela Balleye do hájenky Lipovka pod záminkou, že se zde setká s agentem, který ho převede za hranice. Pak mu doporučil, aby se před dlouhým a náročným nočním pochodem vyspal. Když Balley usnul, Pilčík gumovým obuškem opatřeným na jedné straně bronzovou kulatinou několikrát Balleye udeřil do hlavy, přikryl ho senem a slámou, vše polil ještě nějakou tekutinou, kterou našel ve dvou lahvích na půdě hájovny. Potom zapálil hájovnu a s věcmi oběti odešel v noci do Sence.

O jedenáct dnů později pod stejnou záminkou vylákal Renatu Balleyovou do lesního porostu za obcí Senec. Když se k němu otočila zády, Pilčík ji obuškem několikrát udeřil do hlavy, omotal ji kolem krku provaz, do úst ji nacpal roubík a pak zahrabal do písku. Její zavazadla a osobní věci si odnesl domů. K množství šperků, pánských a dámských oděvních součástek různých velikostí, kufrů a obuvi sdělil, že je dostával od lidí, které úspěšně převedl přes hranice...

Oběsil se na dvou kapesnících

Dále se Pilčík přiznal, že chtěl jako nepohodlné svědky zavraždit 12letou neteř Renaty Balleyové, dále její příbuznou, která měla zájem emigrovat do SRN a nakonec i svou manželku. Dokonce si stanovil den jejich smrti - 9. září 1951. V ten den však stihl spáchat ve věznici Plzeň - Bory jen sebevraždu. Oběsil se na dvou kapesnících. Vzhledem k tomu, že se v jeho domku našlo velké množství pánských a dámských oděvů, spodního prádla a obuvi všech možných velikostí a velké množství kufrů, lze předpokládat, že Pilčík usmrtil ze zištných důvodů více zájemců o emigraci. Tuto hypotézu podporuje i značné množství šperků zajištěných u Pilčíka. Šperky byly z nedostatku zahraniční měny totiž jediným možným platidlem československých emigrantů v cizině a sotva by je dávali Pilčíkovi jako odměnu za jeho „služby"...

Případ Huberta Pilčíka posloužil jako námět pro jeden díl seriálu 30 případů majora Zemana, který dostal název Bestie. Dodnes je okolo jeho případu spousta spekulací. Kolik lidí ve skutečnosti zabil a kde jsou pohřbeni, mnozí také tvrdí, že byl Pilčík spolupracovníkem StB v její známé akci Kameny. To byla provokační metoda, využívaná StB proti těm československým občanům, kteří se po únoru 1948 snažili odejít bez vědomí komunistických úřadů do zahraničí. I Pilčíkova sebevražda vyvolává řadu pochyb, třeba kvůli těm dvěma kapesníkům, které mu, prý omylem, bachaři ponechali…  Mimochodem, Pilčíkovu hlavu naloženou v lihu mají dodnes v Muzeu kriminalistiky.

Vložil: Anička Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace