RECENZE Umíráček. Další brilantní dílo švédské ikony Kerstin Ekmanové

Foto: albertbonniersforlag.se

Popisek: Kerstin Ekman

Dvaaosmdesátiletá spisovatelka ze severu Evropy je pro znalé čtenáře pojmem. Navzdory tomu se v České republice dají získat prakticky jen tři její romány. A pozoruhodný na nich je především fakt, že každý přeložil někdo jiný. V případě Umíráčku jde o Janu Holou, Vlčí kůži má na svědomí zkušený Jaroslav Bojanovský a světově uznávanou Černou vodu si osvojila neméně renomovaná Dagmar Hartlová. Od té bychom rádi doporučili i překlad románu Chudí v Lodži.

Kerstin Ekmanová snoubí vše, co si od autora můžeme přát. Rozvahu, nadhled, do detailu vymyšlený přístup, ale především odstup. Je víc než pravděpodobné, že Umíráček nevznikal během jedné noci a že ani jeho námět nebyl ničím ukvapeným. Přitom by se dalo říci, co se tak může odehrávat poté, co opilí kamarádi zaviní nehodu a celý děj se odehraje během několika málo dnů. Když už jsme u motivu a žánrové specifikace, pojďme si představit námět.

Parta lovců se v říjnu každoročně v neměnné sestavě vydává na lov na losy. V předvečer mají společnou poradu spojenou s tradiční velkolepou večeří u jednoho z nich. Posilněni alkoholem udělají osudovou chybu, zaviní nehodu a snaží se zakrýt stopy. Ale ten, který dorazí poslední, je odhalí. Chce se tentokrát lovu také zúčastnit, a to zdaleka není všechno. Společné tajemství lovce zdánlivě ještě více semkne. Ale opravdu platí, že jeden za všechny a všichni za jednoho? Každý z nich je jiný a vyrovnává se s hrozbou a výčitkami po svém. Postupně všichni vrší jednu lež na druhou a zaplétají se do kruhu vydírání a podezírání, ze kterého není úniku...

Poutavý příběh, stejně jako u Černé vody, klade do popředí suše a pragmaticky popisný děj, brilantní dialogy a logické charaktery postav. Je to něco, co zdálky připomíná dramatiku her Václava Havla v kombinaci s nedávno vydaným románem V lese visí anděl od (pod pseudonymem píšícího) Samuela Bjorka (recenze ZDE). Toto srovnání je příhodné i z hlediska děje. Ten se odehrává kdesi v šedesátých letech. Tedy žádné online verze médií, ověřování, mobilní telefony a SMS zprávy, které by podpořily chystané alibi. Žádné moderní, technické, vyšetřovací prostředky. Zkrátka stará škola, která je silná zejména ve výše uvedených citacích. Ty posouvají děj mílovými kroky a nepůsobí zle. Ono by se ani neslušelo o někom, kdo jako jeden z mála na planetě rozhoduje o udělování Nobelovy cenu za literaturu, abychom jej kritizovali. Vážně není co.

Černou vodu, Umíráček i Vlčí kůži spojuje fenomén přírody, dialogů a především osobního prožitku. Ten v prvním jmenovaném románu znamená děs z vraždy, na níž narazí mladá učitelka Annie, u Umíráčku jde o jakýsi kolektivní patos vedoucí k procitnutí a Vlčí kůže pastora Edvarda není ničím menším, než snaha o zachycení jedné generace žijící na severu Švédska. Více o jejích textech nebude snadné napsat. Ačkoli je Kerstin Ekmanová autorkou víc jak padesáti esejí, románů či televizních "detektivek", v České republice jde o málo dostupnou literaturu.

Navíc musíme dodat, že jistá sláva v našich končinách přišla až po roce 2000. Když totiž Kerstin Ekmanová v roce 1993 vydala román Černá voda, způsobil naprostou senzaci. Sbíral jedno ocenění za druhým, například prestižní Augustovu cenu (1993) nebo Cenu Severské rady za literaturu (1994) a dodnes se ho v ani ne desetimilionovém Švédsku prodalo přes 400 000 výtisků. Autorce přinesl také mezinárodní věhlas – byl přeložen do více než dvaceti jazyků a zásluhou nakladatelství Argo vyšel také u nás. V roce 2013...

Autorka: Kerstin Ekmanová
Překlad: Jana Holá
Vydává: Argo, 2015
Hodnocení: 80 procent

Vložil: Zdeněk Svoboda