Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Helena Třeštíková o filmu Mallory: Život je nevyzpytatelný a nikdy nemůžeme říci, že něco definitivně dobře dopadlo

09.07.2015
Helena Třeštíková o filmu Mallory: Život je nevyzpytatelný a nikdy nemůžeme říci, že něco definitivně dobře dopadlo

Foto: Aerofilms

Popisek: Snímek z natáčení filmu Mallory

ROZHOVOR Po unikátních časosběrných dokumentech Marcela, René a Katka přichází dokumentaristka Helena Třeštíková s novým filmem, v němž 13 let sleduje hlavní hrdinku Mallory, která se po těžkých životních peripetiích odhodlaně snaží vrátit do běžného života. S Mallory se život nemazlil, ona se však po porodu syna dokázala vymanit z drogové závislosti a zvládla i období, kdy se ocitla s dítětem na ulici a žila jako bezdomovec. Mallory dnes na střední odborné škole studuje obor Sociální činnost a své uplatnění nakonec nalezla v pomoci těm, jejichž životy zná nejlépe – lidem na okraji společnosti. Film Mallory je tak kromě jiného filmem o naději, že každý má šanci změnit svůj život. Co o filmu, který má premiéru 23. 7., prozradila sama režisérka?

Režisérka Helena Třeštíková se s Mallory setkala poprvé v roce 2002 v rámci filmového cyklu o drogách na téma Ženy a drogy, ve kterém byla Mallory příkladem matky, jež přestala po narození dítěte fetovat. A Mallory tehdy s drogami opravdu ze dne na den skoncovala, přestože její tehdejší život po návratu z komunity pro matky s dětmi a chráněného bydlení v pražském Sananimu byl skutečným zápasem o přežití. Třeštíkovou tehdy zaujala svou bezprostředností a především schopností jasně formulovat své myšlenky a pocity. Režisérka se ji tak rozhodla sledovat s kamerou, nejprve na vlastní pěst, později s podporou producentů Negativu Kateřiny Černé a Pavla Strnada. Mallory, která v tu dobu bydlela se svým tehdejším přítelem, zůstala náhle po období hádek a konfliktů bez střechy nad hlavou. Pracovala jako barmanka, ale protože byla nucena přebývat v autě, musela se na čas od svého syna odloučit a právě tehdy začal její další boj – boj s úřady o bydlení. „Návrat do společnosti byl drsný. Když jsem se naučila zvládat chutě a stres při výchově dítěte, dávat každodennímu dni správný rytmus, narazila jsem na spoustu překážek a nedůvěru okolí. Pokud chceš sociální byt, musíš mít stálý příjem ze zaměstnání, což je s malým dítětem bez střechy nad hlavou nereálné. Poslední kapkou byl pokus získat holobyt v komplexu pro neplatiče, kámen úrazu byl totiž v tom, že jsem nebyla neplatič,“ popisuje Mallory svůj nekonečný boj s úřady. Nakonec si Mallory pronajala soukromý byt, stál ji sice celou výplatu, ale syn se k ní mohl vrátit. V roce 2012 začala Mallory studovat střední školu se zaměřením na sociální práce a po praxi, kdy se věnovala lidem s tělesným postižením z Jedličkova ústavu, působí dnes jako dobrovolnice ve  sdružení Asistence. Ve vzdělání chce pokračovat na vyšší odborné škole a svou činnost v sociální oblasti rozšířila i v rámci školní praxe, ať už se jednalo o práci se seniory, dětmi v nízkoprahovém denním centru, či práci terénní pracovnice mezi bezdomovci.

 

„Období, kdy žila Mallory na ulici, bylo velmi dramatické. Vídaly jsme se poměrně často, situace se dost měnila, chtěli jsme zachytit bod zlomu. Nevěřila jsem, že jednání s úřady je tak frustrující a bude trvat tak dlouho. Příznačné je, že si musela pomoci sama,“ říká dokumentaristka Helena Třeštíková. O své hrdince mluví jako o bojovnici, na které si cení právě schopnosti bojovat. Třeštíková přiznává, že míra toho, co natočit a co zveřejnit, je u tohoto typu příběhů jedním z nejtvrdších dokumentaristických oříšků, které pořád řeší. „Co ve filmu ještě ukázat a co ne, jak daleko do soukromí hrdinů zajít, na to neexistuje návod, vždy jde o konkrétní situaci, člověka a souvislosti. A taky dokumentaristovo svědomí,“ říká Třeštíková. „Nikdy jsem nelitovala rozhodnutí jít do natáčení a dnes i věřím, že tento dokument může být kompasem pro ty, kteří stojí na rozcestí. Bojujte, nikdo to za vás neudělá,“ dodává Mallory, která se dnes podle svých slov snaží především přežít synkovu pubertu a dodělat školu.

Helena Třeštíková při natáčení

Jak došlo k tomu, že jste začala natáčet příběh Mallory?

S Mallory jsme se setkaly v roce 2002 v chráněném bydlení v Sananimu. Tehdy jsem se zapojila do cyklu filmů o drogách a mé téma bylo „Ženy a drogy“. Ve filmu měl být uveden příklad matky, která přestala po narození dítěte fetovat. Doktorka Ilona Preslová ze Sananimu, která byla odbornou poradkyní filmu, mi dala kontakt na Mallory – a bylo…

Mallory se stala jednou z několika hrdinek filmu. Hned od prvního momentu mě zaujala svou bezprostředností a schopností jasně formulovat. Rozhodla jsem se, že bych ji zkusila sledovat dál a ona souhlasila. Asi rok jsme ještě sem tam něco natočily, ale pak jsme měly trochu pauzu – nebyly finance. Pak se ale do filmu zapojila producentská společnost Negativ a díky ní jsme mohly v natáčení pokračovat.  

Vy jste člověk, který vždy věřil, že se situace vašich hrdinů – Marcely, Reného nebo Katky – zlepší. Většinou jste však sledovala pád na dno. V případě Mallory se vývoj obrátil a zdá se, že váš film má šťastný konec…

O happy endu se dá mluvit v případě fabulovaných příběhů. Já vím, že život je nevyzpytatelný a nikdy nemůžeme říci, že něco definitivně dobře dopadlo. Mallory je ale žena bojovnice a dá se věřit, že přestože se ne vždy vše podaří, bude stále bojovat o to, aby se tak stalo. Toho si na ní cením – schopnosti bojovat.

Přesto jste s Mallory prožila řadu dramatických událostí. Byly i takové, kdy jste si říkala, že se situace s Mallory nikdy nezlepší? Například když žila na ulici? A jak vnímáte chování úřadů k Mallory, které se nepodařilo úřady přimět jí pomoci?

Období, kdy Mallory žila v autě na ulici, bylo dost dramatické. Vídaly jsme se poměrně často, protože situace se dost měnila a chtěli jsme zachytit bod zlomu. Nevěřila jsem, že jednání s úřady je tak frustrující a že bude trvat tak dlouho, než Mallory bude zase bydlet. Docela příznačné je, že si musela nakonec pomoci sama. Sama si našla byt i práci.

Mallory zároveň prošla několika organizacemi, jak velkou úlohu podle vás hrají organizace typu Sananim v pomoci lidem, kteří se ocitnou v nouzi?

Sociální práce v terénu vůbec není snadná a ne každý se pro ni hodí.

Věřím organizacím typu Sananim. Tam jsem potkala lidi, kteří svou práci berou jako poslání. To je ohromně oživující pocit, setkat se s lidmi, kteří jsou zaujatí, aktivní a nepočítají moc co za to. A zrovna těm bych platila opravdu hodně, protože bez nich by se nám žilo o dost hůř.

Kdo ještě podle vás může lidem, kteří se například ocitnou v nouzi, pomoci? Je to rodina nebo škola?

Rodina pomůže, pokud je funkční. Mallory odešla z domova poměrně brzy. Vždycky byla nonkonformní a protestující člověk a tam je referenční skupinou spíš parta, ve které se takový člověk pohybuje. A pak můžou pomoci lidé, kteří vstoupí do života náhodně. V případě Mallory jí přinesl osud, jak sama říká, do cesty herce Jiřího Bartošku. Ten ji potkal v době, kdy jako těhotná narkomanka žebrala na Karlově mostě. Bartoška se u ní zastavil, vyslechl si její příběh, dal jí dva tisíce (nejvíce, co jí kdy kdo za dobu jejího žebrání dal) a dlouze si s ní povídal. To bylo nejdůležitější! Přesvědčoval ji, že musí po narození dítěte přestat fetovat. Mallory ten rozhovor považuje za blesk, který ji osvítil a přiměl k definitivnímu rozhodnutí skončit po patnácti letech s drogami. Mallory mi o tomto, pro ni zásadním příběhu vyprávěla a já váhala, zda to do filmu zařadit. Ale Jiří Bartoška jí pak pomohl ještě jednou a mně bylo jasné, že je to „osudový muž“ Malloryina života a že ve filmu nesmí chybět. Téma upřímné, nenápadné a nespekulativní pomoci považuji za ohromně důležité.

V souvislosti s filmem Mallory plánujete debatu o sociálním bydlení, s Asistencí při Jedličkově ústavu pak výzvu k novým dobrovolníkům na pomoc handicapovaným lidem, debatu chcete otevřít i s odborníky ze Sananimu. Je podle vás i v tomto síla dokumentů – otevřít debatu nebo dokonce „vychovávat“?

Byla bych moc ráda, kdyby film pomohl v debatě o nedostatku sociálního bydlení, o dobrovolnictví i protidrogové prevenci.

Mám radost, když moje filmy otevírají debatu. U filmu Katka jsem zaznamenala už spousty pozitivních reakcí zejména od žáků, kterým je film promítán ve školách v rámci protidrogové osvěty. „Vychovávat“ bych si netroufla.

Co řekla Mallory, když film viděla poprvé? Co vlastně říkají vaši hrdinové na vaše filmy? Snaží se něco měnit? Dokážete jim vyhovět? Možná je těžké najít míru toho, co ještě ukázat a co váš hrdina nebo divák snese?

Mallory si po filmu musela dát panáka. Když se vzpamatovala ze zhlédnutí třinácti let svého života, měla několik připomínek a žádostí o úpravu. Ty jsme akceptovali a ještě i dotočili kus doplňující výpovědi.

Míra toho, co natočit a co pak zveřejnit, jak daleko jít, je jedním z nejtvrdších dokumentaristických oříšků, který pořád řeším. Není na to návod, vždy jde o konkrétní situaci a konkrétního člověka a všechny souvislosti. A taky dokumentaristovo svědomí…

Časosběrné dokumenty točíte léta. Jak to probíhá v praxi? Nemůžete přece u všeho celá ta léta být. Ozývala se vám Mallory například sama, kdy máte s kamerou přijet?

Časosběrné filmy dělám už dlouho, rozhodla jsem se pro ně dobrovolně a pořád mě to hrozně baví. Se svými protagonisty jsem v kontaktu, občas volám já jim, občas oni mně. Spousty zajímavých situací prošvihnu, a občas se něco podaří zachytit. To je radost.

Mallory se někdy ozývala sama, a když se nedovolala, nechávala zprávy na záznamníku. Ty jsme pak ve filmu několikrát použili.

Máte ještě „v šuplíku“ nějaké další hrdiny a jejich příběhy? Na čem v tuhle chvíli pracujete?

Stále se pracuje na cyklu „Manželské etudy“, sleduju další osudy Reného a několik dalších příběhů.

Vložil: Anička Vančová