Betonový kolos v Krkonoších měl odolat přírodě. Časosběr
15.11.2025
Foto: Se svolením harrachov-info.cz
Popisek: Krkonošská Labská bouda, železobetonový gigant na vrcholku prudkého srázu, jímž se valí do divokého ledovcového údolí kaskádovitý Pančavský a Labský vodopád
Při putování po českých horách narazíte na spoustu chat, chalup, útulen a nocovišť, které s sebou nesou pozoruhodné příběhy.
Někdy vyloženě smutné, protože hory umí být drsné. A přes všechny vynálezy jsme ještě nepřišli na to, jak na přírodu vyzrát. A tak se na těchto místech stále odehrává letitý boj člověka s přírodou.
Od té doby, co Češi v devatenáctém století objevili volný čas, staly se hory, které v naší kotlině nikdy nebyly daleko, oblíbeným cílem koníčku zvaného turistika. V Čechách i na Moravě vždy bylo na dosah nepřeberné množství přírodních krás. Od Šumavy s táhlejšími kopci, ale o to drsnějším podnebím, až po Krkonoše s naší nejvyšší horou Sněžkou. Ale poslední dobou lidé začali objevovat i Krušné hory a Beskydy. Já jsem rozhodně tým Krušných hor, v Litvínově se nám zvedaly deset minut chůze od paneláku. Ale v té době zde byla turistika opravdu jen záležitostí nadšenců.
Ikonou české turistiky naopak vždy byla Labská bouda v Krkonoších. Její příběh je mnohem barvitější a zajímavější, než se může zdát při pohledu na dnešní kolos. Pestrá historie nám připomene, jak umějí být hory nesmlouvavé, drsné, ale v tom taky krásné.
Stojí ve výšce 1315 metrů nad mořem nad Špindlerovým Mlýnem, dnešním krkonošským Aspenem. Jen kousek od pramene Labe jde o mimořádně atraktivní místo, takže lidí sem proudí skoro stejně jako na Sněžku, kde provoz někdy připomíná krkonošský Václavák.
Za úplný prapočátek místního turistického byznysu můžeme považovat rok 1830, když se jedna z horalek rozhodla postavit budku. Boudu či ještě honosnější stavebnické označení se stydím použít, za hlavní materiál totiž posloužilo chroští, kámen a dřevo. Prodejní sortiment byl taktéž omezen, prodávala kozí sýr, mléko a kořalku. Předpokládám, že vše bylo kvalitní domácí výroby. Dnes by na to dostala certifikát BIO a reklamu zdarma.
Původní bouda s prodejním sortimentem byla nahrazena hostincem, ve kterém už se dalo ubytovat. Už tehdy se našli lidé, kteří pořádali výpravy do hor i na několik dní a hledali, kam složit hlavu. Velký zlom nastal v letech 1878 až 1879, když se do přestavby boudy pustil tehdejší majitel panství, hrabě Jan Harrach. Místní feudál rozuměl horám i ekonomice a rychle pochopil potenciál turistiky. Ubytovací zařízení, které zde vystavěl, pak sloužilo téměř sto let.
A bylo to sto let, kdy Krkonošemi procházely dějiny. Příběhy velkolepé, ale i smutné. Obvykle spojené s novinkou v zimním vybavení, kterou si jedni zamilovali, druzí nejprve nazývali ďáblova prkénka. Ski, jak se původně říkalo lyžím, se ale rychle prosadily a Labská se stala pro jejich vyznavače ideálním zázemím.
Dne 24. března 1913, zrovna byly Velikonoce, se v okolí Zlatého návrší konal mezinárodní lyžařský závod na 50 kilometrů. Sluníčko svítilo, ve vzduchu bylo cítit pomalu přicházející jaro, závodníci očekávali krásný závod v ideálním počasí, takže vyrazili nalehko. Počasí na horách se ale mění klidně během minut a nečekaná vánice proměnila probíhající závod v peklo. Závodníci byli v rámci tehdejších komunikačních možností z trati odvoláni, informace se ale nedostala k Bohumilu Hančovi.
Místní hrdina a vítěz mnoha závodů odhodlaně pokračoval ve vytyčené trase, zatímco jeho přítel Václav Vrbata se pustil do záchranné mise. Hanče našel, věnoval mu svůj kabát a dál bojoval s živly. Dnes má mohylu na místě, pojmenovaném Vrbatovo návrší. Hanče našel záchranný tým kousek od Labské boudy a promrzlého v bezvědomí jej dostali do tepla. V chalupě vydechl naposledy. V dalších letech se z Hanče a Vrbaty staly krkonošské legendy, připomínající nejen lidskou odvahu a sounáležitost, ale také pokorný respekt k síle hor.
Přesto jsou zprávy o Horské službě, zachraňující hazardéry, koloritem zpravodajství každé léto a každou zimu. Vzpomněla jsem si na to, třeba když jsem v Tatrách pod Lomnickým štítem potkala slečnu v žabkách a džínových kraťáscích. Za dvě minuty byla promočená na kost.
Horská služba, založená v Krkonoších před devadesáti lety, vznikla právě kvůli těmto případům. Den Horské služby se dodnes slaví 24. března, na Hančovo a Vrbatovo výročí.
Labská bouda byla cílem turistů i po vzniku republiky, který přinesl Harrachovu panství zásadní změny. Dařilo se jí a měla hned několik nájemců. Jeden z nich, Bedřich Hloušek, byl nejen milovníkem hor, ale i vlastencem, což ho nakonec stálo život, byl zastřelen po zatčení gestapem. Apokalypsu druhé světové války přežila i bouda stejně jako následné změny v pohraničí, které právě Krkonoše poznamenaly zásadně. Nechci teď řešit, zda bylo vyhnání Němců správné, ale z pohledu historika vnímám, že jejich odchod znamenal i zmizení staletých tradic a tak trochu i úcty k horám. „Dosídlenci“ z vnitrozemí si tento vztah museli sami vytvářet a často bolestivě nabírat zkušenosti s drsným krajem.
Konec „Elbbaude“ přišel 6. listopadu 1965 a příčinou byl oheň, postrach všech horských chat. Potřeba tepla a světla v drsném kraji narážela na hořlavost dřeva, nejdostupnějšího a nejvyužívanějšího z místních materiálů. Zde požár vznikl vinou neopatrnosti řemeslníků při manipulaci s benzinovou lampou. Přítomný domovník a dvě děvčata neměli šanci šíření ohně zabránit. Vyschlé dřevo polykaly plameny závratnou rychlostí, vše urychlil silný listopadový vítr. Labská bouda komplet vyhořela.
Po odvozu trosek bylo rozhodnuto o postavení nové stavby, ovšem ve zcela jiných proporcích. Dne 12. června 1969 byl položen základní kámen nové Labské boudy, a to v projektu, o kterém je třeba říci, že jej mnozí považují za to nejhorší, co je v Krkonoších k vidění. Návrh architekta Zdeňka Řiháka stylově odpovídal šedesátým letům a tehdejší oblibě brutalismu.
Ohromení mohutností, které se nepřehlédnutelně vepsalo do naší krajiny v pražském obchodním domě Kotva, bývalé budově Transgasu nebo bývalém parlamentu, dnes Nové budově Národního muzea. Budovy s ambicí vyvolávat emoce, až šok. Nebylo to jen v Československu, celá Evropa tehdy stavěla tímto způsobem. Byla to výpověď doby, která vyslala člověka na měsíc a věřila, že se může popasovat s čímkoliv. I proto si myslím, že tyto stavby, ač přijímané velmi kontroverzně, mají svou hodnotu.
Architekt Řihák se rozhodl vyprojektovat devět pater železobetonu, který zvládne odolat krušným horským podmínkám. Budova je umístěna ve svahu, a když jsem ji viděla, první asociací, která mě napadla, byl vodopád. Nakonec i původní bouda byla v němčině nazývána též jako Elbfallbaude. Netuším, zda to tak zamýšlel i architekt, ale na mě to tak působilo. Vstup se nachází v nejvyšším devátém podlaží, do pokojů tedy sestupujete. Celkem zde bylo pro hosty 79 pokojů a součástí byly i dvě restaurace.
Slavnostní otevření se odehrálo 30. října 1975, od 15. listopadu se Labská otevřela veřejnosti. Provozoval ji státní podnik Krkonošské hotely, v roce 1996 hotel získala dopravní společnost z Lázní Bělohrad.
Sen architekta Řiháka o pádné odpovědi lidského poznání na sílu horských živlů získal ve stejné době vážné trhliny. Bohužel na budově velmi dobře viditelné. Ukázalo se, že železobeton nebyl dobrým materiálem do horských podmínek, a začal se z Labské, ve svahu vystavené sněhu, mrazu a fujavicím, odloupávat.
Počátek 21. století tak přinesl velmi vzrušenou debatu o dalším osudu budovy. Dokonce bylo ve hře odkoupení od majitelů a její zbourání. Pro bylo i vedení Krkonošského národního parku, které upozorňovalo na ohrožení přírody ekologickou zátěží. Plán ztroskotal na rozdílných představách o ceně za odkup, pak přišla finanční krize a zcela jiné politické priority. Stavba přežila i následné zmatky mezi vlastníky a postupně se dočkává úprav, které by vyhověly představám turisty z 21. století, který už od hotelu očekává zcela jiný komfort.
I když pravidelně vyhrává žebříčky o nejzrůdnější stavbu, pořád si myslím, že se jedná o výpověď doby, kdy vznikla. A nakonec nám ukazuje, že i na ty nejpřekvapivější věci si můžete tak zvyknout, až si po čase nedokážete představit, že by tam nebyly. A stejně to mám s Labskou.
Zdroje: Wikipedie, labskabouda.cz (ZDE), idnes.cz (ZDE), Seznam Zprávy (ZDE)
Vložil: Radka Vosáhlo