Nevinná vizionářka, nebo zákeřná vražedkyně? Otazníky zůstávají... (Díl 2.) Záhady života
29.12.2024
Foto: Wikimedia Commons / autor neznámý – internetové stránky, volné dílo, curid=58810438
Popisek: Kristína Ringlová (vlevo) s Anežkou Špačkovou někdy na přelomu 19. a 20. století
Kristina Ringlová se ve své době proslavila dvěma zcela protichůdnými způsoby – v mládí stála za rozpoutáním náboženské horečky založené na tajemných vizích a sděleních Panny Marie. O deset let později pak byla obviněna z nesmyslné vraždy své kamarádky. Ve druhém dílu vám přinášíme pokračování jejího pohnutého života.
Po cestě vedoucí do Ticháčkova lesa kráčí za Kristinou Ringlovou početný dav. V tento chladný zimní den se do nedávno ještě neznámé lokality u Suchého Dolu vydává více než tři tisíce osob. Když se děvče zastaví u lesní mýtiny, mnozí křesťanští poutníci a zvědavci napětím ani nedýchají. Spatří i oni na vlastní oči mariánský zázrak, nebo jim tentokrát zůstane skryt? „Dne 23. ledna roku 1893 se k onomu místu vydalo celé procesí i s některými církevními hodnostáři a všichni sledovali Kristinu Ringlovou, jak se tam modlí, oči upřeny k místu zjevení. Však nebylo více slyšet ani vidět. Jen děvče odpovídalo někomu na nějaké dotazy. Musela prý přísahat, že vše je tajemství, které nesmí nikomu prozradit – děvče se při tom chvělo a plakalo. To bylo zjevení desáté v pořadí,“ popisují tehdejší událost webové stránky obce Suchý Důl. Naznačuje tento barvitý popis, stejně jako tajemné doprovodné jevy některých zdejších zjevení, že se za nimi skrývalo cosi tajemného? Snad v jejich pravost Kristina sama věřila. A to navzdory tomu, že byla později v některých masmédiích vylíčena jako bezcharakterní podvodnice, nebo záludná vražedkyně!
Odkud přicházela tajemná záře?
K jednomu z paranormálních jevů mělo dojít již během předchozího mariánského zjevení v Ticháčkově lese alias v Šolcovně, a to na samém počátku ledna 1893. Početný dav tehdy spatřil při vkročení na »požehnané místo«, jak se zdejší vizionářka zastavila. Záhy poté se vysoko nad lesem na nebi rozestoupily mraky a okolí ozářil silný proud slunečních paprsků. Současně se také změnil výraz ve tváři mladičké vizionářky. Podle některých přítomných poutníků v té chvíli údajně proud světla dopadající na palouk zesílil. Mnozí přítomní měli mít dokonce zvláštní pocit, že světlo vychází nejen ze Slunce, ale i ze samotné vizionářky – a také z jámy, která se nacházela nedaleko ní. Vlivem počínající slávy místa se totiž začínala šířit pověst, že léčivě působí nejen zdejší lesní hlína, ale i místní studánka zasvěcená Bohorodičce. A co se odehrávalo v Ticháčkově lese následující dny a týdny?
Na vrcholu slávy
Dalšího procesí do Šolcovny – 27. ledna téhož roku – se mělo podle místních kronikářů zúčastnit již kolem sedmi tisíc poutníků. A tento počet – stejně jako náboženská popularita lokality – rychle a stále rostly.
„V měsíci dubnu roku 1893 bylo začato se stavbou krásné křížové cesty, která se točila celým lesem. Na místě studánky byla zbudována nádrž na vodu a okolí pramene upraveno (…) K místu jedenácti zjevení pak postaveny schody v počtu celého růžence.
Opatřeny byly železným zábradlím a 18. května roku 1893 postavena socha Panny Marie. Další socha od sochaře Hoška, kterou provedl pod dozorem mistra Myslbeka, umístěna byla do výklenku u pramene. V lese se v témže roce konaly májové pobožnosti a peníze na stavbu svatyně se od množství poutníků jen hrnuly,“ uvádí o tehdejším propuknutí náboženské euforie na pomezí východních Čech a (tehdy německého) Slezska internetové stránky Suchého Dolu.
Vlivem stále se zvyšujícího zájmu o návštěvu Ticháčkova lesa přibýval nejen počet příchozích poutníků, ale také výrazně bohatl celý region. Mohlo by se tedy zdát, že vše dopadne šťastně a celý kraj se na dlouhé roky stane »rájem« náboženských poutí. Jenže náš příběh se odvíjel poněkud jinak. Proč? Tehdejší mocní představitelé římskokatolické církve suchodolské slávě totiž vůbec nepřáli…
Celý příběh nabral tragikomický zvrat poté, když se v březnu 1893 ujal úřadu nový královéhradecký biskup Eduard Brynych. Tento duchovní proslul konzervativností, hraničící až s dogmatismem. Není se tedy čemu divit, že nový biskup již od počátku suchodolským zjevením nevěřil a odmítl je jako zjevný podvod (bez bližších znalostí místních podmínek a samotné Kristiny Ringlové). Zakázal suchodolskou křížovou cestu, sochy i studánku posvětit. A 15. října 1893 vydal pastýřský list. V jeho textu nařídil věřícím, že na místo nemají vykonávat poutě, dokud nebude celá záležitost okolo údajných zjevení důkladně církevně prověřena. Rovněž v něm varoval před kupováním svatých obrázků, modlitebních knížek a dalších předmětů souvisejících s Pannou Marií Suchodolskou. A brzy bylo ještě hůř…
Proč zakázali vstup do lesa
Na popud hradeckého biskupství zakázalo rakousko-uherské místodržitelství samotnou návštěvu Ticháčkova lesa, modlení se nahlas a zpívání žalmů nebo modliteb. Na konci roku 1893 dokonce nechali c. k. úřady celý les hlídat četníky, ale víra lidí byla silnější. Do Ticháčkova lesa se »na černo« poutníci vydávali stále, jen poklesl jejich počet. V té době občas došlo k menším konfliktům s »muži zákona«. Snad proto, že mnozí poutníci vnímali podobné zákazy jako jistou formu státní a církevní šikany. Atmosféra v Suchém Dole a jeho okolí ještě zhoustla ve chvíli, kdy římskokatolickou církví jmenovaná komise lékařů a teologů na základě předvolání Kristiny a dalších svědků dospěla k jednoznačnému názoru – prý šlo v případě zdejších mariánských zjevení o pochybný podvod.
Zákaz z nejvyšších míst
Následoval další pastýřský list, ze dne 10. července 1894. Eduard Brynych v něm oznámil věřícím, že mariánské události u Suchého Dolu se nezakládají na pravdě, nýbrž na ziskuchtivosti jistých zainteresovaných lidí. Královéhradecký biskup v jeho textu zároveň opět důrazně zakázal návštěvu Ticháčkova lesa a zdejší uctívání Panny Marie Suchodolské, stejně jako sbírky na zvelebování zdejších staveb. A konečně i výstavbu zdejší kaple. Oficiální místa ale nemohla ani poté zcela zastavit nával poutníků do Ticháčkova lesa. Mířily sem stovky až tisíce lidí z Čech, Moravy, ale i nedalekého Slezska, kteří toužili spatřit místo údajných mariánských zjevení i samotnou Kristinou Ringlovou.
Nevraživost a zákazy úřadů nakonec přinesly své trpké ovoce. Situace vygradovala počátkem roku 1895, kde se i přes mrazivé počasí vydalo do Ticháčkova lesa početné množství osob.
Bitka s četníky
V souvislosti s dalším ohlášeným zjevením v Ticháčkově lese měla tehdy být zatčena i Kristina Ringlová. Když si pro ni četníci počátkem ledna přišli domů do Suchého Dolu, aby jí zatkli »jménem zákona«, nechtěla s nimi odejít. Místo toho vykřikla: „Jménem zákona jdu za svou povinností!“ a vykročila směrem k Šolcovu lesu. V momentě, kdy ji chtěl jeden z »mužů zákona« chytit za ruku, odstrčila jej do sněhových závějí a druhého pak uhodila do břicha. Nakonec byla však zatčena a deportována do Police nad Metují a dále na hejtmanství v Broumově.
Když se druhý den ráno Kristina vrátila vlakem do Suchého Dolu a došla do Ticháčkova lesa, čekal na ni tu už početný dav věřících. „Na Nový rok 1895 se shromáždilo opět více než 5000 poutníků a les byl plný lidí. Dvacet osm četníků i s c. k. hejtmanem a jeho tajemníkem se je pokusili z lesa vypuditi. Však marně. Lid si místo vykonávání pobožnosti uhájil. V tomto čase pak bylo přes sedmdesát osob trestáno vězením za protivení se zákazu úřednímu,“ dozvídáme se o tomto incidentu z kroniky.
Dvacet osm četníků se pokoušelo násilně vytlačit poutníky z lesa a došlo i na popsanou bitku. Četníci museli nakonec ustoupit.
Odplata za vzpouru
„Hejtman Karel Pohl však z událostí 2. ledna 1895 vyvodil důsledky. V průběhu následujících tří let bylo přes 70 aktérů útoku na četníky potrestáno krátkodobým vězením. I Kristina si odpykala měsíc tvrdého žaláře v Hradci Králové. … Jeden fakt je však nesporný, že tento incident byl zřejmě předposlední tečkou za suchodolskými »zjeveními«. K poslednímu, třiadvacátému zjevení došlo zanedlouho, 8. ledna, a pak se již nikdy Kristině Ringlové neukázalo. Snad se polekalo četníků!“ vzpomíná na události z roku 1895 Miroslav Pichl v knize Police nad Metují v datech.
Zakázané poutě do Ticháčkova lesa však pokračovaly i roky poté, přestože již tajemné zjevení neměla údajná vizionářka spatřit. Že by se záhadná entita polekala četníků, není pravděpodobné. Rozmyslela si tedy slečna ze Suchého Dolu, že jí údajně mariánské vize za problémy s četníky nestojí? Zřejmě ano – vždyť většina lidí by se zachovala stejně. Ale malá odbočka: Podle dobových svědectví a toho, co prozrazuje Kristinin horoskop, se jednalo o odvážnou, hluboce věřící a občas impulsivní mladou ženu s převážně plachou povahou, která měla ráda lidi a nevyhledávala konflikty za každou cenu. I během dalšího života totiž Ringlová neustále chodila do Ticháčkova lesa a starala se o zdejší studánku, mariánské sochy, ale i později postavenou kapličku. A to přestože z toho rozhodně neměla žádný finanční prospěch.
Trápení s milencem
V epoše největší poutní slávy Šolcovny – konkrétně v letech 1892 až 1895 – přijížděla do Suchého Dolu pravidelně i jedna starší Moravanka. Šlo o Františku Štulířovou-Wildovou, pocházející z Dolního Štěpánova u Olomouce. Tato velmi pobožná žena se částečně živila prodejem svatých obrázků, růženců a modlitebních knih. Obdivovala (a oblíbila si) také Kristinu Ringlovou. Proto ji pozvala na návštěvu k sobě domů na Moravu, čehož mariánská vizionářka využila. Podle první verze se právě v Dolním Štěpánově Kristina spřátelila s neteří Štulířové, Anežkou Špačkovou z Olomouce. Podle druhé Kristina svou kamarádku poznala již předtím v době suchodolských poutí.
Jak to přesně bylo, není v našem příběhu podstatné. Důležité však je, že se obě mladé slečny na Olomoucku sblížily. Byly prý doslova »jedna ruka«. Proto se sedmnáctiletá Anežka brzy své o sedm let starší a zkušenější kamarádce svěřila se svým trápením. To se týkalo jejího milého – malířského pomocníka Aloise Šindelky. O co šlo?
Vztahu mladičké Anežky Špačkové z dobře situované měšťanské rodiny a o více než 10 let staršího chudého dělníka totiž nepřáli (nejen) Anežčini rodiče. Především její otec Augustin Špaček nešetřil námitkami a tvrdým odporem. A následek? To, že se Anežka na několik měsíců uchýlila ke své tetě do Štěpánova, její situaci nevyřešilo. Rodiče zuřili dál a ani teta z Dolního Štěpánova nerovnému svazku s dělníkem Šindelkou příliš nepřála…
Ztratila se v Brně
Snad právě proto Špačková Kristině Ringlové v Dolním Štěpánově navrhla (nebo to mohlo být obráceně), že se vydají na čas pryč z Olomoucka. Alespoň tedy do doby, než Anežčin otec »vychladne« a nebude stát v cestě její lásce. Svůj záměr obě kamarádky uskutečnily, když se 5. listopadu 1901 vydaly na cestu do Vídně. Až do Olomouce je doprovázela teta Štulířová. Té však děvčata namluvily, že mají namířeno do rakouského kláštera. A právě tady se náš – již předtím dramatický – příběh ještě více zamotává. Bylo to totiž naposledy, kdy někdo z příbuzných spatřil Anežku Špačkovou živou a zdravou!
O víc než dva měsíce později – 8. ledna 1902 – se Kristina objevila v Dolním Štěpánově znovu. Ale tentokrát již bez své kamarádky. Co se stalo? Ringlová Štulířové tvrdila, že se jí její Anežka ztratila kdesi v davu na tržišti v Brně. Kamarádky opravdu v Brně jednu noc během cesty do Vídně přespaly a prohlédly si tuto jihomoravskou metropoli. Jenže verze Ringlové o ztrátě Anežky disponovala velmi brzy vážnou trhlinou o velikosti stodolních vrat.
„Anežčina teta však již mezitím dostala z Vídně od své neteře dopis se snímkem z fotografického ateliéru Barf, na němž byly obě dívky zachyceny vedle sebe. V dopise datovaném 7. listopadu 1901 Anežka psala, že dorazily do Vídně, nechaly se vyfotit a na druhý den mají namířeno do Mariazellu (známého rakouského poutního místa, pozn. red.),“ píše o události informační novinový web Prazsky.denik.cz. Jak by tedy mohla Kristina přítelkyni ztratit v Brně, když dopis dokazoval, že se spolu vyfotily ještě ve Vídni?
Kdo poslal podivný dopis
Ringlová, konfrontovaná s tímto dopisem a fotografií, upravila svou verzi událostí. Údajně se spletla a kamarádku ztratila až ve Vídni. A to krátce předtím, než měli odjet do Mariazellu. Dobrosrdečná Štulířová se změněnou verzí nechala přesvědčit a čekala, až se jí Anežka z Rakouska ozve. Jenže následně začala Kristina měnit svá tvrzení o Anežce tak často, jako modelky střídají oblečení.
A další vývoj této skutečné »detektivky«? Anežka se své rodině neozvala ani v únoru. Zato se v tento měsíc odehrálo něco, co vyburcovalo jejího otce Augustina Špačka k akci a podání trestního oznámení na Kristinu Ringlovou a jeho příbuznou Štulířovou. Zámožný obchodník Špaček také později vypsal odměnu 100 zlatých za informaci, která povede k nalezení jeho dcery. Co však bylo tou poslední kapkou, která Špačka vyburcovala? V únoru mu domů do Olomouce přišel poštou podivný list. Obsahoval společný snímek Kristiny a Anežky z Vídně, ale také velmi podivný text. V něm mu jeho dcera Anežka oznamovala, že v Rakousku vstoupila do kláštera a ať ji nehledá. Jenže protřelý podnikatel poznal, že list neodpovídá písmu jeho dcery. Kdo ho tedy napsal?
Proč se vrátila k Barfům sama
Augustin Špaček vzápětí uhodil na Kristinu, ale ta trvala na tom, že o tomto druhém dopisu nic neví. Jen se jí prý měla Anežka svěřit již dříve s úmyslem vstoupit do kláštera.
Samotná Anežka Špačková tento druhý dopis již poslat rozhodně nemohla. Detektivové totiž po prověření pohybu obou dívek zjistili, že se 7. listopadu 1901 nechaly společně vyfotit ve vídeňském fotoateliéru Barf. Anežka také ještě týž den poslala dopis se snímkem své tetě, aniž to Kristina věděla. Druhou fotografii a psaní Anežčině otci však musel poslat již někdo jiný – a o několik týdnů později.
Ale zpět do Vídně: Poté, co Anežka i Kristina přespaly počátkem listopadu u Barfů (manželka fotografa pocházela z Olomoucka a pozvala dívky domů, pozn. red.), pokračovaly následující den na údajnou pouť do Mariazellu. Ale proč se do Vídně v prosinci 1901 do fotografické rodiny (kde opět přespala) vrátila pouze Kristina? Svým známým »Vídeňákům« tvrdila, že se musela na zpáteční cestě z Mariazellu od kamarádky oddělit. Důvodem prý bylo, že movitější Anežka odjela vlakem rovnou domů na Moravu. Kristině chyběly peníze, proto musela jít část cesty pěšky a rozdělit své putování domů na několik úseků… Ale to byla zjevná lež. Co se tedy mezitím stalo s Anežkou?
Násilná vražedkyně, nebo oběť systému?
Na přelomu srpna a září 1902 bylo na lesní cestě z Mariazellu do Kirchoferu objeveno v houští tělo. Patřilo Anežce Špačkové a bylo již ve značném stadiu rozkladu. Ohledání však přesto dokázalo, že nebohou dívku někdo zastřelil z pistole. A to z bezprostřední blízkosti. Následně byla Kristina Ringlová jako hlavní podezřelá zatčena c. k. policií. Nepomohlo jí, jak i po zatčení stále měnila své výpovědi a verze událostí.
Přestože chyběl jasný motiv pro zločin a nenašla se ani vražedná zbraň, byla Ringlová soudem v Olomouci odsouzena v červenci 1903 k trestu smrti oběšením. Krutý trest byl nakonec změněn »pouze« na dlouhé roky v žaláři. Motivem pro vraždu měla být podle žalobce okolnost, že prý Ringlová Anežce Špačkové prozradila své podvody během takzvaných mariánských zjevení v Ticháčkově lese. Ale skutečně by kvůli něčemu podobnému úmyslně zabila svou kamarádku? Mnohem pravděpodobnější se zdá, že si tehdejší policie a justice nechtěla lámat hlavu s dalším vyšetřováním.
Zůstal skutečný vrah nepoznán?
Některým mocným lidem se hodilo očernit mladou ženu, která se podle církve a rakouského eráru nikdy nesměla stát slavnou vizionářkou. Během soudního procesu také zaznělo, že Ringlová kdysi v Suchém Dole napadla četníky, a to aniž by bylo přihlédnuto k dalším okolnostem.
Kristina zajisté ohledně okolností posledních dnů lhala a byla poněkud jednodušší povahy, jenže neměla k vraždě žádný pádný důvod, a zřejmě ani chladnokrevnou povahu krutého zločince. Dívky by se snad mohly pohádat kvůli penězům, směřování další cesty, či milenci, ale proč by Kristina Anežku kvůli tomu zabíjela? Navíc to vypadá, že se údajná vizionářka ze Suchého Dolu někoho dalšího neznámého – kdo ji zřejmě vyhrožoval – velmi bála. Asi i proto stále lhala. Kdo ji ale mohl zastrašovat? Že by skutečný vrah Anežky? Navíc Ringlová během soudního procesu, ale i dlouhé roky poté vždy trvala na své nevině. A ještě jeden důležitý detail – podle svědectví si dívky během své rakouské cesty koupily malou pistoli. Co z toho všeho plyne?
Sebevražda, nebo přepadení
Zastřelila se Špačková sama kvůli své nešťastné – a otcem zakázané – lásce? Nebo že by vystřelila ohledně zbraní nezkušená Ringlová ze zakoupené pistole omylem? Smrt Anežky totiž způsobil výstřel z blízka. A proč detektivové neprověřovali ani verzi loupežného přepadení? Nebo tu, v níž mohl figurovat milenec Špačkové Alois Šindelka jako žárlivý a zhrzený vrah? Případně další, v níž mohl zabíjet Josef Šplíchal z rakouského Lilienfeldu. S ním se totiž prokazatelně naše dvě kamarádky seznámily ve vlaku z Vídně. A to krátce předtím, než poblíž právě Lilienfeldu byly obě kamarádky naposledy viděny.
Svědci je u tohoto rakouského městečka viděly jít k blízkému lesu, přičemž navíc Šplíchal znal jejich další plánovanou trasu. Mohli se s ním pohádat, nebo je snad Šplíchal napadl kvůli sexuálnímu či zištnému důvodu? Proč ani tuto verzi tehdejší kriminalisté téměř neprověřovali? Možná dostali z vyšších míst rozkaz, že z vraždy Anežky Špačkové musí být obviněna její kamarádka…
Každopádně štěstí v neštěstí měla Kristina Ringlová pouze v tom, že na žádost své matky – válečné vdovy – byla na svobodu propuštěna o několik let dříve. Poté, co Ringlová vyšla 16. srpna 1916 na svobodu, dožila zbytek svého života v ústraní a v pokoře ve východních Čechách. Živila se pletením a vyšíváním. Nikdy se nevdala ani neměla děti. Strávila také mnoho času péčí o suchodolskou kapličku a její okolí.
Bez ohledu na vinu, či nevinu si – jak jí to údajně kdysi předpověděla Panna Marie – vytrpěla ve svém životě mnoho strastí a žalu…
(Převzato z časopisu Záhady života, autor Petr Koutský)
Vložil: Anička Vančová