Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Pro děti je zahrada ostrovem a potok veletokem… Lázně Bělohrad a Svatopluk Hrnčíř. Glosa Iva Fencla

24.01.2023
Pro děti je zahrada ostrovem a potok veletokem… Lázně Bělohrad a Svatopluk Hrnčíř. Glosa Iva Fencla

Foto: Foto se svolením Nakladatelství Ostrov

Popisek: Výřez z obálky (autora Marko Čermáka) knihy Svatopluka Hrnčíře Ostrov Uctívačů ginga

Redaktor a spisovatel Svatopluk Hrnčíř (1926 - 2014) byl skromný, což si pamatuji taky na základě vlastní zkušenosti. Jednak jsem jej zpovídal pro časopis, ale srazili jsme se i na půdě České společnosti Sherlocka Holmese. Řekl, že nenapsal za celý život vůbec nic pro dospělé a že jsou výjimkou leda texty pro Bělohradské listy.

Pocházel totiž z Lázní Bělohrad, a jak stárl, začala ho dcera, výtvarnice Lenka Vybíralová, ale i další příslušníci rodiny přesvědčovat, aby napsal paměti. Nedostal se v nich bohužel přes hranu mládí, se vzpomínáním skončil už někdy roku 1995 a… Nepokračoval. Dospělé roky, redaktorování Vzpomínky nelíčí, ale před nedávnem vyšly, ano, právě jako příloha Bělohradských listů. Tyhle Hrnčířovy dětské a mladistvé roky zde vydaly na 74 velice hustě potištěných stran.

 

Svatopluk Hrnčíř: Vzpomínky. Příloha Bělohradských listů. Vydalo Město Lázně Bělohrad. 2022. Předmluva ze října 2022 Pavel Šubr (starosta Lázní). Fotografie z autorova archivu. Za užití ilustrací Ondřeje Sekory a Jiřího Kalouska navrhla obálku Lenka Vybíralová. Foto se svolením Lázně Bělohrad

Svatopluk Hrnčíř měl dědečka, který ještě byl spolužák Karla Václava Raise. Po gymnáziu se Hrnčíř učil knihkupcem a nato absolvoval v Praze knihovnickou školu. Jeho táta byl v Lázních Bělohrad knihovník a rovněž hrál ochotnicky divadlo. Pod vedením mladého učitele Bohuše Mencla se stal malý Sváťa skautem. Bavilo ho taky psát a už koncem třicátých let vydával pro své sestry Libuši a Květu časopis Malý hlasatel, respektive Náš hlasatel. Ve Vzpomínkách jsou ofoceny některé jeho strany.

Hrnčíř založil i čtenářský klub Mladého hlasatele, říkali si s kamarády Hoši z podhůří. Psal jejich kroniku. V publikaci spatříme její titulní stranu i osobní ocenění od Foglara. Zrovna tak ukázky z klubovního časopisu. Když byl Foglar později zapovězen, Hrnčíř mu umožnil publikovat aspoň v dětské příloze Svobodného slova.

Byl již redaktorem Junáka a Vpředu, teprve pak i Pionýra, Větrníku, Ohníčku… Jeho knižní debut, detektivka Případ skončil v pátek, zfilmovali pod názvem Zpívající pudřenka. A podobně jako později v animovaném seriálu Mach a Šebestová (od Miloše Macourka) se tady objevuje předchůdce mobilního telefonu.

Většinu svých knih zveřejňoval Hrnčíř zprvu na pokračování, ale není tomu tak u trilogie s Uctívači ginga (1999 - 2005), která volně navázala na Foglarovy romány ze Stínadel.

„Uctívači“ byli, jak asi víte, jednou partou stínadelských Vontů - a neprokazovali se pouze žlutým špendlíkem (jako odznakem oné temné čtvrti), ale i listy ginga. Ještě jsem netušil, že takový strom skutečně existuje, když jsem o něm poprvé u Foglara četl.

 

Kniha vyšla již v druhém vydání s původními ilustracemi kreslíře Rychlých šípů Marko Čermáka, s novou obálkou od téhož autora a je doplněna rozhovorem se spisovatelem a redaktorem dětských časopisů Svatoplukem Hrnčířem z roku 2006, ve kterém autor přibližuje své dětství ve foglarovském čtenářském Klubu Mladého hlasatele. Foto se svolením nakladatelství Ostrov

Svatopluk Hrnčíř napsal i vynikající scénáře mnoha komiksů, jež často kreslil Adolf Born, ale později na nich pracovala i Lenka Vybíralová. Nejdelší cyklus je o Alence a Vaškovi. Udělají si v první části z kouzelného stromu magickou Kouzloběžku, aby se v další sérii příhod seznámili s vynálezcem Semtamťukem: geniálním staříkem z domu v tajemné zahradě. Navštěvují ho a vždy prožijí velké dobrodružství s novým vynálezem. Příhody nakonec dramatičností překonávají i výlety, které podnikali do hlubin času a prostoru na Kouzloběžce, a v poslední sérii pak Semtamťuk potká i další dvojicí dětí, takže příběhy pokračují okolo nich. Vycházely v časopise Čtyřlístek již od jeho začátků, později se objevily i v knižní podobě.

Hrnčířův otec byl bělohradským kronikářem a matka přispívala do tamního časopisu. Perfektně znala historii většiny místních domů a uměla o ní vyprávět. S manželem rovněž vyrobili či nějak jinak pořídili celý model starých Lázní Bělohrad, který je dnes vystaven v Raisově památníku.

 

Svatopluk Hrnčíř, foto se souhlasem Slovník české literatury

S Bělohradem a okolím jsou provázány četné Hrnčířovy knihy: Prázdniny s Pradědečkem, Ostrov uprostřed města, Kapsa ohnivého mloka, Lovci z ohňové hory, Osada na konci světa. Odehrávají se vždy v městečku, jehož předobrazem je Bělohrad, i když se zove jinak. Javoří, Mlázovice, Čikvásky… I vlastní text knih přitom bývá prostoupen místními a pomístními jmény. Kamenná Hůrka, Nebesa, Kulatý vrch, U Lva, Zátiší, Černé jezírko. To vše v Lázních a okolo najdete.

V Kapse ohnivého mloka pátrá parta dětí po prameni Javorky a objeví magické lesní údolí - alias Myší díru. Navíc dobrodruzi narazí na skálu připomínající obří chleba se sýrem: rovněž její předloha existuje. A najdou ztracenou ves Javoř - v reálu Vidovice, vypálené během třicetileté války. Podobně tomu existují pozůstatky větrného mlýna u vsi Borovnice, tzv. Krakonošova prstu.

Svatopluk Hrnčíř tedy vzpomíná na dětství víc než zaujatě. Přitom měl šanci zesnout už ve dvou letech. Jak to? Na podzim 1928 spolkl dosti dlouhý hřebík. Jeho bratr Mirek to naštěstí zaregistroval, plněji nežli Sváťa hned chápal hrozbu a velice přesně udal překvapenému lékaři, který přispěchal, míry osudného hřebíku.

Velký dojem na Sváťu Hrnčíře učinil Ferda Mravenec, a to již ten ze stránek Lidových novin. Vynořil se tady 1. ledna 1933 a spisovatel jím žil. Na konci let šedesátých dokonce edičně připravil výbor z těchto příhod. Dnes už, pravda, existuje další a úplně kompletní vydání, sestavené Tomášem Prokůpkem (Albatros, 2010).

Hrnčíř si tedy rád prohlížel Ferdu, ale zaujaly jej i knihy Bratrstvo Bílého klíče - od Františka Langera - a Chlapci z Pavelské ulice Ference Molnára. A Hoši od Bobří řeky. „V letech první republiky byl pravidelným letním hostem Bělohradu spisovatel Emil Vachek,“ zvíme také. „Bydlíval ve vile Esplanade, což je dnes budova dětské léčebny, a bělohradské postřehy uplatňoval v Pražském ilustrovaném zpravodaji.“

Hrnčíř ve Vzpomínkách uveřejňuje i dva Vachkovy místopis doplňující fejetony: U vojáků a Za zdí.

Sám Hrnčíř však začínal psát především pod vlivem Otakara Batličky a hned jeho druhá povídka byla science fiction o světelných signálech z Marsu.

Další příběh Modrý mauritius je o chlapci, který zázračně padne na titulní známku, což se užasle snaží sdělit matce, která ale neposlouchá.

Hrnčíř rovněž napsal indiánku Supí pero a Supí skála - a ji zdramatizovali a sehráli v místním Sokole. Vysnil si taktéž (přirozeně se vysvětlivší) horor Strašidlo, kde píše: „Ovlivněn stařičkým cestopisem Pět tisíc kilometrů po Amazonce jsem se odhodlal popsat své dávné objevy na řece Javorce.“

Zprvu se soustředil na pouhý půlkilometr mezi Hřmícím vodopádem a hlavním bělohradským mostem, ale tím to také takřka skončilo.

„Do Bydžova, kam jsem chodil na gymnázium, se přistěhoval z pohraničí jistý Zdeněk Bruk. Odebíral sešitové vydání Kapitána Nema a ochotně mi sešity půjčoval - a já horlivě četl. Po letech jsem užil jméno Bruk pro hrdinu knihy Talisman spiklenců.“

Také Troskovy romány, dodejme, Hrnčíř později adaptoval na komiksy, anebo umně převyprávěl první díly Tarzana.

Teprve po válce se jeho život přesunul díky knihovnické škole do Prahy a díky vývěsce na Filozofické fakultě zjistil, že se vysokoškolští skauti scházívají na přírodovědné fakultě ve Viničné. Tak i potkal budoucího entomologa Karla Samšiňáka – Kájuse - a vzpomínky na tohohle legracistu ze Sobotky (poznal jsem jej až daleko později) mě s Hrnčířem dodnes zvláštně propojují.

Jemu se však stal životním přítelem Miroslav Disman z Dobrušky.

Potkali se v Praze - a Disman Sváťovi hned zarecitoval Edisona. Natolik sugestivně, že Hrnčíř poté přečetl notnou část Nezvalova díla. S Dismanem byli taky na Adamu Stvořiteli a navzájem se navštívili v Bělohradě i Dobrušce. O prázdninách 1946 putovali po Beskydech a Vysokých Tatrách; vystoupili na Kriváň i Gerchachovský štít, kde strávili den, aniž tam kdo jiný přišel. Přihodilo se 14. září 1946.

Na špici byla i schránka (snad je tam nějaká dodnes) a chlapci do ní napsali: „Kdo jde k horám, jde ke své matce.“ Výrok Rudyarda Kiplinga.

 

Hrnčířovy Vzpomínky bohužel nedošly o moc dál - a syceny jsou takřka jen dětstvím. Vzpomíná: „Ve vysoké trávě na zahradě máme prošlapané cestičky, které se křižují a proplétají a vytvářejí vzrušující bludiště. S Mirkem po nich běháme a míříme k zákoutí s malou, přenosnou židličkou. Travnatý porost mě převyšuje. Nevidím víc než zelené stvoly. Obklopují mě a mám dojem, že jsem se ocitl ve zcela neznámém, podivném světě…

Když se mi konečně podaří ke stoličce dorazit, vítězoslavně na ni usedám; ale vzápětí do zeleného labyrintu znovu vbíhám…“

Je divu, že psal pln podobných vzpomínek výhradně pro děti? „Pro ty je zahrada ostrovem a potok veletokem,“ ví.

 

QRcode

Vložil: Ivo Fencl