Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Dnes není problém knihu vydat, ale dostat ji ke čtenáři, říká píšící zubař Václav Franc z Nové Paky na Jičínsku

28.01.2021
Dnes není problém knihu vydat, ale dostat ji ke čtenáři, říká píšící zubař Václav Franc z Nové Paky na Jičínsku

Autor: Archiv autora

Popisek: MUDr. Václav Franc často jezdí na literární besedy

ROZHOVORY NA OKRAJI A dodává: „Někdy se bojím, kam budu sám jednou v penzi chodit k zubaři.“ MUDr. Václav Franc (*26. 10. 1961, Jičín) je prozaik, básník, redaktor, ale také známá tvář a zábavný showman z mnoha literárních akcí. Angažuje se ve dvou spisovatelských spolcích na východě Čech a je autorem či spoluautorem desítek knih. V ´civilu´ působí jako zubař v Nové Pace. O obou svých profesních identitách s námi pohovořil v následujícím rozhovoru.

Milý Václave, ty jsi mužem přinejmenším dvou profesí, tedy zároveň spisovatelem a zubařem. Dá se říci, že tě alespoň k některé z nich předurčilo rodinné prostředí, anebo dokonce k oběma?

Asi tě zklamu. Rodiče si spíš představovali, že půjdu na zemědělskou školu a budu pokračovat v rodinné tradici. Spisovatel či zubař v naší rodině nebyl, pokud nepočítám babiččinu sestru, která byla lidová básnířka a psala takové veršovánky. A ta zubařina? Já byl dobrý v řadě věcí, ale v ničem jsem nevynikal. Jeden spolužák spíš z legrace na střední škole řekl, že půjdeme na stomatologii. Šli jsme a já u toho zůstal.

Všechny ´rozhovory na okraji´najdete ZDE.

Kdo se vlastně zrodil dříve, Václav Franc-zubař, anebo Václav Franc-literát? A jak spolu obě tvá ega vycházejí? Nepřetlačují se občas jedno s druhým?

Určitě literát. Nebyl jsem sice jako dítě ani nijak vášnivým čtenářem, ale knihy jsem měl rád. První ´povídkový pokus´ jsem napsal pod vlivem četby Šimka a Grossmanna asi v šesté třídě. Vydával jsem dětské časopisy pro kamarády na psacím stroji. Zajímal jsem se o historii vesnice Řeheč u Jičína, kde jsem vyrůstal, psal jsem dokonce jako středoškolák kroniku hasičů, otec byl totiž hasičským velitelem v Řehči. Prostě život to přinášel a mně to nečinilo žádné potíže. Dokonce jsem jeden času uvažoval o žurnalistice.

Literatura zůstává koníčkem, zatímco stomatologie mě živí. Ale pochopitelně přináší řadu námětů pro psaní, neboť každý pacient přináší i svůj příběh. Ty nejzajímavější občas zpracuji do povídky nebo delší prózy.

Lékařská profese má v naší společnosti vysoký respekt. Nicméně jako stát trpíme nedostatkem mnoha specialistů, zubaře nevyjímaje. Čekací lhůty na ošetření jsou místy v řádu měsíců. Kde udělalo Česko chybu, že jsme se dostali do takovéto situace?

Na nedostatek zubařů v budoucnu upozorňuje naše komora již od 90. let. Generace kolegů, kteří promovali v 70. letech, odchází do důchodu, a právě tato generace byla z hlediska stomatologie velmi silná. Řada z nich sice ještě pracuje, ale třeba na zkrácený úvazek. A počty absolventů dlouho zůstávaly velmi nízké. Až v poslední době se situace lepší, ovšem podle mého názoru nedostatečně.

 

Václav Franc s naším autorem, Ivo Fenclem. V Praze na Mariánce. Copak to spisovatelé popíjejí? Tak to bohužel nevíme, ale tipli bychom nějaký bylinný likér

Navíc po roce 1989 přišla řada nových materiálů, technologií, ale ty jsou časově náročnější než třeba tzv. ´amalgám na pojišťovnu´. V neposlední řadě se mladým kolegům nechce stěhovat z atraktivních center, jako např. z Prahy nebo u nás z Hradce Králové, zatímco místa na periferii zůstávají neobsazená.

Co ti osobně komplikuje tvoji zdravotnickou práci nejvíce a na co by sis možná rád zanadával?

Už jsem to naznačil v předchozí odpovědi. Tlak ze strany pacientů je velký. Denně volá někdo, že nemá zubaře. Pohotovostní služby jsou přeplněné právě pacienty, kteří nejsou nikde registrováni. Když je ošetřím, nemám je kam poslat třeba s vložkou v zubu. Moje kapacita ordinace je vyčerpaná, nelze přibírat nové klienty donekonečna. Nejmladší kolegyně u nás v Nové Pace je padesátiletá zubařka. Někdy se bojím, kam budu sám jednou v penzi chodit k zubaři.

Jak poznamenal tvoji práci covid? Ze zahraničí byly hlášeny dokonce případy zubařů, kteří mu podlehli. To jistě není věc, která by člověku přidávala na optimismu…

Právě covid ztížil už tak nelehkou situaci. Musíme více větrat, dělat větší přestávky mezi ošetřenými pacienty, což je další problém. Delší práce s vrtačkou, jako např. protetiku (korunky, můstky), při které vzniká nebezpečný aerosol, odkládáme. Jinak pracujeme v respirátorech, štítech. Desinfikujeme a doufáme, že nepřijde člověk, který ještě netuší, že je pozitivní. Zatím odoláváme. V mém bezprostředním okolí neznám zubaře, který by onemocněl nebo dokonce podlehl, ale mezi pacienty máme několik úmrtí.

Stalo se ti někdy, že se ti přihlásil čtenář, jehož zaujaly tvé knihy, a právě proto dal najevo přání stát se dokonce tvým pacientem?

Řada pacientů o mém koníčku ví. Nakonec na Jičínsku jsou moje aktivity známé. Občas se někdo diví, že o mém psaní četl v tisku, ale vůbec netušil, že jde o mne. Jeden můj čtenář, asi osmiletý klučina, mě dokonce v ordinaci překvapil. Čekali jsme, až zabere anestezie před extrakcí dětského zubu, a on mi zarecitoval básničky z mé sbírky ´Olympiáda v ZOO´, z níž si četly děti ve škole s paní učitelkou.

Domácí autorská tvorba se v Česku těší zanedbatelné podpoře. Drtí ji často zahraniční překlady. Když už člověk vydyndá nějakou dotaci na vydání díla, tak již nedostane peníze na reklamu. Co s tím v praxi? Když přijde pacient do ordinace MUDr. France, koukají na něj odněkud z vitríny také jeho knížky, nebo tyhle sféry zůstávají důsledně oddělené?

Snažím se obě sféry oddělovat, ale v čekárně mám nástěnku, kde se zájemci mohou o mém koníčku dozvědět víc. Jsou pacienti, kteří se vysloveně ptají, jestli jsem něco nového vydal? Dnes není ani tak problém knihu vydat, ale dostat ji ke čtenáři! Takže na autorská čtení vozím svoje knížky a nabízím je zde. Pravdou však také je, že jsem o žádnou dotaci pro svoje knihy nežádal, dotuji si vydávání ze své zubařské praxe.

 

Civilní zaměstnání přináší i inspiraci pro činnost literární

Když odbočíme již pouze k literární tvorbě, která kniha byla vlastně tvojí knižní prvotinou?

Vydával jsem různé ´samizdaty´, ale první knížečka vyšla v nakladatelství Půlnoc v Táboře v roce 2000. Byla to sbírka básní s názvem Kdy město chodí spát, ovšem moc se nelišila od těch samizdatových sbírek. Za opravdu první knížku považuji sbírku poezie Autogramy dětství. Vyšla v roce 2005 v nakladatelství Alfa – Omega v Dobřejovicích. Bylo to pro mě splnění určitého životního snu. Je ale pravdou, že v momentě, kdy kniha vychází, je už autor obvykle někde dál. Každý stupínek je důležitý, a to schodiště před ním, jak aspoň doufám, je ještě dlouhé.

Která témata jsou ve tvé prozaické tvorbě dominantní? A vetkávají se do nich též autobiografické prvky ze života a má i své literární dvojníky? Nebo si raději vymýšlíš a utíkáš tematicky do zcela jiných sfér?

Často se vracím do dětských let. Třeba vzpomínaná sbírka Autogramy dětství čerpá z tohoto životního údobí. Nebo dílo Bystřice aneb Kde lišky dávaj dobrou noc, což je povídková knížka z mé vesnice, kde jsem prožil dětství a mládí, z Řehče. Jen jsem ji v názvu zaměnil za Bystřici, aby mě kamarádi a sousedi nenadávali, když se poznají. Z dětství vychází i má knížka František, což jsou moje školní příběhy. Řada těchto próz vychází z reálných základů, ale pochopitelně je tam i fikce. A moji literární dvojníci? František Vencl nebo František Franěk, ti se objevují i v dalších prózách.

Kolik knih už jsi za svůj život vlastně napsal a které z nich se dočkaly nejlepších ohlasů u kritiků či veřejnosti, případně i ocenění?

Abych řekl pravdu, budu to muset pořádně spočítat. Sepsal jsem asi 6 básnických sbírek a 14 prozaických knih, přispěl jsem však také do množství sborníků a almanachů. S pozitivním ohlasem u čtenářů se setkaly knihy ze zubařského prostředí. Jsou to většinou kratší prózy v souborech Něco na zub pro zubaře a jejich pacienty a Dvakrát vrtej, jednou trhej. V současné době chystám třetí pod pracovním názvem Vypláchněte si! Úspěšná byla novela Jak na Nový rok, která se líbila hlavně čtenářkám. V loňském roce vyšla v nakladatelství Epika povídková knížka Klíče, mobil, brejle! Možnost vydat si v Epice knihu byla zvláštní cenou, kterou jsem vybojoval na IX. ročníku literární a výtvarné soutěže Jindřichohradecký Textík.

 

Zubař, spisovatel i humorista... 

Vloni jsem se setkal s odmítnutím přijetí práce do soutěže s odůvodněním, že jsem profesionál. Členství ve spisovatelské organizaci není známkou profesionality. Přiznám se, že mě to nadzvedlo ze židle. Chápu, že z pohledu začínajících autorů jsem už zavedený autor, ale když je soutěž anonymní, nikdo nerozliší, jestli text napsal zavedený autor, nebo začínající. Na druhou stranu i ten zavedený autor ´riskuje´, že jej porazí mladí, ovšem to je v pořádku. Organizátoři by měli vymezit jasná pravidla.

Jak již zaznělo výše, píšeš také básně. Které motivy se objevují ve tvé básnické tvorbě nejčastěji?

Návraty do dětství. Názvy sbírek Autogramy dětství, Na druhém břehu dětství a Opuštěná hnízda dětství to dokazují nejlépe.

A existuje nějaká literární sféra, kterou sis zatím neosahal, ale chtěl bys ji časem rovněž vyzkoušet?

Přiznám se, že jsem napsal i divadelní hry a scénáře pro naše vystoupení. Mám rád i rozhlasové hry, mně jako autorovi dávají prostor pro realizaci sci-fi prvků. Nebo když reálný námět dovedu do absurdity. Nikdy mě však nelákaly horory, detektivky nebo fantasy a už přitom asi zůstanu.

Jsi angažován ve dvou spisovatelských spolcích. Mohl bys nám oba v kostce představit?

Co se týče účasti v centrálních spisovatelských organizacích, jako je Obec spisovatelů, jsem spíše řadovým členem. Využívám možnosti publikování v případných sbornících. Časová náročnost mé profese mi nedovoluje více se zapojit. Řada pražských akcí se navíc odehrává večer a já bych nestíhal návrat druhý den do práce.

Jsem ovšem tajemníkem Střediska východočeských spisovatelů se sídlem v Pardubicích. Zároveň jsem v Jičíně v roce 1990 zakládal literární spolek ´LiS´. Ten vzhledem ke stárnoucí členské základně spíše omezuje svoji činnost, ale dříve jsme pěstovali partnerské vztahy s literáty ze slovenského Martina a pořádali Jičínská poetická jara. Zájemci více najdou v mé knížce Dvacet let Literárního spolku v Jičíně 1990-2010.

Ve volnu vytváříš regionální literární časopis. Kde ho lze najít a co je jeho obsahem?

Jsem editorem časopisu KOBRA (Kulturní občasník regionálních autorů), což je vlastně zpravodaj o naší činnosti, a časopisu ČAJ (Časopis autorů Jičínska), kde se objevují delší básnické i prozaické příspěvky nejen autorů z našeho regionu. Máme zde rubriku host ČAJe, ve které jsem dal příležitost celé řadě známých i začínajících autorů. Všechna čísla lze najít v pdf formátu ZDE.

Kde vlastně končí a začínají východní Čechy? Je nějak regionálně omezeno, kdo se může stát členem sdružení východočeských spisovatelů? Je známo, že k Pardubickému kraji je administrativně přilepen cíp Moravy. Na druhé straně si vzpomínám na své příbuzné z Kolínska, které sice patří ke Středočeskému kraji, ale jak by řekl můj strýc: „Ne ne, chlapče,  to už je přece východ Čech a basta!“

Ve Středisku východočeských spisovatelů jsem tajemníkem. Sdružujeme asi osm desítek autorů ze čtyř oblastí: Královéhradecka, Pardubicka, Orlicka a Vysočiny, dá se tedy říci, že kopírujeme bývalý Východočeský kraj. Sdružujeme však i autory mající k tomuto regionu vztah či pocházející odtud. Členem se může stát každý, kdo se cítí ´Východočechem´. Vydáváme čtvrtletník Kruh a každý rok na podzim almanach. Pořádáme umělecké literární maratóny, autorská čtení, setkání autorů.

A funguje také nějaká družba či spolupráce mezi jednotlivými krajskými středisky spisovatelů? Mně se osobně se zdá, že jsou všechna tak trochu uzavřená sama do sebe, ale mohu se mýlit… Jak to vnímáš ty osobně?

Byl bych rád, kdyby spolupráce fungovala, ale spíš nefunguje. Jsou pochopitelně první vlaštovky, že se scházíme při různých akcích, třeba při křtu ´Literátů na trati´ v Praze, kdy přijedou autoři z různých koutů republiky, ale jedná se spíše o nahodilá setkání.

Právě v našem ČAJi se snažím oslovovat zajímavé lidi z těchto oblastních uskupení a spolupráci navázat. Bohužel někteří autoři jsou zahleděni do své tvorby a v ostatních autorech vidí konkurenci, což je určitě škoda. Naše současné vedení s předsedkyní Evou Černošovou má o spolupráci zájem. Doufejme, že aspoň některé plány v budoucnu uskutečníme a ledy se pohnou.

Václave, ty jsi známou tváří různých literárních akcí. Možná nejviditelněji jsi spojen s literární soutěží zvanou Řehečská slepice. Co si pod tím pojmem má představit člověk, který o ní zatím nic neslyšel?

Řehečská slepice je literární soutěž humoru. Jedná se o určitou recesi. Chtěl jsem zkusit nějakou jinou soutěž. Humor mi byl vždycky vlastní a určitá parodie ve stylu Járy Cimrmana, kde budeme opěvovat naši malou vesničku Řeheč a uděláme z ní ´světovou metropoli´, se přímo nabízela.

 

Řehečská slepice: MUDr. Václav Franc v civilu

Každý ročník je věnován jinému tématu. Pořádali jsme olympijské hry, vítali Marťana, probíhal u nás mezinárodní filmový festival a celá řada dalších akcí. Momentálně připravujeme jubilejní 20. ročník. Všechny naše aktivity zájemci najdou ZDE. Rád říkám, že na naší soutěži nejsou poražení nebo neúspěšní autoři, pokud přijmou naši hru. Naplněný sál jičínské knihovny smějících se lidí je pro nás tím nejlepším vysvědčením.

V rámci vyhlášení Řehečské slepice se rád transformuješ do různých divadelních rolí. Na kterou nejraději vzpomínáš? A hraješ nebo hrál jsi kromě psaní také na amatérských divadelních prknech?

Jako dítě jsem hrával v různých školních besídkách a pohádkách, ale později nebyl čas na klasické divadlo. Do profesionálního divadla zajdu rád, ovšem mám v oblibě i ochotnická představení, neb jejich podání je vždy svým způsobem originální. Scénáře na Řehečské slepici jsou též takovým malým autorským divadlem. Rád jsem ztvárnil dědu Václava nebo tetu Máňu, což jsou bodří občané Řehče, kteří nezkazí žádnou legraci. Vytvořil jsem podobných postav už hodně. Rád vzpomínám třeba na roli primáře psychiatrie Františka Kafky, který se díky přepracovanosti proměnil ve sportovkyni Ester Ledeckou.

 

Řehečská slepice: MUDr. Václav Franc coby děda Václav

Na podzim oslavíš významné jubileum, 60 let od tvého narození. Co plánuješ do další šedesátky osobně i jako literární tvůrce? A na jakou literární novinku z tvého pera se mohou tví čtenáři těšit již v tomto období?

Přiznám se, že můj děda i otec se dožili devadesátky. To neznamená vůbec nic, ale kdybych se dožil jejich věku, tak bych měl za sebou vlastně hokejovou terminologií dvě třetiny životního zápasu. Pomalu se blíží důchod a chtěl bych, až pověsím vrtačku na hřebík, prožít klidný podzim života na chalupě, obklopen kočkami, se kterými si rád povídám, až si o mně sousedé myslí ledacos. Rád bych také ještě trochu cestoval.

 

Řehečská slepice: MUDr. Václav Franc coby teta Máňa

A doufám, že moje literární múza mi poskytne ještě hodně námětů ke psaní. V neposlední řadě bych si přál, aby mně neopustil humor! Mám rozepsané, vedle zubařských historek, i další věci, chystám sbírku poezie Křižovatky samot a uvažoval jsem o výběrové sbírce mých povídek, něco jako To nejlepší z France!

Milý Václave, přeji, aby se ti tvé sny v další šedesátce splnily, a děkuji ti za milé povídání.

 

Vložil: Radovan Lovčí

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace