Skvělý herec, ale mizerný člověk, který se ještě navíc rád napil. Když na legendárního herce přijde řeč, leckterý kolega na něm nenechá nic suchou. Byl opravdu tak zákeřná stvůra? Tajnosti slavných
06.08.2016
Foto: ČT
Popisek: Josef Vinklář jako doktor Cvach po dvaceti letech
Na obrazovce působil jako suverén, bavič, vypravěč a kamarád, kolegové ale o něm říkají, že byl ve skutečnosti jenom skvělý herec. Někteří o něm dokonce tvrdí, že byl prospěchář, který se nezachoval k mnoha kolegům a známým zrovna fér. Podobně jako jeho nesmrtelný doktor Cvach byl prý svůj, chtěl to nejlepší pro sebe a byl pro to údajně ochoten udělat cokoli.
Když se na konci sezony roku 2007 klaněl Josef Vinklář na scéně Národního divadla, už věděl, že právě tohle představení Našich furiantů bylo jeho posledním. Možná mu hlavou proběhly vzpomínky na všechny štace, jimiž během kariéry prošel, od Divadla satiry a Divadla V+W přes Realistické až po Zlatou kapličku. Z paměti televizních diváků rozhodně nemizí díky reprízám různých inscenací, seriálů i filmů, ve kterých předvedl neuvěřitelnou šíři lidských charakterů. Každá jeho postava měla svůj typický projev, počínaje držením těla přes výraz v obličeji a gesta až po práci s hlasem. Ti, kteří měli příležitost sledovat ho na jevišti, si určitě vybaví celou řadu jeho dalších typických rysů. Jakoby to byla pokaždé jiná bytost zcela odlišného charakteru, ale vždy vystavěná na podkladě schopnosti proniknout do jejího myšlení a vykreslit ji mimikou či pohybem. Jeho kolegové, režiséři, přátelé i příbuzní potvrzují, že v přípravě na každou roli byl mimořádně poctivý. S jeho postoji už to bylo horší. Vynikající herec byl ve své podstatě samotář a vnitřně velmi složitá osobnost.
Legendární doktor Cvach s vrchní sestrou Huňkovou (Iva Janžurová) v Nemocnici na kraji města
Vybírat si nemohl
Jedním z jeho nejprobíranějších ‘prohřešků‘ je například projev, který pronesl v říjnu 1988 na Václavském náměstí, přičemž stál na tribuně po boku tehdejšího vedoucího tajemníka pražského Městského výboru KSČ Miroslava Štěpána. Co ho k tomu vedlo? Nutil ho někdo? A co by mu hrozilo, kdyby odmítl? Nejvýstižněji se k tomu herec vyjádřil v roce 2002. „Ano. Tam jsem neměl stát. Ale bohužel to nikdy nikomu nevysvětlím. Jenom já vím, jak to bylo. Jenom já vím, jakou roli v tom hrál strach. Jenom já vím, kdo mi doporučil, abych tam šel. Protože já to konzultoval, nejdřív jsem to odpoledne odmítl, měl jsem jet do Budějovic na besedu. A pak jsem to v noci vzal. Pravda je, že tam byla poprvé zmínka o T. G. Masarykovi a Štefánikovi, ale to mě nijak neomlouvá. Já vůbec nechci svalovat vinu na někoho jinýho," prohlásil v rozhovoru pro Lidové noviny.
Na tribunu tenkrát pravděpodobně šel nikoli proto, že by se musel straně a vládě zavděčit. Jeho umělecká pozice byla natolik silná, že se nemusel doprošovat, o čemž svědčí i titul zasloužilý umělec, který dostal navzdory tomu, že byl o pár let dříve z komunistické strany vyloučen. Podle mediálního analytika Milada Šmída, který Vinklářovy ‘hříchy‘ a postoje před časem rozebral na serveru Louč.cz, nejspíš tenkrát učinil jakési mesiášské gesto, k němuž se nechal přesvědčit jako člověk s autentickým levicovým postojem, vyplývajícím z jeho životních osudů. Jako člověk, který se domníval, že by mohl pomoci dobré věci. „Cosi podobného učinil i jeho herecký kolega Miloš Kopecký, ovšem v jiné společnosti o rok dříve, na sjezdu dramatických umělců v roce 1987, když se přihlásil ke Karlu Marxovi s nadějí, že jeho kritický projev vyvolá nějaký perestrojkový pohyb,“ připomíná Šmíd.
Boxer Arnošt Ticháček s domovnicí Andělou Hrachovou (Jana Hlaváčová) v seriálu Byl jednou jeden dům
Ideologické manévrování
Podle Šmída možná Josef Vinklář podlehl nejen tlaku, ale také svému přesvědčení, že by bylo dobré nadcházející změny podpořit. Možná zapracovala i ctižádost být u toho, když se mění dějiny. Později uvedl, že si uvědomil svoji chybu okamžitě, jakmile sestoupil z tribuny. V pořadu Krásný ztráty to popsal slovy: „...vzal jsem si kabát, šel jsem pryč a šel jsem proti lidem na Václavském náměstí a viděl jsem, že ti lidé se mi dívají do očí a že říkaj: ‚Měl si tohle zapotřebí?‘ a já jsem věděl, že jsem to neměl zapotřebí.“ Recenzentka Jana Machalická v roce 2007 Vinkláře odsoudila s tím, že „ho patrně nikdo nenutil“, což si vyložila jako projev servility a prospěchářství, případně snahu vloudit se do přízně mocných. Šmíd ale připouští, že mohlo být všechno jinak.
Tuto hypotézu potvrdil profesor Vladimír Bartoš z diabetologie pražského IKEM, který o herce pečoval dvacet let. K jeho nešťastnému vystoupení na Václavském náměstí Lidovým novinám napsal: „Není pravda, že to nebylo pod nátlakem nebo alespoň tlakem. Seděl jsem půl metru od telefonu, kterým hovořil se svým šéfem, a ten znamenal pro herce v Národním divadle autoritu. Text onoho projevu, doručený do Národního divadla, měli předčítat před ním dva přední členové činohry – jeden z nich je už po smrti – a pro nemoc nebo jiné důvody se omluvili. Když se chtěl vymluvit Josef Vinklář, jemuž jsem nabízel lékařské potvrzení, jeho šéf se rozzlobil s tím, že třetí odmítnutí si Národní divadlo už nemůže dovolit. Tolik jsem vyrozuměl z onoho telefonování. Škoda, že dnes nežije ani účastník tohoto rozhovoru.“
Ředitel pražské záchranky Jaroš v seriálu Sanitka
Nerudný mrzout a podrazák?
V soukromí byl podle řady pamětníků Josef Vinklář nerudný a pro roli byl schopen udělat téměř cokoli. O jeho svérázném chování promluvila například manželka herce Viléma Bessera, kterého prý připravil o roli ve filmu Františka Vláčila Hadí jed. A podrazil údajně i režiséra Jiřího Sequense, u nějž býval doma pečený vařený a žadonil o role. Když se pak v roce 1989 změnil režim, jeho chování se jako mávnutím kouzelného proutku změnilo. Přestal se s ním stýkat, přestal ho zdravit, a dokonce prý jednou před ním přešel na druhý chodník. „Protože už nežije a nemůže se bránit, nechci tuto informaci ani potvrzovat, ale ani vyvracet. Ale zároveň nechci ani lhát,“ prozradil v jednom rozhovoru režisérův syn Jiří Sequens mladší.
„Točila jsem s ním asi třikrát a musím říct, že nadutějšího, arogantnějšího chlapa a kolegu jsem asi nezažila. I když vlastně ještě jeden takový existuje, ale ten stále žije,“ řekla o něm serveru Bleskově.cz herečka, která si nepřála být jmenována. „Chtěl vždy hlavně pro sebe to nejlepší, nejvyšší honoráře. A o tom, že soudruhům donášel, to věděl snad každý,“ dodala s tím, že jako herec byl skvělý, ale jako člověk hodně mizerný. A navíc se prý i rád hodně napil. Příliš oblíbený údajně nebyl ani u mnohých lidí v Jinolicích v Podkrkonoší, kde měl chalupu.
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská