Krvavá jatka na 70 kilometrech čtverečních. Tam u Hradce Králové
03.07.2026
Foto: Se svolením Garda města Hradec Králové
Popisek: Spolek Garda města Hradec Králové každoročně pořádá rekonstrukci Bitvy u Hradce Králové. Letošní rekonstrukce ke 160. výročí bitvy proběhne tuto neděli na Chlumu. Snímek z minulého ročníku.
ČASOSBĚR: Kde začala cesta k apokalypse druhé světové války? A také ke vzniku Československa? Zhruba sto kilometrů od Prahy. Bitva u Hradce Králové byla před 160 lety okamžikem, který vedle toho, že změnil osudy rodin mnoha vojáků, také otočil evropské dějiny.
Historici jsou zvyklí uvažovat v delších časových horizontech a sledovat vývoj na vymezeném území stovky let, přes všechny zvraty a proměny. Naše republika je z tohoto pohledu velmi mladá, i pokud to bereme od počátků naší demokratické státnosti roku 1918. Podívejte se třeba na USA, ty zrovna zítra budou slavit čtvrt tisíciletí demokratické republiky.
Jejich vznik se potkal s fascinujícími změnami v ekonomice i životním stylu, kterým se zcela oprávněně říká „průmyslová revoluce“. V Evropě naplno propukla až po Napoleonských válkách, které mnohokrát překreslily mapu kontinentu a několik mocností v jejich důsledku zbankrotovalo. V roce 1848 pak přišla po celé Evropě revoluce prostého lidu, která u nás (tedy v Rakousku) vedla k historicky unikátní abdikací císaře a nástupu mladého Františka Josefa I.
Ani on, i přes výraznou pomoc ambiciózní matky arcivévodkyně Žofie (v tom je jinak dost ahistorická filmová trilogie Sissi zcela přesná) nedokázal zastavit rozklad říše. Vnitřní spory ještě prohloubila potupná porážka v bitvě u Solferina v roce 1859, po které se od vlivu Habsburků osvobodila území dnešní Itálie. Říše čím dál více zaostávala za stále zrychlujícím světem.
V téže době se hned za hranicí chystal dělat velké věci muž, který byl podle mě jedním z nejschopnějších státníků devatenáctého století. Troufám si tvrdit, že zastínil i věhlasného vídeňského kancléře Metternicha, který tahal za všechny evropské nitky od Napoleona až do revoluce 1848.
Zarputilý, ale současně prozíravý Otto von Bismarck se stal kancléřem ambiciózního Pruska a svou politikou krve a železa změnil běh dějin tak, že to poznamenalo Evropu na dalších více než sto let. Jeho plán měl název „Německo“.
Máme tu zemi za humny a je nám kulturně blízká, ale mě na ní nejvíc fascinuje, že má vše – od velehor po moře. Když ji projedete napříč, objevíte mezi jednotlivými spolkovými zeměmi obrovské rozdíly. A nejsou jen ekonomické, i když například Bavorsko je zřejmým hospodářským tahounem celé federace. Na severu v hanzovních městech jsou lidé úplně jiní než dole kolem Alp a pokud se zastavíte na Rýně, tak občas máte pocit, že je to moc krásná Francie.
Než přišel Bismarck, tak bylo toto území roztříštěné do států a státečků, mnohem menších, než dnešní spolkové země. Jen pár jich bylo velkých a bohatých, třeba právě Bavorské království, nebo sousední Saské. A pak tu bylo Prusko, které se postupně začalo německým měřítkům vymykat.
Dnes už ho na mapě nenajdete, historické území je rozděleno mezi Polsko a Rusko. Oblast Východního Pruska se rozkládala mezi řekami Vislou a Němenem na pobřeží Baltu. Však také Prusové zbohatli především na jantaru a rybolovu. Důležitý zlom přišel v roce 1618, kdy se spojilo se sousedním Braniborskem, oblastí uprostřed dnešního Německa včetně sídelního města Berlín. Ale to panujícímu rodu Hohenzollernů ještě křídla nedalo. Opravdový vzestup nastal až po roce 1815, po Vídeňském kongresu, kde byla Prusku přidělena průmyslová oblast Porúří.
Když se zajedete podívat na místní doly nebo železárny, pochopíte, proč se tomu tady říká ocelové srdce Německa. A Prusko dokázalo zdejších zdrojů využít beze zbytku. Navíc hned na počátku 19. století provedlo celkem perspektivní reformy, včetně zrušení nevolnictví.
Průmyslová města na řece Rúr jako Essen, Gelsenkirchen či Bochum poskytla ambicím berlínského panovnického rodu velmi silnou základnu. V roce 1834 navíc byla mezi německými státy uzavřena celní unie, která otevřela trh a stimulovala další rozvoj. Kromě Rakouska, které se jí neúčastnilo a dostalo se do hospodářské izolace.
Sbližování německých států už v té době běželo naplno. Po roce 1815 byl utvořen Německý spolek, kterého se účastnilo 39 německých států a svobodných měst. Zde ještě měla hlavní slovo Vídeň. Říše, kde německy hovořící obyvatelé byli v menšině, ale neměla ujasněno, jak moc se chce do integrace zapojit.
Kdo naopak měl představy zcela jasné, to bylo Prusko se svými ambicemi proměnit ekonomickou a vojenskou sílu v politickou moc. V tom měl kancléř Bismarck reálnou podporu. A když Prusové přes hranice sledovali problémy rakouské velmoci, zdálo se, že pozice středoevropského hegemona se uvolňuje. Bismarck si v tomto směru porozuměl se svým generálem Helmuthem von Moltke, který začal budovat armádu, co se kombinací tvrdé pruské disciplíny a nejmodernější zbraní měla stát postrachem Evropy.
V šedesátých letech podmínky dozrály pro rozhodující nástup. Pro sjednocení Německa byly klíčové tři války, které Bismarck svedl během šesti let. První byla válka s Dánskem, ze všech tří asi nejméně známá, ale k jejímu pochopení doporučuji osmidílný televizní seriál 1864. Vypráví válku z dánského pohledu a hmatatelně tam cítíte šok z nečekaně hladké porážky a trauma, které to v hrdé zemi způsobilo.
Spanilé tažení bylo završeno v letech 1870 - 1871 válkou, která zcela pokořila Francii. Tehdy už Bismarck přinutil k účasti všechny německé státy a po triumfálním tažení na Paříž proběhla 18. ledna 1871 v opulentním Zrcadlovém sále zámku ve Versailles korunovace pruského krále Viléma německým císařem. Jeho poddanými byli obyvatelé všech zemí dnešního Německa.
Ale aby se Bismarckově vůli podřídily všechny německé státy, musel se nejprve vypořádat s Rakouskem.
Nevyhnutelný střet Rakouska a Pruska dospěl k rozuzlení právě 3. července 1866. U Hradce Králové, nebo též u Sadové či na Chlumu se odehrála druhá největší bitva 19. století. Zlatou medaili v tomto žebříčku drží napoleonská bitva u Lipska.
Proti sobě stáli vojáci v pruských a rakouských uniformách, na rakouské straně též armáda saská. Celkem se zúčastnilo 436 tisíc mužů, na pruské straně 215 tisíc a na císařské 221 tisíc. Poměr děl byl téměř vyrovnaný, obě armády jich měly necelých 800.
Popis průběhu bitvy je spíše pro vojenské fajnšmekry, ale jako vždy budu mít doporučení: Televizní dokument Bitva u Hradce Králové se dá najít i v iVysílání České televize a na stopáži jeden a půl hodiny se jedná o informacemi nabytou podívanou.
Já bych jen poznamenala, že se opravdu nejednalo o žádnou šarvátku. Jatka nakonec zabrala plochu 70 kilometrů čtverečních, kde najdete celkem 400 pomníků. Představu si uděláte, pokud vystoupáte na vrcholu Chlumu na místní rozhlednu. Když se rozhlédnete, uvidíte bojiště.
Bitvu Němců proti Němcům na českém území nakonec vyhrálo Prusko. I když to bylo vítězství mnohem méně jednoznačné, než se občas vypráví, stalo se na základě tohoto úspěchu nezpochybnitelným lídrem německých států. Vídeň stála porážka velké množství politického kapitálu a přímo vedla k dalším reformám v podobě autonomie pro odbojné Uhersko. Dualismus z let 1867 - 1918 iritoval všechny další národy monarchie, na které se nedostalo, ale Čechy snad nejvíce. Země, která císaři loajálně dodala své vojáky, a nesla všechny důsledky bitvy, za svou věrnost žádnou odměnu nedostala.
Pro pochopení frustrace, do které česká politika vůči Vídni na mnoho let zabředla, si je třeba uvědomit dopady, jaké královéhradecké střetnutí mělo na místní obyvatele i krajinu. Že lazarety byly zřízeny v každé vesnici v širém okolí, že běžné lidi zasáhl hlad, v druhé polovině století páry už ne tak obvyklý. Ale živte a zásobujte oblast, kde nebyla dostatečná infrastruktura. I to jsou dopady válek, stejně jako poznamenané životy vojáků, kteří spořádaně splnili svou povinnost vůči korunovaným hlavám. Nemělo by se na to zapomínat.
I z těchto důvodů nejsem příliš velkým fanouškem každoročních rekonstrukcí bitev. V nažehlených uniformách a s naleštěnými zbraněmi vypadá konflikt úplně jinak, než realita střetu.
Pokud se chcete dozvědět, jak vypadala bitva ve skutečnosti, zamiřte do Muzea války 1866. Po několikaleté rekonstrukci se otevírá právě dnes, na výročí bitvy. Z toho, co vím, se bude jednat o mimořádně povedenou expozici, kde bude věnován prostor nejen vojenským účastníkům, ale i širokému komplexnímu pohledu na historii konfliktu, včetně dopadu na obyčejné lidí.
Politické dopady bitvy jsou nejlépe vysvětleny v knihách, zabývajících se sjednocením a dějinami Německa. Třeba v publikaci Německo: Vzpomínky jednoho národa, kterou napsal bývalý ředitel Britského muzea Neil MacGregor a za mě je to nejlepší kniha o německých dějinách, co jsem četla.
Střet českého a německého pohledu na tuto bitvu našel vyobrazení i v beletrii, třeba Jaroslav Rudiš právě na jejím bojišti začíná svůj román Winterbergova poslední cesta, příběh česko- německého stýkání a potýkání.
Byla to poslední velká bitva na našem území, která zásadně změnila dějiny Evropy. Aspoň dnes si vzpomínku určitě zaslouží.
Zdroje: Wikipedie, Muzeum východních Čech v Hradci Králové, seriál 1864, dokument Bitva u Hradce Králové 1866
Vložil: Radka Vosáhlo