Štěpán Cháb: Učitel jako výkvět národa. Komentář

Foto: Pixabay

Popisek: Čelo

Asi před půl rokem vyvřela na svět informace, že hradecký festival Rock for People navštíví kapela Gorillaz. A protože jeden z mých synů je jejich fanouškem, dostal jsem befelem sehnat lístky ať to stojí, co to stojí. A nebyl bych to já, abych u toho nezachytil téma přerůstající v komickou tragédii.

Dorazili jsme do Hradce Králové ve středu po poledni. Na nádraží postával Tomáš Koloc, který se nám jal dělat průvodce po svém městě. Žel, provedl nás jen podchodem, přes most a do útrob našeho dočasného ubytování, které nám Tomáš srdnatě sehnal a chvála mu za to na nebesích.

V tu dobu už Hradec Králové skrápěly krůpěje globálního oteplování, tedy takové krůpěje, co mají za úkol přesvědčit i klimatické skeptiky, že pláštěnka za dvě stovky je beznadějně poddimenzovaná. Odhodili jsme batohy se spacáky, navlékli na sebe pláštěnky, poslali Tomáše do prioru a vyrazili na festival. Já, brácha a naše čtyři děti. Prošli jsme důkladnou prohlídkou, dostali pásky s čipem a byli vpuštěni do areálu novodobého festivalu politické písně, kde vedle Otakara Foltýna u stánku Dárku pro Putina, vykládal svá moudra časopis Reflex a ČT měla svou tradiční ,stejč'. Ale co by člověk neudělal pro dítě.

Průtrž střídala nepříjemné mrholení, déšť krápání za krk. I přes pláštěnku se do nás všech pouštěla vlhkost. Po několika burácivých metalech, moc pěkně zpívající Lence Dusilové a jedné divoké kapele z Ameriky přišla půl desátá večer. Se svými dvěma syny a neteří jsem se odhodlal prokousat se až do kotle pod pódium, protože nic nespojuje rodinu víc než společná traumata v dešti a podezřelá vonící oblaka z vedlejší skupinky. Podezřelá? Vedle nás stála skupinka vyvrhelů, kterým z ruky do ruky koloval joint a svými výkřiky bavili tisícihlavý dav promoklých nadšenců do gorilích rytmů (jeden kupříkladu křikl Rubí, ostatní mu odpověděli křikem hovnó, viz film Drž hubu s Gérardem Depardieu).

Pak spustili Gorillaz, mnou nemálo pohrdaná a hudebně silně přeceňovaná kapela, která za svou kariéru vytvořila dva a půl hitu, zbytek pak vyplnila nemastným a neslaným popem. Na úvod vypálila kapela svůj půlhit, poté následovala hodina a čtvrt mučení jejich novým albem plným myšlenky multikulturalismu, poté následovaly dva další hity z přelomu tisíciletí. A konec. Až jsem nabyl přesvědčení, že sami Gorillaz tuší, že vytváří jakousi hudební vatu, která v sobě nemá příliš mnoho energie, a tak každý koncert musí ukončit svými dvěma hity, aby se o nich nemluvilo příliš hanlivě. Megahvězdu Gorillaz by do kapsy strčila i Helenka Vondráčková s akutním zápalem plic a zároveň při pádu ze schodů. Tak špatná a laciná to v mých uších byla hudba.

Kuriózní pak bylo vystupování hlavního frontmana kapely Damona Albarna, který zjevně absolvoval kurz ‚Jak urazit národ a přitom vypadat cool‘. Pohrdání vůči České republice, jaké z něj nejspíš nevědomky vypadlo, bylo až překvapivé.

Do davu zmoklých fanoušků (lilo jak z konve) vykřikl, že přijeli z Prahy. Dav vykřikl nadšením. Pak zkonstatoval, že je na Rock for People. Opět nadšení diváků. Pak zpěvák malou chvilku tiše pozoroval dav a pravil – jak roztomilý národ. Ale takovým tím způsobem, jako když člověk komentuje roztomilou cvičenou opičku na vodítku. 

Závěr koncertu Gorillaz jsem pak protančil. Nazvěme to tancem. Ve skutečnosti to bylo kymácení v poryvech deště s výrazem pacienta čekajícího na kolonoskopii. Šeredně mě totiž po celodenním trajdání bolely nohy a pomáhal jen pohyb. A hodina a půl přemlouvání, abych se rozpustil ve všeobjímající lásce falešných úsměvů, mi dala zabrat.

Ale nevadí. Teď teprve se dostávám k učitelskému řemeslu slibovanému v titulku. Po skončení gorilích romancí jsme s bráchou dětem koupili něco k jídlu a vyrazili na autobus. Byla půlnoc, sranda skončila, musí se jít na Tomášem Kolocem zařízené kutě.

Srážka s realitou byla krutá. Kyvadlová autobusová doprava fungovala jen trochu. Lidí bylo moc, autobusů zoufale málo. Do jednoho z nich jsme se procpali až v půl druhé. Celou dobu pršelo, děti už byly notně vynervované. (Ale chápu, festival hlásil, že středeční den byl vyprodaný. To znamená 50 tisíc zmoklých, kteří čekají na autobus. To nemůže znamenat nic jiného než kolaps. I tak ze strany dopravce kolaps jakž takž zvládnutý)

V tomhle stavu jsme potkali v autobusu jednoho učitele a jednu učitelku gymnázia (zpočátku se o tom bavili). Děti seděly, oddechovaly zážitky dne. U toho jsme se dohadovali o tom, kde a kdy máme vystoupit, abychom v nám neznámém městě nezabloudili, přičemž nikdo z nás netušil kde jsme, kudy se dostaneme do postele a v mém případě i proč tam vůbec jsme. V tu chvíli jsem se střetl s pohledem učitele. Usmíval se. Ne nějak radostně. S ošklivou škodolibostí se smál tomu, jak zmatkujeme.

Na jedné zastávce jsme vystoupili, ale po krátkém rozhlédnutí zase zapluli zpátky do autobusu. Vystoupili jsme špatně. Sesedli jsme se zpátky na sedačky před učitele. Už nemluvili. Hleděli na nás a bylo jim dobře, že narazili na někoho v nouzi. Obzvláště pan učitel měl nepokrytě radost. Před ním byly čtyři děti, všechny utahané jako koťata, táhlo na druhou ranní hodinu, všichni mokří a už teď ztracení v cizím městě. A pan učitel se usmíval. Takovým podivným šklebem, s kterým se normálně hryže oběť do krční tepny.

Další zastávka byla konečná. Museli jsme vystoupit. Za námi oba učitelé hradeckého gymnázia. Postavili se nedaleko nás a naslouchali té zmatenosti šesti ztracených, kteří netušili, kde jsou a kam se mají vydat. A pan učitel se šťastně šklebil. S radostí, že na to může koukat. Že má takhle k ránu zadarmo divadýlko. Neřekl – to musíte támhle a pak vpravo. Jen koukal na čtyři děti, které ve dvě ráno v dešti nevěděly, kam mají jít.

Ve tři jsme se dokodrcali do postele.

Pana učitele jsem si pak doma našel na internetu v sekci zaměstnanců hradeckého gymplu. Jméno radši neuvádím, ale jeho motto na stránkách školy by mělo znít: ‚Žáky vedu k samostatnosti, zvláště po půlnoci v dešti.‘ Takovou tu prostou empatii u učitelského řemesla vtěleného do těchto dvou gymnazijních dezolátu marno hledati.

Na festivalu jsme měli být ještě druhý den. Ale při představě, že budeme muset absolvovat další podobný den, jsme to sbalili a jeli domů. Pravda, nejeli jsme hned. Zaskočil jsem ve čtvrtek ráno ještě s Tomášem Kolocem do veřejné prádelny, kde si dal prát svršky a strávil jsem s ním hodinu nad horkou čokoládou a švestkovým koláčem v nedaleké cukrárně, kde jsme konspirovali o naší budoucnosti.

Vložil: Štěpán Cháb