Bratři Mašínové vs. Gándhí a děkujeme, strýčku Fico. Svět Tomáše Koloce
05.10.2023
Foto: Se svolením CinemArt
Popisek: Snímek z filmu Bratři
Z Kolocova deníčku - kalendária posledních dní.
Středa 26. 9. 2023: Bula sicilská byla ještě zlatá. Dnešní český „král“ majlant nevydělá, ale vydá
Dva první čeští králové byli králi jen pro svou osobu: Vratislav I. a jeho vnuk Vladislav I. Oba dostali titul za významnou pomoc římským panovníkům. Třeba Vladislav I. pomáhal císaři Fridrichu Barbarossovi (podle něhož Hitler později nazval svůj útok na SSSR) dobývat severní Itálii, která byla pod vládou vévodů z rodu Visconti (z nichž později vzešel jak Azzo Visconti, který se pokusil otrávit čtrnáctiletého Karla IV. tak režisér Luchino Visconti, který spoluprodukoval Formanův film Hoří, má panenko), přičemž během vítězného dobývání Milána (německy Mailand) si čeští páni naloupili tolik, že vzniklo dodnes používané rčení „vydělat si majlant“. Před 811 lety, 26. září 1212, si Vladislavův syn Přemysl Otakar II. (tím, že ho volil na římský trůn) konečně vysloužil dědičný královský titul. Dostal ho od Fridricha II., krále (předstupeň císaře, který byl už zvolen, ale ještě nebyl korunován v Římě) říše římské národa německého, krále sicilského (které zahrnovalo celou jižní Itálii) a jeruzalémského (křižáckého království v oblasti dnešního Izraele a okolního středomoří). Bulu vydal během návratu z dalších válek v Itálii v Basileji (která měla později na české dějiny svůj vliv: husité tam vyjednali uznání své první nekatolické západní církve), a protože s sebou neměl římskou pečeť, použil tu sicilskou. Český kníže byl sice tehdy už od svatého Václava (tedy 300 let) svázán s vládci římsko-německé říše (což jiní východoevropští monarchové nebyli), díky bule byla ale jednak mezinárodně zaručena nedělitelnost Čech a Moravy (která byla dědičným panstvím mladšího bratra českého krále, a Čechy s Moravou se pak skutečně už nikdy nerozdělily), a jednak se český vladař stal na staletí prvním z říšských volitelů, kteří byli na rozdíl od něj pouze knížata – a to nejen svým vyšším titulem krále, ale i dalšími právy, zakotvenými v bule, která stvrzovala, že český stát není říšským lénem, říše bude uznávat jen toho panovníka českého státu, který byl zvolen v Čechách a císař mu měl odevzdávat jen odznaky královského důstojenství, český král bude mít povinnost zúčastňovat se jen říšských sněmů v Bamberku, Merseburku a Norimberku, tedy pouze v blízkosti hranic, a to jen, budou-li řádně šest neděl předem ohlášeny, a v případě císařské korunovace vyslat do Říma tři sta jezdců nebo zaplatit tři sta hřiven stříbra. Člověk si skoro říká, jestli to nebyl důstojnější poměr s naším západním sousedem, než když po letech prezident demokratické republiky musel pro každého z rytířů své ochranky za 144 tisíc Kč pronajmout jednostopého „koně“ od bavorské firmy BMW, aby s nimi jel do Selbu na setkání s dnešním bavorským kurfiřtem (který je dodnes úřadem pod úrovní hlavy českého státu – jejímž partnerem k jednání není hlava Bavor, ale celých Němec) a lancknechty ze Sudetoněmeckého landsmanšaftu.
Středa 26. 9. 2023: Premiéroví Mašínové v množině s Hepnarovou, Roubalem, Hojerem a Stodolovými
Dnes má premiéru film Bratři o útěchu bratrů Mašínů, za jejichž útěkem do svobodného Západního Berlína, který v roce 1953 nebyl ještě obehnán zdí, zůstalo sedm mrtvých. V zrcadle života jejich otce, elitního protinacistického odbojáře, šéfa slavné skupiny Tři králové, se jejich příběh boje proti ozbrojeným složkám stalinistického režimu dá v mých očích pochopit. Co už je pro mě těžší, je (i v zrcadle toho, že otec Mašín se nakonec dal zatknout, protože nechtěl ohrozit nevinnou svědkyni své přestřelky s gestapem), přijmout Josefem Mašínem mladším „vykonanou“ smrt pokladníka venkovské plechárny Josefa Rošického, který byl nestraník a v podniku byl zaměstnán už za původních majitelů, s nimiž měl až do konce dobré vztahy. (O tomto činu něco vím, protože jej tehdy přes pole na vlastní oči viděl můj pozdější učitel z čáslavského gymnázia Zdeněk Sejček.) Stejně tak chápu, proč si sestra a celoživotní oběť stalinismu, sestra uprchlých Zdena Mašínová mladší, vzala docenta FAMU Rudolfa Martina (který byl jediným z rodiny, kdo přežil holocaust, stejně jako Mašínová byla jediná z rodiny, kdo přežila pomstu režimu za čin jejích bratrů), který byl komunista, ale později, jako podporovatel Pražského jara 1968, byl ze strany vypuzen. Zato nechápu její českými médii dokumentované vřelé setkání s prezidentem Pavlem, který byl předsedou útvarového ZO KSČ a elitním kapitánem ČSLA cvičeným k boji proti jejím bratrům (členům U. S. Army) v době normalizace, kdy už podstatu režimu každý znal.
Ten příběh mě ale nefascinuje jen dějinně. Olga Hepnarová, Roubal, Metoda Markovič: Hojer, Manželé Stodolovi, Bratři – to je výčet mediálně nejvynášenějších děl české kinematografie posledních let. Spojuje je námět: všechno jsou to díla o konatelích masového zabíjení. Stejně jako jiné krajové fenomény se v naší zemi i mor dnešního dekadentního Hollywoodu zakořenil víc, než ve své domovině – která na tom kdysi byla taky jinak. Kde jsou doby mého dětství, kdy se asi rok nemluvilo o ničem, než o fenomenálním osmi oscarovém úspěchu amerického filmu Gándhí (1982) – o muži, který svou politickou koncepci (jíž nakonec svojí zemi vydobyl nezávislost) založil na nenásilí. Co mě potěšilo, bylo zjištění, že existuje nová česká známka s tímto velkým malým indickým mužem. Byla ovšem vydána už v roce 2019, kdy se naši politici ještě nefotili v maskovacích uniformách se samopaly.
Koho ze čtenářů by pak zajímalo, na co se tedy (když tolik kritizuji) vlastně dívám já: aktuálně na díla československé kinematografie, která před půlstoletím dokonale odhadla naši dnešní přítomnost. Počínaje Juráčkovou a Polákovou Ikarií XB1, která v roce 1963 předjala nejen vesmírnou stanici, ale řadu dalších fenoménů a jíž se o pět let později přiznaně inspiroval Stanely Kubrick ve filmu 2001: Vesmírná Odysea. Chcete si zapřemýšlet o etických aspektech klonování? Doporučuji filmy Kam doskáče ranní ptáče (1987), Slečna Golem (1972) a seriál Bambinot (1984) – oba poslední z dílny geniálního Josefa Nesvadby. Chcete vizi fenoménu matoucí umělé inteligence (s předpovězením například chytrého mobilu s internetem)? Pak jsou tu Hofmanovi a Polákovi Návštěvníci (1983). Anebo neprávem opomíjený film Akce Bororo (1972), ve kterém se podle mě v této scéně za pouhou minutu shrne vše, co se z právě odtajňovaných dokumentů už brzy dozvíme o fenoménu civilizací, které stojí všestranně výše nad tou naší:
Sobota 30. 9: Děkujeme, strýčku Fico!
Výsledky slovenských voleb byly vyhlášeny. Když jsem se včera někdy kolem deváté večer díval na Aktuálně.cz, visel tam článek o tom, že Fico už nevyhraje, ale bude druhý. Škoda, že jsem si neudělal „screenshot“. Jak se ukazuje, k vítězství v jakýchkoli regulérních volbách dnes stačí jediné: postavit se proti dnešním „hodnotám“. Pak vás neporazí, ani když eurohujerské státy vypravují ze svého území voličské vlaky s progresivně slepou euromládeží. Ne, že bych si myslel, že pan Fico a jeho strana mají nějaké konsekventní hodnoty, ty ostatně nemá žádná strana nikde – ale od směru, který slíbil voličům Smeru, už v dnešní době, která čím dál víc tlačí k jasným postojům, prostě nebude mít příliš šance uhnout. Emigraci do jediné země, kde bych (pokud se tam stane, co ohledně svobody mediálního podnikání slibuje strana Smer), mohl vykonávat své publicistické povolání s klidným svědomím na celý úvazek, aniž bych se musel složitě učit cizí jazyk, se nicméně (zatím) nechystám. Vypadá to totiž, že Andrej Babiš (taky jeden expremiér, u něhož se až teď zpětně v porovnání s jeho nástupci ukázalo, že za něco stál), nabírá se svými rodáky „smer“ ke stejné křivce volebního výsledku.
Zdroje: Česká televize, Cestovinky.cz, Filmová databáze, rozhovor se Zdenou Mašínovou mladší z cyklu Pamětníci – osudy, které nesmějí být zapomenuty na ČRo 6, jehož byl TK spoluautorem, rozmluvy se Zdeňkem Sejčkem
Vložil: Tomáš Koloc