Věci, které se snadno zapomenou. Inspiroval mě zápisník pradědečka z první světové, přesně tak se jmenoval, vysvětluje spisovatelka

ROZHOVORY NA OKRAJI Magistra Eva Černošová (*13. 07. 1982), rozená Kulhánková, je navíc pedagožkou a předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů. 13. července tohoto roku mimo jiné oslavila své kulatiny. O její tvorbě i osobním životě jsme si pohovořili v následujícím interview.

Evo, vy jste narozená v Pardubicích, ale žijete v Popovicích u Nechanic. Jak k tomu došlo? Vaši rodiče se přestěhovali do menší obce, nebo jste ten v dnešní době již obvyklý případ, který už se prostě musel povinně narodit v krajské nebo okresní nemocnici? A jaký je váš vztah k oběma řečeným obcím? 

Jsem ten obvyklý případ, ale s nečekaným rozuzlením. Moji rodiče se nikam nestěhovali, v Popovicích žili před mým narozením i po něm. Měla jsem se narodit v krajské nemocnici, což by však byla nemocnice v Hradci Králové. Zde se mnou maminka také v rámci rizikového těhotenství poslední dva měsíce ležela. 13. července byl tzv. sanitární den. V porodnici se mělo jen malovat a dezinfikovat, toho dne se prostě rodit nemělo! Maminka prý překonala rizikový čas a pár dní předtím běhala ostatním pacientkám pro noviny a nákupy do trafiky, ve snaze stihnout porod před obávaným 13. červencem. Dvanáctého pak ulehla a spolupacientkám i zdravotníkům oznámila, že je smolař a raději nehodlá nic riskovat. Pak vyklidili porodní sály a – já už byla na cestě! Tak prý obvolávali ostatní nemocnice v kraji, nedařilo se nás nikam umístit, až v tom sousedním, v Pardubicích, moji maminku (již v rozběhnutém porodním procesu) přijali. 

Pardubice pro mne po celou dobu mého dětství byly jen jménem v rodném listě. Neznala jsem je jinak. Na gymnáziu v Hradci Králové jsem slýchala vtipy o vzájemné rivalitě těchto sousedních krajských měst, a když jsem řekla, kde jsem se narodila, spolužáci se chytali za hlavu. Ale přátelili se se mnou dál… Teprve díky Středisku východočeských spisovatelů mám k Pardubicím blízko. Je to krásné město a jezdím tam ráda. A Popovice – to je moje pravá „rodná“ vesnice! I když se tedy tou dobou doma nerodilo. Vždycky jí byly a vždycky budou. Malinká vesnička se skoro tisíciletým dubem a kouzelným roubeným mlýnem, která je pro mne tou první na celém světě. 

Jen doplním, že jsme se s manželem (po několika letech života v Hradci Králové) přestěhovali do Nechanic. A je nám tady moc dobře. Náš domov je už 10 let tady. 

Tak pardon. Umístil jsem vás jinam. Pro příště si budu důsledně pamatovat Nechanice namísto Popovic. Každopádně jste známou východočeskou spisovatelkou. Máte v rodině nebo mezi předky nějaké další literáty, kteří vás inspirovali v životě, či jste se svým psaním v příbuzenstvu výjimkou? 

Jsem výjimkou. Ale potěšilo mne, když jsem v poznámkách vzorného hospodáře, kterým byl můj pradědeček, našla nějaké jeho básnické pokusy. Takže kdoví… 

Jste také pedagožkou střední školy. Původně jste prý ale zvažovala dráhu veterinářky. Proč jste nakonec studijně volila jinak? 

Už od dětství jsem věděla, že mne nejvíce baví práce se zvířaty a s dětmi. Obě možnosti byly jistou dobu otevřené, nevím už ani, která mi přišla na mysl první. Proč jsem se vzdala dráhy veterinářky, objasňuji blíže ve své poslední knize „Jak jsem nenapsala knihu“. Zjednodušeně, zjistila jsem, že bych na danou práci prostě neměla žaludek. Něco jiného je také zvířata zachraňovat, a něco jiného pak utrácet. Zvířata mám ráda stále, ale na tuto profesi bych se nehodila. Svého rozhodnutí vůbec nelituji. Učím to, co dělám. A co mne baví a vždy bavilo. Literaturu a historii. 

Žila jste a stále žijete na venkově. Už jako dítě jste se prý oháněla s kosou a jinými nástroji. Znám z dětství důvěrně totéž. Když teď občas vídám, jak se z kosení stala placená turistická atrakce a měšťáci, kteří dříve kosu neviděli, se s ní zvěčňují na fotografiích a kosení je pro ně možná podobným dobrodružstvím, jako potápění mezi žraloky někde v Karibiku, tak mě to vždycky totálně zbourá. Jak to vnímáte vy? A co z venkovských disciplín se možná ještě v budoucnu podobně komerčně zpoplatní? Stahování králíka? Za dvojnásobný příplatek s exprezidentským kandidátem a senátorem Zdeňkem Drahošem? Nebo porážení prasete? Sušení sena? Balení slámových balíků? Co tipujete? 

Rozumím vám. No ani mne by jako dítě nenapadlo, že někdo dokonce zaplatí za možnost vykydat hnůj! Měla jsem tedy jiné záliby… Ale čím jsem starší, tím více si říkám, že je to vlastně dobře, že lidi zajímá práce na venkově – alespoň stejně jako zmiňované potápění se žraloky. 

Před nedávnem jsme byli s rodinou na výletě. Nechali jsme si mým tatínkem vysvětlovat fungování první mlátičky a ostatních historických zemědělských strojů. Vždy u toho dodal něco ve stylu: „A to bylo zase o dost méně dřiny než ohánět se cepem.“ 

Historie mne vždy zajímala. Když lidi zajímá, jak se kosila tráva v době „předsekačkové“, vnímám to jako pozitivum. Můj tatínek se tou kosou ohání ještě dnes. Člověk si přitom mimo jiné uvědomí, jakou práci lidem dalo jen samotné zajištění obživy. Zjistí, kolik má důvodů ke štěstí a k vděčnosti. Co všechno dnes má. Bez té náročné dřiny, která byla pro naše předky denním chlebem. A může ho to přivést nejen k poznání slov jako otep a povříslo, ale i k péči o přírodu. 

Co se týká toho stahování králíka nebo porážení prasete, tomu jsem se jako stoprocentní venkovanka dokázala vyhnout jen s velkým úsilím, ale povedlo se. To patří právě mezi činnosti, na které nemám žaludek. 

Také jsem zabíjel zvířata nerad, ale někdo to holt nakonec udělat musel… Ovšem vrátíme se k literatuře. Který žánr byl takříkajíc váš první a kdy vznikala vaše první díla? Máte je stále schovaná? Co vás nutkalo a provokovalo ku psaní? 

První texty vznikaly hned, jak jsem se naučila psát, což bylo brzy. Číst a psát jsem se trochu naučila sama v 5 letech. A nejdříve to byly básničky a pohádky či bajky o zvířátkách. Zvířata, příroda, to bylo moje první… 

Ano, svoje první literární pokusy mám stále schované. A když jsem je před časem procházela, měla bych asi upravit minulou odpověď, jak mi právě dochází, protože jsem ještě tak úplně psát neuměla. Ono v takové první či druhé třídě přece jen veškerá pravidla českého pravopisu neobsáhnete. 

Jako malá jsem si ani neuvědomovala, že je to něco zvláštního. Přišlo mi úplně normální, že píšu. Teprve později mi došlo, že to tak nemají všichni. A tak jsem si říkala, že budu spisovatelkou. To se s veterinou ani učením nevylučovalo. Vždyť v době, kdy jsem ještě o veterině uvažovala, jsem hltala knihy Jamese Herriota. Bylo to tedy vždy mým přáním – a jsem moc ráda, že se splnilo.

 

Eva Černošová představuje svůj román Vypravěčka na Knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě, říjen 2019

Kdy se vám podařilo poprvé publikovat něco veřejně, v časopisu nebo v podobě samostatné knihy? 

Na první zveřejnění textu na den (asi ani rok) přesně si nevzpomenu. Ale bylo to ve škole… Na univerzitě pak už pravidelně, to jsem byla i v redakční radě školního časopisu. Samostatná kniha mi vyšla v závěru studia na univerzitě, v roce 2006. To si pamatuji dobře. 

Jaké motivy se objevují ve vaší poetické tvorbě? A máte nějaký vzor básníka, jehož dílo vás stylově inspiruje, nebo je vám mimořádně blízké? 

Hledání motivů nechám ráda i na čtenářích. Určitě je to zase příroda, ta mne neopustila ani po letech. A najde se i řada motivů dalších. Já nerada jmenuji, protože zůstane vždy někdo nejmenován… Je jich opravdu hodně. I jen těch českých. František Halas, Vladimír Holan, František Hrubín, Bohuslav Reynek, Jaroslav Seifert, Jan Skácel… 

Vydala jste několik poetických i prozaických knih. O čem pro změnu vyprávějí vaše prózy a ke komu se snaží nejvíce promlouvat? Jsou vícegenerační, nebo máte určitý okruh čtenářů, který bude vaším psaním možná více osloven nežli jiný?

Prozaické knihy jsem napsala čtyři. A každá má samozřejmě své hlavní téma či témata. Kdybych to měla zevšeobecnit, vždy čerpám inspiraci ze svého života, z osudů mně blízkých lidí a také z rodinné historie. Ze života mých předků, toto téma se ozývá nejsilněji třeba ve „Věcech, které se snadno zapomenou“ a ve „Vypravěčce“. Ale v jiné podobě je najdeme i v již zmínění knize humoristické „Jak jsem nenapsala knihu“.

 

Knihy Evy Černošové

„Nezdálo se mi nic“ je moje prvotina – autobiografická próza, kterou spojuje střídání ročních dob a hudba. Kniha vyšla ještě v době mého univerzitního studia. A tady vděčím jednomu z kritiků za pobavení, neb napsal, že jsem v jejím případě použila pseudonym Eva Kulhánková. Asi si nedal tolik práce (jako třeba vy) onu záhadu jiného příjmení vysvětlit něčím tak prozaickým, jako je svatba. 

Tak pro někoho už je dnes svatba trochu pravěk, že? „Žití na psí knížku“ je taktéž velmi rozšířené. Možná pan kritik uvažoval stylem „Podle sebe soudím tebe“ a nepředpokládal, že byste se i vy někdy chtěla provdat… Ale přerušil jsem vás, pardon. Co vaše další knihy? 

Pak přišly „Věci, které se snadno zapomenou“, což je novela, jež propojuje mozaiku lidských příběhů a pátrání po tom, co prožili předkové hlavní postavy. Zde mne inspirovalo torzo zápisníku mého pradědečka z první světové války. Přesně takhle se jmenoval: Věci, které se snadno zapomenou. A jsou tam kolonky jako: Číslo mojí botky, Velikost klobouku, Číslo mého kvéru… 

Další v pořadí byla „Vypravěčka“, román, v němž se osudy hlavní postavy paralelně prolínají s postavami z rodinné historie. I zde jsem neměla o inspiraci nouzi. Byl jí osud mé prababičky Marie, první rozvedené ženy z Týnce nad Labem (tehdejší Labské Týnice), kterou i s dcerkou po anabázi z ruské fronty opustil manžel, jelikož si domů přivedl další „manželku“ a děti. Ovšem jak jsem musela vysvětlovat dědečkovi, nejde o literaturu faktu. 

Jistěže. Beletristické psaní má jiná pravidla. Padají věty, které možná nikdy nezazněly. Je nutno vytvořit zápletky kvůli ději. Dědečka plně chápu. Vzpomínám, jak zoufale lamentoval můj prostřední bratr, když se stal hlavní postavou jedné z mých vzpomínkových povídek. V ní jsem vylíčil jeho dětskou zálibu ve šmírování naší kypře stavěné tety při jejím převlékání, přičemž on to bral i jako studium jemu tehdy jen málo známé ženské anatomie… „Musel jsi o tom psát? A zrovna o mně? Proooč, proboha? A takto přesně to nebylo! “ – Ale zase vás přerušuji a už mlčím… 

„Jak jsem nenapsala knihu“ je moje zatím poslední kniha a první kniha humoristická, jedná se o soubor povídek a fejetonů. Reakce čtenářů mne přesvědčily, že bylo po všech těch letech „nenapsání“, která tam mj. popisuji, na čase ji napsat. Na jejích stránkách se čtenáři dozvědí, jakými schopnostmi jsem disponovala v dětství, jde třeba o jízdu traktorem dávno před absolvováním autoškoly i ono sečení trávy kosou, seznámí se s mnoha trapasy a vtipnými životními situacemi před katedrou a za ní  – i s radostmi a úskalími role rodičovské. Dělá radost jim i mně. 

Domnívám se – i s odstupem let a knih – že jsou mé knihy vícegenerační, za což jsem moc ráda. Také lidé o dvě generace starší tam nacházejí své téma. Jejich dojmy, postřehy a reakce mě moc těší.  

A která z vašich knih vzbudila asi největší pozornost publika či kritiků? 

Nejspíše „Vypravěčka“. Kritikové a mí kolegové ji dokonce přihlásili do soutěže Magnesia Litera. 

To je vždy pocta pro literáta, i když jste v této prestižní soutěži pouze kandidátem. Zeptám se na totéž, jako u poezie. Našla byste nějaký prozaický vzor, který vás volně inspiruje, nebo si nejraději píšete podle svého? Jací beletristé patří k vašim oblíbencům a nejvíc rezonují s vaší duší? 

Tak to je ještě těžší! Dalo by to slušný seznam povinné četby. V podstatě ale platí i to, že si píšu po svém. Bylo by sobecké a krátkozraké tvrdit, že mne nikdo ze skvělých autorů, jejichž díla mám moc ráda, neovlivnil. Ale stejně tak mne ovlivňují ostatní lidé kolem mne, místo, kde žiji a tvořím, události, které mne potkávají. Pár jmen mých oblíbenců tedy na jeden nádech zkusím: Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Umberto Eco, Trygve Gulbranssen, Božena Němcová, Bohumil Hrabal, Zdeněk Svěrák… A už mi došel dech, nikoliv nápady.

 

Eva Černošová, rozhovor v Českém rozhlase v Praze, červenec 2022

A daří se vám psaní kloubit s vaší profesí? Učíte češtinu, dějepis a tvůrčí psaní. Někteří učitelé si stěžují, že obří množství času stráví různou administrativou, často i na úkor odborné přípravy na hodinu, a koníčky se jim často odsouvají hlavně na dobu prázdnin. 

To mají pravdu. Nejde to snadno! 

V psaní podporujete také vlastní studenty. Máte mezi nimi někoho, o kom možná uslyšíme v budoucnu, nebo už se dokonce zdárně zařadil do řad publikujících literátů? V jednom z rozhovorů jste napsala, že vás potěší i to, když vás student takzvaně přeroste. Sám jsem tohle zažil u několika svých učitelů na základní i střední škole a vždy jsem si jejich povzbuzování a různé podpory nesmírně vážil. Pak přešla léta. Někteří zůstali stejní, a jiní se otočili zády, zhořkli, začali se mi vyhýbat, zkrátka neunesli, že jsem se stal úspěšnějším a veřejně známějším než oni. Máte podobnou zkušenost, nebo jste měla sama na své podpůrce větší štěstí a ti od vás nestáhli ani po létech? 

O některých mých studentech už slyšet je, jsou to skvělí spisovatelé či novináři – Ondřej Macl, David Kořínek, Eva Soukeníková, Josef Mačí, Ondřej Pražák – na ostatní jistě ještě řada přijde. Zkušenost, kterou popisujete, zná více umělců, které osobně znám. Anebo i vědců. Já mám štěstí. Moji dva velcí učitelé – básnířka Lenka Chytilová a nedávno zesnulý prozaik Jan Dvořák – mi nikdy nedali pocítit, že litují toho, že mne jako autorku „objevili“ a podporovali. Zejména docent Dvořák mi opravdu pomohl zásadním způsobem. Talent je jedna věc, ale určitě jsem neměla potřebné sebevědomí. Bez něj bych zůstala pěkně skryta na vsi - dobře, teď na maloměstě, a moje texty v tom nádherném vyřezávaném stole po mém pradědečkovi. A do posledních chvil se o mou tvorbu, ale i o tvorbu mnoha dalších autorů několika generací, zajímal a z našich úspěchů se upřímně radoval. Bohudík za něj. 

Závist a nepřejícnost ale bohužel také znám. Občas o tom mluvíme s některými kolegy spisovateli, kteří na ně taktéž narážejí. V tomto směru mi zůstává jiskřička naděje, že bude přibývat lidí, kteří si uvědomí, že jsme všichni na jedné lodi. Že moje radost je radostí druhých, jejich bolest je i mou bolestí a naopak. Přejme, bude nám přáno. 

Vyznávám v životě stejné krédo. Mimochodem bývá přisuzováno Bedřichu Smetanovi, který si od části Čechů i kritiků užil své, a díky Bohu, že své snažení přesto nikdy nevzdal, ba ani nám neodešel trvale do ciziny… Jste také dějepravkyní, učíte studenty dějepis a máte jej vystudován coby univerzitní obor. Neláká vás rovněž historické, dokumentární psaní? Nebo se raději o tomtéž vyjadřujete prózou? Mimochodem, víte asi sama, že na menších obcích, kde v minulosti nebýval amatérský písmák nebo kronikář, připomínání místní historie obyčejně spadlo coby čestný úkol na učitele dějepisu. Dokonce i tehdy, když se tomu marně bránil. 

V tomto případě raději neříkám nikdy… Ale spíš kráčím cestou uměleckou.  No, zrovna před rokem jsem dokončovala práci spoluautorskou i editorskou na originální sborové kronice. To byla zajímavá zkušenost, vydali jsme si knihu v rámci pěveckého sboru u nás v Nechanicích, slavili jsme 30 let sboru. Jmenuje se „Cantus Feminae – Kantáta o přátelství“. 

Od dějin sboru už nemusí být tak daleko k dějinám vesnice, že… Jinak k životu učitele občas patří fakt, že žáci sbírají jeho originální výroky, ať již bonmoty, či přeřeknutí. Také existuje něco jako seznam legendárních výroků paní učitelky (nebo profesorky) Černošové, který někde literárně žije bez ohledu na vás? 

Jejda, stoprocentně! Myslím, že už se jich na seznam za ty roky urodilo. Například „Vyrodění v Normandii“ – to jsem pravila jednou při výkladu historie během odpoledního vyučování, po sedmi či osmi hodinách výuky. Nevím ale, zda to někdo zdokumentoval. 

Nu vyrodění v Normandii by byl jistě také bolestný, leč ve výsledku přece jenom příjemnější proces nežli tehdejší vylodění… Ale historii už zpětně nezměníme. Může to ovšem být dobrý námět na kontrafaktuální povídku. A nyní odbočím trochu jinam. Jaké vlastně máte další zájmy, kromě psaní, nebo vás cele vstřebává literární tvorba? 

Hudbu. Zpívám. Nejen ve zmiňovaném sboru, to mne baví moc. A zájmů mám tolik… Ani je nestíhám, ale to je určitě lepší, než kdybych se nudila. Nudu jsem opravdu nikdy nezažila. Starám se ráda o rodinu, o zvířata, nemáme jich však tolik jako v době mého dětství. Když se mi podaří něco si přečíst nebo vyrazit na procházku do přírody, to je taky nádhera! 

Váš manžel je výtvarník, který ilustruje vaše knihy. To je docela výhodné, ale i vzácné spojení. Jak jste se vlastně seznámili? Stála za tím náhoda, nebo třeba právě shánění ilustrací? 

Potkali jsme se na vysoké škole. Naším společným oborem je český jazyk a literatura. Po pár měsících jsme zjistili, že nás spojuje mnohem víc než jen láska k literatuře. Tehdy jsem ještě nebyla spisovatelka a on nebyl výtvarník. Byli jsme studenti, kteří tvořili. A tohle vzácné spojení našich profesí z toho přirozeně vyplynulo časem. A samozřejmě mnohem víc. Tím vůbec nejvzácnějším, co jsme spolu s mým mužem vytvořili, je rodina.

 

Eva Černošová u svého psacího stolu (po pradědečkovi Josefovi z knihy Věci, které se snadno zapomenou)

Kolik máte potomků a také inklinují k tvůrčím aktivitám? 

Na rozdíl od plánů a přání, v dětství jsem mluvila o čtyřech dětech, později jsem byla přece jen skromnější a spokojila bych se s počtem jen o trošičku nižším, máme jedinou dcerku. Anežku. Člověk míní… Bohudík za ni. Talent je jistě velký dar, ale za největší dar ve svém životě považuji právě rodinu, možnost být matkou. Dcerka k tvůrčím aktivitám inklinuje určitě. Ostatně… které dítě ne? Výtvarný talent u ní vnímá hlavně můj muž, já maximálně zkonstatuji, že už dovede malovat a modelovat lépe než já. Já však výtvarným talentem skutečně neoplývám. Zase mohu říci, že je výrazně nadána hudebně, krásně intonuje, zpívá od dvou let a má už dost široký repertoár. Na literární talent je ještě trochu brzy, ačkoliv vypravěčkou je rozhodně vynikající. Baví ji vymýšlet pohádky. Už vypravuje i ona mně. A od mala trénuje můj tvůrčí potenciál tím, že dostanu zadání a mám podle něj na místě pohádku odvyprávět. Někdy mi dává slušně zabrat. Například: „Zloději přijdou ukrást kočičky. Ale v tom domečku nemají ani pejsky, ani flinty, ani telefony!“ A zabránit takové krádeži je hned napínavější. 

Už téměř 10 let vedete Středisko východočeských spisovatelů. Již jsme si tu o něm jednou povídali s vaším předním členem, spisovatelem MUDr. Václavem Francem. Jaké chystáte na letošek zajímavé literární akce a kde vás či vaše kolegy mohou potkat vaši čtenáři? 

Víte, v tomhle ohledu jsme teď mnohem pokornější. My měli plánů! Před dvěma lety, před rokem… Pandemie zasáhla samozřejmě i naše středisko. Takže jsme nejdříve čekali, pak škrtali, pak rušili všechno, další rok to bylo dost podobné. Před těmi dvěma lety bych vám bez zaváhání vyjmenovala, co nás čeká, teď jsem opatrnější. Ale to neznamená, že bychom letos žádné plány neměli. Teď běží Východočeský umělecký podzimní maraton, který probíhá od začátku podzimu a končí před Vánocemi. Jeho součástí jsou autorská čtení, besedy se spisovateli, koncerty a výstavy. Programy, v nichž se prolíná umění literární s tím výtvarným, hudebním a dramatickým. Je toho – snad – dost. Včetně účasti na 32. Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Tedy, uvidíme. I my jsme se naučili reagovat operativně, tak se třeba v minulé sezóně stalo, že se podzimní akce uskutečnila na jaře. 

Covid nás zkrátka učí improvizovat. Jinak výhodou i nevýhodou českého knižního trhu je relativně velké množství vydávaných knih, ale i poměrně značný počet různých spisovatelů, včetně těch odborných či lokálně vlastivědných. Ne každé dílo ovšem bývá přijato do celostátních distribučních sítí. Někteří písmáci se tam prostě nedostanou, třeba proto, že nejsou tak známí, i když jejich práce mohou klidně aspirovat na literární ceny nebo zaujmou literární znalce. Jak toto řešíte ve vašem středisku? Máte třeba na východě Čech nějaký spřízněný obchod nebo e-shop, který by nabízel knihy píšících členů? 

Naši autoři na to opravdu narážejí. A ti s větším rozhledem a zkušenostmi jsou k celostátnímu prosazení se mimo Prahu (a Brno) velmi skeptičtí. Spřízněné obchody máme v Hradci Králové i v Pardubicích, někdy i v dalších městech, kde je autor sám známou osobností. Skvělým řešením bylo také kdysi renomované nakladatelství Kruh v Hradci Králové (to jsem já už nezažila – tedy jen jako dítě), které vedl právě docent Jan Dvořák. Objevil tak řadu vynikajících autorů. Několik desítek let už však nefunguje. Měli jsme spřátelené nakladatelství v Ústí nad Orlicí, to bohužel v loňském roce také činnost ukončilo. 

Někdy má člověk pocit, že hází hrách na stěnu, naše výborná autorka třeba i po úspěchu svých předešlých románů celkem obtížně sháněla nakladatele. Není to snadné, ale flintu do žita neházíme. 

Ano, setkávají se s tím také jiní úspěšní autoři. Snad je to ale zčásti dané i přesyceností trhu… Co chystáte pro futuro, ať už sama literárně pro čtenáře, neb v rámci spolku, či něco zásadního i v životě osobním? 

Určitě bych ráda dále svým žitím a svou tvorbou dělala druhým – i sobě – radost.   

Nechť se tak stane! Děkuji za milý rozhovor.

 

Vložil: Radovan Lovčí

Eva Černošová, HP, Rozhovory na okraji,