Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jako tradiční antisystémový nevolič jsem včera poprvé volil. Dva kolegy z práce, o nichž vím, že nás nedají. Svět Tomáše Koloce

komentář 24.09.2022
Jako tradiční antisystémový nevolič jsem včera poprvé volil. Dva kolegy z práce, o nichž vím, že nás nedají. Svět Tomáše Koloce

Foto: Foto: Tomáš Koloc (stejně jako ostatní snímky v textu i fotogalerii)

Popisek: Změna je změna

FOTOGALERIE Ze stejného důvodu, z jakého jsem byl před třemi nedělemi v Praze prvně demonstrovat, jsem byl dnes (tj. v pátek) prvně volit. Koho jsem zvolil a co vše jsem během voleb zažil, popisuji v dnešním textu.

Jako klasickému antisystémovému nevoliči, jehož apatie pocházela z toho, že jsem si s naším systémem jako soukromá osoba i sociální pracovník pod českými vládami nejrůznějších barev už prožil svoje, mi vždycky nejvíc vadily státotvorné apely na to, aby se hlavně šlo volit (viz bod 13 mého manifestu konzervativního levičáka), které (proti všem idejím, které dal křesťanským církvím do vínku Ježíš Kristus) v českém prostředí začínají vždy nejdřív v kostele – kde se často (přímo proti Kristově duchu) dozvíte i koho máte volit. Minulou neděli všechno začínalo slibně. Zpívala se vůbec nejstarší česká duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny!, kterou nám prý přinesli už Cyril a Metoděj a v níž je Bůh staročesky prošen: „Spas nás a vyslyš naše hlasy, abys nám dal dostatek a pokoj v naší zemi!“ To sedne! pomyslel jsem si, když jsem slyšel první čtení; to ze Starého zákona:

 

„Slyšte to vy, kteří šlapete po nuzném, utlačujete chudáky země a říkáte: Kdypak už bude po slavnosti novoluní, abychom mohli prodávat obilí? A po sobotě, abychom mohli otevřít sýpky, zmenšovat míru, zvyšovat cenu, užívat podvodných vah, nuzáka kupovat za stříbro a chudáka za opánky? I nejhorší obilí prodáme! Hospodin (o vás) přísahal při Jakubově chloubě: Navěky nezapomenu na žádný jejich skutek!“

 

Tak to sedne ještě víc! řekl jsem si podruhé a užasl, když jsem od kazatele slyšel, že tato sociální slova proroka Amose byla zapsána v 8. století před naším letopočtem, kdy pro všechny okolní kultury kromě Židů bylo hlavní hodnotou, aby se měl dobře hlavně velekněz-král. Pak bohužel přišel na řadu volební pastýřský list nové hlavy české církve. Ta stará, arcibiskup Dominik Duka, měla ve zvyku doporučovat věřícím, aby volili strany, které se zasazují o tradiční hodnoty. Nástupce Jan Graubner (o němž je známo, že se politicky pohybuje v polárně opačných vodách, než jeho předchůdce), začal opatrně. Sice je si vědom, že „období letošních podzimních voleb do obecních zastupitelstev a do části Senátu je poznamenáno následky pandemie covidu, válkou na Ukrajině a s tím související neradostnou ekonomickou situací“ a „tyto i další vlivy vedou k sílícímu sociálnímu napětí ve společnosti“, ale on ví, že „není na místě doporučovat koho volit a koho ne, protože to není úlohou pastýřů církve“ – nicméně (asi že jsme chtě nechtě přece jen jeho ovce) přesto poradí: „abyste věnovali svou pozornost těm… kteří nepřinášejí příliš jednoduchá řešení“. Udělal tedy to samé, co jeho odstraněný předchůdce - jen v opačném gardu. Zlatá britská královna blahé paměti, která když měla v ústavě jednou napsáno, že se nesmí na veřejnosti vyjadřovat k politice – nikdy to neporušila. Na odchodu z kostela mi pak nádavkem dva farníci začali nutit volební materiály s naší církví tradičně spřá(nevím, jestli -telené nebo -hnuté) strany...

JInak byl v našem městě docela klid. Osvědčená strana našeho národního Berlusconiho/Kisky/Porošenka/Trumpa (zkrátka toho oligarchy, který se zakoupil v naší národní politice) si před nádražím postavila jakousi předvolební unimobuňku s židličkami a stolečkem, které okamžitě obsadili bezdomovci, jejichž hlavním stanem je vedeljší nákupní komplex a týden před volbami se vedle objevil i vůz Škoda 1000 MB, snad jako symbol starých dobrých časů, které by se mohly vrátit. Tou dobou už do všech hradeckých stránek putovalo zbrusu nové periodikum zbrusu nového politického uskupení, jehož hlavním tahákem byla soutěž o let balónem. Minulé úterý si v našem městě rozdělily dvě největší náměstí dvě konkurenční strany. Na místě, kde dřív stál automat na mléko, si postavil skákací hrad kariérní politik, jenž za svůj šest a půl křížku dlouhý život prošel celkem čtyři strany, které mu postupně poskytly místa radního, primátora, okupačního správce, konzula, velvyslance a náměstka ministra, jímž je coby člen vládní koalice právě teď – ale přesto má potřebu posichrovat si příjem místem radního. Z jeho mítinku v určitou chvíli napochodovala klaka s modrými prapory na druhé náměstí, kde si výrazná opoziční strana postavila koncertní pódium, na němž se svíjeli spotřební rockeři, zatímco prodejci piva a buřtů kolem dělali kšefty, neb strana, která je i pro mnohé mé známé automatickým východiskem z nouze, asi uznala, že má stejně vítězství v kapse, takže nemá smysl kupovat si přízeň pochutinami zdarma. Naštěstí my Češi nejsme východní Slovani, a tak modropraporečníci (poté, co jsem si jednoho z nich vyfotil) odtáhli s nepořízenou. 

První přemýšlení „komu to mám hodit“ v mém životě, notabene v komunálních volbách, bylo překvapivé. Co bych vlastně na obecní úrovni chtěl změnit? Aby na jediné pořádné silnici, která vede středem našeho města, do sebe nevrážela auta lidí, kteří jednou do práce a z práce, trolejbusy a kamiony? Aby semafor na přechodu u naší nemocnice, přes který, když jde na lékařské ošetření, musí přejít polovina našeho města, nenechal jet sedm minut auta a pak jen sedm sekund jít chodce? Aby přechody, na nichž člověk musí na dva semafory přejít dva silniční pruhy, byly synchronizované, tak aby člověk, který na první pokus dostane zelenou, nemusel na ostrůvku uprostřed silnice čekat deset minut na červené? Aby náš dopravní podnik na zastávkách MHD zveřejňoval jízdní řád i se všemi lokálními specifiky, aby se přespolním, a Pardubičákům, kteří u nás jezdí na svou městskou kartu, ale i řadě domácích, kterým se rozbilo auto či kolo, nestávalo, že napoprvé nevědí, že autobus uvedený v jízdním řádu vůbec nejede (na Štědrý den a na Silvestra platí jiný jízdní řád, který najdete jen na internetu), nebo se do něj dostanou jinudy, než jsou zvyklí (po sedmé hodině a o víkendech se u nás nastupuje jen předními dveřmi), nebo zaplatí jinou cenu (za dvě odcestované stanice se u nás platí míň, než za ty další)?

Aby když jsem poprvé pozván k návštěvě lékaře na polikliniku na třetí hodinu odpolední, jsem na téže neviděl prázdnou recepci a ceduli s nápisem „Otevírací hodiny do 14:30“, nemusel danou ordinaci, neuvedenou na žádném plánu, hledat půl hodiny, a když se mi pak chce na WC, dozvěděl se v pondělí, že jediné WC otevřené v budově po 14 hodině, je v provozu pouze ve středu (a tak se šel vymočit před budovu do kytek)? O závažnějších problémech typu našeho vyhlášeného municipálního klientelismu při přidělováních obecních míst (které tradičně probíhají podle kánonu Haškovy povídky Obecní volby) či mých osobních zkušeností s otci našeho města (kteří v době, kdy jsem tam pracoval, přidělili pobočku místního Červeného kříže stíhanému mafiánovi, který ji pak do roka nemilosrdně rozkradl) radši ani nemluvím…

Tolik by asi bylo comunio. Jenže je tu speciální politická situace současné doby, kterou dnes vystihl prezident ČR, když v televizi řekl, že: „Současné volby jsou referendem o vládě“. Když tři neděle před volbami přistane člověku ve schránce kromě volebních letáků dopis od distributora energie, ve kterém se spotřebiteli radí, na čem má šetřit, a v den voleb dopis od téhož, ve kterém se člověku oznamuje, že pro jeho byt byla automaticky prodloužena smlouva odběratele (asi pro případ, že by chtěl před nastávajícími astronomickými účty prchnout) má to i na komunální volby vliv jako hrom. Neříkám, že být členem nějaké strany je automaticky stigma, kdybych si to myslel, nemohl bych být stoupenec revoluce reformních komunistů, jíž byl režim Pražského jara 1968. Ano, mám kamaráda, který je pražským obvodním politikem za jednu ze stran dnešní pětikoalice (a to „svinstvo, které tam viděl a fyzicky odstonal“ hrdinně nese s ambicí i přesto udělat na radnici kus dobré práce). A během velké demonstrace na Václavském náměstí jsem stál vedle jednoho ze zakladatelů dnešní vládní strany, který tam se mnou žádal pád premiéra z téže. I tak jsem ale rád, že ani jeden z nich nekandiduje v mém domovském městě, protože si nejsem jistý, zda bych je mohl volit.

Přiznám se, že kdybych byl na místě arcibiskupa Graubnera, a mohl mít poradní hlas, nemohl bych doporučovat kandidáty těch stran, které sice „nepřinášejí příliš jednoduchá řešení“, zato ale hazardují s naprosto esenciálními faktory života národa a státu jako jsou mír versus válka, teplo versus zima, civilizace versus polní podmínky, národní důchod versus nadnárodní ožebračování národa, svoboda slova versus cenzura, rovná práva všech občanů versus diskriminace těch s odlišnými názory, existence českého průmyslu versus jeho neexistence, jakož i existence svrchovaného národního státu s právem prosazovat národní zájmy versus jeho zániku.

Ptáte-li se mě, komu jsem to nakonec „hodil“, pak je to jednoduché: Bez ohledu na strany jsem po zevrubném prostudování volebního archu našel čtyři lidi, které znám osobně: dceru svého klienta, jednu spřátelenou lokální novinářku, a taky jednoho kolegu a kolegyni z mé práce. Všichni kandidovali jako nezávislí v uskupeních s nevyjasněným politickým profilem. U dcery klienta jsem neznal její politické názory (během našich setkání jsme se bavili o jiných věcech), u novinářky naopak až moc dobře... Pro jejich politické názory ba i morální profil, který dobře znám, jsem ale s nadšením zaškrtl a vhodil do urny své dva kolegy. Kéž jsou zvoleni a mají možnost pracovat pro naše město ve státě, ve kterém všichni nejen přežijeme, ale budeme v něm žít jako lidi.

K tomu nám dopomáhej Bůh. 

 

Vložil: Tomáš Koloc