Tomáš Koloc: Autobus do protektorátu Čechy a Morava. Komentář
komentář
16.07.2026
Foto: Wikimedia Commons / Autor: User:Harold17 – Vlastní dílo, Volné dílo, curid=3368375
Popisek: Autobus
Autobusy MHD v těchto dnech jsou ruská ruleta. Na rozdíl od těch pražských to ani není tak, že jsou klimatizované podle typu – takže to, na čem je, cestující pozná, teprve když nastoupí.
Podobně je na tom ale vlastně každý. Zemi, v níž má trávit svůj život, pozná teprve, když se do ní narodí a žije v ní, pomyslel jsem si, a…
Zákoník práce
… nastoupil jsem. Do sauny. Navíc do sauny, v níž bylo nacpáno. Dál než ten jeden krok ke kabině řidiče se postoupit nedalo. Přes kanonické upozornění nad šoférovou hlavou jsem si ulevil:
„A v tomhle musíte dělat osm hodin. To je snad proti Zákoníku práce. Nad 26 stupňů máte od zaměstnavatele dostávat iontové nápoje. Máte je?“
„Náš podnik a zákoník práce…“ zasmál se řidič a zmáčkl jeden z mnoha čudlíků na palubní desce a na displeji se objevilo „41 °C.“
„Ty vole,“ ujelo mi. „Máte v podniku odbory?“
„Jo. I jejich bosse. Za těch pár let, co tam dělám, už třetího. Jen si nemůžu vzpomenout, že by někdy něco pro pracovníky udělal. O to víc závidí svýmu nejvyššímu bossovi z ÚRO jeho sbírku rolexek,“ zasmál se řidič a zastavil v další stanici.
„Tohle už ale přestává bejt sranda. Vždyť tu můžete za jízdy zkolabovat,“ řekl jsem.
Zdravotnická pomoc
„Však už jsem jednou zkolaboval,“ pochlubil se řidič. „Naštěstí jsem ještě předtím stačil autobus odstavit. Odvezli mě na pohotovost a čekal jsem. Ale vzali mě už za hodinu. Tu jsem strávil s chlapem, co tam seděl už tři hodiny a čekal, až přijde doktor, co má na starosti ultrazvuk. Mezi svíjením se záchvaty bolesti břicha mi vyprávěl, že je to zřejmě boží trest za jeho práci. Pracoval totiž jako distributor léčiv a zdravotnických pomůcek pro jednu švýcarskou firmu. Říkal, že v týhle branži to funguje tak, že přijedete do jednoho z těch mrakodrapů farmaceutických korporátů v Basileji, tam vám nejdřív dají podepsat čestný prohlášení, že nebudete uplácet doktory, pak sáhnou do sejfu a dají vám tlustej svazeček bankovek na to uplácení. Samozřejmě: žádnej převod, bankovky použitý – aby se to nedalo dokázat. A pak uplácíte doktory, aby léčili podle toho, co vy jim budete dodávat. Povídal, že u průměrnýho doktora dělaj platby za léčení z příjmu tak jednu desetinu – zbylých devět má od těch cesťáků. Pak mají mít motivaci léčit – říkal ten cesťák. Když mě brali na řadu, svíjel se ještě dál…“
„Nadměrné úzkoprofilové zboží“
„Co se dá dělat, v době, kdy už nikdo nevěří, že za pár let budou důchody, se člověk musí nějak zajistit,“ přitvrdil jsem v ironii a vyprávěl svůj příběh: „Já mám už takových pětatřicet let stejný nohy, ale svoji velikost jsem v obchodě vždycky sehnal. Předevčírem mi ale řekli, že moje číslo (délka 47, šířka H) je nadměrný. Zadal jsem si teda do webu heslo nadměrná obuv, a našel si, že nejbližší obchod je v Pardubicích. Jel jsem tam a tam mi mladá vyjevená prodavačka řekla, že to číslo, co potřebuju, tam rozhodně nemají – ale že si ho tam můžu nechat poslat z centrálního skladu. (Co do odbornosti na tom byla ovšem líp než jeden dvacetiletej vytlemenej prodavač u nás v HERBERTU, co mi po dotazu, kde mají krupici, sveřepě cpal cukr krupici, a když jsem se ho nakonec vážně zeptal, zda už někdy slyšel o krupici, která není cukrová, ale z obilí, řekl popravdě, že ne...)
Tak jsem s kamarádem vybral nějaké boty na webu a nechal si je poslat rovnou domů. I když byly v mojí konfekční velikosti, nenazul jsem do nich ani přední část nohy. Neuspěl jsem ani ve sportovních prodejnách. Podle všeho je buď jeden obchod, kde bych mohl sehnat boty, na pražském Žižkově, anebo si můžu v jedné aplikaci oskenovat nohu a nechat si podle výsledků ušít levné boty na míru v Maroku.
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil ten geniální PODNIKATELSKÝ nápad: vyhodit skupinu normálních lidí z průměru a z toho, co nutně potřebujou a léta dostávají v běžném obchodě, udělat abnormální úzkoprofilové zboží – s abnormálními úzkoprofilovými cenami. Jo a mimochodem – když jsem volal do firmy, co mi z ní poslali ty scvrklé sedmačtyřicítky, řekli mi, že zpátky je poslat můžu, ale poštovné se při reklamaci nevrací. Tož – ještě jedna přidaná hezká malá domů pro naši poštu.“
Ordinace, co přešla pod jiné zdravotnictví
„PODNIKÁNÍ je holt věc kreativity,“ přisadil si řidič. „Jen jsem se vrátil z tý pohotovosti, co jsem potkal toho chlapa, jak mi vyprávěl o uplacenejch doktorech, udělal se mi po nějaký době na noze bércovej vřed. Už několik let s tím chodím do poradny pro léčbu chronických ran. To je ordinace, kde se kupodivu vůbec netají tím, že berou léčiva od firmy – ona ta firma tu ordinaci dokonce provozuje. V praxi to vypadá tak, že vás tam doktoři postupně naučí, jak se sám doma ošetřit a do batůžku vám dají několik kilo materiálu, který samozřejmě proúčtují pojišťovnám. A v případě, že vypadáte jako nemotorné kopyto (což jsem zpočátku vypadal), vám ještě několikrát týdně pošlou domů od spřátelené firmy mastně proúčtovanou pečovatelku. Ta moje byla nějaká přivydělávající si paní profesorka v důchodu, co to uměla ještě hůř než já, takže jsem se jí brzy zbavil a liboval si, jak si vystačím a jak se rána brzo zahojí. Ale jen do doby, než se teď objevila další. Teď totiž ordinaci převzala jiná firma s úplně jiným materiálem – kterým se léčí úplně jiným způsobem. Poslouchat tytéž doktory, kteří vám před pár měsíci vyprávěli, že vyléčit se můžete jedině tak a tak, a teď říkají totéž o úplně jiném typu léčby, je celkem sranda. Jen se bojím, aby ta nová léčba zabrala aspoň stejně dobře, jako ta bývalá, co se během výměny firmy na dveřích bleskově přežila…“
Hotely, které nechtějí, aby o nich bylo slyšet
„Já jsem teda kluk z ordinace,“ vydechl jsem, „můj táta byl doktor, jenže nepodnikavej – vyškolenej ještě v době toho strašnýho zahnívajícího socialismu, ale ten by takovejchhle čachrů nikdy nebyl schopen. Proto jsem jako jím vychovanej taky vždycky vyvalenej, co je všechno možný. Třeba – já se tak trochu přiživuju tím, že dělám rozhovory s umělci a jeden čtenář, co mě rád čte, mi nabídl zajímavej kšeft: on pracuje jako produkční v lokální televizi a jeho známý je ředitelem starého slavného hotelu, který je součástí velkého řetězce lázeňských hotelů, který vlastně nemá žádnou propagaci. Ptal se, co s tím uděláme? S tím mým čtenářem jsme tedy vymysleli, že v každém z těch hotelů udělám veřejný rozhovor (jak se dnes: říká talkshow) s umělcem, který má nějakou vazbu na tamní kraj, buď tam bydlí, nebo tam vyrůstal, pracoval, na tu talkshow se pozvou hoteloví hosté a ještě se to odvysílá v té lokální televizi jako reklama na tu síť hotelů. Skvělý plán. Všichni, ředitel hotelu, televize i my jsme na to byli celí natěšení – zato vedení sítě hotelů to nekompromisně shodilo se stolu.
Protože pan ředitel hotelu byl rovnej chlap, nechal nás jako pilotní natočit alespoň ten pořad točený u sebe v hotelu, pak si nás s mým čtenářem vzal do salonku, každému z nás přistrčil číšku ostrého a poděkoval nám, že jsme mu pomohli zjistit, kde to vlastně pracuje. Poté, co se za nás bil jako lev, mu totiž manažer sítě hotelů přiznal něco, co mu nikdy předtím nechtěl říct: že majitel koncernu nechce, aby se propagovaly hotely – které mají v nejbližší době přestat být hotely, ale budou co nejdřív přebudovány na nemocnice pro luxusní zahraniční marody. Proto taky řadoví zaměstnanci řetězce byli výhradně gastarbajtři z Asie – na ty totiž na rozdíl od českých zaměstnanců není třeba PLÝTVAT ODSTUPNÝM...“
Síť mimozemských hotelů a fakult
„Taky jsem byl ubytovaný v jednom takovém hotelu,“ vzpomněl si řidič. „Nebylo to teda u nás, ale v Bratislavě a byl to takový ten hotel, co si ho objednáte předem, dole u dveří nacvakáte jeden kód a jiný nahoře na dveřích pokoje. Mně se to ale nějak popletlo, tak jsem tam musel zavolat a anglicky líčit, co se mi stalo. Když jsem se dostal dovnitř, zjistil jsem, že všichni řadoví zaměstnanci jsou čerství imigranti z bývalého SSSR, a všichni MANAŽEŘI od pohledu z Pákistánu nebo Indie. Mně je jasný, že dnešnímu globálnímu kšeftu je úplně jedno, jestli jeho hotel stojí v Paříži nebo v Addis Abebě – ale že to národovecké Slovensko (kde se každá vláda, ať taková či maková musí nějak zodpovídat Matici) strpí uprostřed svého hlavního města hotel, v němž je systémově vyloučeno, aby se tam ubytovala babička ze Zvolena nebo Trnavy, která se chudák nestačila včas přeškolit na vládnoucí globáljazyk, to teda nechápu.“
„Každá hlava státu je vlastenecká,“ kontroval jsem, „když stojí na tribuně, a každej občan je vlastenec, když se hraje šampionát ve fotbale nebo v hokeji. Jak ale jde jednou o kšeft… Já už 15 let chodím do jedné lékárny, kterou vlastnil milý prvorepublikový živnostník - pan lékárník, nežli ji musel prodat nadnárodnímu řetězci, který koupil korporát, který je sice český, ale o to odpornější: například objednávky tam už dělá jenom AI, takže ty úzkoprofilové věci, co před týdnem, už tam nenajdeš…“
„Najdeš je jinde a o hodně dráž – jako s těma vašima botama…“
„Přesně. Ale co je taky hezký pozorovat – choděj tam pracovat praktikanti z naší farmaceutický fakulty. Tchajwanci, Íránci, Korejci… Mají to jako povinnou praxi, ale je jim to úplně k ničemu, protože studujou v angličtině. Některý už jsou i na postgraduálu, jsou tady 10 – 15 let, ale protože je k tomu nikdo nemotivuje, žijou si v mezinárodní studentský komunitě a neumějí slovo česky. Někdy před rokem jsem se bavil se dvěma klukama z Íránu a ptal se jich, kam půjdou po absolutoriu. Domů se vrátit nechtěli, prý půjdou dělat do Dubaje. Teď jsem je potkal znovu, už po promoci. Domů logicky tuplem nechtějí, ale do Dubaje už taky ne, poté, co tam jejich vláda občas střílí rakety. Teď by prý chtěli zůstat. Můžou – ale čeká je další těžké studium, které zajistí vyvarování se toho, že špatně porozumí receptu a někoho zabijí. Studium češtiny. Stejně tak je to s mými dvěma kamarády z Botswany, které po studiu na fakultě u nás ve městě zaměstnali u nás v laboratoři, kde s nimi šéfové mluvili anglicky – jenže teď ZEŠTÍHLOVALI a jediná možnost zaměstnání je: Budeš obvoďákem tady na vesnici. Obvoďák v Semtíně, co neumí kváknout česky…
České zdravotnictví nám pláče a ptá se, proč nemá dostatek doktorů. První důvod je jasný, když pár kilometrů na západ i jih má doktor pětkrát vyšší plat, kdo by zůstával. Ale jsou tu i další. Když už nemají krapet jazykového vlastenectví, mohli by myslet aspoň na motivaci zahraničních studentů, aby tu zůstali. Ti zatracení komunisti je před školou poslali do jazykové školy v Zahrádkách a pak: Hybaj studovat česky. Dnes kapitáni našeho DEMOKRATICKÉHO zdravotnictví s tím, že by díry po EMIGRANTECH mohli zaplácnout IMIGRANTY, vůbec nepočítají. Pro cizince mají zkrátka speciálně oddělené anglickojazyčné fakulty, podobné těm globálním hotelům, které jsou od společnosti, na jejímž území stojí, oddělené tak, jako mimozemská kosmická loď, která náhodou zaparkovala na Zemi.“
Bohémie není Francie
Řidič s myšlením tolik podobným mému se zamyslel: „Nejhorší na tom je, že si tu globalizační hydru živíme sami. Za těch pár měďáčků domů, co za to dostanem. Nedávno jsem byl na koncertě houslovýho kvarteta. Hráli známý filmový melodie, moc hezky. Zahráli asi 20 kousků, ale když jsem se kouknul na program, kromě Vinnetoua to byly do jednoho americký pecky. Nevydržel jsem to a po koncertě se zeptal vedoucího toho kvarteta: „To jste nikdy neslyšeli jméno Liška, Hapka, Karel Svoboda (radši jsem už ani nedodal jména jako Morricone, Cosma atd.)?“ A on na to: Milej pane, českou hudbu má pod palcem OSA a to jsou pálky za práva. Kam se hrabe ten náš Hollywood, co hrajeme! To bysme si moc nevydělali!“
Autobus zastavil. Oba jsme vystupovali. Řidiči skončila směna.
„Ve Francii mají na podporu domácího jazyka a kultury pro tyhle případy zákony,“ řekl jsem smutně.
„Jó, Francie. Tam kdybych řek, že mám v kabině osm hodin jedenačtyřicítky horka a nemám žádný erární úlevy, tak je z toho generální stávka, a kdyby proti nám při demonstraci nastoupili těžkooděnci, tak odboráři z vesnic maj v uličkách kolem připravený balíky slámy, mezi nás a kordon policajtů je navalí, a než zmizí zpátky do těch uliček, tak poslední tu řadu balíků zapálí. To nám na odborovým školení vyprávěl jeden rabiát, kterej svýho času dělal řidiče metra v Lille,“ odpověděl šofér MHD po směně.
„Jenže když to slyší českej řidič autobusu, tak to první, co ho napadne, je: Proč bychom se my i policajti v tom vedru ještě navíc opékali na ohni? Není tomu tak?“ usmál jsem se.
„Je!“ zasmál se on a pak se rozloučil: „Třeba se někdy zase uvidíme. Potom vám povím, jaký si náš odborovej boss koupil zase nový rolexky...“
Vložil: Tomáš Koloc