Tomáš Koloc: Válka není fotbalový mač. Komentář
komentář
02.07.2026
Foto: Pixabay
Popisek: Válka, ilustrační foto
O odlišnosti primitivního válečného vidění a skutečného světa.
Tak čtu, že Německo se chystá zavést povinnou vojnu, Dánsko vydat ukrajinským verbířům tamní ukrajinské gastarbajtry i vyšší třídu v bentleyích, náš pan prezidentgenerál, který v minulosti věnoval velké úsilí investituře Ústavního soudu, se nám předběžným opatřením dostal na summit NATO, kde se budou delegace upisovat krví, kolik dají prachů a kanonenfutru – což všechno dostává jasnější význam, když se dozvíme, že Vladimir Putin se v těchto dnech vyslovil, že zvažuje všeobecnou mobilizaci. Rád bych se mýlil, ale zdá se, že se schyluje k okamžiku, kterému se v ruletě říká Faites vos jeux – rien ne va plus. Rozdíl je jen jediný: zatímco v ruletě vždycky někdo vyhrává, ve válce, kterou spolu vedou jaderné mocnosti, je od první atomové střely dáno, že prohrajeme všichni.
Pro vyváženost médií je takovýhle okamžik obyčejně krušný, v režimu demokratických médií jsou většinou čtenáři, posluchači a diváci velmi brzo po něm zmrazeni, jak rychle se za daných okolností přechází na režim válečné propagandy. Protože u nás ale nic jako režim demokratických médií (jehož definice je slavný axiom někdejší BBC „Deset minut pro zastánce jednoho názoru – deset minut pro zastánce jeho opaku“) neznáme, vůbec nám to nepřijde. Ba dokonce se zdá, že od vrcholu mediální propagandy a zastrašování, které nastaly s počátkem pokračovací války na Ukrajině v předjaří 2022, dnes prožíváme dokonce jakousi mírnou liberalizaci.
Důkaz příběhem: Je tomu pár dní, co jsem se podjal úlohy spolumoderátora debaty na jednom krásném zámku, kde se jedna přednášející i nejaktivnější hlas z publika (povoláním předseda senátního výboru pro krajany a člen tamního integrovaného „výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost") předháněli v tom, že národu, žijícímu na východě Evropy, dávali etnonymum „Rusák“. I upozornil jsem, že ruského původu nejsou jenom nenávistně zčecháčkovaní pánové jako novináři Mitrofanov, Romancov a Fištejn, kteří by se nejspíš přidali, ale že Rusové byli taky pánové Němcov, Navalnyj, ale i Alexandr Okuněv, který se loni u příležitosti 3. výročí rusko-ukrajinské války v Kaliningradě upálil, a jen tak na okraj i ten na milion uprchlíků, kteří v roce 2022 odešli do zahraničí před Putinovými povolávacími rozkazy. A logicky jsem zakončil: Nezdá se přítomným „rusákovačům“ jejich glajchšaltující vyjadřovaní sprosté přinejmenším vůči výše jmenovaným ruským demokratům?
Paní přednášející i „první divák“ to závěrečné číslo pravděpodobně znali, neboť ho nevyvraceli, ale zareagovali dle mnou předem očekávané myšlenkové matice („To jsou všechno ruští špióni!“). Nestačil jsem se jich už ale zeptat, jestli si myslí, že RF je na tom tak dobře, že předem vyškolila milion špionů, protože jiný pán (sice neinformovaně, ale vzhledem k první reakci logičtěji) se mě už zatím nevěřícně ptal:
„Tolik, jo? A do které země by, podle vás, ten skoro milion ruských bojeschopných mužů emigroval?“
Protože jsem s touto otázkou počítal, vyzbrojen statistikou jsem odpověděl:
„Kazachstán: ~146 000, Turecko: ~79 000 až 100 000, Gruzie: ~60 000 až 100 000, Arménie: ~42 000 až 50 000, Izrael: ~80 000, Srbsko: ~30 000, Černá Hora: ~ 20 000 až 30 000, Spojené státy americké: ~48 000, Německo: ~36 000, zbytek EU: ~36 000, Kyrgyzstán, Uzbekistán a Tádžikistán: ~150 000 až 200 000, Spojené arabské emiráty: ~40 000 až 50 000, Thajsko a Vietnam: ~ 50 000 až 70 000, Latinská Amerika (především Argentina a Brazílie): ~20 000 až 30 000. 100 000 až 150 000 jsou tzv. kočovníci.
Typický příslušník této emigrace je Rus-muž v produktivním věku, ajťák-podnikatel bez závazků, který tím, že daní své příjmy v zemi, kam přišel, jí přináší nemalé příjmy, čímž se stává vítaným. Viděl jsem je loni v během návštěvy Jerevanu – tam je to fenomén, který výrazně zvyšuje HDP (v Arménii od dob SSSR jsou školy dvojjazyčné, a tak Arménie zkrátka jen otevřela víc ruskojazyčných tříd). Ten odtok do zemí EU pokračoval i po uzavření některých zemí Evropy ruským občanům prostě proto, že řada ruských občanů má neruské předky, a tak si na moskevské ambasádě a konzulátech vystáli fronty a využili dědečky k tomu, aby získali pas Litvy, Lotyšska, Estonska, Polska, Německa atd. Určité procento, asi 15 až 20 procent, se pak zase vrátilo, když Putin přišel s tím, že povolal vězně a naverboval chudé etnicky neruské menšiny RF, které stimuloval finančně. Teď, pokud prezident Putin splní svůj slib, že vyhlásí všeobecnou mobilizaci, navrátilci zřejmě zase odejdou do exilu – a s nimi tam odejde ještě o mnoho víc občanů země, která má 53 milionů dospělých mužů, využitelných jako kanonenfutr.“ (Zdroj zde.)
Zatímco po začátku války v roce 2022 by se se mnou po této mé odpovědi pravděpodobně už nikdo nebavil, respektive by si (tak jak se to stalo Martině Bednářové) má slova někdo nahrál, dal by podnět k mému stíhání a plukovník Otakar Foltýn by ze mě v „seriózních“ médiích udělal exemplární příklad „ruského švába“, tentokrát (ovšem i proto, že jsem dal kolovat svůj seriózní zdroj, takže mě nemohl nikdo obvinit ze lži) se z ohromení diváků, jejichž myšlení je formováno českým mainstreamem, pouze zrodila lapidární otázka:
„A na čí straně vlastně stojíte vy?“
Odpověděl jsem opět podle svého nejlepšího vědomí a svědomí:
„Tak jak to máte vy, nejspíš na ničí. Nevnímám totiž válku jako fotbalový zápas. Vy jste si podle vaší otázky zřejmě vybral stranu, které fandíte, ale já jsem pacifista. Mým kamarádem není žádná strana války, ale dezertéři z obou stran. Dokonce mám jako milovník české literatury pocit, že každý Čech, který četl Švejka, by to měl vidět tak trochu stejně. Ten skoro sedmimístný počet ruských kluků, co se na tu válku vykašlali plus jméno Alexandra Okuněva, co se před rokem v Kaliningradu upálil na protest proti ní, mám jako argument proti těm, kterým všecko ruské stejně smrdí – ale stejně tak těm, co jim en bloc smrdí Ukrajinci, vyprávím o takových, Ukrajincích jako je předseda Ukrajinského mírového hnutí Jurij Šeljaženko, který – za to, že vydal prohlášení Mírová agenda pro Ukrajinu a svět, v němž ruskou invazi výslovně odsoudil, zároveň ale odsoudil i praktiky nucené mobilizace, a namísto války prosazuje diplomatické řešení rusko-ukrajinské krize – byl v polovině března 2026 na ulici v Kyjevě násilně zadržen příslušníky policie a armády, převezen do územního náborového střediska v Pečerské čtvrti, kde byl podle svého zpráv mezinárodních organizací vystaven fyzickému násilí, zbit a zasažen pepřovým sprejem, načež byl po mezinárodním tlaku a protestech zahraničních lidskoprávních organizací propuštěn do mírnějšího režimu do domácího vězení. A to v porovnání s případem svého kolegy z ukrajinského nezávislého novinářstva, nebožtíka Gonzala Liry, mluvit o štěstí…“
„Vy jste jasný fanoušek Zemana. Babiše a Macinky!“ ozvalo se nakonec z davu diváků, kterým jsem každou odpovědí nenapravitelně rozbíjel myšlenková schémata. I odhodlal jsem se k závěrečnému úderu:
„A víte, že ani ne? Ačkoli jsem uznával Zemanovy diplomatické schopnosti, s nimiž dokázal pro ČR vyjednat nadstandardní vztahy s tak odlišnými mocnostmi jako byl Izrael, Rusko, Čína a USA první Trumpovy administrativy, vždy jsem měl výhrady k jeho asociálnosti ohledně demoličního exekučního řádu, který podepsal a později – když už byly známé jeho následky – neustále podporoval. Asi jste už slyšel o tom, že po nacistech z Ukrajinské povstalecké armády, kteří na rozdíl od většiny nacistických armád, do nichž se muselo povinně, šli do své bojůvky dobrovolně (a z jejichž vůdců i řadových členů někteří, například R. Šuchevyč, jsou mezinárodně uznaní váleční zločinci) se na dnešní Ukrajině jmenují skautské organizace, stadiony, ulice, mají svá muzea, památníky, poštovní známky, pamětní medaile – a nově i ona speciální armádní jednotka pojmenovaná na jejich paměť. Na zhůvěřilost pojmenování jednotky po vrazích 100.000 Poláků z volyňského masakru před pár dny zareagoval polský prezident, tím, že prezidentu Zelenskému odebral nejvyšší polské vyznamenání, Izrael se proti zhůvěřilosti toho, že ukrajinský prezident se židovskými kořeny glorifikuje vrahy dalších přibližně 100.000 Židů, ohradil alespoň na úrovni svého velvyslance ve Varšavě. A co my, kterým UPA na Volyni taky vyvraždila až půl tisíce krajanů? Ačkoli denně slyšíme, k čemu všemu se vyjadřují (Zemanovy) Lány, (Babišova) Strakovka, (Macinkův) Černínský palác – k tomuhle se z Prahy a okolí ozvat báli. Ne, dnes už rozhodně nejsem fanoušek Miloše Zemana, mlčícího udělitele českého nejvyššího řádu Prezidentovi Zelenskému. A co se týká Babiše a Macinky, ačkoli vnímám pozitivní jejich vliv na dnešní pomalé rozdýchávání fialismem ušlápnutých českých nezávislých médií, v téhle věci je na svůj piedestal rozhodně nedávám.“
Po této replice už zmatené mainstreamové auditorium žádnou další otázku nevyplodilo. Během odpočinku po skončení debaty ke mně ale v zahradě přišel majitel zámku (příslušník pobočné větve slavné české mainstreamové rodiny) a tiše mi svěřil: „Ne, že bych s vámi souhlasil ve všem, ale v zásadě máte pravdu. Víte, mám známého na zamini, a ten mi sem posílá umělce ze znepřátelených zemí, a já je tu nechávám kolektivně tvořit: Ukrajince s Rusem, Izraelce s Palestincem a Íráncem, Arména a Kurda s Turkem a Ázerbájdžáncem. Holt mě nenapadlo, co bych pro mír teď a tady mohl udělat víc…“
A to je vše. Těm, kteří vnímají svět jako mistrovství světa ve fotbale, kde najdou dobro a zlo v přehledně vypsaných sestavovaných tabulkách, žádné ideologické pomůcky a ukazatele pro čtení svých textů nedávám. Ty, kdo je potřebují, odkazuji k mainstreamovým novinám, a ty, co chtějí vidět jásající vítěze, do casin a k ruletám.
Zdroje: Seznam.cz, Hospodářské noviny, iDNES.cz, Novinky.cz, Ceska-justice.cz, Denik.cz, Finský institut mezinárodních vztahů (FIIA), Veteransforpeace.org, Simon Wiesenthal Center, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc