Proč blahopřeji Zdeňku Svěrákovi. Svět Tomáše Koloce
31.03.2026
Foto: Se svolením PID
Popisek: Zdeněk Svěrák, „jeho“ zastávka a vtipné blahopřání k sobotním devadesátinám od Dopravního podniku
Pár vřelých slov o Zdeňkovi Svěrákovi-tvůrci a člověku, a tvrdých slov o Zdeňku Svěrákovi-politickém aktivistovi.
Se Zdeňkem Svěrákem a Divadlem Járy Cimrmana to mám zhruba stejně jako každý Čech mé generace (Husákových dětí) – tedy až na ten rodový dar, který má naše poměrně nenápadná a neumělecká rodina: dar forrestgumpovství. Protože můj táta byl kdysi na ZŠ spolužákem kulisáka posléze provozního ředitele DJC Václava Kotka (otce dnešní hvězdy DJC a české kultury Vojty Kotka), měl jsem možnost dostat se protekčně do DJC, kdykoli jsem chtěl. Což ale mělo svou hranici, na kterou jsem narazil, když jsem se tam po maturitě chtěl dostat jako kulisák, ale v DJC měli plno. (Na druhou stranu jsem touž dobou zcela náhodou, jako běžný cestující metra, byl svědkem natáčení posléze slavné scény z oscarového filmu Kolja.)
O pár let později, v době, kdy jsem jako spolupracovník Českého rozhlasu 6 (nástupce Svobodné Evropy) docházel do jejího sídla v Dykově 14 na pražských Vinohradech, na níž visí tabulka, která vzpomíná, že tam roku 1966 rozhlasáci Jiří Šebánek, Miloň Čepelka a Zdeněk Svěrák porodili vídeňského rodáka Járu Cimrmana, jsem se skrze sociální síť spřátelil se synem pozdějšího Cimrmanova tvůrce Filipem Smojakem, od nějž jsem se po smrti jeho otce dozvídal mnohé, zejména ekonomické příhody z „odvrácené strany slunce DJC“.
„Přivrácená strana DJC“ se nám naopak ukázala, když principál našeho ochotnického spolku Blaničtí rytíři, paraplegik Vašek Kozel, požádal DJC (divadlo, které má od té doby, co se člen DJC Jan Kašpar, 1952 – 2013, ocitl po úraze a vozíku, nad českými PARAPLEgiky patronát), aby nám po mistrově smrti zapůjčilo kulisy, a my v nich mohli na jeho paměť sehrát jeho hru Hymna. Divadlo svolilo a jeho členové Miloň Čepelka a Marek Šimon se dokonce přišli podívat na naši premiéru. Nakonec, před patnácti lety, když se jedna z největších firem této země rozhodla doručit do poštovních schránek svých předplatitelů 2.700.000 výtisků svého reklamního časopisu, na jehož titulní stránce měl být interviewovaný Zdeněk Svěrák, jsem byl osloven, abych rozhovor s ním udělal já. Tehdy jsem se poprvé a naposled soukromě potkal s legendou, o níž dnes píšu.
Kdo se tak jako já coby publicista brouzdá vodami české kultury přes tři desítky let, nemůže se ani u takové osobnosti jako je Zdeněk Svěrák nepotkat s negativními pohledy. Prvního takového se mi dostalo, když jsem pracoval v kulturním časopise s kořeny v disentu a jeho šéfredaktor, významná postava tehdejší kultury, Zdeňka Svěráka pro jeho konformitu za minulých dob, i jeho neochvějného jásání nad klady polistopadového režimu (aniž by kdy tematizoval jeho zápory – kupříkladu ty sociální) neustále nazýval ZS „pan podučitel“. Jiný můj přítel, filmař, který získal dva České lvy, a je velkým znalcem světové kinematografie, zase s oblibou vypočítává, kterými zahraničními filmy jsou nepřiznaně inspirována Svěrákova filmová díla. Další kritiku postojů ZS, tentokrát v rovině finanční, jsem si opakovaně vyslechl od zmíněného Filipa Smoljaka.
Já sám jsem věděl, že když na to došlo, byl to Zdeněk Svěrák, kdo (také ve prospěch většiny kolektivu DJC, který chtěl v jakémkoli čase smysluplně pracovat) tvrdě zasáhl do života svého divadla i mimodivadelních projektů. Když dvojice Smoljak-Svěrák dala výpověď z divadla tomu, kdo byl u samého zrodu fenoménu Cimrman, Jiřímu Šebánkovi, jehož poetika byla na dobu vzniku divadla příliš existenciálně-avantgardní a pod jeho vedením by pravděpodobně divadlo nezískalo ani tu přízeň jakou mělo – od režimu ani od diváků (jak ostatně ukázal Šebánkův odštěpený subjekt Salón Cimrman).
Když v době, kdy byl Ladislav Smoljak vytížen režisérstvím v televizi, převzal vedení divadla jako „diktátor v ohrožení“ podobný Igoru Hnízdovi z jeho Obecné školy (toto období ostatně sama dvojice tematizovala ve filmu Nejistá sezóna). A konečně když si (namísto spoluautora a režiséra šesti legendárních filmů z minulého režimu) vybral v novém režimu do tandemu svého syna Jana Svěráka. Úspěch Kolji v době, kdy i na Oscarech namísto dnešní doktríny ještě vítězilo umění a všelidské poslání byl důkazem, že to byla správná volba – ačkoli to bylo zaplaceno tím, že Ladislav Smoljak (který v nové době nebyl schopen ustát změnu úlohy režiséra na polovičního fundraisera) už po listopadu pro kino nenatočil ani jediný film.
Radostně loajální postoje vůči vládnoucímu režimu vždy sklízejí negativní reflexe, takže když se Zdeněk Svěrák stal otevřeným podporovatelem určitých politických postojů a osobností, rozšířil se mezi Čechy tento vtip: Učitel zavolá Pepíčka k tabuli: „Jmenuj mi několik historických osobností, které byly rády opakovaně dekorovány státními řády.“ Pepíček na to: „Brežněv, Husák, Svěrák…“ Na rozdíl od jiných si ale netroufnu hodnotit, kolikrát Zdeněk Svěrák v ústrety zřízení překročil hranici, která se z pohledu opačného uměleckého postoje (tím je například Jan Švankmajer, který nikdy nepřezval žádnou státní cenu, natož aby podporoval nějakou stranu či politika, protože stát vnímá jako vždy více či méně represivní aparát) snad ani překračovat nemá.
Z mého pohledu ji Zdeněk Svěrák vlastně vážně překročil jen jednou: Když se v roce 2022 v propagandistickém šotu „Vy Rusové kradete kufry a cizí území“ (Opravdu? Všichni?) od humanistického poslání svého filmu Kolja uchýlil k nacionalistickému glajchšaltování, a když se o rok později stal otevřeným podporovatelem Petra Pavla (jehož prorežimní aktivity za minulého režimu, který se Svěrákovi-tvůrci dařilo úspěšně zesměšňovat, jsou známy), jímž je dodnes.
To si mohl odpustit, řekl jsem si tehdy – a říkám si to dál. Protože ale znám dějiny, vím, že se v dějinách málokdy našel umělecký koryfej Svěrákova formátu, který by podobným způsobem neuklouzl. Nesmrtelný Dalí propagoval diktátora Franca, Nezval Gottwalda, geniální režisérka Leni Riefenstahlová zase…, no a tak dál. To ale v mých očích neubírá na velikosti tvůrcům, kteří pro svou národní i světovou kulturu mnoho udělali.
Proč Zdeněk Svěrák v mých očích patří mezi ně? V dnešní bezhodnotové době nenásilnou a vtipnou formou doslova tlačí do diváků základní kulturní hodnoty tohoto národa a země. Exemplární je v tomhle poslední hra Divadla Járy Cimrmana České nebe, z níž ten, kdo si vše zapamatuje, je v podstatě připraven k maturitě z české literatury a dějepisu. Kolja je zase učebnicí toho nejlepšího z české klasické hudby: Dvořákova Novosvětská, Slovanské tance, žalmy, Má Vlast, včetně učitelského naučení Ondřeji Vetchému v roli hrobníka Brože, že ji nenapsal Dvořák, ale Smetana.
Filmový Zdeněk Svěrák také VŽDY ukáže, pokud možno, všechny možné umělecké – výtvarné, architektonické i přírodní krásy naší země. Kvůli tomu má v oblibě panoramatické záběry, do Obecné školy kvůli tomu vepsal cestu nákladním vlakem, do Akumulátora I. letadlem, do Vratných láhví balónem a v Betlémském světle se totéž děje během první snové scény, při níž hlavní hrdina veze své tělo do pohřebního ústavu, načež se na jeho autě odráží to nejlepší ze staré i nové pražské architektury: chrám svatého Mikuláše, Mánes i Tančící dům, a abychom se dostali i mimo Prahu, jede hrdina s manželkou do Stráže nad Nežárkou, kde se v jejím zámečku dozvíme všechno o Emě Destinnové. Dokonce i ten symbolický nápis MASO v typickém bruselském fontu přelomu 50. a 60. let, který visí nad ateliérem fotografa Píseckého (Vojtěch Kotek), je kus dobré české kultury.
Nenásilné vlastenectví je ve scenáristovi i autorovi námětů Svěrákovi přítomno stejně přirozeně, jako potřeba dýchat, jíst a pít. Začíná to už jmény postav. Ve skvělém komediálním seriálu Neviditelní z roku 2014, který jsem právě dokoukal, je sice ve staré dobré české metafoře vodníků řečeno vše o současné české společnosti, ale hlavní, typicky český hrdina, kterého hraje Luděk Sobota, se jmenuje bůhví proč Baretti, což je v mých očích zbytečná šmouha na těle jinak skvělého díla.
U Svěráka v Betlémském světle je hlavní autobiografický hrdina prostě Šejnoha, a prorokyně, nadaná nadpřirozenými schopnostmi, je stejně jako první česká světice Ludmila. V tomto Svěrákově autorském postoji je patrná ambice nejen vybudit národní hrdost i v druhých Češích, a navíc každý svůj film předem uvažuje jako vývozní a chce se s tím nejlepším, co tu máme, pochlubit celému světu, což se mu, jak vidno z některých mezinárodních distribucí a cen, které jeho filmy sbírají na mezinárodních festivalech včetně Oscara, docela daří.
Další pro: Svěrák je uměřeně patetický. Jinému autorovi by se těžko věřila scéna, v níž hrdinova manželka zemře, v jeho očích se promění v holubici a on jí na poslední chvíli zoufale vyznává lásku. Svěrákovi to věříme jednak proto, že mu to zahraje autorem přesně instruovaný herec (on sám), a jednak protože je to všechno jen sen, z něhož se (jako v Tylově Jiříkově vidění) hrdina probudí změněn a odhodlán manželce uvařit knedlíky (a ne lazaně!). O potřebě patosu, příměsi v dnešní cool dramatice buď nepoužívané, anebo používané na nepravém místě (například ve fandění válce, která z podstaty nikdy nemůže být dobrá, což ostatně ve filmu naznačuje i automechanik-léčitel Bakalář v podání Ondřeje Vetchého, když v hrůze hovoří o tom, že Ludmila by dokázala rozpoutat i válku, to ale čistý člověk nesmí!) pojednával už i děkovný stockholmský projev jediného česky píšícího nositele Nobelovy ceny za literaturu, Jaroslava Seiferta.
Na konci Kolji, kdy ruský chlapeček neuměle recituje Antonínem Dvořákem upravený žalm z Kralické bible „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku, na pastvách zelených, vodí mě k vodám tichým“ (až dnes mi došlo, že je to vlastně příběh Kolji samého: ač uvázl malinký v cizí zemi, Hospodin mu i v této situaci dal otce, „pastvu zelenou“, s nomen omen přímením Louka!) se já osobně neubráním slzám nikdy. (Možná teď o to víc, když vím, že jde o chlapce z národa, který byl dnešní euroamerickou civilizací oficiálně en bloc zatracen…).
A konečně: Příběhy Svěrákových filmů nepodléhají módní formě a mají pro dnešní dobu až zázračně konstantní, ujasněnou, přirozenou stupnici hodnot. Stejně tak jako svěrákovská díla jsou vždy pohledy zespoda, ze sociálního průměru i podprůměru (Svěrák vždy píše o doktorech, sestřičkách, muzikantech, šoférech, letcích, v Betlémském světle i o spisovateli, fotografovi a majitelích autoopravny a perníkárny, ale nikdy o velkopodnikatelích), tiše a humorně (ale humorem prostých Čechů, nikoli knížecím humorem vyšších vrstev!) mluví o těžkém životě tam, kde byl či je (v Betlémském světle jde o příběh smrtelně nemocné Ludmily a skoro neúnosného kříže, který nesou rodiče malého Vojty s Downovým syndromem, kteří si ale na poslední chvíli, před zázrakem, uvědomí, že by svého syna za jiného zdravého nevyměnili, protože „on je láska boží“), ale (na rozdíl od mladých scenáristů, kteří to, o čem píší, už nezažili) ideologicky nepředimenzovávají někdejší příběhy normalizačního utrpení obyčejných lidí (Louka z Kolji: „Já jsem jako muzikant moh jezdit na Západ, i když mi utekl brácha, ale naštval jsem kádrováka…“). Snad i proto, že Zdeněk Svěrák si je vědom, že za minulého režimu měl a dosud má prestižní postavení, tyčící se nad běžným životem většiny, se kterým ale nikdy neztratil kontakt.
Nakonec ať zazní i Hosana: Zdeněk Svěrák, který o sobě dlouhodobě prohlašoval, že v Boha věří, jen když je mu ouvej, nyní otevřeně formuluje některé jeho zákony. Kupříkladu že když se něco zázrakem zlepší (rodina vymění syna za jiného, zdravého), musí se za to na druhé straně zase zaplatit. Pro ty, kteří tuto logiku ve všedním světě nepřijímají, má ovšem v záloze instrument, který ve svých filmech donedávna nepoužíval. Prolínání skutečnosti a snovosti, tak, jak to v řadě svých filmů dělal (ve svém mateřském Hollywoodu pro svou svobodomyslnost už před Epsteinem dávno zakázaný) Woody Allen. My svého Woodyho Allena stále máme a děkujme za to.
Ano, zažil jsem na vlastní kůži svěřepost Zdeňka Svěráka. Během rozhovoru, který jsme spolu dělali si vydavatel s mistrem zapomněl vyjednat to, že bude na titulní straně zobrazen v karikatuře – mistr firmu žaloval a vyhrál. Požadovanou částku ale věnoval zmiňované organizaci, která se stará o vozíčkáře. Pro mě jsou Zdeněk Svěrák-člověk a Zdeněk Svěrák-tvůrce jedna koheretní postava, která pro mě představuje životní příklad. Zdeněk Svěrák-politický aktivista je postava mentálně o několik tříd nižší a dumám-li nad tím, jak vznikla, domnívám se, že někde u jejích kořenů je 32 let starý redaktor ČRo Svěrák, který (jak přiznal ve svém životopise) z našeho společného pracoviště v Dykově 14 osudného 21. srpna 1968 utíká přes zahrady do Vršovic s nepřekonatelným strachem, který tehdy mnohé mé známé vyhnal až za hranice: strachem ze zatčení a deportace.
Proto Svěrákův politický aktivismus od jeho díla ostře odděluji – a zakončuji: Potřebovali bychom víc Zdeňků Svěráků-tvůrců, kteří vědí, co je prostota a pravdivost příběhu, co jsou skutečné hodnoty, co zdravý patos, zdravá naučná osvěta, jaký je rozdíl mezi nenávistným nacionalismem a milujícím vlastenectvím, z čehož se přirozeně rodí snaha pozvednout náš národ, epochu od epochy zašlapávaný do země nezdravými ideologiemi a dědičnou jedovatou sebenenávistí, k zdravé hrdosti na to, co národ má a co dovede. Zdeňku Svěráku-politický aktivisto, škoda jen toho, že nevidíte, že s těmi, které podporujete, rozhodně žádné další Zdeňky Svěráky-lidi a tvůrce nevypěstujete.
Zdroje: Seznam.cz, Databazeknih.cz, CSFD.cz, FDb.cz, díla Zdeňka Svěráka, Dana Čermáková: Zdeněk Svěrák, autorův rozhovor se Zdeňkem Svěrákem v časopise Šťáva,
Vložil: Tomáš Koloc