I ve vězení prý byla levandulová... Hana Hegerová. Svět Tomáše Koloce
26.03.2026
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Hana Hegerová
V pondělí uteklo 5 let ode dne, kdy zemřela Hana Hegerová (1931 – 2021).
Dívka z křižovatky
V době narození Hany Hegerové byla Bratislava ještě větší křižovatka národů nežli Praha. Ve spolupráci s genealogem Zdeňkem Hornerem jsme v jejích rodových kořenech došli k roku 1618, kdy se narodil její předek, psaný zeman Miklós Cselkó Lehótai, který si ovšem mezi krajany mohl říkat ještě slovensky Mikuláš z Čelkovy Lehoty – vesnice, která už v roce 1471 nesla jméno rodu, co byl později vybaven erbem se sovou prostřelenou šípem (jak symbolické pro rod pozdější zpěvačky bolestných šansonů...) Dědeček zpěvačky Kálmán Cselkó Lehótai byl ovšem dle zápisu do matriky jazykově už bratislavský Maďar, kterému se ze sňatku s Němkou Stefánií Rothbauerovu (jejíž rod žil postupně v Ovesné na Prachaticku, Českém Krumlově a v Haláčovicích u Trenčína) narodila zpěvaččina matka Margita Čelková, provdaná Farkašová (1909–1988). Babička Rothbauerová, které zpěvačka ve svých pamětech říkala Intelektuálka, měla na holčičku stěžejní vliv i proto, že to byla ona, kdo pro ni z úcty k opeře vybrala křestní jméno Carmen.
V dětství Carmen, pozdější Hany, bydlela babička z matčiny strany ve Vodňanech, a byla reformovaného luterského vyznání, což na její vnučce také zanechalo patrnou stopu. Tatínkova maminka také pocházela z protestantské tradice, kterou na jih Čech přivedl už Rožmberk Petr Vok, byla z Českého Krumlova z rodu Kladrubských, z něhož pochází i krasobruslařka a příležitostná herečka Milena Kladrubská, ale i dynastie českých vrcholných hokejových rozhodčích a fotbalistů. Jen rod Farkašů – dle rodinné tradice původem maďarský, ačkoli doma se mluvilo slovensky – je obestřen archivní temnotou. Jediná zaznamenáníhodná vzpomínka na tatínka z úst šansoniérky říká: „Když měl jít někam na schůzku, tak lidem říkal: ‚Poznáte mě snadno, vypadám jako ortodoxní žid.‘ On měl vůbec takový židovský humor.“
Úředně byl ale tatínek – ředitel bratislavské Tatra banky – slovenský římský katolík, a díky tomu, že byl v domě na patře sousedem s pozdějším ministrem vnitra Slovenského státu Alexanderem Machem, stal se i prokuristou nacionalistického periodika Slovák, který státník vedl (což zpěvačka ve svých pozdějších životopisech netajila). To tatínkovi po válce přineslo uvěznění a politické zavržení. Maminka zpěvačky se podruhé vdala a k dceři se španělským jménem Carmen (která kvůli tomu, aby nebyla pro otcovo jméno kádrově zlikvidována, po válce přijala matčino rodné příjmení Čelková) vyvdala syna se španělským jménem Ramon, který Carmen záhy požádal o ruku. Zpěvačka, která na to po letech s úsměvem vzpomínala, řekla: „Už s těmi jmény byli rodiče pošahaní. Nevzala jsem si ho (nevlastního bratra), ale můj syn si později vzal jeho dceru – a tak máme společného vnuka Marka.“
Carmen, Hana, Frona
Doba přelomu 40. a 50. let lidem z národnostních, třídních a náboženských křižovatek příliš nepřála. Dívka, která už v předškolním věku absolvovala německou mateřskou školku (kde v představení Grimmova Jenička a Mařenky, Hans und Gretel, hrála Hanse) a průpravu ve francouzštině, nemohla pro „špatný kádrový původ“ zůstat v Bratislavě, dokončovala gymnázium v maďarsky mluvící slovenské části Komárna, kde se stala úřednicí a posléze dělnickou lektorkou tamních strojíren. To jí „kádrově“ pomohlo k přijetí do dvouletého divadelního kurzu při bratislavské konzervatoři u profesorů Ladislava Chudíka a Františka Dibarbory. Hrála teprve rok v žilinském divadle, když si ji český režisér Jiří Krejčík (který, aby novicku nevyplašil, jí původně řekl, že půjde jen o roli v komparzu) vybral do titulní role moravské selky Frony (1954).
Krejčík, který měl ve zvyku hledat neokoukané typy se silnějším temperamentem do svých českých filmů na Slovensku, tímto způsobem připravil v české kultuře půdu řadě umělců ze „slovenských křižovatek“, od zpěvaččina učitele Fero Dibarbory (vnuka italského dědečka), jejího kolegy ze žilinského divadla, tehdy ještě operetního pěvce romského původu Otty Lackoviče, který hrál s tehdy už Hanou Hegerovou (během vzniku filmu si vzala dramaturga Dalibora Hegera, který byl z rodu národního básníka Pavola Országha Hviezdoslava, a k jeho příjmení si přidala nenápadnější křestní jméno Hana) ve Froně – po sestry Vášáryovy (které byly vychovávány i v německé mateřštině své maminky), Božidaru Turzonovovou (dceru Srbky a řeckého Makedonce, kteří na Slovensko přišli uprostřed druhé světové války) či manžela pozdější „Božské Emy“ Jozefa Adamoviče (pocházejícího pro změnu z malé komunity slovenských Černohorců).
S Hanou Hegerovou se Krejčíkovi los povedl i nepovedl. Byla to výrazná charakterní herečka, ideální pro typ ženy, která je v harmonickém vztahu jemná až mateřská, ale v konfliktu se dokáže mužům tvrdě postavit – ale během divadelních prázdnin začala dcera někdejšího ředitele Tatra banky zpívat v bratislavské Tatra Revui (kde mimochodem začínala i slavná dvojice Lasica a Satinský) a z pěvecké dráhy se do čisté repertoárové činohry už nikdy nevrátila.
Le chanson en France
Pražské divadlo Rokoko, jehož vedoucím byl herec Darek Vostřel (jehož český temperament byl také poněkud okysličen krví chorvatské maminky), tvořící komickou dvojici s Jiřím Šaškem, se ale pro Hanu Hegerovou dlouho domovem nestalo – její slovenský krajan, režisér Ján Roháč (absolvent pražské FAMU, kterého si zakladatel prvního multimediálního programu v dějinách – Laterny magiky – Alfréd Radok spolu s Milošem Formanem a Vladimírem Svitáčkem, vybral za svého asistenta) ji okamžitě přetáhl do nově vzniklého divadla Semafor, kde pro ni Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem napsali první šansony.
Divadlo Rokoko ji poznamenalo jen tím, že se stala členkou tamního stavebního bytového družstva, které si původně založili jeho herci a jejími sousedkami v něm byly mj. Stella Zázvorková a Jaroslava Adamová, které s ní sdílely osud žen, jež prožily velký určující vztah, který nemohl být dokončen. Pro ni to byl vztah s Jánem Roháčem.
Šanson (sama zpěvačka tohle slovo nikdy neměla ráda, protože ve francouzštině chanson znamená jakoukoli píseň) byla forma „šitá na její osobnost“: hlubší, složitější text s dějem vyžadoval herecké studium a ztvárnění a jen herečka její úrovně dokázala patřičně ztvárnit texty, které byly napsány na motivy či přímo přeloženy z pera takových literátů jako byli Molière, William Shakespeare, Boris Vian, Romain Rolland, Jacques Prévert, Bertolt Brecht, Oscar Wilde, Georges Moustaki, Jacques Brel anebo Bulat Okudžava, k němuž Hana Hegerová přivedla i jeho pozdějšího celoživotního překladatele a interpreta Jaromíra Nohavicu.
Látkou, kterou svou tvorbou formovala (a která na oplátku formovala ji) ale bylo také dílo překladatelů jejích textů či přímo autorských textařů, mezi něž kromě Jiřího Suchého patřila taková jména jako Pavel Kopta, Petr Rada, Boris Filan, Zdeněk Borovec, Rostislav Černý, Zdeněk Rytíř, Jiřina Fikejzová, Ondřej Suchý a nakonec i Michal Horáček, který o svých textech říká, že jsou to kapitoly z románu – a jedno album je román. V době, kdy pro Ljubu Hermanovou psali recitály nejlepší doboví autoři komedií Miloš Macourek či Milan Uhde (ale i Václav Havel!), pro Hanu Hegerovou napsali hluboké recitály tehdejší dramaturg Laterny magiky Zdeněk Mahler či Miroslav Horníček, který se kromě toho u některých humorných písní stal jejím spoluinterpretem.
Když v 60. letech navštívil Semafor majitel a manažer slavného pařížského koncertního sálu Olympia Bruno Coquatrix, který svého času objevil i Édith Piaf a uslyšel její píseň Milord v přebásnění Pavla Kopty a v podání Hany Hegerové, bylo z toho pozvání na třítýdenní vystupování a půlroční stáž v Olympii, a rok poté, v roce 1968, legendární vystoupení československých zpěváků na festivalu Midem v Cannes, kde kromě ní vystoupili Karel Gott, Marta Kubišová, Helena Vondráčková, Judita Čeřovská, Yvonne Přenosilová, Helena Blehárová, Josef Laufer a Václav Neckář.
Tam na konečné, kde lampy bloudí
Dva posledně jmenované (Josefa Laufera a Václava Neckáře) spojoval s Hanou Hegerovou stejný osud i úspěch: všichni tři byli herci a všichni paralelně absolvovali filmovou kariéru. Už v roce 1957, kdy začínala v Praze, si ji našli budoucí první českoslovenští oscaroví režiséři, bývalí učitel a jeho student Elmar Klos a Ján Kadár (který s Hanou Hegerovou částečně sdílel osud i tím, že jeho prvním jazykem byla maďarština. Druhou světovou válku prožil v rodném Maďarsku, kde až do konce války jako „spolehlivá jízdenka do bezživotí“ neplatil jeho židovský původ, ale „jen“ judaistické vyznání, s nímž spojován nebyl.). Nejprve jí Kadár a Klos dali malou roli ve svém prvním neorealistickém československém filmu Tam na konečné (1957, který napsal Ludvík Aškenazy rodem z Ukrajiny, jenž by se nebýt druhé světové války nikdy nedostal do Prahy a česká kultura by tak podobně jako u Hany Hegerové ztratila vynikajícího umělce).
Film získal cenu na festivalu v argentinském Mar del Plata, a tak si ji v roce 1965 poprvé od Frony vybrali autor Jan Procházka s režisérem Karlem Kachyňou do hlavní role ve filmu Naděje (1963), kde si vedle Rudolfa Hrušínského (vedle něhož si věru nemohl dovolit hrát kdekdo!) zahrála opět roli ženy z lidu, která si, je-li to třeba, dokáže i zjednat respekt. Vedle slavných semaforských filmů jako byl první film Miloše Formana Konkurz (1963) a první český muzikál Kdyby tisíc klarinetů (1964, režie Ján Roháč a Vladimír Svitáček, ve kterém si kromě plejády českých zpěváků a herců zahrála také se slovenským krajanem Jurajem Herzem, absolventem loutkářské katedry DAMU, který tehdy vedle hraní v Semaforu už tehdy sistoval režisérům na prvním čs. oscarovém filmu Obchod na korze), či první česká televizní jazzová opera Dobře placená procházka (1966, od S+Š v režii Formana a Roháče. Kromě mondén z těchto muzikálů si ráda zahrála vesměs zpívající prostitutky v prvních hudebních klipech (tedy se říkalo filmových písničkách) Jána Roháče a písničkových filmech dalšího průkopníka hudebního filmu Zdeňka Podskalského (Ta naše písnička česká, 1967, kde absolvovala legendární výstup s Milošem Kopeckým „jó na Marjánce, na Marjánce / tam se to miluje / a láska slibuje /za korunu“ a Sedm žen Alfonse Karáska, 1967), vedle toho ale hrála i v dramatických rolích podle klasických předloh jako v detektivce Policejní hodina (1960, režie Otakar Vávra) od Gézy Včeličky, česko-maďarském dramatu Neděle ve všední den (1962), česko-německém filmu Lovec senzací ze života Egona Erwina Kische (1988, režie Martin Hollý), v německo-českém válečném seriálu Fabrika na oficíry (1989) a ve výsostně dramatickém filmu Oty Hofmana a Karla Kachyni z terezínského ghetta Poslední motýl (1991).
Na konci života přišly „kultovní“ filmy, v nichž je H. H. silně přítomná, ač neviditelná: Pelíšky (1999, v nichž Hana Hegerová za Emíliu Vášáryovou zpívá leitmotiv své oblíbené písně Čerešně, kterou pro ni na motivy slovenské lidové písně napsali Milan Lasica a Jaro Filip) a Nestyda (2008, v němž autor Michal Viewegh vytvořil jednu linii přímo na motivy života Hany Hegerové, kde ji – až na zpěv – tentokrát už kompletně ztvárňuje Emília Vášáryová). Pro mě je ale nejkrásnějším završením herecké kariéry Hany Hegerové krátký fiktivní film Jakuba Koháka Kde lampy bloudí (2006), kde pod svým vlastním jménem hraje ženu, která prožívá paralelní život, který by jí za jiných okolností byl určen – výpravčí z malé vlakové stanice, která kdysi studovala zpěv:
Levandulová léta
„Šejn ví dí lavone / lichtik ví dí šterne / Fun himl a matone / bisdu mir cugešikt!“ – „Levandule krásná / jak hvězdo zářící / z nebe z rána jasná / seslaná pro mě sem!“
(z písně v jazyce jidiš, kterou Hana Hegerová v roce 1966 nazpívala pod názvem Noc)
Normalizace pro Hanu Hegerovou jako pro mnohé jiné nevypadala dobře. Ještě po smrti Jana Palacha zpívala text Petra Rady Kázání v kapli Betlémské z roku 1966: „Ten, který neznal, co je strach, / ten, z něhož nezbyl ani prach / unášen kazatelnou asi znova / metat by musel krutá slova / do strachem nalomených zad…“, který z jejích úst zněl o to autentičtěji, že byla vychovaná v luteránské víře. Její hostování v německy a francouzsky mluvících zemích bylo také trnem v oku, a tak po řadě zákazů rada shora zněla: vylepšit si kádrový profil v angažovaném seriálu. Tak vznikla třeba legendární role barové zpěvačky Arnoštky, která je v roce 1950 zapletena do obchodů s padělanými potravinovými lístky a ukrývá „nakeťasené“ kůže ze znárodněné dílny svého manžela, v díle Mědirytina (1974) ze seriálu Třicet případů majora Zemana. Nutno říci, že počet českých herců, kteří se dokázali (za cenu zákazů jiných produkcí) seriálu vyhnout, se dá spočítat na prstech jedné ruky; nedokázali to ani pozdější exulanti Jan Tříska a Martin Štěpánek.
Ani to, ani podpis Anticharty (o němž po pádu režimu, na rozdíl od jiných, vždy otevřeně mluvila) ale Haně Hegerové nepomohl. „Orgány“ znaly její bohémský vztah k účetní agendě, a tak vznikla kauza peněz, které byly u společné agentury chybou úřednice na místo na jméno Gott vyzvednuty na jméno Hegerová. Kauza se velmi podobala příběhu zpěvaččina semaforského kolegy, Pavla Sedláčka, který si v 60. letech odseděl řadu měsíců za nákup západního vozu, který neproclil. U zrodu obou stály provokace establishmentu. Hana Hegerová zažila půl roku nepodmíněně za mřížemi se vším, co k tomu tehdy patřilo a co později dokonale zaznamenala Eva Kantůrková ve svých Přítelkyních z domu smutku. Z vězení se zpěvačka dostala až po půl roce na přímluvu členky ÚV KSČ Jiřiny Švorcové (která v tomto případě udělala jeden z řady svých známých dobrých skutků, jež jí neupírají ani mnozí tehdejší zakazovaní umělci…)
V téže době, kdy se Hana Hegerová potýkala s normalizací, se mně na prvním stupni Hana Hegerová spojila s písní Levandulová (kterou nazpívala 21 let po také levandulové úvodní písni tohoto textu) a s mou babičkou, která tuto píseň milovala snad i pro svou nesmírnou podobnost i osobní známost s Hanou Hegerovou. Byla stejný východostředomořský (archaicky LEVANTinský, dle francouzského obratu „où est le soleil LEVANT“ – „kde slunce vstává“) typ ženy, ač o osm let starší než Hana Hegerová, byla to stejně distingovaná a intelektuální dáma, která bydlela ve starém domě s nejlepší společností na pražských Královských Vinohradech (od autora filmu Obchod na korze Ladislava Grosmana po představitele nadporučíka Lukáše, herce Svatopluka Beneše), používala levandulové mýdlo, a všechny mé víkendy osmdesátých let, které jsem u ní trávil, byly prožité ve stejných letech, z nichž pocházela výbava jejího bytu: v 60. letech s levandulovými písněmi Hany Hegerové, které jí mluvily z duše. Tuším, že takových vnuků a vnuček nás bylo víc. Možná celá generace…
Zdroje: Seznam.cz, ČSFD.cz, FDb.cz, Zenazapultem.webzdarma.cz, Miroslav Graclík: Hana Hegerová, královna chansonu, Hana Hegerová, lásko prokletá, Michaela Košťálová: Hana Hegerová: originální a svá, Diana Kacarová: Radosť zo života: Ján Roháč, autorovy rozhovory s genealogem Mgr. Zdeňkem Hornerem
Vložil: Tomáš Koloc