Jan Vodňanský, potomek bělohorské bitvy a aktér mnoha dalších. Svět Tomáše Koloce
10.03.2026
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Jan Vodňanský
Dnes uplynulo přesně 5 let od smrti básníka, textaře a autora řady hlášek, které my Češi denně říkáme, Jana Vodňanského (1941 – 2021). Muže s tajemným původem i skonem. Jaká menší – a především jaké největší mystérium - jeho života nám uchází?
Jeho první hláška – SORELA
Podle Vodňanského vlastních slov úplně první text v jeho ústech, který pocházel z poetického žánru, jehož se stal později živým symbolem, byl pronesen v roce 1947 těsně před vstupem do první třídy základní (tehdy obecné) školy, pocházel z lidového městského folkloru na melodii Škoda lásky, už obsahoval prvek politické satiry a zněl: „Já mám vlasy dozadu učesaný, / jsou to vlasy Sorelou namazaný, / Sorela je na vlasy výborná věc, / namažeš ji jednou, dvakrát, / hlavu máš jak Moravec.“ Sorela byla válečná pomáda, která měla tu vlastnost, že dokázala člověku připlácnout vlasy na hlavu tak, až připomínal protektorátního ministra školství a národní osvěty. Budoucí básník netušil, že se Sorela jednou (i jeho přičiněním) bude přezdívkou říkat SOcialistickému REALismu: tuhému uměleckému stylu, který se v některých desetiletích minulého režimu stal dogmatem tvorby takřka ve všech směrech umění – a který bude jedním z hlavních terčů básníkovy satiry.
Napříč staletími mezi politikou a poetikou
Jan Vodňanský, potomek jednoho z protestantských stavovských rebelů rudolfínské doby, Nathanaéla Vodňanského z Uračova (1563–1621), politika (primátora Starého města pražského), císařsko-královského knihovníka (puchalterie registratora), spisovatele (který dvacet let před Komenským inspirován fancouzským spisem Pierra Boaistuaua vydal symbolický spis MALÉ divadlo světa, jehož celý název byl „THEATRUM mundi minoris, Široký plac neb Zrcadlo světa, to jest: Živý kontrfekt nečíslných bíd všeho lidského pokolení v tomto světě rytířujícího“), ale i renesančního pijáka-rebela, který měl být za své posměšné popěvky oběšen už za krále Matyáše a díky milosti skončil na šibenici pod svou vlastní kanceláří až během slavné popravy 27 českých pánů, pro které se později ujal název hodný celoživotní práce jeho potomka VELKÉ THEATRUM (neboli velké představení – jímž tedy popravy, na něž se prodávaly i vstupenky, rozhodně byly)...
Jeho potomek Jan o 324 let později (v roce 1945) jako čtyřletý jen náhodou přežil bombardování, které úřadovnu jeho předka, Staroměstskou radnici, srovnalo se zemí, a se svými vlastními satirickými popěvky začínal celkem 340 let později, v 60. letech 20. století, se v staroměstských poetických vinárnách a na malých scénách, které vznikly v domech, co ještě pamatovaly Velké theatrum staroměstské exekuce roku 1621. A věřte nevěřte: mezi hosty jeho prvních text-appealů byli tehdy i básník Eugen Brikcius (1942) – jehož deklarovaný předek Ondřej Kocour z Votína (1550 – 1621) byl dalším z 27 slavných popravených během Velkého theatra, chodila tam také básnířka Jana Krejcarová (1928 – 1981), dcera Mileny Jesenské – která pocházela z rodu dalšího ze slavných sedmadvaceti, prvního středoevropského patologa Jána Jesenského-Jessenia (1566 – 1621), vyskytoval se ti i spisovatel Josef Škvorecký (1924 – 2012), jehož předek Albrecht Jan Smiřický (1594 – 1618), jenž byl prvním kandidátem rebelů na českého krále, se už na trůn ani na popraviště legendárních sedmadvaceti nedostal, protože zemřel na tuberkulózu v zimě před příjezdem svého „zimního“ falckého náhradníka (Škvorecký pocházel z pobočné větve rodu Smiřických ze Škvorce a ke svému rodu se přihlásil nejen ve své knize Samožerbuch, ale zejména jménem své celoživotní autobiografické postavy, Dannyho Smiřického). A nakonec: s Josefem Škoreckým na Vodňanského výstupy často přicházel režisér Ivan Passer (1933 – 2020), jehož předek, rytíř Jeroným Náchodský z Neudorfu (1550 – 1635), byl správcem majetku Škvoreckého předka Albrechta, ve stejném procesu jako 27 pánů byl obžalován, ale jako „jako malá“ ryba byl během Velkého theatra odsouzen „jen“ na doživotí..
Ponecháme-li stranou prvoplánový výklad vyznavačů reinkarnace (že buřiči jsou titíž, jen si ve stejných rodech o pár generací dál „oblékli nová těla“), střízlivěji viděno se zdá, jako by se rody renesančních rebelů po třech stovkách let českých dějin dohodly, že si renesančnost ponechají ve své tvorbě, ale větší šanci než politická bude mít rebelie poetická. Jejich potomci si ovšem byli blízcí i v modernějších věcech: jak Josef Škvorecký, tak Jan Vodňanský byli na vojně veliteli jednotek v tankových posádkách, v jejichž slovesném folklóru postupně nasbírali bohatý literární materiál na řadu svých pozdějších děl (Škvorecký: „Když jsme přišli na tu vojnu zpívali jsme vesele /to jsme ještě netušili / do jaký jdem p…“, Vodňanský: „Mladá, Lysá, Milovice / tři p.dele v republice“), a s Eugenem Brikciem (jemuž se psaní logicky dařilo nejvíce v latině svého renesančního předka), měl zase Jan Vodňanský společný makaronský (dvoj- či vícejazyčný) charakter tvorby – pro řadu písní a básní, které napsal v ruštině se mu po vzoru módního sovětského básníka Jevgenije Alexandroviče Jevtušenka začalo říkat Jefťa, kterážto přátelská přezdívka mu kupodivu vydržela i poté, co se Jevtušenko v roce 1968 českým básníkům omluvil za okupaci, ale jedním dechem řekl legendární větu, která mu přinesla nelibost celých generací české umělecké bohémy: „Přece jste si nemysleli, že když je vás jen čtrnáct milionů, můžete mít samostatnou politiku?“
Požehnaná (buď) dvojice
Básník, nad jehož uměleckou kolébkou stála poetistická tradice prvorepublikových klasiků Seiferta, Nezvala, E. F. Buriana, Vítězslava Nezvala, ale i Francouze Préverta, či Poláků Tuwima a Lece, kteří všichni – často ve dvojicích jako V+W – tvořili i divadlo a film, získal své druhé já ve skladateli, klavíristovi, ale i spolutextaři Petru Skoumalovi (1938–2014). Ten byl na partnerství s Vodňanským předem připraven nejen předchozí prací s jejich společným přítelem, který je seznámil, básníkem Pavlem Šrutem, ale i svým otcem Aloysem Skoumalem, překladatelem Lewisovy Alenky za zrcadlem a autorem sbírky absurdních aforismů satirizujících českou uměleckou bohému Budiždán (která bohužel pro svou otevřenost nebyla nikdy vydána). Když k tomu připočteme soudobé učitele Vodňanského humoru, založeného na slovní hříčce, dvojice jako W+H, dr. Ivana Vyskočilem s Jiřím Suchým (s nímž vystupoval už jako student strojařiny, když během fakultního recitálu Suchému chyběl druhý hlas do písně Potkal potkan potkana) a samotného vynálezce formy text-appealu J. R. Picka, není divu, že díla dvojice Vodňanský-Skoumal už v době její „relativní neznámosti“ (tedy v liberálních 60. letech) zpívali či recitovali takoví interpreti jako Václav Neckář, Karel Gott, ale i Oldřich Nový!
Proč relativní neznámosti? Pozdější spolupracovník dvojice Vodňanský-Skoumal, divadelník, teoretik a písničkář Přemysl Rut o legendárním představení dvojice V + S S úsměvem idiota řekl: „Na ně si skutečně čekala ta normalizace, protože to zvláštní napětí mezi sofistikovaností a primitivismem, to bylo něco, co v 60. letech se nemohlo prosadit – a najednou, když to v tom šedesátém devátém s názvem S úsměvem idiota vybouchlo, tak o tom najednou věděli všichni.“ Písničky s jednoduchými jinotajnými texty o tom, že přicházejí a odcházejí maršálové, či že hrdina bydlí v Mičurinově ulici (pojmenované po sovětském botanikovi, který křížil i nezkřižitelné) ještě vyšly na albu, na němž ale už ty neprovokativnější písně musely chybět. Přesto se dostaly až do New Yorku a někdejší mladistvý surrealista Jiří Voskovec (mimochodem – taky potomek satirického básníka-pijáka z povědomé bělohorské doby, Mikuláše Dačického z Heslova, 1555 – 1626!) je v dopisu Janu Vodňanskému, s nímž si psal už od 60. let, ohodnotil slovy: „Velice miluju Vaše patentní asonance (pozn. aut. druh rýmu, který stojí jen na shodě samohlásek a souhlásek posledního slova, např. „dar / mam“), které jsou velice napadnuté a podivuhodně nenásilné. Asonance je svině, snadno vypadne jako schválnost, ale Vaše nikdy ne. Vaše mají pravdivost lidové poesie nebo dětských básní. A přitom je to všechno dospělé.“ Autor těch veršů, tvořící se Skoumalem své představení v Činoherním klubu v kulisách tamních představení, jako byl Landovského Hodinový hoteliér s posilou herců Táni Fischerové a Miloslava Štibicha, mezitím stačil narychlo na pražské filosofické fakultě u Milana Machovce získat doktorát filosofie, naučit se francouzsky, obdržet řadu zákazů, které ho se Skoumalem vyhnaly nejdřív do divadélka Ateliér, které bylo v normalizaci známým útočištěm nechtěných představení (V+S se tam potkávali například se hrou Šance, která tehdejším mocipánům vysvětlovala výhody exilu, kterou pro dvojici Kopecký-Hanzlík napsal Jaroslav Dietl), a poté během kočování po venkovských studentských kolejích, kde se v té době potkávalo víc písničkářů s podobnou poetikou (včetně Pepy Nose či Jiřího Dědečka který tehdy tvořil duo se synem E. F. Buriana Jana Buriana, jenž Vodňanskému složil obgenerační podporu slovy: „já se učím u tebe, který ses učil u mého táty“), stihl se podívat do USA za Jiřím Voskovcem, a také se oženit – když přišel podpis Charty 77 a s ním definitivní zákaz.
Nejen pro něj, ale i pro autora hry, v jejíchž kulisách hrával, Pavla Landovského, i pro Václava Havla, který se (paralelně s manželstvím Vodňanských) po letech stal životním partnerem Vodňanského manželky, psychoterapeutky Jitky Vodňanské (viz. její autobiografie Voda, která hoří). Na rozdíl od něj ale Jan Vodňanský, patřící k většině chartistických autorů, kteří na rozdíl od úzké skupinky západem nejžádanějších (Havel, Kohout, Vaculík, Klíma) nebyli pojištěni nezrušitelnými smlouvami, uzavřenými v roce liberálním 1968 se zahraničními nakladatelstvími, se (podobně jako kdysi v SSSR Daniil Charms) v době zákazu živil jen poloilegálně tam umisťovanou tvorbou veršů do dětských časopisů, prodejem rukopisů do Památníku národního písemnictví (který kupodivu nikdy neměl zákaz nakupovat od zakázaných a oslýchaných autorů – je tomu tak dodnes?) a jak mi řekla manželka legendárního fotografa Miroslava Hucka, Arita Hucková, v knize pamětí jejího manžela, jejímž jsem byl redaktorem: „Jefťa měl takový notýsek, a když jsem se zmínila, že budu dejme tomu v úterý vařit jahodové knedlíky, kterých bude rozhodně víc, než pro nás dva, poznamenal si do něj ÚTERÝ-KNEDLÍKY.“
Nejen SORELA aneb V. jako vynálezce hlášek i nadčasových fenoménů
Zároveň v této zakázané době (i díky tomu, že s koncem normalizace, gorbačovovskou perestrojkou a západním tlakem trochu chladl a místo drsných výslechů na StB některým chartistům jako byl Josef Topol či právě Jan Vodňanský povolil omezenou činnost) stál u zrodu fenoménů, které dnes už zlidověly: Počínaje obratem „Freude, Freude / vždycky na tě dojde“, pokračuje slavnou revuální scénou příjezdu „pyrotechnického agronoma“ Ticháčka do JZD ve filmu Trhák: „Co si doma zapálíme / to si doma uhasíme /ať se nám do toho nikdo neplete / jinak škrtnem zápalkou / a bude repete…“ (Je s podivem, že text, který mohl být vykládán jako vzkaz okupantům, tehdy prošel. Možná to bylo tím, že autorský kontext Trháku byl pro cenzora tentokrát poněkud náročnější. Trhák, přestože byl pouze parodií na americkou revue, jeho obsazení bylo skutečně hollywoodsky hvězdné: písňové texty pro něj kromě Jana Vodňanského napsali i pánové Fischer, Borovec, Žák a Svěrák a hudbu kromě Petra Skoumala i pánové Uhlíř, Hádl a Vágner.), po slavnou píseň Jak mi dupou králíci, která se postupně stala inspirací a hudebním leitmotivem večerníčku Bob a Bobek (Vladimír Jiránek se u králičí dvojice inspiroval plakátem, který vytvořil na vystoupení V + S), ale později i seriálu Juraje Herze Černí baroni. Tato píseň nakonec v přednesu autora, známého svým polyglotismem, zazněla ve srozumitelném anglickém i čínském znění. Posledním zlidovělým obratem, který předznamenal konec starých časů, byl název písně KDYBY PRASE MĚLO KŘÍDLA, kterou si autor tohoto článku už pamatuje nejen nazpívaný Jiřím Lábusem, ale i jako jeden z nápisů, jimiž byla oblepena Praha listopadové revoluce 1989. (I když – jak autora upozornila pamětnice Naďa Johanisová – tady se zřejmě autor inspiroval obratem z pokladnice evropských lidových rčení „Kdyby prase mělo křídla, nebylo by ptáka nad něj.“)
Prvním porevolučním legendárním Vodňanského obratem z dnešní doby byl pak překlad anglosaského módního slova „harassment“ do češtiny jako „harašení“, který Vodňanský vytvořil současně se svým renesančním spolupotomkem Josefem Škvoreckým a podobně jako postavy Bulva a Papulus ze hry dvojice V+W Caesar se dohodli, že „jsou spoluautoři a budou se dělit o Nobelovu cenu“. A perlička na konec výčtu: Zatímco chartista-existencialista Egon Bondy po povolení veřejného publikování novou dobu s útrpnou statečností pokryl spisem ÚTĚCHA Z ONTOLOGIE, jeho dějinami protančující spolužák z FF UK i kolega z Charty 77 Jan Vodňanský ji satiricky přivítal hravě naučnou knihou RADOST Z INTELIGENCE ...
Jan Vodňanský osobně aneb Vizionář
Mé vůbec první setkání s Janem Vodňanským byla první básnička, kterou jsem se na základní škole naučil nazpaměť: „Dejte mi pastelku / nakreslím pejska / když bude hodný, budu ho mít rád / a když se začne / pejskovi stejskat / nakreslím dva pejsky, aby si mohli hrát“ a písnička Žluťásku, čičorečko z filmu Přijela k nám pouť. Tehdy, v době vrcholící perestrojky, někdo z jeho přátel v ČST Vodňanského pozval do televizního Studia Kamarád, na které všechny děti koukaly každou neděli, a jeden z moderátorů mu tam vtipně (a vůči režimu, který mu tehdy stále bránil ve vystupování v některých médiích drze) říkal „čítankový autore“, protože během nastalých společenských změn se do čítanek dostal i Suchého Tulipán či Vodňanského mnou prvně nazpaměť naučená báseň.
Přiznám se, že mi tehdy na prvním stupni základní školy jeho básničky přišly být krásnými, ale poněkud jednoduchými říkánkami, které bych vymyslel sám – až později, s vlastní tvorbou jsem si (stejně jako u veršů Jiřího Žáčka) uvědomil, kolik práce musela autorovi dát jejich zdánlivá jednoduchost. Pak přišla řada dalších setkání s autorovou tvorbou, včetně jeho hry, uvedené v Divadle Spejbla a Hurvínka (pro které mimochodem postupně psali největší „neloutkoví“ psavci této země, od Františka Nepila a Jaroslava Dietla až po Miloslava Šimka a Josefa Fouska), která se původně jmenovala Hurvajz, něfětuj! ale její název postupem (nerusofiního) času přišel o autorovy typické rusofilní háčky.
Mé první a poslední osobní setkání s Janem Vodňanským proběhlo v roce 2010 a bylo provázeno údivem z mnoha našich osobních průniků, od jeho neustálého psaní poznámek na vše, co je po ruce, které spolu sdílíme, po to, že má stejně starého syna se stejným křestním jménem, jako jsem já. (Tehdy jsem ještě nevěděl, že Tomáš Vodňanský je provozovatelem pražské literární kavárny Lajka, ve které jsem několikrát vystupoval.)
V dubnu 2010 naše literární skupina s názvem trochu jako z tvorby V+S (Spolek přátel krásného slova Hradec Králové) pořádala desátý ročník literární soutěže pro mládež O Cenu Hradeckého Škrabáka, na nějž si Jana Vodňanského pozvala jako doprovod i ozdobu pro udílení cen. Během pořadu v celém městě vypadl proud a nastalo vzrušené ticho, jímž se za velice krátkou chvíli začal ozývat typický zvučný šlechtický hlas, vycházející z knížecí postavy Jana Vodňanského: „Jedem jedem / nedojedem / my jedeme / s lidojedem / ani zákon ani věda / nezbaví nás lidojeda. // Tak z nás každý / jako jeden / bude sněden / lidojedem // co čekat od lidojeda / když nejedl od oběda…“
Smutně historický epilog
Tak jako se o Janu Vodňanském bude (možná) díky mému historickému postřehu jednou mluvit jako o českém umělci 20. – 21. století ze skupiny potomků (nebo možná reinkarnátů) obětí povstání proti Habsburkům z počátku 17. století, svou smrtí se bohužel už s jistotou zařadil mezi další zvláštní dějinnou skupinu-množinu. Umělce, kteří zemřeli v přímém důsledku nákazy pandemie covid-21 – jako byli režiséři Jiří Menzel a František Filip, hudebník Ladislav Štaidl nebo herci Jana Andresíková a Ladislav Mrkvička …
Zdroje: Seznam.cz, Wikipedia, Databazeknih.czm nase-rec.ujc.cas.cz, Jan Vodňanský: Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká, Radost z inteligence, Jiří Voskovec, Jan Werich: Caesar, Korespondence, Josef Škvorecký: Samožerbuch, Egon Bondy: Útěcha z ontologie, Přemysl Rut: Pro rozhlas (i proti němu), Miroslav Hucek: Takoví jsme byli?, kolektiv: Almanach českých šlechtických rodů, genealogická pomoc Mgr. Zdeňka Hornera, rozhovory Arito Huckovou a Naďou Johanisovou
Vložil: Tomáš Koloc