Co nás spojuje s Íránem. Svět Tomáše Koloce

komentář 02.03.2026

Foto: Tomáš Koloc

Popisek: Modrá mešita v íránské ulici města Jerevan

FOTOGALERIE: Když začne válečná hydra požírat živé lidi a z médií se začíná ozývat návodné zpravodajství, komu u toho „fandit“, je dobré se podívat na to lidské, u čeho si můžeme podat ruku. Nepřítel není nepochopitelné monstrum, je to jen člověk. Teď je tu Írán.

Začalo to už na střední škole. Tehdy, když k nám přišla demokracie a s ní i rozdělení Československa a války v naší části světa, všiml jsem si, že se zeměmi, o nichž jsme do té doby skoro nevěděli, se seznamujeme tak trochu jako podle bitevního plánu: najednou každý věděl, jaké je hlavní město a prezident Srbska, Chorvatska, Bosny, Rwandy, Čečenska, Abcházie… Tehdy jsem si řekl, že by stálo za to se o země a národy začít zajímat dřív, než o ně přijdeme (Slovensko) anebo než budou v troskách.

Některé národy, o které se do té doby nikdo nezajímal, tím byly tak zaskočeny, že mi můj zájem oplácely zahraničními přetisky mých textů o nich: o mé překlady mých prvních rozhovorů o menšinách do němčiny se zasloužili němečtí Kurdové, moje básničky a úvahy do slovenštiny a rumunštiny přeložili slovenští přátelé z Banátu, do angličtiny čeští, polští a maročtí studenti zrušené katedry slavistiky na Univerzitě v Glasgow, do horní lužické srbštiny moje vzpomínky na cestu Lužicí přeložil děkan katolického kostela Jězusoweje wutroby (Ježíšovo Srdce) v obci Hodźij (německy Göda), P. Gerat Wornar, a moje poznámky na téma rozdílné péče o menšiny v ČR a ve Švédsku přeložila redaktorka samého královského Sveriges Radio Caroline Salzinger Wallenholm.

Poslední „zářez“ tohoto typu jsem si pak vysloužil už jako redaktor této rubriky, když si šéfredaktor časopisu evropských Arménů (Orer) Hakob Asatrjan povšimnul (a ve svém listě kvitoval) moji snahu na stránkách Krajských listů suplovat seriózní zpravodajství pokrývající (na Ukrajinu soustředěným mediálním mainstreamem naprosto opomíjené) vyhnání Arménů z Náhorního Karabachu, kteří tam žili a měli své státy přes 4000 let - a byli odtud vyhnání za 9 dní mezi 24. zářím a 3. říjnem 2023…

Další, kdo si všiml mé touhy vyprávět o opomíjených (a nebo dokonce mediálně nenáviděných, jako v našem prostředí byli a dosud jsou Rusové) národech, byl Ing. Jiří Králík, dramaturg Světového kulturního dědictví UNESCO, což je festival putovních výstav a doprovodných akcí, který se každý ročník zabývá čtyřmi světovými zeměmi či regiony a jejich kulturou skrze příběhy s nimi spojených Čechů – a naopak tamních občanů u nás doma.

Když mě Jiří před několika lety „zaměstnal“ jako svého „tipaře“ a autora úvodů k jednotlivým výstavám, netušili jsme, že se loni z jeho popudu podívám do Arménie – a s touto inspirací napíšu i úvod k íránské výstavě, jejíž vernisáž byla letošní rok plánována českým velvyslanectvím v Teheránu. Nyní, ve chvíli, kdy nejenže nikdo neví, zda se letos odehraje či neodehraje výstava – protože nikdo neví, kdy a zda bude znovuotevřeno naše zastupitelství v Teheránu (a jak bude zítra vypadat Teherán, Jeruzalém, Dubaj, Baghdád, Damašek?), mám paradoxně pocit, že můj text o Íránu a jeho kultuře plní svůj úkol daleko spíš. Když se s vámi o něj dělím, myslím nejen na neznámého Íránce, který ho přeložil do své rodné perštiny (milého devátého jazyka, do nějž jsem byl přeložen) a jeho národ, stejně jako na editory a překladatele mých textů o židovství a dalších kulturách a jejich národy. Buď s námi se všemi Jeden Bůh:

„Všichni pozorní žáci českých základních škol vědí, že my Češi jsme s Íránem příbuzní: jeden z kmenů naší společné indoevropské jazykové rodiny vedle našeho vlastního (jazyků slovanských) je kmen jazyků íránských (a jak jsem se dozvěděl od jazykovědce dr. Jana Bičovského: protože naše dva jazykové kmeny si byly bezprostředně blízko, vypůjčili jsme si před mnoha tisíciletími z tehdejší perštiny i tři slova, která máme v češtině dodnes: Bůh, chrt a topor!). Ti z žáků, kteří pocházejí z věřících křesťanských rodin, pak budou možná vědět i to, že když se v kostele po vzoru řecky mluvícího Kristova učedníka svatého Pavla modlíme Kyrie eleison! (Pane, smiluj se!), první slovo jeho řecké modlitby je taky původem íránské. Slovo Kyrie (Pane) vzniklo poté, co se Řekové v 6. století před Kristem střetli s mocí panovníka Kýra Velikého, který svou perskou říši, (která se původně rozkládala na území dnešního Turecka), rozšířil až na území, kde perský Írán leží dnes. Význam slova vyjadřujícího moc největšího pána tehdejšího světa se o šest století později přeneslo na toho, kdo má tuto roli v životě nás křesťanů – Ježíše.

Byl jsem pozorný žák nejen ve škole, ale i doma – a můj táta, venkovský doktor tak trochu jako z pohádek Karla Čapka (v jehož povídce Jasnovidec jsem mimochodem poznal jednoho ze svých prvních Peršanů – prince Karadagha, který dokázal poznat charakter člověka z pouhého pohmatu na jeho rukopis) měl doma knihovnu o mnoha tisících svazků – včetně klasiků perské literatury. Díky tátově knihovně jsem poprvé poznal všestranného Omara Chajjáma (vědce a umělce, který jako by svými zájmy byl bratrem našeho renezančního Kryštofa Haranta z Polžic) i meditativního básníka Rúmího. Ba ještě mnohem dřív, než jsem se naučil číst (a daleko dřív, než světové silnice začalo brázdit auto, pojmenované po jednom z desítek íránských menšinových národů = Qashkai), nám máma četla Kiplingovy indické bajky o příslušníkovi udatného národa Pársů = indických Peršanů. Těch, kteří v 10. století odešli z rodného Íránu, aby mohli vyznávat učení Peršana, co se díky Friedrichu Nietzschemu stal zároveň „hlavním hrdinou“ jedné z určujících knih západní filosofie i literatury: proroka Zarathuštry!

Táta, milovník populární hudby, mě poučil o svém milovaném hudebníkovi, který se sice narodil v Africe, ale také pocházel z této odnože Íránců-zorastriánů (z nichž vzešel i první indický premiér Džavaharlár Néhrú) – Freddiem Mercurym, který se s naší vlastí navždy spojil tím, že svou nejslavnější skladbu nazval podle skladby našeho Bohuslava Martinů: Bohemian Rhapsody. Což má dva významy: Rapsodie česká – i bohémská. A co se týče české hudby a Íránu, nemohl jsem vyrůstat v příhodnější době, než v 70. letech, na jejichž prahu íránská císařovna s manželem pořádala velkolepé oslavy 2500. výročí založení města Persepolis a ke složení hudby vyzvala krále českých filmových hudebních skladatelů Zdeňka Lišku, díky čemuž celý hudební doprovod oslav ztvárnili čeští muzikanti. Dechové party připadly geniálnímu českému pištci v čepici Jiřímu Stivínovi, který podle svých slov během oslavy dokázal vyloudit i ty zvuky historických íránských nástrojů, které se nezachovaly – jejich barvu si nastudoval z historických knih.

Těch příhod o Íránu, které tehdy naši hudci vyprávěli… Kterýsi knihkupec se mi zmínil, že Írán byl v tehdejší Praze tak v kurzu, že se dokonce znovu začala všemožně shánět nejslavnější kniha (tehdy zakázaného spisovatele, protože autora manifestu poraženého Pražského jara 1968) Ludvíka Vaculíka: Sekyra. Ta je totiž tvořena autorovou korespondencí s jeho otcem, který si dopisy se synem krátil 30. léta 20. století, jež trávil jako dělník v Íránu. Lidí práce, kteří by doma práci nenašli, a které v tehdejší hospodářské krizi zachránila práce pro Írán, tehdy bylo víc.

Pamatujete si, jak i v legendárním seriálu Synové a dcery Jakuba skláře, vůbec největší kus skla, jaký Jakub vyráběl, tvořil na zakázku íránského velvyslance pro kterousi mešitu v Persii? My Češi jsme to Íránu, myslím, oplatili od 70. let dál, od kdy u nás mnozí Íránci studují i pracují. My, v té době narození, se často známe s jejich dětmi. Ti, které jsem poznal já, grafický redaktor Jakub Tayari, sociální pracovnice Parisa Zargari, a spisovatel a filmař Darius Nosreti pro mě ztělesňují Írán bystrý, ochranitelský, přátelský.

No a pak už mi zbylo jen, abych navštívil arménský Jerevan, kde jsem se o MUSLIMSKÉM (!) Íránu a jeho kultuře dozvěděl jen to nejlepší – dokonce i to, co bych nečekal: Že s Íránem je spojena i arménská hrdost největší: za rozhodnutím, že se Arménie roku 301 stala prvním KŘESŤANSKÝM státem na světě, stál její tehdejší král Trdat III., který byl – z ÍRÁNSKÉHO rodu tehdejších vládnoucích Arsakovců.

Arméni pokračovali se svým vyprávěním: Kamaráde, Íránci jsou nejen jasnovidci a proroci! Umí mluvit i s kočkami! U vás v Evropě máte kočičí kavárny – ale oni mají mešitu, kam si dokážou svolat všechny kočky z města – a není kočky, o kterou by se tam nepostarali!

Začal jsem litovat, že jsem si před cestou neobstaral vízum do Íránu. Jenže Arméni se zasmáli: Žádné vízum nepotřebuješ. Tady máš lístek na metro a ve středu Jerevanu navštiv íránskou čtvrť – Modrou mešitu. Tam to všechno uvidíš …

A tak jsem sedl na metro – a viděl jsem. A vy se můžete podívat ve fotogalerii.