Zemřel kněz dezolát. Svět Tomáše Koloce

ROZHOVORY NA OKRAJI: Do hloubek Ivana Odilo Štampacha (18. 2. 1946 – 10. 1. 2026).

V noci ze soboty na neděli po půlnoci mi přišla myšlenka na lidi, kteří u nás mají něco společného s Pobaltím. Když jsem si v duchu probral ty, kdo mají něco s Lotyšskem a Estonskem, přemýšlel jsem, jestli znám nějakého českého Litevce. „Ivan Štampach,“ přinesl mi mozek na jazyk jméno. „Jeho biologický otec byl přece Litevec z Virginie...“ Pak sednu k internetu, a tam titulek: „Zemřel kněz a religionista, Pater Ivan Štampach...“

Konec…

Byl jsem připravený na P. Ivana okolo jeho jubilea, které mělo přijít v únoru, vzpomenout nejen kvůli jeho významu pro české věřící (i pro ty, kteří si myslí, že jsou nevěřící, ale ve skutečnosti věří), ale taky abych v dnešní porodnici válek, kdy lidé přestávají odvahu rodit do světa nebezpečí děti, vzpomněl na dalšího osmdesátníka, narozeného na přelomu let 1945 – 6, kdy poslední světová válka dochcípávala, ale její šťastný konec naopak porodnice plnil – z obou světových stran:

Když zakladatelé 1. československého armádního sboru v SSSR v polovině roku 1941 procházeli gulagy plné nešťastných uprchlíků před Hitlerem, které dal Stalin v předchozích letech zavřít, přihlásili se do naší armády i občané z jiných zemí. O čtyři roky později se „svobodovci“ Fedoru Železnému z Polska se ještě v samarském  lazaretu, kde se léčil z těžkého zranění, po sňatku s rudoarmějskou ošetřovatelkou, narodil syn Vladimír – pozdější autor oblíbeného seriálu Okna vesmíru dokořán a zakladatel televize Nova.

Jeho spolubojovníku Otto Goldflamovi z Rakouska se syn Arnošt, dramatik, režisér a herec, narodil tam, kde otec skončil boje – v Brně. Richarda Tesaříka rodiče, oba příslušníci Svobodova útvaru, podle slov pozdějšího zakladatele skupiny Yo Yo Band zplodili po frontové svatbě ještě během bojů, v tanku – a jeho kolegy, kytaristy Štěpána Raka, jako novorozeného syna člena a členky Rudé armády, kteří hned po osvobození Prahy dostali rozkaz vrátit se okamžitě do SSSR, se ujala adoptivní česká rodina. Hudebník Vladimír Mišík a v sobotu zemřelý Ivan Štampach se narodili jako děti amerických vojáků, co osvobozovali západ Čech, a českých žen.

Příběh

Už jsou to léta, co mi spolužačka ze sociální školy Zoe, která chodívala do starokatolické kaple Svaté rodiny, v níž kázával, prozradila, že dva bloky od mé babičky na pražských Vinohradech bydlí P. Ivan Odilo Štampach. Seznámili jsme se rychle a jeho nebývalá upřímnost mi velmi rychle rozryla zajímavé zákruty jeho životního příběhu, který mě v mnohém inspiroval. Nemanželský synek plzeňské služky, kterému když jste se podívali do očí, měly stejný jemný nádech Asie, jaký jste našli i v očích herce Charlese Bronsona (jehož tatínek taky pocházel z litevské menšiny Lipeckých Tatarů), byl adoptovaný šlechtickou rodinou, jejímuž předkovi Janu Jindřichu ze Štampachu kdysi jako přednímu českému protestantovi připadla čest uvítat v naší zemi Zimního krále Fridricha Falckého.

Naštěstí pro rod i pro jeho malého osvojence (podobně jako tomu bylo v případě Josefa Škvoreckého, plným titulem Smiřického ze Škvorce, jehož předek v zápasu o královský trůn dokonce konkuroval Falckému), Štampachové z větve, která P. Ivana adoptovala, v důsledku zchudnutí už několik stovek let neměli hraběcí titul ani výsady, ale byli rodem šafářů, domkářů a drobných obchodníků, takže restrikce stalinistického státu je zasáhly jen okrajově. Slavné šlechtické příjmení bylo ale tu a tam stejně trnem v oku.

Štampach nejmladší, skoro vystudovaný učitel ruštiny a hudební výchovy byl po nepovedeném pokusu o emigraci v roce 1970 zatčený; čtyři roky vězení učil tamní negramotné číst a psát (za odškodné svého politického věznění si pak po roce 1989 koupil byt, aby jako z kláštera vyhozený mnich měl kde žít).

Po propuštění se stal programátorem prvních počítačů, a jako syn ze slavné protestantské rodiny, která se posléze stala typickými NĚCISTY (vysvětleno níže), koketoval s pravoslavím, aby pak paralelně s Tomášem Halíkem během „turistických pobytů“ v NDR využil přeshraničnosti německých katolických diecézí, které berlínským biskupům ze západu, jako byl kardinál Joachim Meisner, dovolovala přejíždět na východ Německa a tam tajně světit kněží z Východní Evropy. Meisnerův svobodomyslný svěřenec po revoluci začínal jako učitel základů věrouky na pražské Katolické teologické fakultě, aby později na univerzitě pardubické založil mezinárodně významnou katedru – religionistiky. Tu, v jejíchž škamnách jsem později nějakou tu hodinu proseděl i já.

Už od dětství se držím učitelů, kteří mají nejen hluboké vědomosti a pedagogický talent, ale jdou i osobním příkladem. Ivan Štampach, navrátilec z vězení, riskoval vazbu podruhé, když ilegálně vstoupil do církevního podzemí, a po roce 1989, kdy mohl se svou vírou a novým vzděláním vyjít ven, vždy pokud věřil něčemu, co se neslučovalo s doktrínami jeho duchovních stád a zaměstnavatelů, odmítl to skrývat: netajil se svým levicovým smýšlením, v době, kdy na rozdíl ode dneška ještě nebylo „povinné“ (jeho dílem byla křesťansko-sociální platforma ČSSD), či napsal sympatizantsky laděnou monografii o antroposofii, směru křesťanství, z kterého vychází i waldorfské školství nebo biodynamické zemědělství a který klasické církve – střízlivě řečeno – nemilují.

Za to ho v jeho duchovních rodinách a působištích stíhaly nekonečné zákazy, vyhazovy a vyobcování. Dodnes vzpomínám na jeho povzdech: „Jak krásně jsme za minulého režimu v disentu a podzemních církvích všichni drželi při sobě! Dnes jdou titíž lidé jeden druhému po krku jako vlk vlku…“ Kdybych nevěděl, že na konci svého života této pochybné terminologii P. Ivan sám poněkud uvěřil, odvážil bych si říct, že jako ten, kdo byl opozičníkem dávno před námi, byl patronem všech, kteří dnes hrdě nesou potupný režimní cejch „DEZOLÁT“. Proto jsem hrdý, že když jsme se na čas sešli v jedné redakci (jako přispěvatelé jediného porevolučního českého a slovenského družstevního periodika, Kulturních novin, které existovaly mezi lety 2009 – 2022), vzešel z našeho setkání dokonce dialogický záznam:

Rozhovor

EXISTUJE VÍC POSTOJŮ K NÁBOŽENSTVÍ, NEŽ JE JEN VÍRA A ATEISMUS (KULTURNÍ NOVINY 2017)

TK: O Češích se pořád tvrdí, že jsou nejateističtější národ Evropy. Je to pravda?

IŠ: Religionistika zná mnohem víc postojů k náboženství, než jenom víru a ateismus. Vidíme aktivní příslušníky zavedených náboženství, členy formální, náboženské individualisty, zájemce o ezoterní nebo orientální duchovní proudy, hledače, lidi lhostejné k náboženství i ateismu (těch u nás lze odhadnout na miliony), a někdy i militantní ateisty a antiteisty (kteří uznávají, že je nějaký bůh, ale jsou jeho protivníky). Mezi tím vším jsou plynulé přechody. Je ale pravda, že slovo „církev“ naráží u nás Čechů na alergickou reakci. Nejde přitom jen o církev římskokatolickou. Různé církve a náboženské společnosti u nás bohužel ostře prosazují své ekonomické zájmy a mají podivné politické vazby.

Slyšel jsem, že třeba hnutí Hare Krišna se už nebere jako sekta, ale jako tradiční náboženská skupina. Týká se to i dalších, třeba adventistů. Co se posunulo; vymezení sekty, nebo ta uskupení?

Původní význam latinského slova sekta je „skupina následovníků“. Do evropských jazyků vstoupilo s posunutým významem – jako náboženský směr odříznutý od původního celku. Nakonec sektě zbyl už jen hanlivý význam a dneska se zneužívá vždycky, když o nějakém náboženském uskupení chceme říct, že je nové, alternativní, atypické a že se nám proto nelíbí. Většina religionistů se toho žurnalistického slova radši vzdala. Já ho používám, ale mluvím o „sektách“ s velkou opatrností. Mimochodem skupiny, o kterých se psaly v devadesátých letech varovné knihy a články, se dnes ukazují jako úplně bezvýznamné. Často jde jen o desítky lidí v celé republice.

Co Rytíři Jedi? Při sčítání lidu se jich přihlásilo docela dost...

Patnáct tisíc lidí domluvených na Facebooku považuji především za formu protestu proti sčítání lidu. Jakoby ti lidé říkali: Co je státu do našeho soukromého duchovního prožívání? Dnes už si to možná ti, kdo se tehdy přihlásili k rytířům Jedi, ani nepamatují.

Chtějí dnes náboženství spíš čistit svoji výlučnou věrouku, nebo se vzájemně spojovat?

Obojí. Uzavírání se a fundamentalismus je reakce na nekritické míchání různých duchovních směrů. Žijeme v době, kdy máme na výběr mezi agresivním fundamentalistickým fanatismem a komerčním náboženstvím na principu „Keep smiling!“ a „Vše je dovoleno“. To není moc radostný výběr. Věřím však, že hranice mezi náboženstvími jsou historicky proměnlivé, pružné a někdy i prostupné. Existuje legitimní podoba sdílené (či vícečetné) náboženské identity. Věřím, že v hloubce je shodná, v podstatě mystická zkušenost. Je však nutné dnes rozvíjet duchovní život přiměřený aktivnímu, svobodnému člověku naší doby.

Myslíte, že se mezi sebou můžou jednotlivá náboženství dohodnout?

Křesťané a Židé mají za sebou šťastné období tolerance, ba i spolupráce pod vládou islámu na území dnešního Španělska a Portugalska. Trvalo dlouho, od 8. do 13. století. Odsud proudily do tehdejší Evropy podněty dnes obhajované jako evropské: filosofie, věda (zejména matematika a medicína), urbanizace. Dnes se kontakty znovu zvolna rozvíjejí. Papeži Benediktovi se na počátku jeho působení, v září 2006, povedlo při přednášce v Řezně urazit muslimy použitím krajně nevhodného citátu. Na to odpovědělo tentýž rok 38 nejvýznamnějších islámských učenců z různých zemí několika kontinentů. Jejích otevřený list je významným podnětem posouvajícím dialog muslimů a křesťanů dopředu. Vítám účast muslimských filosofů v mezináboženském dění. Vím, že nejblíž k němu mají islámští mystici, súfiové. Mystika spojuje náboženství. Na jedné straně je hlubokým ponořením a na druhé straně je svobodná, nebazíruje na slovech a na organizacích.

Vy sám jste vyrůstal v ateistické rodině. Jak jste se vlastně k náboženství dostal?

Můj tatínek měl pro moje náboženské hledání dvě věty: „Ono NĚCO je, ale nesmí se to přehánět“ (tatínek byl typickém představitelem „vyznání“, kterému Tomáš Halík říká NĚCISTI) a „Až dospěješ, tak tě to přejde.“ Tahle zdravá střízlivost v sobě něco má, což objevuju až dnes. V mládí jsem se chtěl hlavně lišit od rodičů. Napřed jsem si spíš nezávazně filosofoval. Náboženství kolem mne mi bylo cizí; když jsem nakoukl do našeho katolického kostela, viděl jsem dopoledne mši v nesrozumitelné latině (která byla před Druhým vatikánským koncilem z let 1962-5 a jeho reformou v kostelích povinná) a odpoledne požehnání s kázáním, kterému jsem sice rozuměl, ale nebylo o ničem, co by se mne skutečně týkalo.

Po prvních dvou letech učitelské praxe jsem měl odletět na třítýdenní zájezd do Anglie. Sbalil jsem své žurnalistické pokusy s úmyslem nabídnout své služby rádiu Svobodná Evropa. Jenže soudruzi nebyli dnešní, na letišti mi udělali kontrolu a místo do Anglie jsem putoval na čtyři roky do vězení. Tam jsem měl čas přemýšlet a vrátil jsem se s touhou navázat spojení s nějakou církví a začít žít nábožensky.

Dostat se najednou na čtyři roky do vězení musí být velký otřes. Jak se to za mřížemi dalo přežít?

Byla to rána, ale vězení bylo i univerzitou života. Život jsem do té doby znal spíš teoreticky, zpovzdálí. Teď se mi ukázal jaký je, ve své tvrdosti. Naučil jsem se koexistovat s klasickými kriminálníky. Sepisoval jsem jim různé žádosti, stížnosti a odvolání, prostě jsem jim jako právnický amatér dělal bezplatného advokáta. Pak mne vedení věznice také nechalo učit číst a psát negramotné vězně, a to mne těšilo. Ve druhé půlce mého pobytu za mřížemi se zase už začali ve větším množství objevovat další političtí vězni. V těch jsem poznal zajímavé lidi a přátelství s nimi usnadnilo můj život tam. Dnes už bych ovšem své tehdejší politické nadšení pro západní systém poněkud ztlumil. Podporuji demokracii a liberální hodnoty, zejména ochranu práv menšin, a samozřejmě svobodu projevu. Souhlasím s tím, že patříme k západní, euroatlantické civilizaci. Jsem však zklamán z našeho asociálního režimu. Jsem přesvědčen, že bychom měli následovat své skandinávské a jiné evropské přátele a spojence a utvářet silný sociální stát. Jen tak může být demokracie skutečná, ne pouze formální.

Ke které církvi vás vaše cesta nakonec přivedla?

Testoval jsem různé. Napřed jsem objevil trochu překvapivě české pravoslavné. Mezi nimi jsem potkal člověka, který o sobě říkal, že je zároveň katolík, pravoslavný i protestant. To, že taková možnost existuje, mi pomohlo. Oceňoval jsem přednosti všech těch tří větví křesťanství, ale žádnou z nich jsem nepovažoval za lepší. Mé dobrodružství s pravoslavnými ale skončilo dřív, než doopravdy začalo. Byl jsem totiž zčistajasna povolán na ministerstvo kultury, kde mi řekli: „Pravoslavní mají zájem, abyste pro ně pracoval. Tato možnost tu je, pokud budete zároveň dělat i pro naše bezpečnostní složky.“ Tím pravoslavná církev přestala přicházet v úvahu. Největší podzemní organizaci měli římští katolíci, kteří se většinou dokázali ubránit i nasazeným fízlům. Když jsem jim popsal svou dosavadní story s tím, že ale nemám teologickou fakultu, řekli mi, že si ji budu moct nahradit neformální přípravou. Zařadili mě do bytového semináře, a po pár letech mne předali tehdejšímu berlínskému biskupovi, který mě posléze vysvětil.

Římská církev mě však na konci devadesátých let odmítla a zázemí jsem našel v alternativní, svobodomyslnější církvi starokatolické. Cítím se v ní doma. Podněty sbírám i jinde, například v Obci křesťanů. Jeden z pražských baptistických sborů mě počítá mezi své přátele.

Jaké je to být knězem, o kterém jeho okolí neví, že je kněz?

Šlo především o to být opatrný. Občanským zaměstnáním jsem byl programátor a ve volném čase jsem se potkával s lidmi, kteří chtěli mluvit o víře, a ti o mém kněžském poslání samozřejmě věděli a mých služeb využívali. Ťukal jsem nepovolené časopisy na psacím stroji přes kopírák. Musím říct, že vnější ohrožení vytvořilo v náboženském podzemí atmosféru svobody, která je dnes v církvích nepředstavitelná.

Nakonec jste se stal i tajným mnichem řádu dominikánů…

Ano, při vstupu do řádu mi dali řeholní jméno Odilo, které dodnes, ač dávno mimo dominikánský řád, používám. Přijímal mě dnešní český primas Dominik Duka, který byl tehdy jako kněz bez státního souhlasu rýsovačem ve Škodě Plzeň a tajně v naší zemi vedl dominikánský řád. Řád mě však později vyloučil a rovněž vyobcoval ze svátostného společenství římské církve. Později, vlastně nedávno, se odehrál pokus o mé znovuzačlenění, Oceňuji dobrou vůli zúčastněných, ale dostal jsem nepřijatelné podmínky, takže vše zůstalo, jak je.

To bylo v době, kdy se papežem stal člověk, který prožil většinu života v komunistickém Polsku…

Ano, Východní blok nebyl ve vztahu k víře nijak monolitní. Zatímco v Albánii byl pokřtít dítě trestný čin a u nás z toho člověk mohl mít kádrové potíže, v Polsku nechávali křtít děti i nejvyšší straničtí funkcionáři. Nebyl tam jako u nás potřebný státní souhlas k výkonu kněžské služby. Polští kardinálové jeli v roce 1978 svobodně do Vatikánu na volbu papeže, a jeden z nich byl zvolen. I náš kardinál Tomášek, bývalý politický vězeň z 50. let, byl ovšem na základě dohody mezi režimem a Svatým stolcem na konci 70. let jmenován kardinálem a pražským arcibiskupem a zúčastnil se dvou voleb papežů. Svatořečení Anežky České 12. listopadu 1989 pak fakticky odstartovalo sametovou revoluci. A jen tak mimochodem: když po roce 1989 po Tomáškově smrti rekonstruovali Arcibiskupský palác, našli tam tři na sobě navzájem nezávislé systémy odposlechu: sovětský, americký plus jeden, jehož původ se nepodařilo zjistit…

Je pravda, že během volby papeže si kardinálové nesmějí odskočit ani do vedlejší místnosti?

Nejen to. Když kardinálové vstupují do volebního sněmu zvaného konkláve, nesmějí s sebou mít žádné prostředky, pomocí kterých by mohli komunikovat s vnějším světem. V areálu je jen jedno kontrolované spojení s venkem pro případ krajní nouze (válka, neštěstí, fyzický kolaps). Kardinálové jsou v komplexu Sixtínské kaple (včetně ubytovacích prostor) zazděni a je tam pro ně k dispozici jen lékař a minimální personál.

Takže se opravdu nic nedostane ven?

Kardinál, který by vynesl ven podrobnosti o průběhu volby, by mohl být i vyobcován. O každé volbě, kterou pamatuji, se ale uváděly podrobnosti, které někdo vynesl. Při předposlední volbě prý nejdřív získal nejvíc hlasů reformní kardinál Martini, ve druhém kole ještě posílil, načež se mu udělalo nevolno od srdce (možná si vzpomněl na reformního papeže Jana Pavla I., který zemřel za podivných okolností měsíc po nástupu do funkce) a vzdal se kandidatury. Teprve potom byl zvolen papež Benedikt XVI. Při volbě současného papeže Františka se rozhodovalo mezi ním a italským kardinálem Angelem Scolou. I to se z té přísně tajné volby vyneslo. (smích)

Vy jste nikdy nebyl moc pravověrný katolík, že?

Jak se to vezme. Záleží na tom, co míníme pravověrností. Můžeme ji vzít jako péči o čistotu a úplnost víry. S tím bych souhlasil. Ale většinou se bere jako souhlas s tezemi vyhlášenými autoritou a s hrozbou trestu každému, kdo by smýšlel jinak. To odmítám. Víra, která člověka nutí slepě následovat autority, i když je formálně pravověrná, člověka pokořuje, láme charaktery, rozkládá lidská společenství a je nebezpečná civilizaci a kultuře. Tak jsem to sobě i jiným vykládal jako kněz v době ilegality, a dělal jsem to i poté, co jsem se po revoluci stal oficiálně knězem a učitelem fundamentální teologie na Katolické teologické fakultě. To se mi stalo osudným.

Proč a jak jste byl vlastně exkomunikovaný? Co ten právní úkon znamená pro církev a co znamenal pro vás?

Má římskokatolická epizoda se chýlila k závěru, když jsem poznal, jaké poměry vládnou mezi kněžstvem a řeholníky, když jsem poznal kriminální ráz tohoto prostředí. Běh okolností mne dovedl k tomu, že jsem byl nucen roku 1996 upozornit na to, že Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy prakticky ovládají dva lidé, o kterých mne tehdejší ředitel Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Václav Benda informoval, že to jsou bývalí agenti Státní bezpečnosti. Manipulovali děkanem, protože uměli zahrát na jeho oblíbenou notu. Investigativní novináři zjistili jména a zveřejnili je.

První den po zveřejnění těchto údajů mi můj tehdejší řeholní představený Dominik Duka poděkoval za odvahu a vyslovil naději, že to přispěje k nápravě poměrů na fakultě, o kterou se sám (tehdy i jako člen akreditační komise) snažil. O pár dní později už se mnou on a nikdo z vedení církve nemluvil. Stal jsem se přes noc veřejným nepřítelem číslo jedna. Mnohem později se ukázalo proč. Do věci se vložil tehdejší papežský nuncius v ČR Giovanni Coppa a energicky se zastal estébáků na fakultě. Když o pět let později ve funkci skončil a Česko opustil, věci se ihned pohnuly. Všichni o překot potvrzovali vše, co jsem roce 1996 říkal já, ale já jsem, jak to v této náboženské organizaci bývá zvykem, zůstal veřejným nepřítelem. Faktické vyloučení ze života v církvi pak už jen bylo formálně potvrzeno, když jsem byl roku 1999 exkomunikován, formálně kvůli tomu, že jsem chtěl sloužit jako kněz v „konkurenční“ Starokatolické církvi. Reálné důvody však byly ty, o kterých jsem mluvil.

Co vlastně v praxi znamená exkomunikace?

Exkomunikace znamená vyloučení z možnosti zpovídat se a zpovídat jiné, sloužit mši, prostě konat všechny úkony podstatné pro život církve. Člověk sice formálně zůstává členem církve, ale prakticky je z veškerého jejího dění vyloučen.

Co může dělat exkomunikovaný kněz?

Když jsem byl vyobcován z římskokatolické církve, poskytli mi, jak už jsem řekl, zázemí starokatolíci. Je to malé společenství, které zachovává katolickou tradici, ale nepřistoupilo na autoritativní, v podstatě sektářský model řízení římskokatolické církve, který se v ní postupně od středověku zavádí. Proto jsem u starokatolíků zakotvil a jsem tam doma. Veřejnou kněžskou službu tam ale od roku 2002 nevykonávám. Jsem pracující důchodce, vysokoškolský učitel religionistiky, dodnes však neformálně sloužím jako starokatolický kněz malému okruhu přátel. Když je potřeba, tak i ve svém bytě, u domácího oltáře… 

Post scriptum

Říká se, že až po smrti poznáme, jak moc v nás odešlý byl, jak nás ovlivnil. Já jsem si během kompletace tohoto textu uvědomil, že ve své duchovní cestě jsem vlastně pořád šel ve šlépějích Ivana Štampacha, muže se staré protestantské rodiny (jako já), který se posléze nechal pokřtít a začal praktikovat jako katolík (tak jako já právě v roce, kdy jsme pořídili výše zveřejněný rozhovor) a putování P. Ivana církevními denominacemi nakonec tento pátek završí jeho pohřeb v pražské Obci křesťanů – ve sboru oněch křesťanů-antroposofů, za jejichž pohled na svět se kdysi postavil svou monografií z roku 2000, nazvanou prostě Antroposofie. (U téhož sboru jsem si já před lety postupně vyprosil pohřeb svého otce i dvou svých blízkých přátel, kteří všichni za života v NĚCO věřili, ale postrádali duchovní domov v určité církvi.) Pamatuji si, že P. Ivan měl ve zvyku ve výroční den smrti Jana Palacha, devatenáctého ledna, zajít k jeho hrobu a pomodlit se tam za něj desátek růžence. Myslím, že i v tom půjdu v jeho šlépějích. Já budu chodit jen o pár kroků dál – a už desátého.

Zdroje: Seznam.cz, Kulturní noviny, rodokmen I. O. Štampacha od genealoga Mgr. Zdeňka Hornera, Ivan Štampach: Antroposofie, Adam Hradilek: Židé v gulagu, Petr Mašek: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Ivan Odilo Štampach, Rozhovory na okraji,