Ve strašlivých poměrech žijící učitel jednotřídky v Rožmitálu. Svět Tomáše Koloce
06.01.2026
Foto: Wikimedia Commons / Richenza, CC BY-SA 3.0 / php?curid=45281502
Popisek: Více informací Mohyla Jakuba Jana Ryby u Voltuše
ROZHOVORY NA OKRAJI: Před pár dny skončil rok dvou kulatých výročí J. J. Ryby (1765 – 1815), nejslavnějšího skladatele českých Vánoc. Dnes, v den, kdy východní křesťanství zahajuje své Vánoce, o něm vypráví dvorní genealog této rubriky, ale také pěvec a badatel v oblasti vážné hudby Mgr. Zdeněk Horner. Poslední otázku a odpověď pak věnujeme Zdeňkovu příteli, na Silvestra zemřelému herci Pavlu Nečasovi (1966 – 2025).
Jako druh člověka, kterého Rudolf Steiner definoval jako „duši pocitovou“ mi život k J. J. Rybovi připravil dvě cestičky. Ta první se odehrála v mých 13 letech, kdy mě otec po rozepři s matkou na Štědrý den (na který jsem se jako fanatik Vánoc celý rok těšil) „unesl“ do jistého azylového zařízení, kde ten večer dávali televizní inscenaci známé divadelní hry Josefa Boučka Noc pastýřů. Tam českého „Mozarta“ Rybu skvěle zahrál Josef Abrhám, zatímco jeho „Salieriho“, faráře Zachara, Radovan Lukavský. Ten amadeovský večer určil můj život v tom smyslu, že jsem si předsevzal pokud možno využít každý (i ten sebetvrdší) životní okamžik k tvorbě.
Druhým zážitkem tohohle typu bylo moje pracovní vzdálení z domovských východních Čech na Slánsko, kde jsem mezi lety 2008 – 10 s kolegy po dvě adventní „sezóny“ bezpečně zařazen mezi druhé basy zpíval Rybovu Českou mši vánoční po kostelích a kulturních domech v okolních vesnicích. A ty dobře víš, co u toho člověk zažívá.
Ale abychom nezačínali od konce – jak jsi se k Rybovi dostal ty?
Napřed jsem se s ním setkal stejně jako ty prostřednictvím oné televizní inscenace. Jenomže naše rodina už dávno nebyla katolická a v moderní době již ani evangelická, takže jsem se léta s J. J, Rybou nepotkal, protože na půlnoční mše jsme nechodili. V dospívání jsem se věnoval převážně amatérské činohře a sólovému písničkářství a nořil se do veškeré vážné hudby od renesančních minesengrů až po Marka Kopelenta, a už tehdy jsem vnímal Rybu jako jednoho z českých skladatelů zastíněných pozdějšími velikány Smetanou a Dvořákem. Ale pořád to bylo okrajové.
Na tom se hodně změnilo při mém pozdním dospělém studiu na Husitské teologické fakultě. Tam je součástí hudební výchova k praktické chrámové duchovní hudbě. Ačkoli husité mají svůj vlastní duchovní repertoár, nevyhýbají se ani hudbě katolické. Když jsem začal zpívat v katolickém sboru u sv. Petra v Praze, „neměl“ tam Ryba co do frekventovanosti na modernější skladatele jako byl Petr Eben – ale teď už třetí sezónu zpívám ve sboru VUS UK, kde si Rybu hýčkáme. Naposledy jsme uvedli Rybovu latinskou až romanticky rozervanou mši. No a když jsem si konečně vrchovatě zazpíval i tu klasickou vánoční „Rybovku“, konečně jsem se o Rybu začal zajímat „zgruntu“.
Naše země má unikátní tradici hudebních skladatelů-básníků. Třeba biblické žalmy znají běžní nevěřící Češi hlavně z koncertů – v Dvořákově textové úpravě, která starozákonní poezii neuvěřitelně zpoetičtila. A když jsem si jako sborista neustále opakoval Rybovy verše z roku 1796 (!) a porovnal je s tehdejší českou poetickou literaturou nejen zpívanou, ale i psanou, dospěl jsem k tomu, že skladatel Ryba byl (dodnes naprosto opomíjený) velký básník své generace. No, všimni si:
„… měsíc krásně plápolá,
světlý je sad, obora,
denice již vychází,
z hájů volá zvěř,
cvrlikáním přelibým ptáčků zvučí keř,
rozléhá se les.
Slyším za horou tam zvuk,
Moldánkový, jemný hluk…“
A to si představ, že on byl nejen u kolébky české hudby (například napsal první umělou – tj. nelidovou i nenáboženskou – českou píseň) a byl jedním z géniů české literatury, ale byl i u zrodu české hudební vědy.
Rybovu působení předcházelo období českých hudebních kantorů po celých Čechách. Ti buďto přejímali latinské duchovní texty, které byly de facto citacemi biblickými. Časem tyto texty překládali do češtiny. Zde spolupůsobila tzv. literární bratrstva, která se chovala jako dramaturg kulturního života ve všech regionech zemí českých. Ryba jedno takové literární bratrstvo obnovil roku 1802 v Rožmitále. Samozřejmě, že k oblibě „Rybovky“ nemálo přispělo českojazyčné zpracování, které adoptovalo české lidové tradice shromážděné právě těmi kantory a literárními bratrstvy. Ačkoli jeho text vánoční mše nebyl typickou ohlasovou (tedy tak trochu „opisující“ z lidových textů) literaturou – tam byl jeho autorský podíl opravdu markantní. Přitom si připomeňme, že Ryba zemřel roku 1815, kdy bylo Máchovi 5 let, Erbenovi 4, Čelakovskému 6. A kvalita textů Rybových básnických současníků, ta se s mnohými jeho texty opravdu nedala srovnat. To by šlo snad jen u tvorby jeho básnických kolegů v sousedním Německu, kde byl romantismus už v plném proudu.
Ten ve strašlivých poměrech žijící učitel jednotřídky v Rožmitálu, ač literární (ale vlastně i hudební) solitér a samouk, ovšem nebyl jen básník – byl vlastně i recenzent, jako příznivec divadla, do kterého zřejmě tajně jezdil do Prahy. To víme, protože se dochovaly jeho deníky a již v roce 1801 napsal svůj vlastní životopis, který je cenný i stran jeho dětských vzpomínek. A co do té muzikologie, vedle vlastních skladeb, chvalozpěvů a zhudebněných textů napsal Ryba i hudební příručku, pro kterou se snažil vytvořit tehdy ještě neexistující české hudební názvosloví často originálního charakteru. Jím vymyšlená slova jako čtyrtaktník, dvoutaktník, taktník, polotaktník, čtvrtník, poločtvrtník, vzdychač, plašinec, mizič se neujala, ujalo se ale třeba slovo pomlka (původně „zámlčka“). Tvůrci slovníků tehdy museli být i básníci. Ale abych se vrátil k tvé otázce: Rybův literární odkaz opravdu zatím z hlediska literární vědy nebyl nijak zpracován (!).
Když jsi mi zpřístupnil Rybův strom života, ztuhl jsem, protože se mi znovu potvrdilo, že mezi českým západem a jihem existuje asi 70 kilometrů dlouhá trajektorie, na níž najdeš ohledně duchovních kořenů našeho národa snad úplně všechno: rodiště Žižky, Husa i jeho katolického „vzdorosvatého!“ kolegy z pražského arcibiskupství, Jana Nepomuckého, Orlík (kde se v polovině 19. století na schwarzenberském zámku zakládaly všechny hlavní instituce národního obrození, posléze tu byl Antonínem Novotným povolen čs. kulturní zázrak 60. let a o tři dekády později zde orlickými vraždami vyvrcholil český kapitalismus), Protivín a Putim, mezi kterými putoval Haškův Švejk, o půlstoletí později tam mezi Nepomukem a dalšími místními jednotkami PTP pendloval Švandrlíkův Kefalín a o dalších dvacku později se další český národní archetyp, rodina Škopkova, filmově zrodila ve vedlejších Hošticích. No a –
– rod Jakuba Jan Ryby (pro každého Čecha vpravdě národního hudebního skladatele –alespoň o Štědrém večeru) se zrodil na samém začátku této „brázdy“, v Nepomuku – časově uprostřed mezi tamním patronem svatým Janem a tamním rekrutem Kefalínem. Mám chuť se tě spolu s country zpěvákem Mirkem Černým zeptat:
Myslíš si, že je to všechno jen náhoda..?
A jak tuto archetypální českost Rybova rodu potvrdili či nepotvrdili jeho potomci – slyšel jsem, že i v jejich případě šlo o osobnosti významné i výrazné…
Taková otázka nemá jednoznačnou a jednoduchou odpověď. Ano, v českých zemích existují lokality s enormním výskytem talentů a buditelů. Po mé dlouholeté zkušenosti s genealogickým bádáním ale nenacházím jiné kauzální pravidlo genia loci určitých oblastí, nežli je POMOC. Konkrétní příklad za všechny: ve Vrchlabí žil svého času hrabě Morzin, jehož rodina se k majetku dobrala v rámci pobělohorských exekucí. Nicméně tento hrabě podporoval skladatele Vivaldiho a ve Vrchlabí měl zámeckou kapelu, která vychovala muzikanty z celého regionu a dávala jim příležitost i motivaci hudebně růst. A když to spojíme s tím, že morzinovské panství se vyznačovalo vysokým počtem svobodníků (lidí, kteří byli osvobozeni od roboty, a měli tedy čas kromě úživy věnovat se i kultuře – jak jsem ti o tom vyprávěl v souvislosti s rodokmenem Dominika Duky…) Když to zjednoduším: talentovaní jsme skoro všichni stejně, ale ne všichni dostaneme možnost růst.
Ale nemysli si: samozřejmě, že se jako ty často nechám opájet magií míst a rád hledám souvislosti – v mém případě ovšem povýtce v oblasti rodopisné.
Potomci J. J. Ryby měli (přes způsob, jakým ukončil svůj život, a poměry, v jakých tím zanechal svou rodinu) k otci dobrý vztah – a kdybych teď řekl, že někteří podědili jeho genialitu, popřel bych, co jsem řekl výše. Tak raději (a rád) konstatuji, že opět zaúřadovala POMOC: česká vlastenecká společnost se o jejich talenty postarala a nechala je vykvést. Dospělosti se dožili čtyři potomci, z nichž nejznámější byl Josef Arnošt Ryba, který byl očním lékařem a zakladatelem lékařské dynastie. Jeden z jeho synů byl taktéž lékařem a jeho pravnuk byl herec Gabriel Hart, kterého kupodivu známe taky jako doktora – domácího lékaře rodiny, v níž opakovaně nachází své lásky Jan Pivec v legendárním filmu Muži nestárnou. Dcera J. A. Ryby Gabriela se provdala za geologa Františka Slavíka a jejich syn František, taktéž geolog, se stal rektorem Univerzity Karlovy. Pokud je mi známo, tak vysloveně hudební talent se ale v rodu už neobjevil.
Když mluvíme o těch českých archetypálních osudech – myslím, že i v tomto případě (alespoň co do schématu: celý život ponižovaný génius vzal po letech život do svých rukou – a vzal si ho) může být Čechům, kteří znají své národní génie, Rybův osud blízký. Zároveň jsem ale včera navštívil restauraci, která si za svůj designový motiv zvolila obrazy spisovatelů, a když jsem viděl, jak tragicky zemřelým umělcům, kteří věnovali celý život národu (Karel Čapek a Jan Procházka – což byl mimochodem ten, který, jak jsem výše zmínil, prosadil u karet s prezidentem Novotným na Orlíku povolení čs. kulturního zázraku) cáká do očí hustá slepičí polívka, přišlo mi jich až líto. Čeká podle tebe tento osud (podobný Mozartovu – z nějž většina lidstva zná jen marcipánové koule v čokoládě) i na Jakuba Jana Rybu? Anebo se to od něj podaří odvrátit – třeba tím, že hudební vědci objeví nějaké jeho nové skladby, které se stanou virálními..?
Na objevování a popularizaci díla J. J. Ryby se intenzivně pracuje. Ujali se toho zejména jeho obdivovatelé z města Rožmitál pod Třemšínem. Aktivity jejich spolku lze nalézt na internetu. Dalším takovým projektem je web projectryba.com. V dávno propracovaném katalogu hudebního díla J. J . Ryby se nachází přes 1500 položek. Bohužel mnohá díla dosud nejsou prováděna z důvodů neznalosti, či nedostupnosti not. Navíc v naší zemi, kde co Čech, to muzikant, máme možná největší počet hudebních geniů na obyvatele, takže je velmi těžké posunout Rybu na přední příčky zájmu. Potenciál zde je, ale bude vyzvednut z prachu? Doufám, že ano…
Celou dobu tu mluvíme o výkonných umělcích. Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že mezi ně patříš i ty, protože působíš nejen jako genealog, ale i jako poloprofesionální pěvec vážné hudby, ba i herec na jevištích hudebních divadel. Život těchhle lidí nám v Krajských listech zprostředkovává emeritní mezinárodní pěvec Jaromír Janák – ale jsou příběhy, které nám můžeš odvyprávět jen ty. Na Nový rok jsme se všichni probudili se smutnou zprávou, že zemřel Pavel Nečas, známý jako hospodský a především jako vesnické embryo českého oligarchy z další archetypální zprávy o českém národě, Okresního přeboru. Tys byl Pavlův kamarád, mohl bys nám tedy na závěr rozhovoru, v němž nám rozkrýváš, co nevíme o umělci, který žil v rozmezí doby před 260 a 210 lety, říct něco nového i o umělci, který tu byl ještě na Silvestra s námi?
Mám takovou půvabnou vzpomínku na scénu, kterou jsem osobně zažil. Vedle jeho typického rysu, neustálého žertování, jsem byl svědkem, jak se Pavel dostal do situace romantického žadatele o ruku. Do kavárny našeho Divadla Na Fidlovačce za ním přijeli rodiče jeho snoubenky a on jim vysvětloval, že nyní je to na dobré cestě. Nebude v budoucnosti odkázán jen na slabší plat divadelního herce, ale svítá mu na seriálové a filmové časy, takže si myslí, že jejich dceru uživí. Bylo to dojemné, jak byl podroben ostřížímu zraku a poslechu rodičů jeho poslední manželky. Velmi si Pavla za takový krásný a láskyplný postoj vážím. Bylo skvělé, jak byl neustále v pohodě, což byl rys, který nám byl společný. Musím uznat, že je to dar. Shodli jsme se, že se ráno probouzíme a máme automaticky dobrou náladu, i když předchozí den byl jakkoli šedivý.
Musím ale přiznat, že já jsem se v Divadle Na Fidlovačce vedle Pavla ocitl zcela náhodou. Léta jsem spolupracoval s loutkovým divadlem Špalíček. Náš ředitel Karel Beňadik vtělil do představení Jiráskovy Lucerny kouzla na principu černého divadla. Jenomže se roznemohl a nemohl svoji roli zastávat, a tak mě oslovil coby náhradníka. Strávil jsem tam tři krásné sezóny s tímto představením, v němž hrálo plno hereckých hvězd (Petr Rychlý, Tereza Bebarová, ale také třeba Dalimil Klapka.) Pro mne to byl jakýsi nostalgický návrat do dětství – shodou okolností jsem totiž Na Fidlovačce, tehdy v hudebním divadle v Nuslích, externí součástí souboru už jednou byl – před půl stoletím, coby dítě kostymérky a houslisty tamního orchestru. Rodiče mne tam brali často s sebou, protože by mne museli doma nechat samotného, tak mě posadili na kolena Limonádového Joe Karla Fialy, aby mě houpal. A při představeních jsem stával za kulisami. Tehdy jsem se hodně rozčiloval, že herci nejsou s to se pořádně naučit texty svých replik, které jsem já za dvě představení uměl s jistotou nazpaměť. Holt jsem jako dítě nechápal princip improvizace. Dnes naopak nechápu, kde se v hereckých a hudebních improvizátorech jako byl i Pavel Nečas, bere ta dávka fantazie, s jakou si občas ze scény udělají forbínu. To je mimochodem vlastnost vrozená většině uměleckých géniů: měl ji W. A. Mozart – stejně jako J. J. Ryba.
Vložil: Tomáš Koloc