Svatý rok 2025? Na co rozhodně nezapomenu. Svět Tomáše Koloce
komentář
01.01.2026
Foto: Pixabay
Popisek: Holubice míru pořád ne a ne usednout
Na koho kouknu, pro toho byl rok 2025 výjimečný. Nejen pro nás katolíky, kteří jsme zavázáni věřit, že se nám jednou za čtvrt století formou jakéhosi oddlužení odpustí všechny hříchy – čemuž se ještě včera říkalo Svatý rok 2025.
Úvodem bych chtěl Vám všem ještě jednou poděkovat za to, co jste pro mě udělali po červnové výzvě Štěpána Chába „Hledá se deštník proti drahotě. Zn. Spěchá“ zde v Krajských listech, a pak i na Facebooku. To byl z tohoto roku asi zážitek číslo jedna. A že byla letos velká konkurence…
Nikdy nezapomenu na to, jak si mě Ing. Marcel Kraus na jaře vybral jako svého vyjukaného učedníka, kterému (aniž by učedník ve všech souvislostech dopochopil proč) vysvětlil vše kolem fungování našich městských důchodců s tím, že ví, že učedník jednou bude jejich platnou oporou v tom či onom. Dokonce mě donutil jít i na důchodcovský ples, kde byli někteří skoro dvakrát starší pánové rychlejšími tanečníky než já (vzpomínám na jednoho devadesátiletého pána, který roztáčel vozíček své paní, až se z toho MNĚ točila hlava!) a když jsem se vzpíral, že pro naše seniory nemohu moderovat open air akci, protože na to nemám dostatečný hlas, pan inženýr vyřkl kouzelné slovíčko Láry fáry! – a všechno šlo.
Těžko kdy nezapomenu i na letošní květen a červen = poslední měsíce svého několikaletého distančního styku s „atlantickým trosečníkem“ Ondřejem Kašinou, z něhož jsem se dozvěděl nejen mnohé o diplomacii, ale snad všechno o pražském Černínském paláci zvaném Alcatraz. „POVÍDEJME SI, I KDYŽ SPOLU V NĚČEM NESOUHLASÍME,“ říkával moudře, ať okopával zahrádku doma na Azorských ostrovech nebo ležel v pražské nemocnici na kapačkách, „já mám tak málo příležitostí ponořit se s někým v dialogu tak hluboko...“ A řekl to i na úvod našeho posledního rozhovoru, po němž jsem se ráno od Martiny Kociánové dozvěděl, že před pár minutami (v týž červnový den, kdy měl být v Hradci Králové hostem našeho pořadu) „pan rada“ (tak jsem mu říkal, protože hospodářský rada byl titul, který nesl ve většině svých diplomatických misí – včetně té, když mu jako „dezolátovi“ utekl titul velvyslance) zemřel.
Na to nezapomenu nikdy – stejně jako na to, že jsem se týž den seznámil s Ing. Petrem Polakovičem (který za Mgr. Kašinu figuroval jako „náhradník“ v mé hradecké talkshow, jejímž hostem měl Mgr. Kašina být v den smrti), který celý majetek svůj a své rodiny investuje do Krajanského muzea vystěhovalectví do Brazílie a muzea Horních vsí (bývalého vojenského prostoru Ralsko), kde v sezóně navíc provozuje turistickou kavárnu, skrze niž přitahuje turisty k souvislostem zdejšího odsunu a poválečného vojenského prostoru a k historii vystěhovalectví z tohoto prostoru do Brazílie (stejně jako pro původem středoevropské občany Brazílie, kde studoval, u nás dohledává jejich kořeny – včetně kořenů slavného brazilského prezidenta MUDr. Juscelino Kubitscheka).
Nezapomenutelný byl taky zážitek onoho srpnového dopoledne, kdy jsem poté, co jsem zjistil, že zdejší zvonek nezvoní, pohladil milou čtyřnohou obyvatelku zahrádky kolem rodného domu Jiřího Voskovce v Sázavě, a ona mě přátelsky dovedla k domu, na jehož okně stál přístroj, který vyhrával písně Voskovce a Wericha. A jejich společný majitel Jan Tlusťák, když nás viděl, se divže neskácel a jeho první slova byla: „Není vám nic? – tohle je bojový pes..!“ Když nám pak vyprávěl, jak byl dům postaven spojením dvou tradičních slovanských domů, které Voskovcův dědeček koupil v Holešovicích během výroční Stoleté výstavy v roce 1891 (já si tam o 100 let později koupil sadu známek z Jemenu), ukazoval nám pec, na které „dopékali“ nedonošeného klasika J. V., kamna, která kouřila, už když zde V+W psali svou první hru Vest Pocket Revue – a nakonec nás dovedl do Werichova pokoje, kde na samém vrchu duchovních knih dnešního majitele domu ležela kniha, kterou jsem překládal. Tehdy jsem uvěřil, že energetická zóna jménem Čertova brázda (na níž dle legendy Svatý Prokop využil temnou sílu ke světlým účelům), na níž je rodný dům Jiřího Voskovce postaven, opravdu dělá zázraky.
Určitě nikdy taky nezapomenu, jak jsem v říjnu na kopci Hrazdan v Jerevanu, který leží stejně vysoko jako nejvyšší krkonošské hory, co byly mými dosavadními nejvyššími navštívenými body, zvedl hlavu a vysoko nad mraky uviděl sněhovou čepičku 5137 vysoké hory Ararat, nazvanou podle starověkého arménského království, na níž podle biblické legendy po potopě světa zakotvil biblický Noe jen se svými dětmi, vnoučaty, a po páru od každého zvířecího druhu. Byly to jediné suchozemské bytosti, protože všechny ostatní povodeň smetla. Za námi stála socha Matka Arménie, která tam v roce 1967 letech nahradila sochu Stalina a která od té doby vítá všechny Armény, kteří do jejího náručí od té doby utíkají ze všech genocid (po předloňském vyhnání 150 tisíc Arménů, kteří žili v Náhorním Karabachu 4000 let, vítá Matka aktuálně křesťany ze Sýrie, kterou nově řídí islamistická vláda..). Vida – napadlo mě u toho – to my jsme naši sochu Stalina na Letné za 63 let ničím důstojným nenahradili.
„K nám utíkají ruští kluci před povolávacím rozkazem,“ řekla nám naše domácí Margarita, „a tak jsem svým klukům poté, co na frontě bojovali o Karabach, řekla: Vy jste přežili, takže díky Bohu, nejsem na tom jako jiné matky, kterým už po synech zbyla jen jména na chačkarech (tradičních arménských křížích). Čestně jste sloužili – ale pokud nám Turci a Ázeři budou chtít sebrat ještě Zangezur, ať v boji o něj umře zase někdo jinej…“
(Přišla mi v tu chvíli jako Matka na závěr Čapkovy stejnojmenné divadelní matky. Jen s opačným gestem. Pacifističtějším – a možná češtějším…)
Ararat (dnes bohužel patřící Turecku) na nočním Jerevanem. Foto Tomáš Koloc
Kolik mezinárodních mírových jednání se za minulý rok mělo uskutečnit, kolik jich nakonec nebylo, a kolik jich bylo – aby vyšly naprázdno? Kolikrát jsem během svatého roku vyřkl svůj v posledních letech vytvořený seznam filmů a divadelních her, co by se právě v této době měly hrát v kinech a divadlech: Čapkova Bílá nemoc, Brechtova Matka Kuráž, Vyskočilovo a Suchého Kdyby tisíc klarinetů, Fialovo S Pydlou v zádech, Bethencourtův Den, kdy unesli papeže, Kubrickův Dr. Divnoláska, Formanovy Vlasy…
Vyprávění o míru… Měla by se hrát, ale nehrají. Jako by skoro všichni vládci sbírali na válku, tak jako pak kníže z oblíbené pohádky S čerty nejsou žerty. A nejen vládci – jako by se konečně chtěli poprat lidé, kteří byli dlouho drženi na uzdě, a nesměli dát facku sousedovi, o němž přece nad slunce jasně vědí, že „on nemá pravdu, zatímco já ji mám“.
Možná vyprávění pohádek a podobenství o zbraních vyměněných za léky, jídlo, hudební nástroje či uneseného papeže pro tuto dobu už nestačí. Možná nastala doba mluvit k dospělým jasněji. Kdybych měl označit text, který byl přelomem mého vidění věcí nejen tento rok, ale vůbec, a který myslím, že by si ho měli přečíst minimálně všichni moji krajani, byla by to tato autorská úvaha, kterou 20. listopadu na své sociální síti zveřejnil psycholog Jan Bílý:
„Už poněkolikáté poslouchám Toulky českou minulostí a běhá mi mráz po zádech z jedné paralely. Husitské války provázené běsněním, vzájemným vražděním a upalováním obou hlavních znepřátelených skupin (později, když začala revoluce požírat své děti, bylo těch skupin i více), vedly k zpustošení země a devastaci ekonomiky.
Ještě desetiletí po Lipanech byly země Koruny české rozervány hlubokým ideovým příkopem. Stoupenci přijímání pod jednou i pod obojí žili vedle sebe, ale každý v skálopevném přesvědčení, že právě jeho cesta je JEDINÁ SPRÁVNÁ. Nedůvěra a vzájemné pohrdání ochromovaly správu země, obchod i každodenní život.
Teprve nástup Jiřího z Poděbrad, který prosazoval politiku usmíření, ukázal, že trvalé odmítání kompromisu vede jen k dalšímu úpadku. Jeho důraz na vzájemnou toleranci postupně uklidnil rozjitřené poměry, stabilizoval správu země a umožnil růst životní úrovně. Díky tomu se Čechy znovu staly respektovanou silou v Evropě.
Tento historický vývoj, přesněji řečeno jeho raná část pro mne bohužel vykazuje paralelu k dnešku. Podobně jako tehdy se i dnes společnost láme na dva nesmiřitelné tábory, které se navzájem obviňují, zpochybňují a urážejí. A každá strana je – tak jako tehdy – přesvědčena o té své svaté pravdě.
ANO s velkým náskokem před ostatními stranami vyhrálo volby a každý, kdo Babiše volil, samozřejmě věděl o jeho střetu zájmů, znal situaci kolem Agrofertu, a přesto tomuto hnutí dal hlas. To se týká přibližně třetiny voličů, tedy třetiny národa. To je, jakkoliv mi je ten či onen politik vítězných stran nesympatický, nutno akceptovat.
Jedna ZCELA ZÁSADNÍ poučka z mé konstelační praxe zní, že i ‚odporný dědeček alkoholik´ musí být uznán rodinou a musí mu být dáno patřičné místo. Pokud je VYLOUČEN, nastává někdy plíživý, jindy velice překotný ROZVRAT systému. V tomto případě rodinného, ale pravidlo platí samozřejmě i pro každý jiný systém.
Pokud se v jakémkoliv systému začne hrát proti těmto pravidlům a jedna strana začne té druhé upírat právo na její místo (v tomto případě na vládnutí), a to z jakýchkoliv důvodů, budí to zlou krev a nutně to vede k eskalaci vzájemné nevraživosti.
Každá ze znepřátelených stran v tomto konfliktu se stále víc začne zaštiťovat tou svou pravdou a začne věřit v NUTNOST a ‚svatou‘ oprávněnost svého vítězství. Nepřátelé se zakopou na svých pozicích a brzy začnou na sebe střílet – tj. přestanou v NEPŘÍTELI vidět ČLOVĚKA. To se samozřejmě dělo nejen v dobách husitských, to lze v našich (a nejen našich) dějinách pozorovat často.
Pokud se toto začne dít, pak otázka, kterou si my všichni musíme položit, nezní ‚Kdo má pravdu?´, ale tak, jak ji často pokládal Bert Hellinger: ‚Jak mohu tomu JINÉMU dát místo´. (Bert dodával ‚místo v srdci´, ale to už je asi příliš ezoterní.)
Pokud se mění vláda (nebo dokonce společenské paradigma), vypadá boj často tak, jak tomu je v současnosti: Ti ‚noví´ se dožadují uznání a oprávněného místa, ti ‚staří´, kteří opouštějí své dřívější místo, mají pocit katastrofy, zmaru a zániku. Tak tomu bylo v dobách husitských s katolickou církví a jejich kněžími, preláty a hodnostáři. Ti nebyli ‚zlí´, pouze přesvědčeni o správnosti stávajícího systému. Výsledkem tohoto boje byla zpustošená země a rozervaná duše národa.
Pojďme se trochu poučit a neopakovat chyby, které pak vedou k ať už skryté nebo otevřené občanské válce. Pojďme se – možná třeba i s pokrčením ramen a (mírným) nesouhlasem - vrátit k tomu, že ten s opačným názorem není zločinec, mafián či nepřítel, ale taky (jen) člověk.
JEN TEHDY BUDE LÍP.“
Vložil: Tomáš Koloc