Díky za spolu znovu smířené bratry Hrušínské. Svět Tomáše Koloce
26.12.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Bratři Hrušínští
Kolegové recenzenti se za poslední dva týdny vrhli na dvě díla: Strachovu Mámu a štědrovečerní Záhadu strašidelného zámku. Tím mi ponechali prostor na jiné, skutečně hluboké filmové dílo těchto dní.
Jiří Strach a Jakub Wehrenberg, dvě dětské herecké hvězdy, které se v roce 1987 potkaly v hlavních rolích filmu Páni Edisoni a které se kromě herců staly i režiséry. Na rozdíl od dnešní V. I. P. prvního řádu Jiřího Stracha, původně „výše položená“ hvězda Jakuba Wehrenberga (už na Silvestra 1988 jako čtrnáctiletý seděl dokonce mezi dospělými celebritami) se později prosazovala spíš v herectví (i ve dvojici s Alešem Hámou) a o jejím režijním působení za kamerou v seriálu Ulice a v cestopisných seriálech se moc nevědělo. Odteď se o režiséru Wehrenbergovi vědět bude.
Ve spolupráci s jeho životní partnerkou Kateřinou Lhotskou ho napadlo u příležitosti 70. narozenin Jana Hrušínského shromáždit před televizní kamerou poslední tři žijící generace hereckého rodu, který začínal už s Tylem a z něhož se vyvinuly dvě dodnes zářící herecké rodiny: Kostkovi – a Hrušínští. Z bulváru se vědělo, že bratři Jan a Rudolf Hrušínští se spolu kvůli majetku (a „kdo ví kvůli čemu ještě“ šuškalo se – od té doby, co se Jan stal amatérským politickým komentátorem) nebaví. Nuže, už se zase baví – a vyprávějí o svém legendárním otci, který je po Eduardu Vojanovi pokládán za největšího českého herce všech dob.
První milé pozitivum, kterého si divák všimne: Jak to tak u dokumentárních filmů z produkce ČT bývá, film je doprovázen hudbou z balíčku filmů, k nimž ČT získala práva, ale na rozdíl od jiných podobných produkcí to není hudba bez návaznosti (jako to bylo třeba u série Komici na jedničku, kde notoricky známé skladby k Obchodu na korze nebo Schindlerovu seznamu doprovázely osudy umělců, kteří se účastnili výroby úplně jiných děl), nýbrž z filmů, kde vyprávějící skutečně hráli.
Začátek je věnován Janu Hrušínskému, který vypráví příběh o tom, jak byl zakázán první film, kde spolu s otcem hráli, kvůli normalizační šikaně trojice tvůrců Hrušínský starší, Chramostová, Schorm. Šlo o Hubačovu Lítost - Z úst respondenta nepadne sice slovo o hloubce filmu, ale nebyl by to J. H, kdyby neproslovil oslavu svobody, která k nám doplula s listopadem 1989: „Dneska je film normálně dostupný na stránkách ČT a nikdo už vlastně neví, proč se zakazovalo.“ Autorovi recenze se povytahuje obočí, ale nechce na nikoho nasazovat, vždyť je možné, že o faktu, že se z důvodu politických názorů zakazuje dodnes (média mají své černé sezamy, zejména ČT, o čemž by mohli vyprávět mladí opoziční tvůrci i Zdeněk Troška, kterému stopli výrobu filmu už po pořízení kostýmů a dekorací v den první klapky), J. H. možná ani neví.
Dále se mluví o Divadle Na Jezerce, které vzniklo z touhy po dvou „zaměstnaneckých generacích“ Hrušínských mít zase rodinné divadlo. Což je v kontextu dnešní české kultury skutečně tvůrčí čin – vzhledem k repertoáru Hrušínského DNJ, které se pro dnešní česká divadla vzácně nezaměřuje jen na bezduché anglosaské frašky (a dokonce není ani rusofobní, jak vidno z uvedení díla etnického Ukrajince Gogola, ale jinak klasiky ruské satiry – Ženitby), i když proklamaci jeho principála se nevyhneme ani zde: „Proč nenavázat na principálské předky, když žijeme ve svobodné zemi, kde se může podnikat.“ (Tady osvětová poznámka k principálovi divadla, které úspěšně uvádí oslavnou hru o nejslavnějším prvorepublikovém miliardáři musí znít, že těžko najít zemi hůře nastavenou pro drobné živnostenské a rodinné podnikání nežli je dnešní Česko, kde už zkrachovaly desetitisíce drobných podnikatelů nejen díky českému exekučnímu systému, unikátně dlouhému lockdownu, ale i během řádění babišovských oligarchů, likvidujících konkurenci, a svetrových sankcí, spojených s předraženými energiemi – a to nemluvíme o slavném Fialově zákazu soukromých periodik, které se ideologicky nehodily; i vydavatelství je totiž obor svobodného podnikání...)
Tvůrce dokumentu Wehrenberg ale nedá opozičnímu divákovi-Nepražákovi zlobit se a zaléčí jeho trauma z Janových doktrinálních výroků příchodem jeho staršího bratra Rudolfa, který když stoupá do schodů rodinné vily, již jeho otec Rudolf v roce 1946 vyženil, a mluví přitom o tom, že už nebude přeskakovat schody, zasvěcený divák si uvědomí, že mu napřesrok bude 80 – tedy už dnes je o pět let starší, než legendární otec bratrů v době, kdy zemřel…
Střídání výpovědí obou bratrů ve filmu je promyšlený kontrapunkt: zatímco Jan je časový, politický, aktivistický, Rudolf je nadčasový, domácký a ve chvílích, kdy mluví o cestách do milovaného Mongolska, Uzbekistánu, Nepálu, o ohromení osmitisícovou Annapurnou, až mystický. U jeho zenových pravd jako „když jsem přišel k divadlu, živilo mě špatně, pak mě živilo taky špatně a špatně mě živí dodnes“ si člověk uvědomí, že pokračovatelem ducha velkého otce bratrů je jasně on. Obdiv vzbuzuje, když se navíc dozvíme, že tento herec výrazných, ale malých rolí klidných lidí (hlavní roli brilantně sehrál jen v televizním filmu Psí kus), byl v mnoha filmech sám sobě kaskadérem (jako v Postřižinách, kde musel všechny úrazy typu spadnutí sudu na záda či propadnutí do kanálu zahrát sám – stejně jako legendární scénu z filmu Knoflíkáři, kdy skutečně ležel mezi kolejemi a nad ním projížděl vlak).
Herec velkého otcova jména, který se na stará kolena stal sám legendou, na rozdíl od svého bratra nedělí svůj život na dobu před a po sametu, ale na řadu „krávovin, které musel zahrát, aby měl na mrkvičku a kost do polívky“, a na skutečné umění, které podle svých slov zažil hlavně během práce s Jiřím Menzelem (už jeho otec se vyjádřil, že filmy, které točil s Menzelem, by si chtěl s sebou vzít do rakve) a v Činoherním klubu.
S postupujícím filmovým vyprávěním ale divák mého vidění světa začíná (hlavně skrze jeho krvavá traumata) chápat i Jana, nesporně významného herce i hlavních rolí (Zlaté dno, Ceremoniář) – když vypráví o tom, jak byl na začátku normalizace na hodinu vyhozen z Barrandova, protože se symbolicky odmítl distancovat od otce hraním pod pseudonymem a skácel tak vlastně i své obsazení do role prince v legendárních Třech oříšcích pro Popelku (a obsazení Jana Krause a Vlastmila Zavřela do role princových kumpánů), když vypráví o tom, jak se během natáčení filmu Lásky mezi kapkami deště (v němž mimochodem konečně dospěl a přehrál se z roztomilých princů do jemných grázlů s přitažlivou fasádou) zažil „poslední“ rozloučení s otcem, který před jeho očima prodělal infarkt, a hlavně když líčí, jak málem zemřel sám a po probuzení z umělého spánku se znovu musel začít učit chodit i mluvit, ba i když ho vidíme jako zachránce hrobu praprapradědečka Červíčka, o kterém psal ve svém Králi Lávrovi už Karel Havlíček Borovský.
Wehrenbergův film je zrcadlo – když Janova žena Miluše Šplechtová vypráví o krásných dobách, kdy po zkoušce v ústeckém Činoherním studiu stavěli přepážku mezi jevištěm a šatnami a kdy inspicientka sedávala na židli a pod ní na zemi Tomáš Töpfer a Jan Hrušínský a ona je před odesláním na jeviště vískala ve vlasech. Rudolf Hrušínský mladší to, že doby jeho Činoheráku, toho pražského, byly vrcholem jeho života, už objevil. I Václav Havel se na konci svého života vyjádřil, že 60. léta (jejichž aspiraci propojit „komunismus“ a svobodu, kdy Hrušínský starší byl šéfem Svazu filmových a televizních pracovníků, ve filmu neochotně připouští i Jan Hrušínský), nikoli období jeho „sametového“ prezidentství, byly nejlepšími lety jeho života. Jana Hrušínského, novodobého principála, zatím dělícího svět na před a po osmdesátém devátém, to teprve čeká. Třeba až si uvědomí, že svoboda znamená i svobodu hlubokého uměleckého vyjádření a že on je sice svoboden podnikat, ale tato svoboda mu naneštěstí přišla do doby sklonku kultury v rozvinutém korporátním šoubyznisismu, kdy diváctvo už není naučeno na hlubokou kulturu, a kdy tedy hry určité hloubky (jako podnikatel, který musí především divadlo finančně udržet) nebude moci uvést nikdy.
Že je ale Jan pravdě o dnešku už blízko, svědčí jeho principálská poznámka, že dnešní doba negeneruje dobré mladé herce. Jak by mohla? napadne recenzenta, když pak slyší o holou úživu ustarané vyznání nejmladší generace rodu, Kristýny Hrušínské a Rudolfa Hrušínského nejmladšího, který přesedlal z herectví na psaní scénářů k uchechtaným seriálům typu Agrometal. A napadne ho taky, jak hlubokou symbolickou předpověď obsahovala jeho nejslavnější herecká kreace, během níž si ve Vesničce střediskové lepí LOĎ, zatímco televize ohlašuje „americký film HARPUNA, který nastavuje nemilosrdně zrcadlo společnosti, v níž je dolar alfou a omegou života...“
Během závěrečných scén o smíření bratrů Jana a Rudolfa (kteří mají na opravdu zásadní věci stejné názory – jak se ukáže, když se jich tvůrce filmu Wehrenberg zeptá, zda si v chatičce na místě, kde měl jejich otec první rande s maminkou, také dávali schůzky s holkami a oni jednohlasně odpoví: „Co je vám do toho?“) na diváka ale definitivně dosedne jakýsi neodolatelný optimismus. Když odpůrce globalizace mého zrna slyší, jak nejmladší generace Červíčků-Hrušínských (do deseti let věku), zrozená v USA a Austrálii, si spolu žvatlá anglicky, načež se dozví, že v této řeči ona větev hraje i amatérské divadlo, hlavou se mu místo kulky prožene nadějeplná myšlenka: Kdo ví? Možná česká kultura vůbec nezanikne – ovšem nový nejhlubší český herec bude sedět s pruty někde u Mississippi.
Díky Vám za filmové Hrušínské, Wehrenbergovi.
Já, brácha a jméno Hrušínský. Česká televize, scénář: Kateřina Lhotská, režie: Jakub Wehrenberg, 68 (!) minut.
Vložil: Tomáš Koloc