Proč na Woodyho Allena všichni zapomněli. Svět Tomáše Koloce
komentář
03.12.2025
Foto: Se svolením Soda Pictures
Popisek: Woody Allen
(Nejen) o dvou židovsko-anglicko-českých autorech: v sobotu zemřelém Tomu Stoppardovi (1937 – 2025) a v neděli devadesátiletém Woodym Allenovi.
Potkal jsem se v těchto dnech s učitelkou angličtiny, která (už v nové době) na FF UK absolvovala onen osvícený obor anglistika-amerikanistika, jejž za minulých časů vystudovalo tolik nezávislých duchů: od Josefa Škvoreckého přes Martina Hilského až po Ondřeje Hejmu. Zaujalo mě, když mi vyprávěla o své závěrečné práci na téma anglicky psaná židovská literatura. Hlavním hrdinou její práce se stal oblíbený autor krále Karla III., americký spisovatel Saul Bellow, kterého já jako kluk z waldorfské školy sice znám, protože patří mezi umělce, kteří svým dílem podporovali antroposofické (waldorfské) koncepce, ale do hloubky jsem ho nikdy nestudoval.
Zato jsem paní učitelce z hlavy vysypal další jména patřící do daného rámce, která se (jak říkal Jan Neruda) „zapsala do samého srdce srdce mého“. J. D. Salinger, který ve svém Kdo chytá v žitě přesně popsal zkušenost celých deprivovaných generací lidí, dospívajících v citovém chladu západního technologického světa posledních tří čtvrtin století. Pak je tu Joseph Heller se svým archetypálním popisem systému jmenovaných technologií Hlava 22, do jejíhož pokračování jménem Zavíráme! k východní léčbě oné západní technologické choroby (již v jeho románech představuje syrský vojín americké armády Yossarian) přidal ještě další „léčebnou kúru“: českého vojáka rakouskouherské armády Švejka, kterého přesadil do amerických poměrů. O slavném králi pražského Majálesu 1965, beatniku Allenu Ginsbergovi, který už jako jinoch napsal báseň o německé okupaci Československa snad mluvit netřeba – a konvoj uzavírá manžel slavné Marilyn Monroe, dramatik Arthur Miller, mezi jehož klasickými díly typu Smrt obchodního cestujícího se nachází i brilantní hříčka Strop v arcibiskupském paláci, která vychází z rozmilé normalizační příhody, jak obyvatel jmenovaného paláce na Pražském hradě František kardinál Tomášek objevil ve zdech své exkluzivní barokní ubytovny systémy odposlechu, které tam pravděpodobně nezávisle na sobě instalovaly tajná služba domácí, její sestra patřící našemu tehdy odcházejícímu „bratru“ z východu – a nakonec ta našeho (tehdy budoucího) „bratra“ ze západu…
Tu příhodu Millerovi vyprávěl velký znalec československé normalizační reality, Tom Stoppard (1937 – 2025), který „shodou okolností“ v týž den, kdy jsme si o něm s paní učitelkou povídali, umíral. Pokud přijmeme definici anglicky mluvících židovských spisovatelů Hellera, Ginsberga a Millera (kolik je asi takových dnes, kdy si i ti nejvzdělanější západní umělci pletou Czechia a Chechnya?) jako sympatizantů české kultury, Tom Stoppard patřil do české kultury ještě hlouběji než jmenovaní. Narodil se totiž jako syn židovského lékaře Baťových koncernů ve Zlíně, jehož rodinu firma Baťa před holocaustem ukryla do pobočky v Singapuru, kde se malý Tomáš (tehdy ještě Straussler, Stoppard bylo příjmení člověka, který si vzal jeho matku po smrti otce) stal britským občanem a po studiích v hlavním městě impéria slavným londýnským dramatikem velikosti Harolda Pintera nebo Neila Gaimana (což byla mimochodem taky trojka anglicko-židovská).
Scenárista filmů jako Zamilovaný Shakespeare (1998, za kterého, vlastně i pro nás, získal Oscara) anebo poslední filmové adaptace Anny Kareninové (2012) se nikdy netajil tím, kde se narodil, byl velkým podpůrcem československého normalizačního disentu – o slavných bytových divadlech v bytě kameramana Miloty a herečky Chramostové napsal světoznámou hru Krhútův Macbeth (ve kterém Krhút byl samozřejmě Pavel Kohout) a pak i hru o našem převratu, Rock´n´roll, která končí přelomovým dnem 18. srpna 1990, kdy se Rolling Stones se svými nástroji ocitli v Praze na Letné.
Když v proudu destrukce všeho nekomerčního a slovanského už před 15 lety (!) i na Univerzitě v Glasgow potom rušili katedru slovanských studií s katedrou češtiny, na pozvání jejího učitele Jana Čulíka (svého času taky jedné z osvícených hlav z anglistiky na FF UK, hlavy českého deníku Britské listy), Tom Stoppard se vydal do Glasgow a zuřivě tam bouchal do stolu nového rektora, bývalého manažera ledáren, kterého v bouři vražedného ultrakapitalismu na tamní univerzitu poslali ve jménu „optimalizace“.
„Jsem český dramatik píšící anglicky,“ říkával rodilý Zlíňan, který se vždy bil za všechno české (kolik z těch, kdo na rozdíl od něj plynně česky i píší, to tak dnes má?).
Díla anglicky píšících židovských ctitelů české kultury jako Heller, Ginsberg, Miller, Stoppardův Oscarový film Zamilovaný Shakespeare… To všechno byly hvězdičky našeho studentského věku na přelomu milénia. Průvodci naším nelehkým životem tehdejších postpuberťáků vyplivnutých ze všelijakých rodinných hnízd do „transformačního“ světa tehdejšího klausovského Česka. A potom jedna veliká čtyřoscarová hvězda, které, věřte nebo ne, v neděli, v době, kdy jsme se o ní s paní učitelkou bavili, bylo právě 90 let. Hvězda, která měla namále už na vrcholu své slávy v 70. letech, kdy její podpis nechyběl na žádné „neamerické“ petici, ať už se jednalo o protesty proti americkým válkám, odborové nepokoje nebo umělecké požadavky (například „válka“ za to, aby pro novou distribuci nebyly barvený filmy z černobílého období, kterou mimochodem vyvolal spolu s Milošem Formanem) a dnes jsou její podpisy a zlaté hvězdy vyradýrovávány z chodníků slávy.
Hvězda, jejíž velikost osud stvrdil „razítkem pravosti“ opravdu poctivých amerických tvůrců (Charlie Chaplin, Orson Welles, Stanley Kubrick, Terry Gilliam) = pozdním vyhnáním do Evropy. (Do níž ostatně patří – jeho původní příjmení Königsberg je původní název dnešního ruského Kaliningradu, města Kantova, které – v překladu KRÁLovec – je nazváno po českém KRÁLi Přemyslu Otakaru II., jenž je založil. Podle mistrova původního příjmení jeho předci museli nepochybně pocházet z tamního ghetta. Takže vlastně – další krajan!)
Nuž ať žije – a dál a dál obehrává smrt, jako karbaník v jeho slavné povídce Smrt klepe na dveře.
Woody Allen. Můj milovaný. Svůj první film od něj, Pozor na Harryho!, jsem viděl poměrně pozdě, právě až na vysoké škole, okamžitě potom další a další – ale hned u toho prvního jsem získal pocit blízkosti až soupodstatnosti. Hrdinství není mít svaly a dát někomu přes držku (ideál dnešního amerického a obávám se, že už nejen amerického, filmu). Hrdinství je být malý, bezbranný, stíhaný duševními bolestmi, z vyhlazovaného etnika – a přesto si z toho všeho dokázat dělat hurónskou legraci. V tom Allen následoval Chaplinovu stopu a „prošlápl ji“ ještě dál.
V době, kdy jsem si sehnal jedinou v češtině vydanou sbírku Allenových textů Vyřídit si účty a přečetl si úvodní povídku Metterlingovy seznamy, zkoprněl jsem, protože jsem okamžitě pochopil, že Allen, stejně jako tehdy já, má obsedantní neurózu spočívající v tom, že člověk stále dokola pere a používá totéž prádlo. Nezasvěcenému je těžké vysvětlit, jaká je to trýzeň. Jeden z těch, kteří ji prožili, Woody, o tom ale dokázal napsat povídku, která se skládá jen ze seznamů prádla, které „Pražský pošuk“ (čitelně inspirovaný Franzem Kafkou) posílá do prádelny s úpěnlivou poznámkou: NEŠKROBIT. A o jiných neurózách další povídky… Představte si, že máte sklon, který skrýváte, který vás trápí (některé utrápí) až k smrti – a potom si přečtete povídku od někoho, kdo trpí tímtéž a řvete u ní smíchy. Jaký to ZÁCHRANNÝ dar!
A TO je podstata tvorby Woodyho Allena – vysmát se všemu, z čeho máte hrůzu. A (tak jak to před ním uměl jen Chaplin nebo Welles) to nejen napsat, ale i zrežírovat a zahrát si v tom v hlavní roli a ideálně udělat takový film jeden ročně – aby bylo dost práce (během níž, jak známo, nezbývá na nemoci čas). A kdyby jí bylo ještě málo, hrát o volných chvílích na saxofon v baru. Nevyhýbat se žádné bolesti – ani vlastní, ani svého národa: Jste v milostném životě zamindrákovaný, plný sexuálních komplexů? Zasmějte se jim u Allenova filmu Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat). Jste osvícený Američan, kterého trápí intervenční role USA ve stovkách zahraničních pučů? Řežte se smíchy u filmu Banáni.
Dějinná role Woodyho Allena pak je, že pro Židy odtabuizoval a do humoru a satiry uvedl téma genocid židovského národa. Ať už těch, které probíhaly v carském Rusku, odkud Woodyho rodina do USA přišla (film Láska a válka: „Moji babičku furt znásilňovali nějací bojaři“), tak i německého holocaustu (film Pozor na Harryho: „Kdyby naši zůstali v Evropě, bylo by ze mě asi stínítko na lampu“). Jeho způsob trefit vždy do toho nejcitlivějšího je pro řadu amerických i světových Židů nepřijatelný (film Všichni říkají: Miluji tě: „Děláte z holocaustu obchod a guinessovskou disciplinu. Jenže rekordy se překonávají. Ve Rwandě teď zabili za jeden den několik milionů Tutsiů? Co budete dělat bez rekordu?“)
Pro mě (neb jsem, prosím pěkně, taky tak trochu Žid) ale nepřijatelný není – už proto, že tím, kdo mě na výše uvedené citáty nadšeně upozornil, byl další anglicky píšící židovský tvůrce s českými kořeny, který osobně prošel celou mašinérií holocaustu, včetně Osvětimi – Arnošt Lustig. Pro nás Woody Allen nepřijatelný nebyl a není - ba právě naopak: U prvního Allenova filmu, který jsem viděl (zmíněného Pozor na Harryho!) se mi dokonce symbolicky stalo, že jsem si při pohledu na plátno uvědomil, že špatně vidím a pořídil jsem si své první brýle. Vnitřními „brýlemi“, které opravovaly mé do té doby neostré vidění světa se synchronně staly Allenovy filmy.
Není divu, že v době „genderové korektnosti“ a metoo je v první řadě zakázaných Woody Allen (který ve svém filmu Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat) přátelsky zparodoval nejen většinu dnes prosazovaných deviací, ale třeba i jinošské sny o kolektivním znásilnění vychovatelky ve skautském táboře a v soukromém životě se oženil se svou adoptivní dcerou), navíc když s autorkou Harryho Pottera Joanne Rowlingovou, členem Monty Pythonů Johnem Cleesem a Brigitte Bardotovou stojí i v první řadě bojovníků proti politické korektnosti jako hrobu humoru a progresivismu jako takovému – jako šel vždy proti všemu, co škodilo lidstvu a umění. Tolik k případné otázce některých z vás, proč jste objevili v mainstreamu tak málo zmínek o devadesátinách tohoto klasika světového filmu.
Zdroje: Seznam.cz, ČSFD.cz, Ceskaliteratura.cz, ČRo Vltava
O článku diskutujte na našem Facebooku, jehož jsme si začali po letech všímat :-)
Vložil: Tomáš Koloc