Záchrana vede srdcem každého, řekla první dáma české psychologie. Svět Tomáše Koloce
28.11.2025
Foto: Se svolením Ondřeje Němečka
Popisek: Anežka Janátová
ROZHOVORY NA OKRAJI: První část rozhovoru k dnešním 80. narozeninám PhDr. Anežky Janátové, psycholožky, autorky archetypálních léčivých pohádek, někdejší ředitelky Jedičkova ústavu, zakladatelky Akademie sociálního umění a předsedkyně Anthroposofické společnosti v České republice
Setkali jsme se v Akademii sociálního umění, antroposofické (širší veřejnost asi spíše zareaguje na výraz waldorfské) škole, která vychází i z duchovního učení Rudolfa Steinera, do jehož myšlenkového systému patří i myšlenka, že ještě nenarozená duše ví, kam a ke komu se rodí. Ke komu ty ses rozhodla narodit?
Rozhodla jsem se narodit do místa, které vzniklo ze svobodného rozhodnutí lidí, kteří chtěli žít ve společenství z ducha a z pravdy. Narodila jsem se v Táboře. K tatínkovi, který byl především sokol. Cvičil na několika sjezdech, jezdil i na koni, dokázal pro obveselení dětí udělat prapor na stole ve vzpěru na dvou židlích. Kromě toho měl ideál v řeckém světě, takže nám místo pohádek vyprávěl řecké báje a druhou jeho oblíbenou knihou byly Palackého Dějiny národu českého. Tyto dvě substance jsem sála od nejútlejšího dětství. Maminka byla učitelka přírodovědy, potom učila i fyziku a kreslení. Hodně jsme spolu zpívaly, už v kolébce aniž bych znala slova, jsem s ní broukala všechny melodie, které ona zpívala. Naučila mě neuvěřitelně hluboké lásce k přírodě a vyprávěla mi neúnavně pohádky. Maminka mi dokázala už jako malé holčičce vykouzlit na mezi z kousíčka mateřídoušky, loužičky a broučků celou pohádku. A když jsem chtěla některou pohádku vyprávět poněkolikáté, tak maminka nikdy neřekla ne.
Vím, že maminka tě učila i ve škole. Jak takto citlivá maminka vystupovala jako učitelka?
Já měla hlavně velikou radost, že nás maminka učí, protože nás za odměnu brala třeba do Prahy na opery a doma jsme si potom zpívaly ty árie, nebo s námi jezdila na výlovy rybníka Rožmberka. Co do předmětu, mě maminka učila přírodovědu, tak jsem říkala, maminko, aspoň okruh mi řekni, z kterého mě budeš zkoušet. A ona: Ty? Ty musíš umět úplně všechno, protože kdyby ty jsi neuměla všechno, tak řeknou, že ti nadržuju! Cokoliv jsem kdy provedla, tak maminka to věděla už o přestávce, jiné děti mohly leccos zaretušovat, ale já jsem zaretušovat nemohla nic.
Když o tom mluvím, napadá mě, že v naší ulici byla parta hlavně kluků. A já jsem tam měla jednu kamarádku s Downovým syndromem, a ta byla kouzelná. Ti kluci si z ní občas dělali legraci, posmívali se jí, ale já, přesto, že jsem nebyla příliš velká, ale byla jsem asi hodně razantní, tak když se jí posmívali a rozběhla jsem se proti nim, že si to s nimi vyřídím, tak něco v těch očích muselo být, že utekli. Ona pak požádala, ať jdu s ní, tak jsem s ní šla, šly jsme třeba nakoupit společně, povídaly si, pak jsem ji doprovodila domů, a viděla jsem, že ta bytost je beze lsti. Zatímco moji kamarádi, a samozřejmě i já, jsme neměli daleko k malým nebo k větším lžím. Když na to tak myslím, byl to asi první krok k mé pozdější práci s lidmi, které ze zásady nenazývám postiženými – protože je-li tu někdo postižený, pak jsme to my.
Moji rodiče oba dva byli katolíci, chodila jsem do kostela, tatínek s maminkou tak vždycky stáli někde vzadu a mě posílali ke mřížkám. Bylo to velice hezké v tom táborském kostele, protože jsem vlastně celou dobu koukala na horní část Rafaelova obrazu Proměnění na hoře Tábor. Tam jsou ti tři apoštolové, kteří jsou v takových těch polozhrůcených polohách nahoře a pak v povětří se vznáší Kristus, Mojžíš a Eliáš. A tak vlastně já jsem celé dětství, dá-li se to tak říct, před tímto obrazem přemýšlela, jak vzpřímit ty tři zhroucené na té hoře, aby ho viděli. A teprve daleko později jsem viděla tu spodní část obrazu, protože ta část, která bývá v kostelích, je jenom ta horní část. Ta spodní část, to jsou dvě třetiny a tam úplně dole je postižený chlapeček, dvanáctiletý, který dostává právě epileptický záchvat, už jeho tělo celé zkrouceno a rukou ukazuje vzhůru na Krista. Všichni ostatní koukají a hledají, co se to vlastně stalo, protože oni nevidí. A ten postižený chlapeček, ten vidí. A to je to moje centrální téma.
Prožila jsi dvě změny režimu. Jak vaše rodina prožívala ten první?
Zůstanu ještě u toho, ke komu jsem se narodila a že k nám přišel ještě o čtyři roky mladší bratr Bohumír, který byl také velice silná osobnost a u nás byly hádky třeba takové, že já jsem hájila Spinozu, brácha Descartesa, takže někdy to končilo i velmi silnými slovy, což se pak řešilo tím, že jsme se společně sešli celá rodina u muziky. Tatínek vzal harmoniku, maminka vzala housličky, bráška vzal kytaru a zpívali jsme. Takže jsme byli taková rodina, že jsem si asi těžko mohla vybrat lepší.
Můj tatínek byl berňák, čili celník. A asi to dělal velice dobře, protože v tom 48. roce měl namířeno na post ředitele berního úřadu. No ale právě protože byl Sokol, že nikdy neskrýval své myšlení, byl vyhozen a nastoupil do skladu železa, odkud si ho pamatuju, jak přehazoval železo a rovnal ho. Maminka, protože byla opravdu vzorná učitelka, tak ačkoliv byla bezpartijní, každá škola si jí velice vážila. Maminka se taky jmenovala Anežka a oni ji přemlouvali: Anežko, kdyby ty jsi vstoupila do partaje, to by teda bylo něco. A maminka říkala: Já svou partaj nosím ve svém srdci.
Dá se říct, že hlavním předmětem, který dnes na své škole učíš, je biografie, což je antroposofická terapie skrze pochopení vlastního osudu. Přemýšlíš taky o tom svém?
Velmi. Když dnes dělám biografické práce se studenty, tak se ohlížím zpátky, jak vlastně ten osud si člověk tká. Já jsem měla řadu lásek. Hrála jsem závodně basketbal, hrála jsem divadlo, velice ráda jsem malovala, chodila jsem do pěveckého sboru, v soutěžích tvořivosti mladých jsem recitovala. Dějepis, ten jsem milovala nejvíce všeho, protože pro mě to nebylo, kdy kde který král padnul, ale pro mě to byly příběhy, do kterých jsem se přesazovala a dokázala jsem si je zpřítomňovat. Bhagavadgítu jsem četla ve třinácti letech, jóga mě ovlivnila tak, že jsem se v širšásáně i učila, knížky jsem si obracela vzhůru nohama, nebyla jsem jenom vegetarián, ale naprostý vegan, tedy ani vajíčka, ani mléko, jenom zeleninku – to všechno, co dnes prožívají mladí lidé, je mi velmi blízké, protože člověk vždycky musí zopakovat celý předešlý vývoj.
Bylo vůbec něco, čím ses nezabývala, co ti nešlo?
Žádná sláva to nebyla ve fyzice a pan profesor Antropius na gymnáziu vždycky říkal, že to nedokáže pochopit. On byl velký experimentátor a fyzika v táborském gymnáziu se učila v takové aule, která byla jako aréna. Lavice byly vzhůru nad sebou a dole uprostřed v amfiteátru byl páně profesorův veliký stůl, na kterém dělal různé pokusy. A jednou udělal pokus, kde nám ukazoval Chladniho obrazce. Ukazoval, jak z písku, který je rozsypán po bílém papíře nebo po desce, vydávaný tón utváří formy, tvary. A to mě tak fascinovalo, že vlastně tón pořádá hmotu, že z toho místa, kde jsem obvykle ve fyzice seděla v poslední lavici nahoře a četla si pod lavicí Platóna, jsem honem sešla až dolů se slovy: Pane profesore, prosím vás, ještě. A on měl takovou radost, že najednou mám zájem o fyziku, že udělal ten pokus mnohokrát. To je pro mě určující zážitek. První biblická slova: V prapočátku bylo slovo. To není nějaký odtažitý symbol. To slovo zní do dnešního dne. Jenom se ho musíme naučit slyšet, protože to slovo skutečně pořádá hmotu. Podle žabího zpěvu, který je romantický a krásný, se nic neuspořádá. Ale když se člověk naučí žít tak, že zní čistým tónem, svou autentickou hudbou, tak se kolem něho začne pořádat i to prostředí:
Já jsem před časem viděla něco, co mi udělalo obrovskou radost. Byla jsem ve Švýcarsku a tam na lékařském kongresu ukazovali lékaři z Rakouska, ze Štýrského Hradce, rytmus srdce natočený tak, že bylo vidět, jak proudí krev a jak srdce vlastně tou krví je stále oživováno. A to EKG někdo z umělců, kteří spolupracovali s lékaři, převedl do not. To každé naše srdce hraje hudbu. A každé lidské srdce hraje Bacha – ta hudba je nejpodobnější Bachovi. A já jsem z toho měla takovou radost, protože jsem si uvědomila, že určitě zní i ostatní naše orgány. Tak jako zní celý Kosmos, tak jako zní všechno kolem nás. A to je taková ta moje veliká otázka, jak vlastně bychom měli k vědomí nás všech přivést tuto hudbu. Když se ohlušujeme těmi elektrickými rytmy, když se ohlušujeme tím strašným hlukem, který kolem sebe stále vytváříme, tak vlastně to musí mít zpětný vliv i na tu naši vnitřní hudbu. Takže dnes člověk musí asi vyvinout ještě čistší tón, aby se hmota začala pořádat do tvaru, do formy.
Napadá mě, že ta doba, kdy jsi poprvé viděla Chladniho obrazce byla také doba velmi výrazné hudby: Elvise Presleyho, Beatles, Suchého a Šlitra…
Tenkrát to bylo jako zázrak. Najednou přišel Waldemar Matuška, měl banjo a vousy, už nebyl ten oholený armádní poručík jako bývali zpěváci a začal zpívat: To všechno vodnés čas! My jsme koukali, pak jsme podupávali a potom jsme to začali taky rock´n´rollově rozjíždět. V těch krásných 60. letech jsem přišla i do Prahy na fakultu. Tehdy to byl Institut osvěty a novinářství, pak Fakulta sociálních věd a publicistiky, která skončila po 68. roce, kdy já jsem absolvovala. Jejím programem bylo, že naši učitelé, mladí čtyřicátníci, chtěli něco jiného. Chtěli trošku života do moře dogmat. Chtěli změnit způsob výuky. V podstatě bych mohla říct, že to byl stejný ideál, jaký má naše Akademie.
Zkusím z toho, co o té škole vím, jmenovat pár jmen tehdejších učitelů, co chtěli nový vítr: například někdejší válečný exulant z Anglie, překladatel beletrie a reportér František Gel, rozhlasák Miroslav Disman, literární vědec Vladimír Kovářík. A tvým spolužákem podle věku mohl být Ondřej Neff…
Přesně. Nebo postavička, kterou jsme my spolužáci všichni velmi ctili, byl Ruda Křesťan, který dokázal o všem vytvořit lapidární fejeton. Já jsem si ale vybrala jinou specializaci, která byla tehdy ještě v plenkách: informatiku. Protože to mě zaujalo, že je to něco úplně nového. Aniž jsme věděli, kam až se to dostane, jsme tehdy všichni nadšeně mluvili o informační revoluci, o počítačích...
Tenkrát jsem si udělala dokonce i počítačový kurz. Naučila jsem se programovat v Algolu, ve Fortranu… To mě ale potom přestalo bavit, takže jsem se orientovala daleko víc na psychologii, na filozofii. Na filozofii jsme měli vynikajícího profesora, profesora Karla Máchu, který potom emigroval do Německa, anebo Jiřího Cejpka. To byla taková osobnost, s kterou jsem mohla opravdu hovořit o všem. Nejednou jsem to viděla všechno jejich očima.
Máš na mysli oči těch, kteří se rozhodli jako pokání za svůj příklon k ideologii, která v 50. letech i vraždila, i za cenu možného sebezničení proměnit režim v jeho snesitelnější a lepší verzi, v socialismus s lidskou tváří…
Ano. Já jsem totiž, když jsme museli chodit na ty první máje, které byly na Václaváku, tak tam bylo takové jedno hluché místo před tribunou dole, kde se proudy rozdělovaly, jeden šel doprava na Příkopy, druhý šel na Národní. Na tom místě jsem mohla stát, aniž jsem byla zaregistrována, a pozorovat ty, co stáli na tribuně. Ani jeden z nich neměl dar úsměvu. Všichni měli škleb. A mávali rukama, že jsem měla skoro až podezření, že ty ruce nejsou jejich ruce, že je mají schovaný někde v kapsách a že tam mají nějaké zvláštní přístroje, které jen vypadají jako ruka. Pak se tam ale objevil jeden, který ten úsměv měl – a toho jsem si všimla vícekrát...
Tady v tom prostředí toho zvláštního kotlíku uprostřed Evropy, takového toho místa, které je ověnčeno horami, tak tady vlastně vždycky stačí málo a z toho mála vyšlehne veliký plamen. Plamen pravdy, plamen ducha. Tenkrát ten plamen vyšlehl díky tomu nádhernému úsměvu Alexandera Dubčeka. Jako student, který podle antroposofie skončil svůj vývoj k dospělosti, člověk, kterému bylo 21 let, čili s plně otevřenou duší, jsem vnímala, jak díky tomu úsměvu se lidi začaly k sobě chovat. Můžeme se klidně podívat i do statistik (já jsem je tehdy měla v ruce): hospodářství začalo rozkvétat, růst, lidi dostávali novou sílu a stačilo jediné: stačil ten úsměv. Po všech těch grimasách…
Tvoje (a vlastně i moje škola, protože jsem ji po drahných letech absolvoval), Akademie sociálního umění, léta sídlila v ulici Jana Zajíce. Tehdy, mezi lety 1968 – 69 dobrovolně zemřelo na 30 mladých lidí a víceméně to bylo na následky toho, že ten úsměv, o kterém jsi mluvila, nebyl připraven na reálnou situaci. Jak jste to tenkrát nesli a co si z toho neseš do dneška?
Film Vlny líčí okupaci rozhlasu. My byli u toho. Když přišly armády, tak se nějakou dobu vysílalo i od nás z fakulty. Scházeli jsme se v domě U Červeného orla, kde byla jakási naše agentura, kam jsme nosili svodky informací z různých médií, které jsme posílali na stůl reformnímu premiéru Černíkovi. Když potom začal ten normalizační 69. rok, tak jsme vlastně všichni se pořád ještě snažili udržet, jak na fakultách, tak v soukromí, to, co v tom 68. roce jsme považovali za zářící a pravdivé. No a začalo to přituhovat a když se upálil Jan Palach, který byl stejný ročník jako já, tak to pro nás bylo tenkrát až děsivá výzva. Ne k napodobení – protože to byl příliš konečný čin – ale k zamyšlení. To, co napsal, mi připomínalo nejvíc Husovy body o pravdě.
On i my jsme viděli jako jeden ústup za druhým z pravdy, z toho, co říkali v tom roce 1968. My s bratrem jsme byli do jisté míry oba dva radikálové. Bohumír byl v určitých věcech naivnější a v určitých věcech radikálnější než já, protože on podepsal Chartu 77 a dokonce i v tom nejkritičtějším roce 1988 byl mluvčím Charty. Já jsem ji nepodepsala a ani jsem necítila nejmenší potřebu podepsat, protože jsem mu říkala, že kdybych byla vůdčí estébák, tak vymyslím něco podobného a nechám tam podepsat disidenty a prošpikuju to státním aparátem. Říkala jsem si tenkrát, že je daleko důležitější zkusit něco, aby se lidi osvobodili vnitřně, aby se naučili svobodně myslet. V tom jsem byla i já napřed velice naivní, nejdřív jsem dělala v Akademii věd, a tam jsem dělala výzkum profesiografie informačních pracovníků, kde jsem tedy spojovala ty psychologické aspekty právě s tou informatikou. Pak jsem si myslela, že když něco chytrého napíšu, takže si to lidé přečtou a řeknou: Aha, tak takhle by to mělo být. A potom, když se ta moje snaha vůbec nepotkávala s úspěchem, dostala jsem se do pedagogicko-psychologické poradny, kde jsem alespoň měla možnost jednat s konkrétními lidmi.
Tam jsem měla neuvěřitelného šéfa, pana doktora Taxe. To byl střelec, velmi razantní, a s tím jsme se velice vnitřně sblížili. Ležely mu v žaludku odbarvené blondýny jako učitelky, ty téměř nemohl vydržet, takže jako se stalo, že třeba burácel po schodech gymnázia: Krávy, kde jsou? Tady ničí děti! Samozřejmě, ty učitelky ho neměly rády, ale podařilo se mu opravdu zachránit plno dětí, které by byly jinak odepsány, tak, že ti lidé mohli začít žít svůj život, že nemuseli skončit někde mimo. Tenkrát to bylo takové dramatické, zvlášť jsem si všimla, pro mladé muže, protože ty učitelky na gymnáziích byly zaměřeny přímo proti nim, takže když jsme dělali screeningy na gymnáziích, tak právě ti hoši měli v Amthauerově testu struktury inteligence kvocient kolem 130, ale ve škole čtyrky, pětky a ty odbarvené učitelky o nich říkaly: To je prostě blbec.
Proto jsem z té poradny měla velikánskou radost, protože to bylo místo, kde se dalo hodně udělat, přičemž pan doktor Tax nám dal svobodu a vůbec nám do terapií nezasahoval. Jenže pak odešel do důchodu a dali nám tam takového strašného chudáka ředitele. Třeba tam za mnou přišel takový hoch v džínách a vestičce, namalované oči a korálky – a ředitel mi zavolal a říkal, soudružko, myslíte, že vy sama se soudruhem můžete něco zmoci? Pošlete soudruha za mnou! Samozřejmě, že potom jsme s hochama pracovali po hospodách a do poradny jsme je už nevodili. Tihle hoši po nějaké době, co jsem já hovořila, většinou vyplivli: Vy jste snad spadla z Marsu? Copak vy ještě v něco věříte? Vždyť vzduch je otrávený, všichni lidi lžou, země je zničená, což vy to nevnímáte? Myslíte, že ještě má vůbec cenu žít? No a když začali takhle, tak to už jsem měla radost. Protože tam už se dalo ukázat, že aktivita a záchrana vede srdcem každého jednotlivce…
Dokončení rozhovoru najdete v Krajských listech (jako mikulášský dárek) ve čtvrtek 5.prosince.
Vložil: Tomáš Koloc