Umělkyně napadená morem exekuce a básník o feminismu. Svět Tomáše Koloce

Z Kolocova deníčku-kalendária událostí posledních dnů – tentokrát založeného na nekorektně přesných výrocích „jubilantů“.

Čtvrtek 6. listopadu 2025: Drzý čítankový autor Žáček má 80

Jiří Žáček: České moře

„České moře, dárek od Shakespeara,

pohádkový omyl, který potěší,

cosi jako láska, naděje a víra,

moře pro neplavce, moře pro pěší,

 

moře bez vody a bez příboje,

nekonečné moře všeho, co bys chtěl,

moře mrtvých mýtů, moře nepokoje,

moře utonulé v buňkách našich těl,

 

moře sebeklamů, moře nebezpečí,

moře, které mumlá vyhynulou řečí,

zamořené moře, moře našich dob,

 

moře, z něhož zbyly útesy a břehy,

zkamenělé moře milosti a něhy,

moře hoře, naše kolébka i hrob…“

Muže, co napsal tenhle sonet, jsem nikdy nepotkal, ačkoli jsem v každé etapě byl obklopen něčím nebo někým, kdo mu byl blízko. Byl zastoupen v čítance mojí generace. Byl důvěrným přítelem a básnickým generačním druhem kolegy z mého prvního zaměstnání v Haló novinách Karla Sýse a mentorem mého pozdního básnického přítele Rosti Opršala. Za normalizace, kdy některé básnické hvězdy, ač žily doma, byly zakázány (Jan Skácel, Oldřich Mikulášek) a jiné, odsunuté, „tvořily pro export“ (Miroslav Holub, který jako špičkový imunolog s praxí v USA uměl anglicky a se svými stand up performancemi plnil stadiony v anglosaských zemích), byl Jiří Žáček, mistr veršované hříčky typu Jaroslava Seiferta (chartisty, kterého po nobelovce povolili vydávat teprve dva roky před jeho smrtí) pro nás jako škvrňata synonymem básníka. Básník = Žáček. Žádného jiného jsme (do revoluce, kdy nám bylo dvanáct) vlastně neznali.

Střih! Je mi něco přes dvacet, mám plnou hlavu jiných básníků i vlastní nekomerční tvorby v moři kapitalistického šoubyznysu – když se od společného přítele Sýse dozvím, že velikán mého dětství Žáček funguje jako my všichni: vydává si knihy nákladem, na který přispívá. V pražské kavárně, mezi kterou žije, totiž velmi těžko najde bohatce, který by mu na dílo přispěl, už pro jeho pravdomluvnost:

Jiří Žáček o podobnosti let 1945 – 48 a dneška:

„Po šesti letech v Prunéřově se rodiče se mnou vrátili do Strakonic. Důvod k návratu byl vážný: v severních Čechách se v té době přetahovali o moc komunisté s národními socialisty, dokonce se tam střílelo a šlo tam o život.“

JŽ o ultrafeminismu:

„Obávám se, že radikální feministky připravují mladým mužům a ženám svět, z něhož vymizí kouzlo namlouvání a tělesné lásky, do nejintimnějších vztahů bude zasahovat sexuální inkvizice a děti se budou rodit výhradně ze zkumavky. Ale mlčky doufám, že život, tvůrce zázraků, si poradí sám. Je-li láska silnější než smrt, jak se říká, aby si neporadila s radikálním feminismem!“

JŽ o normalizaci a polistopadové době, kdy autoři, kteří za normalizace mohli publikovat, jako Sýs, Skarlant, Šimon, byli v mainstreamových médiích fakticky zakázaní:

„Já jsem až do roku 1974 dělal inženýra na vodohospodářské správě v Benešově. Nejspíš jsem u toho měl zůstat a psát si do šuplíku, ale už mě to inženýrování tak zoufale nebavilo, že jsem přijal nabídku nastoupit do redakce v Čs. spisovateli, dojížděl jsem z Vlašimi a věnoval se ženě a dětem. Zajímalo mě především psaní, nikdo po mně nechtěl žádné úlitby, karty byly rozdané a ten poker hráli jiní… Přirozená generační výměna byla po listopadu narušena. Mladí autoři si začali překážet s těmi, kdo za normalizace nemohli publikovat, a naše generace posloužila jako fackovací panák. Já jsem měl tu výhodu, že mě všichni brali jako autora dětské literatury. Stejně jako normalizační šíbři v sedmdesátých letech. Nebyl jsem pro jedny ani pro druhé konkurent.“

JŽ o dnešku:

„Snažím se nelkat ani se netrápit tím, že pokrok se projevuje spíš v oblasti techniky a technologií než ve veřejných mravech, ale vnímám, že všechny ty computery a mobily nezvyšují lidskou inteligenci, ale naopak ji snižují. Proto děti počítačových šamanů v Silicon Valley měly od rodičů přístup k mobilům velmi omezený. Chytří lidé nechtějí hloupé děti… Nezoufejme, pořád je lepší žít v blázinci než v koncentráku. V blázinci bývá, aspoň občas, legrace.“

Pondělí 10. listopadu 2025: Před 10 lety zemřela umělkyně napadená morem exekuce

„Jsme jen zvířaty bez srsti

a sníme svoje věčné sny

zatínáme pařáty do rozžhavených nebes…

S ušima vztyčenýma

nasloucháme noci.“

(Hana Fousková)

Spisovatelka, básnířka a výtvarnice Hana Fousková (1947 – 2015), nemilovaná žádným z režimů, kterými prošla. Na rozdíl od Karolíny Světlé, která si dala jméno podle jejich společné obce, ve které obě tvořily - Světlé pod Ještědem. Za minulého režimu patřila do uměleckého disentu, a to do jeho spíše nevýnosných frakcí (byla volnou členkou pouze v happeningové Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu) a po listopadu (v době, kdy někteří její kolegové svou disidentskou minulost výhodně prodali) se na tom nic moc nezměnilo. Prošla si schizofrenií, rakovinou, klinickou smrtí a českým exekučním systémem, který zavinil, že po její nenadálé smrti jí její rodina nemohla ani uspořádat poslední rozloučení, Kurátor a editor jejího rozsáhlého díla Jaromír Typlt nakonec své oblíbené svěřenkyni vypravil i pohřeb:

„Po Haně Fouskové zůstaly dluhy, a hrozba případné exekuce vedla pozůstalé přirozeně k tomu, že odmítli její dědictví. Když jsem se rozhodl, že jí za finanční pomoci přátel vypravím pohřeb, netušil jsem nic o právních záležitostech s tím spojených. Později jsem se dozvěděl, že někteří exekutoři se v takových situacích nerozpakovali vyhrožovat pozůstalým, že už jen vypravení pohřbu bude spojeno s povinností splatit exekuci. Já jsem naštěstí mezi přímé pozůstalé nepatřil, takže mě tyto situace minuly. Hana Fousková, invalidní důchodkyně žijící celý život na hranici bídy, nepřestává oslovovat svými básněmi, ale i malbami a vůbec celým životem - takže je potom otázka, kdo vlastně komu co dluží.“

Středa 19. listopadu 2025: Půl století od premiéry Přeletu nad kukaččím hnízdem

„Nejste ani o chlup větší cvoci, než ti zoufalci, co chodí volně po ulicích!“

(pacient McMurphy ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem)

V roce 1966 byl v Praze na návštěvě barrandovských ateliérů, které tehdy byly vyhlášené nejlepšími uměleckými filmy na světě, americký herec a producent Kirk Douglas, který právě koupil práva na filmovou adaptaci románu Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven. Chtěl nabídnout čelnému představiteli čs. nové filmové vlny Miloši Formanovi, aby dílo v Hollywoodu natočil. Jistě by se našla řada amerických režisérů, kteří by pro tento účel byli rovněž vhodní, Douglasova malá produkční společnost by si ale nemohla dovolit je zaplatit, a především měl z Formanových kafkovských filmů pocit, že boj za svobodu v blázinci nedokáže podat nikdo líp než on. Aby zaměstnanec FSB pracoval pro Hollywood, to však tehdy bylo nemyslitelné, a tak Barrandovští Keseymu zalhali, že Forman jednak není v Praze a jednak nemá čas. Ani knižní předloha, kterou Douglas Formanovi pro jistotu poslal poštou, režisérovi nikdy nedošla…

Po letech, v době, kdy už Forman žil a pracoval v USA, mu nabídku zopakoval Douglasův syn Michael, tehdy už slavný herec, s producentem Saulem Zaentzem z produkční firmy Fantasy Records (ten musel svou původně hudební firmu, jež odmítla do jeho prvního filmu investovat, přesvědčit suchým argumentem, že tím, kdo má padesát jedna procent jejích akcií, je on). Tak se začal rodit film One Flew Over the Cuckoo’s Nest – Přelet nad kukaččím hnízdem. Přes existenci scénáře od autora předlohy Kena Keseyho (který původně chtěl film režírovat sám a také v něm hrát hlavní roli) si Forman vymínil, že s pomocí hollywoodských scenáristických spolupracovníků film zadaptuje sám, aniž by přitom lpěl na knižní předloze.

Film se točil v Ústavu pro duševně choré v Salemu, hlavním městě státu Oregon, a řada hereckých výkonů i technických služeb byla už jako u Formanových filmů tradičně v rukou místních, v tomto případě pacientů ústavu. Fantasy Records se nejprve snažily pro svůj první film sehnat hvězdy první velikosti, ty ale nepříliš známému a úspěšnému režisérovi z východní Evropy příliš nevěřily. Marlon Brando odmítl roli McMurphyho stejně jako Angela Lansbury (pozdější představitelka Jessicy Fletcherové ze seriálu To je vražda, napsala) odmítla roli Velké sestry Ratchedové. Definitivní představitel McMurphyho Jack Nicholson (který se Formanovi přiznal, že kdysi sám chtěl koupit filmová práva na Keseyho knihu) byl už tehdy hvězdou první třídy (měl za sebou například film Bezstarostná jízda). Méně známý už byl představitel pacienta Martiniho Danny DeVito, který se stal hvězdou až po tomto filmu.

Menší potíž byla s představitelem indiánského kolohnáta Bromdena, což je vzhledem k fyzické charakteristice Indiánů vlastně protimluv. Nakonec ho našel přítel producenta Saula Zaentze, majitel salemského autobazaru, u něhož si kupoval auto malíř Will Sampson, pocházející z indiánského kmene Kríků, z městečka YAKIMA (autor článku si neodpustí synchronní připomenutí, že titulní roli Černého Petra ve Formanově filmu ztvárnil Ladislav JAKIM).

Všechny problémy filmu se soustředily na oblast kamery. Miroslav Ondříček sice směl jezdit pracovat z ČSSR do Briánie a USA, ale tou dobou točil doma se Zdeňkem Podskalským legendární komedii Drahé tety a já, a tak byl najat Haskell Wexler, který předtím snímal například Kazanův film Ameriko, Ameriko! (1962). Tomu však nevyhovoval improvizační styl Formanovy práce a po opakovaném donášení u producentů, že byl vybrán špatný režisér, byl vystřídán Billem Butlerem. Natáčení Přeletu se však protáhlo do doby, kdy měl už smlouvu na další film, takže Formanův film nakonec dosnímal William Fraker (pracoval například na Polanského filmu Rosemary má dětátko, 1968).

Dalším zajímavým fenoménem byla hudba. Forman se nadchl pro minimalistické kompozice skladatele Jacka Nitzscheho a některé scény stříhal přímo podle jeho desky, kterou Nitzsche nahrál s Londýnským filharmonickým orchestrem. V den, kdy byl orchestr ve studiu Fantasy Records připraven k natočení hudby, jejíž partituru měl nastudovanou, se její autor dostavil v doprovodu muže s velkým kufrem, který z něj začal vyndávat různě veliké skleničky a naplňovat je vodou. Celý hudební doprovod pak byl ztvárněn pomocí sklenic, pily a několika dalších exkluzivních hudebních nástrojů:

 

Po vzniku filmu byl prvním překvapením souběh diváckého úspěchu (kina byla stále plná) a skvělých kritik. Film byl kromě jiných cen nominován na Oscara, a to v devíti kategoriích, z nichž pět hlavních (nejlepší film, scénář, režie, mužský a ženský výkon v hlavní roli) získal. To se v historii do té doby povedlo jen jedinému filmu, Stalo se jedné noci z roku 1934. Jeho režisérem byl také přistěhovalec, rodilý Ital Frank Capra. A stejně jako jemu se i Miloši Formanovi (a tím i české kultuře, ztělesněné desítkami jeho českých spolupracovníků, které tam „bral s sebou“)  po rekordním oscarovém úspěchu otevřela první liga Hollywoodu…

P. S. Západní publicistika měla samozřejmě tendenci skvělé Formanovo ztvárnění Keseyho knihy vyložit jako jeho protest proti útlaku ve východním bloku, kde namísto smrti či vězení tehdy nastoupilo uvržení do sovětských psychušek. Miloš Forman ale v krátkém rozhovoru pro BBC doktrinářský výklad svého díla nedovolil s tím, že útlak nějakého druhu existuje na obou polokoulích a na dotaz, zda práce v USA je svobodnější než v komunistickém Československu řekl, že jak v čem: v ČSSR mají filmová studia jediného šéfa, který když je liberální (jako tomu bylo v 60. letech), bez komerčních pohnutek může vyrobit i lepší filmy než na západě, když ale ten šéf není liberální, tak je snad soukromý systém v USA lepší potud, že tam když je jedno studio proti filmu, lze odejít do jiného studia. Západní jestřábí ideology tak Forman zklamal – zvlášť když hned pak natočil muzikál Vlasy (obvinění amerických vlád z nesmyslné a prohraní války ve Vietnamu), Ragtime (popis amerického rasismu) a nakonec Goyovy přízraky (v nichž Španělsko sužované inkvizicí, v němž Napoleonovo „osvobození“ způsobí ještě násobně horší krveprolití než opozice, otevřeně označil jako synchronní podobenství tehdejšího amerického zásahu v Iráku).

Čtvrtek 20. listopadu 2025: Rok od smrti jednoho z posledních prosazovatelů kultury na vlnách polistopadového ČRo

„Svobodná kultura? Ta v této zemi existovala maximálně do roku 1995.

Globalizace? Plán na zničení lidské civilizace. Pokud se jí jednou povede, abychom skutečně všichni byli stejní a všichni jsme si říkali Karle!, je s lidstvem amen.“

(Pavel Krejčí)

Pavel Krejčí (1948 – 2024), divadelní a především rozhlasový režisér. Po DAMU se vyučil u režisérů většiny čtení. Původně studoval inženýrství elektrotechniky, stal se hlasatelem hradeckého rozhlasu a posléze jeho režisérem, kterého vyučili režiséři pražští režiséři většiny rozhlasových čtení a dramatizací I. Froněk, J. Horčička, A. Adamcová, J. Bezdíčková, J. Melč a J. Henke a nakonec, „na Krejčího stará kolena“, i Jan Císař na DAMU (režii tam vystudoval v letech 1984 – 9).

Nevyslyšel ale jejich prosby, aby zůstal v hlavním sídle ČRo v Praze, ale vrátil se do domovského Hradce Králové, kde měl nemocnou maminku, o kterou byl povinován se starat, a tak svoje „talenty“, mezi které (na což jsem hrdý) počítal i mě. Za všech režimů pomáhal těm „odstaveným“, například čelné osobnosti Pražského jara 1968 Darku Vostřelovi, jemuž v době zákazu pomohl k rozhlasovému seriálu Kabarety z Kuksu. Všechny nás posiloval obdivem i hrabalovskými poznámkami („hoši, vy na stará kolena budete slavní a budete mít i ty vily, ale jako impotentním už vám budou na h…“), byl ale i tvrdý (pamatuji si, jak jsem jednou jako ochotník nepřišel na zkoušku u nás na univerzitě a on mi na školní tabuli napsal velmi tvrdou reflexi). Vyprávěl mi, jak si na podzim 1989 házeli s přáteli korunou, kdo bude ředitelem hradecké regionální pobočky veřejnoprávního rozhlasu a on to bohužel prohrál, „následkem čehož už i u nás je ta stanice založená na zprávách: chcípla kočka, kdo jí přejel, kde jí přejeli…“

Mezitím za ním pořád do hradeckého studia (které jinak otevřeně haněl: „Kterýho… napadlo nastěhovat rádio do baráku na hlučný křižovatce“) jezdila první liga pražských herců točit inscenace. Držel se vrcholů české literatury: Haška, Poláčka, Škvoreckého, Kundery, Reynka, Horníčka, Hostovského (pamatuji, jak ještě dřív, než jsem pana režiséra poznal, poslouchali jsme s babičkou jeho inscenaci Nezvěstného), jeho dílo vstoupilo do povědomí národa i tím, že byl režisérem slavných vyprávění Bohumila Bezoušky o osobnostech divadla i mimo divadlo, která vyšla na gramofonových deskách, jež vlastnil každý Čech. Jeho umělecké myšlení nebylo pro dnešní dobu tak typické bezsouvislostní myšlení sólisty. Pamatuji si, že mi pan režisér vyprávěl, že na závěr jakési inscenace měl připravenou hudbu, která by se tam hodila, ale pak ho napadlo, že posluchač bude vysílání poslouchat dál, a tak si našel playlist na den premiéry a přizpůsobil závěrečnou hudbu inscenace první písničce, která měla ve vysílání přijít po ní.

Pane režísére, jsem rád, že jsem vám nakonec sehnal tu vytouženou úzkoprofilovou knihu o čs. nové filmové vlně (A. J. Liehm: Ostře sledované filmy) a že i když se na konci vašeho života rozcházely některé naše politické postoje, jako lidi a jako učitel a žák jsme se nerozešli! Bez toho, co jste mě naučil a konečně i bez sebevědomí, které jste mi dal, bych dnes těžko mohl důstojně vystupovat v médiích

P. S. Přikládám svůj rozhovor s Igorem Chaunem pro ČRo HK v režii Pavla Krejčího. Výběr hudby tehdy ještě neměl na starosti náhodný generátor, ale pan režisér K., který tentokrát volil písně v kontextu s vyprávěním respondenta (včetně té beatlesácké jedné v angličtině). Na stopáži 6:50 si vychutnejte typickou technickou třešničku Pavla Krejčího: když se respondent pokouší napodobovat zpěváka Little Richarda, podsune režisér pod jeho parodii originál:

 

Čtvrtek 20. listopadu 2025: Čtvrt století a rok od vraždy té, která vyřkla glosu i proti dnešnímu postoji našeho prezidenta:

„Politiky je třeba měnit stejně často jako plenky, a hlavně ze stejného důvodu.“

V tentýž den, kdy Pavel Krejčí, jen o 26 let dřív, zemřela Galina Vasiljevna Starovojtovová, 1946 - 1998, rusko-běloruská etnografka a poslankyně za Arménii v Gorbačovově prvním demokraticky zvoleném parlamentu, Sjezdu lidových zástupců SSSR. Nájemný vrah Jelcinova režimu ji zastřelil přímo před jejím domem.

Zdroje: Seznam.cz, iDNES.cz, Rozhlas.cz, ČSFD.cz, Artlist.cz, Wikipedia, Revolver Revue, Panáček v říši mluveného slova, Miloš Forman, Jan Novák: Co já vím?, Pavel Jiras: Barrandov nezapomenutelní: Miloš Forman, rozhovory s Jaromírem Typltem, Pavlem Krejčím a Davidem Petrosjanem

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP,