Josef Gočár, architekt, který změnil zemi. Časosběr

Foto: Wikimedia Commons / Matěj Baťha

Popisek: Gočárovo slavné dílo, Dům u Černé matky boží

Česká slzavá nostalgie po dávných časech vede občas k tomu, že nedokážeme ocenit úspěchy a krásu nedávné minulosti. Odnáší to zejména dvacáté století, ve skutečnosti jedno z nejimpozantnějších období našich dějin. Oceňujeme Masarykovu meziválečnou republiku, ale třeba v architektuře stále vyhledáváme památky staršího data. Což je rozhodně škoda. Dnes si připomeneme osobnost, která se po vzniku republiky zapsala mezi největší architekty této země.

Vznik samostatného Československa přinesl radost a rozkvět, po překonání hospodářské krize a ustálení podnikatelského prostředí mohla naplno propuknout „zlatá dvacátá“. Nebývalý rozmach naší kultury, který se projevil v literatuře, hudbě nebo na divadle.

Pro mě je ale výmluvným svědectvím o atmosféře doby hlavně architektura. Obklopuje nás, vypovídá o době svého vzniku v plné šíři, ať volbou materiálů, výtvarným zpracováním, nebo dispozicí budov. Ráda se procházím městy a vnímám jednotlivé budovy i celky. Stačí jen zvednout hlavu a cestujete v čase.

Jedno české město, jen hodinku od Prahy, dosáhlo právě v době První republiky takového architektonického stylu, že se mu dodnes říká Salón republiky. Té meziválečné, samozřejmě.

Ale tak jako politické uspořádání republiky začalo vznikat dávno před 28. říjnem 1918, i tento příběh moderní architektury se začal psát ještě v devatenáctém století. Přesně 13. března roku 1880 v Semíně. Ten den se do rodiny pivovarského sládka Aloise Gočára narodil syn Josef Ludvík.

Josef Gočár, foto Wikimedia Commons / autor neznámý – Moravian Library in Brno, Volné dílo, curid=142735740

Už na reálce v Pardubicích se projevoval jeho talent, který vyústil v přijetí na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde studoval v letech 1902 až 1905. A měl ještě navíc velké štěstí, že jeho profesorem a mentorem nebyl nikdo jiný než Jan Kotěra.

V té době už člen spolku výtvarníků Mánes a generační souputník Jože Plečnika nebo Adolfa Loose tvořil svou první velkou zakázku, Okresní dům v Hradci Králové, po které se stal jednou z nejdůležitějších postav pražské architektury.

Jako studentka FF UK jsem studentům sousední Právnické fakulty vždy tak trochu záviděla budovu jejich fakulty, slavný velkorysý středový prostor s prosklenou střechou, která propouští světlo. Ta velikost je monumentální a Kotěra vyprojektoval budovu velkoryse zcela záměrně, aby ukazovala velkolepost práva. Když jedu tramvají kolem, vždycky zvednu hlavu.

Nebo Kotěrova vlastní vila na pražských Vinohradech, která se vyznačuje rovnými liniemi a vidíme zde přiznané cihly. Dnes se objekt těší památkové ochraně. A Muzeum Východních Čech v Hradci Králové na Eliščině nábřeží, to už vás velkolepostí vyloženě ohromí. Kotěra byl takový fenomén, že mu prezident Masaryk nabídl, aby se podílel na úpravách Pražského hradu, bohužel byl nucen pro svůj zhoršující se zdravotní stav odmítnout. Moc by mě zajímalo, jak by sídlo českých králů vypadalo, kdyby přestavbu nedělal o nic méně známý Jože Plečnik.

Po Kotěrově úmrtí jej na postu profesora na Akademii výtvarných umění nahradil Josef Gočár, už tehdy považovaný za jednoho z nejvýraznějších žáků. To byl rok 1923, v roce 1928 už byl rektorem celé Akademie. Vydržel zde až do svého penzionování v roce 1939. Především ale patřil k nejžádanějším architektům, což nejlépe dokazuje, že si jej najal zlínský Baťa, který bral jen to nejlepší.

Mladý Josef Gočár nejdříve působil v ateliéru svého učitele, ale věřil si natolik, že se v roce 1908 osamostatnil. Jeho tvorba jako kdyby se samostatností dostala křídla, začal tvořit nevídané věci. V letech 1909 až 1910 vznikly dle jeho návrhu pardubické Winternitzovy automatické mlýny na břehu Chrudimky, dnes po období chátrání konečně obnovené. I když se tam nemele zrno, ale sídlí zde umění, je to pořád úžasná stavba, kde rekonstrukce ctí Gočárovy původní záměry.

Gočár byl velmi moderním člověkem a je to vidět i na jeho stavbách. Důkazem je třeba Dům U Černé Matky Boží, úžasný čistý kubismus. Dílo bylo citlivě rekonstruováno v roce 2005, najdete zde vyhlášenou pražskou cukrárnu s úchvatným interiérem. Když mě práce zavede na Ovocný trh, je to vždycky zážitek, a za tmy, když tu vyniká efekt světla, se i zastavím.

Mimo věhlasné kubistické stavby bych ale zmínila i Lázeňský pavilon v Bohdanči, a  také pokročilý kubismus, konkrétně rondokubistický styl, v pražské ulici Na Poříčí, kde stojí bývalá Legiobanka – palác Archa. Projít se pasáží je tu zárukou ohromení.

Ale místem, kde měl Josef Gočár volnou ruku a možnost realizovat své sny, byl Hradec Králové. Odvěký rival nedalekých Pardubic. Místní osvícený starosta Ulrich dal příležitost už Kotěrovi, Gočár ale viděl ještě dále. Architektura nejsou jen samotné budovy, ale i plánování celého města, pro které existuje krásný výraz urbanismus. Krása se zde spojuje s potřebami lidí, kteří město užívají. Plánujete parky, chodníky, bulváry, bloky domů, školy, kolonie a třeba i okruhy, které odvedou dopravu z města, tak aby bylo centrum příjemným místem a přirozeným bodem, kde se lidé budou setkávat. Přesně to si v Hradci Králové představovali a Gočár jim to splnil způsobem, jaký v Česku jinde neuvidíte.

Na počátku dvacátých let architekt zpracoval územní plán města, zreguloval nábřeží, naplánoval vnější dopravní okruh. Podíval se na výstavbu v Labské kotlině, středu města a nakreslil bloky školních budov. S nadsázkou by se Hradec Králové dal přejmenovat na Gočárův Hradec.

Městu skvěle rozuměl, východočeský rodák měl k němu vztah už od doby, kdy zde na počátku století projektoval několik činžovních domů. Ale když dostal volnou ruku, vzniklo z toho třeba dodnes obdivované Masarykovo náměstí, Koželužská škola, Anglobanka, gymnázium J. K. Tyla, školka na Tylově nábřeží, palác pojišťovny Fénix, Ambrožův sbor církve československé husitské, a další a další. Všechno tak, aby to odpovídalo moderním představám o městském životě ve dvacátém století. Ano, označení Salon republiky bylo plně zasloužené.

Gočár se nevyhýbal ani sepulkrální architektuře, tedy stavbě hřbitovů. Navrhoval hrobky i náhrobky. Ale jeho církevní stavby, spojující moderní architekturu s liturgickými tradicemi, to je úplně jiná liga. A mimo jiné se zde skrývá vysvětlení mé vášně pro velkého architekta.

Na náměstí Svatopluka Čecha v pražských Vršovicích jsem jako malá chodila k tetě a strýcovi. A před návštěvou jsem prý vždycky mluvila o tom, že chci vidět ten pěkný kostel. Když jsem jednou u tety spala, celý večer jsem prý utíkala k oknu a pozorovala jeho osvětlení. Odtud asi ta vášeň pro Gočárovy stavby v noci… Až jako mnohem starší jsem o funkcionalistickém Kostelu svatého Václava zjistila více, včetně té slavné moderní věže s křížem a hodinami.

Své vědomosti a styl Gočár předal desítkám budoucích architektů, na rozdíl od Kotěry byl prý i talentovaný pedagog a organizátor. Sám měl mnoho dalších plánů. Jenže pak přišla druhá světová válka a po ní byl kladen větší důraz na obnovu, funkčnost a rychlost stavby. A po únorovém převratu také na ideologii. Kdyby pokračovala „Gočárova škola“, vypadala by česká města nejspíš úplně jinak.

Josef Gočár zemřel před osmdesáti lety, 10. září 1945. Na samém počátku éry, která meziválečný styl prohlásí za dekadentní a zcela jej zavrhne. Přesto po něm zůstalo obrovské dílo. Změnil tvář nejednoho města, a to se ani komunistům nemohlo podařit změnit. Je obrovským štěstím, že jeho dílo přežilo válku a dnes je pečlivě a s úctou obnoveno. Já budu vždycky nejvíc obdivovat „svůj“ kostel, ale můžete se klidně jet podívat do Hradce nebo do Pardubic. Anebo s dětmi do pražské ZOO, kde najdete dva z Gočárových domků. Původně byly tři a jednalo se o odbavovací haly na letišti v pražských Kbelích.

Gočár svými stavbami zásadně proměnil naší zemi. Proto pro mě je největším českým architektem 20. století.

Zdroje:Wikipedia

https://www.kudyznudy.cz/aktuality/10-staveb-staveb-moderni-architektury-od-josefa-go

https://dvojka.rozhlas.cz/josef-gocar-byl-zvolen-nejvetsi-osobnosti-ceske-architektury-20-stoleti-9193654

https://www.archiweb.cz/josef-gocar

https://www.upm.cz/josef-gocar/

Vložil: Radka Vosáhlo