Reportáž: Čechy plné Sudeťáků. Svět Tomáše Koloce

29.08.2025

Foto: Tomáš Koloc (jako v galerii)

Popisek: Petr P. ve svém Muzeu s praporem Horních vsí v Ralském prostoru

FOTOGALERIE: Co pamatuji, zabývám se skupinami, které svět nevidí, protože se mu to nevyplatí. Na jednu z nich mi během tohoto léta osud ukázal celkem třikrát.

Neuplyne týden, aby se v mainstreamových médiích neobjevila zmínka o odsunutých sudetských Němcích. Na setkání Landsmanšaftu do Bavorska se na své oblíbené motorce vydal dokonce i pan prezident. Točí se ahistorické „sudetské“ filmy typu Habermannův mlýn, které spojují reálná místa s příběhy, které se na nich nikdy nestaly. O kom ale skoro nepadne zmínka, jsou naši Němci, kteří doma z nějakého dovodu zůstali: buď měli výjimku z odsunu jako antifašisté, nepostradatelní pracovníci, jako manželé příslušníků národů, které v ČSR na rozdíl od nich směly zůstat – anebo zůstali z dalších, mnohdy velice kuriózních důvodů. Pětašedesátiletý Richard z Nečtin u Plzně říká:

„Moje matka byla dcera Němců, kteří jako sociální demokraté směli zůstat. Přesto se museli vystěhovat ze svého domu a bydlet v podnájmu. Můj otec byl Slovák, který do kraje přišel po odsunu. Moje dětství bylo rozdělené: od nedělního večera do pátečního odpoledne bylo české v Plzni a od pátku večer do neděle odpoledne německé v Nečtinách, kde jsme doma i se sousedy mluvili chebskou němčinou a zpívali písničky, s nimiž dnes objíždím republiku a hraju i v Německu na srazech vyhnaných Němců, kde mi říkají s nevolí: Ty nejsi náš, ty jsi Čech! Přestože po pádu režimu jsem na nejmladšího syna mluvil už jen chebsky a přestože jsem dal dohromady muzeum kulturních tradic kraje. Na to si našinec holt už musí zvyknout – že ho úplně nepřijímají tady ani tam…“

Nevyhnaní čeští Němci. Z původních předválečných 3,5 milionu se k nim dnes hlásí 40 tisíc občanů ČR. Hodně a módně se mluví o divokém odsunu po druhé světové válce, jíž padlo za oběť několik tisíc neněmeckých občanů předválečné ČR. Válečné archivy ohledně Němců mluví jasnější řečí: během divoké fáze odsunu zachynulo 18 tisíc Němců – když předtím více než 200 tisíc Němců z Hitlerova rozhodnutí zahynulo ve válce jako členové ozbrojených složek nacistického Německa.

Prameny komunistického Československa opět už tak přesné nejsou: zmiňují se, že zůstalo nejméně 100 tisíc a nejvíce několik stovek tisíc občanů německé národnosti. Po založení Vesnického divadla, jehož úkolem bylo šířit divadelní kulturu do posledních sudetských vesnic, byl dokonce zřízen jeden jeho soubor hrající v němčině, do jehož čela byl jmenován nejslavnější divadelník, o jehož německé národnosti se obecně vědělo: Oto Ševčík (ředitel pojišťovny ze seriálu Vlak dětství a naděje a pan kníže z pohádky Princezna ze mlejna).

Dalšími herci s monopolem na role Němců ve filmech byli pražský Němec Jindřich Narenta (Heinrich Nahrhaft) či karlovarský Jan Pohan (vlastním jménem Kurt Jüstl). Jiné děti z německých rodičů jako herci Carmen Mayerová, Antonie Hegerlíková, Helga Čočková, Bedřich Veverka, Jaroslav Štercl, Stanislava Bartošová, Michal Pavlata, Zdeněk Maryška, Pavel Kikinčuk, ba i Jiřina Bohdalová se o svých německých kořenech pro jistotu nezmiňovali až do doby po listopadu 1989, stejně jako výtvarník Vladimír Renčín, spisovatelé Ota Filip, Ota Ulč a Jan Beneš.

Etničtí Němci byli i vysocí dvojjazyční politici minulého režimu Karol Šmidke, Josef Plojhar, nebo Jaroslav Šabata. U poválečných špiček KSČ jako byli Bruno Köhler či velvyslanec ČSR v Moskvě Karl Kreibich, kteří se nikdy nenaučili dobře česky, nebylo co skrývat. Za jiné slavné české Němce udělala „coming out“ ještě před listopadem jejich křestní jména, jako tomu bylo u sochaře Kurta Gebauera, fotbalisty Horsta Siegla nebo zpěvačky Heidi Janků.

Z mnoha vyprávění, která jsem vyslechl na téma proč jedni mohli zůstat a druzí ne, vyznívá, že spíše než zákon tehdy promlouval osud – a to často řečí dost kuriózní. Můj kolega Petr (61), s nímž spolupracuji v rámci projektu Kulturní dědictví UNESCO, mi v červenci ve svém muzeu uprostřed oblasti na severu Čech, která se dříve nazývala Krajem Horních vsí (vsí mezi HORAMI Ještěd, Bezděz a Ralsko) a dnes jde o bývalý vojenský prostor Ralsko, řekl:

„Moje maminka byla z totálně německé rodiny, ale její matka měla matku Češku, která bydlela v nedaleké vesnici. Maminčina rodina chtěla zůstat doma a tak když došla hláška, že mají druhý den jít do odsunového transportu, odešli ještě v noci vedle do vsi k české babičce. Nic jim to ale nepomohlo, protože místní revoluční garda se to dozvěděla a vyrazila za nimi. K té české prababičce měl ale ve zvyku chodit na oběd velitel místních rudoarmějců, takže když revoluční garda dorazila a začala nadávat mým předkům, co si to dovolují, ten velitel vstal, bouchl zbraní o stůl a řekl, že ho u oběda nikdo rušit nebude. To stačilo, aby se gardisti zdekovali a moji předkové mohli zůstat doma.

V 50. letech tu potom vznikl vojenský prostor, kam přišli vojáci, včetně mého táty, který byl vlastně taky menšina: jeho předkové byli Chorvati, kteří v 17. století utekli na Slovensko před Turky. V dospělosti jsem se o historii našeho kraje začal zajímat a na důchod jsem koupil tuhle bývalou školu, kde mám dvě expozice: Muzeum Horních vsí, což je těch 20 vesnic, jejichž rodáci a jejich potomci sem jednou ročně jezdí, a Muzeum vystěhovalectví do Brazílie, které z tohoto kraje bylo nejmasivnější. Pobýval a studoval jsem v Brazílii a teď pomáhám Brazilcům najít jejich zdejší předky. Nejvýznamější je asi pátrání po českých předcích asi nejvýznamnějšího brazilského prezidenta, který založil i současné hlavní město Brasília, MUDr. Juscelino Kubitscheka.

Vedle toho živíme muzeum jak se dá – jak vidíš, máme tady kiosek pro cyklisty, kteří se u nás zastaví osvěžit a já jim při té příležitosti ukážu muzeum. Ve volných chvílách pak opravujeme vesnici: zrenovovali jsme pomník padlých v první světové válce, místní kapli, opravujeme dům, kde během srazů ubytováváme rodáky…“

Cestou od majitele muzea Petra (který mi ještě prozradil, že si na koupi ruiny, která je dnes muzeem, musel půjčit od rodičů) za kolegou z Krajských listů Štěpánem Chábem, jsem si na trati Děčín-Rumburk, která z větší části vede po saském území, uvědomil, že títo směrem tragédie vybydlených města a vesnic nekončí na českých hranicích. Zastávky na saské straně jsou krásně upravené - až na některé nelogičnosti, jako je bouda zastávky, na kterou prakticky nelze vstupit, protože její zadní stěnu skoro už kopíruje plot kolem nádraží.

Když tímto krajem jedete déle, pochopíte. Kromě turecké rodiny, jedoucí z jednoho většího města do druhého (pohled na holčičku, navlékající si jako Čapkova princezna solimánská čelenku z korálků mě dojal) na stanicích duchů nikdo nenastupuje ani nevystupuje. Jako častý cestovatel do sousední východoněmecké Lužice znám důvod: v tomto případě jím není odsun 1945, ale sjednocení Německa 1990, kdy „staré spolkové země“ tak konkurenčně zničily východ země, že o některých městech se dá říct, že tam žijí jen vrátní z opuštěných továren a policisté, kteří bydlí v dolních patrech paneláků, jejichž horní patra se seřezávají, aby vytápění horních opuštěných bytů zbytečně neobíralo město o energetickou soběstačnost. Bývalí obyvatelé těchto míst v produktivním věku žijí v Bavorsku, Porýní nebo v Hamburku, zatímco důchodci často dožívají v českých seniorských domovech, které se v těchto německých krajích už ai neotevírají.

„Takový důchoďák pro Rakušany u nás na jihu Čech právě stavíme taky,“ řekl mi Robert (46) z Českokrumlovska, s nímž se pro změnu snažím dát dohromady jeden ze svých audiovizuálních projektů. „Ale jinak nám to za rakouskými hranicemi kvete, čímž víc vynikne, jak je to někdy tristní na české straně.“

Důkazem je rakouská osada Gugwald, kde majtel hotelu, postaveného někdy v 60. letech tak trochu ve stylu zámků na Loiře udělal radost svému otci vysídlenci – a založil vedle hotelu na paměť stejnojmenného kostela odvedle z Loučovic kapli svatého Prokopa s nejrůznějšími relikviemi na kostel v opuštěné vlasti – jsou tu masivní kříže, kousky soch… Ptám se Roberta, jak to tam dostali, urýpli si během služební cesty do ČSSR? Prý ne, většinou vzali do batohu už během odsunu, protože logicky nečekali, že se ještě někdy vrátí. A ty hotely těsně na hranici jsou velice populární, protože i když se pak už zvedla železná opona a u nás se začaly stavět procovské hotely, rakouští a němečtí cestovatelé do rodné země nevěřili, že je u nás třeba neotráví. Zvláštní psychóza – přemýšlím. Můj židovský strýček byl léta v Německu v koncentráku, ale po osvobození do Německa jezdil a přespat se tam nebál…

Robert, jehož představa výletu je „safari“ jízda autem, což se mým uchozeným nohám líbí, se mnou vyjede do kopce a zastaví nad Českým Krumlovem poblíž nenápadné hospody u silnice.

„Tady to je zajímavej bod. To, co máš za sebou, jsou někdejší Sudety, tedy těch 20 až 25 kilometrů úzký území, co bylo německy mluvící (zatímco všude jinde to byla od jazykový hranice k hranici ČSR stovka kiláků a víc). Tady byla závora a dál byl protektorát. Za toho, čemu vy jste v protektorátu říkali osvobození, se zase stala hranicí tahle silnice, vlevo, tedy na západ od ní byl americký okupační sektor, vpravo (na východ) sovětský.

A právě tady, vždycky na nějakejch hranicích, stála hospoda, kterou odjakživa vlastnili předkové mýho táty. Jednou v noci v létě 45 se jeden zlatokop vydal do tý hospody rabovat a protože se sichroval, vzal si s sebou uplacenýho československýho četníka. Když je přistihla maminka mojí prababičky, dala četníkovi pár facek, manžel hospodskej se k ní přidal a oba za to šli sedět a pustili je až v roce 47. V tý base pracovali mimo jiný v cihelně v Borovanech, o níž od tebe vím, že patřila strýčkovi Jaroslava Dietla. Jenže když je pustili, tak už bylo dávno po transportech do Německa, tak tady holt zůstali.

Předkové od mý mámy byli zase Němci z Moravy, kteří se v pětačtyřicátým dočetli, že se u nás zakládá velká papírna, a Němec neněmec, každej, kdo tam bude chtít dělat, bude moct zůstat. Takže já jsem vlastně stoprocentní Němec, ale předkové v poválečných dobách okamžitě začli mluvit česky, takže já jsem se o nějakejch Sudeťácích dozvěděl až ze seriálu Synové a dcery Jakuba skláře, ve kterým Dietl udělal huť v Albrechticích právě z borovanský cihelny svýho strejčka.

A takovejch je nás tu většina. Buď čistý Němci, co mezi sebou ale už nemluví německy, nebo nějak křížený. Asi sis všiml, že s oblibou dráždím svý kamarády z vnitrozemí tím, že jim říkám: Vy Češi. Takhle já ale dráždím i Sudeťáky z venku a Rakušany. Mým vzorem je Sokrates, co se už v první větě vždycky snažil zrelativizovat lidem ty jejich zkostnatělý pravdy.“

Jedeme s Robertem dlouho nekončícím lesem, uprostřed nějž mi Robert jmenuje vesnice, které tu stály – a z nichž zbyl jen ten les. Pak zastavíme na hřbitově, uprostřed nějž sice stojí veliký břečťanem porostlý kříž, kolem zeď – ale nejsou tu žádné hroby. „Ty hroby zrušili, ale podívej - oni v Německu a Rakousku pěstujou takový malý kartičky jako parte. Když sem některej jede, vezme je s sebou a zastrčí za ten břečťan, aby zas druzí rodáci věděli: Aha, on Kurt nebo Hilda bydleli ve Vídni nebo v Duisburgu, a už to mají za sebou.“

Za plotem hřbitova daleko až po šumavský obzor se pasou nehlídané krávy, které kontrastují se žalem, co vzbuzuje dojem ze zarostlých vesnic, hřbitova, nebo našeho společného kamaráda Bernharda, o němž mluvíme, Rakušana, kterému se po 25 letech života a práce v Čechách podařilo podle historických fotek obnovit nejen řadu Božích muk a kapliček, ale i faru v jedné z těchto vesniček – jenže ji nemá komu dát, protože sice historickou, ale dalších oprav potřebnou budovu, která si žádá další opravy, si na krk nechce uvázat církev ani obec. Dalším možným osloveným bude prý šlechtický rod, jemuž fara před mnoha proběhlými režimy patřila…

Bernhard, který mě zná léta, u vědomí mých zájmů pomalu zpracovává i mě, abych se na jih přestěhoval a vedl tam kulturně zaměřené Infocentrum, které – jak doufá – se mu podaří vybudovat. Robert v to nevěří a zdůvodňuje to nekorektně tím, že gros obyvatel vsi dnes netvoří Češi ani Němci, ale pováleční přistěhovalci z balkánských národů, kteří k tomuto kraji nemají vztah. Jeho pesimismus se snažím umenšit vyprávěním o skvělých zkušenostech, který má můj jihomoravský kamarád Jirka s jedním městem, kde už léta dělá starostu potomek řeckých Makendonců, kteří k nám přišli na konci 40. let na útěku před řeckým fašismem…

Dál mě Robert (snad aby zrelativizoval svůj předchozí výrok) provádí Českým Krumlovem, přičemž mi ukazuje, co všechno, co tu zchátralo po odsunu i po transformaci 90. let, opravila místní romská menšina, na kterou jsou Krumlováci jenom hrdí, načež mě zavede do hospody svého romského kamaráda na vynikající cikánský guláš. Cestou zpět k autu městem filmů Jen ho nechte, ať se bojí a Anděl Páně 2, mi Robert jednak smutně ukazuje, co vše před rokem 45 patřilo jeho rodině, a jednak si snažíme představovat si, jak asi vypadala doba, kdy jazyk nerozhodoval, protože na severu Čech beztak všechno vlastnil Valdštejn a na jihu Rožmberk a po něm Schwarzenberg (a já si všimnu, že ve zdejším kraji nejspíš asi všechno vlastní jeden od pohledu dvacetiletý realitní makléř, jehož fotky jsou na všech zdejších plakátech a billboardech, co jen jich tu je). Pak dojdeme k uličce, která je tak úzká, že se do ní při své obezitě ani nevejdu:

Ta ulička - říká Robert - je tak úzká proto, že když se konal trh, byla vyhrazena pro židovské obchodníky, aby s ní nemohli projet naloženým vozem. Je to naprosto nelogické, protože ulička byla postavena jak pro "oligarchické" rodiny, co si nahrabaly, neb si podplatily křesťanské kupce, aby jim náklad dovezly na svých vozech, tak hubené židovské kůžičkáře, kterým by živnotní úroveň nezvýšilo ani kdyby ulička byla široká jako Národní třída v Praze. Ty všechny stavitelé uličky hodili do jednoho pytle.

Připomíná mi to jiný sokratovský příběh, který mi vyprávěl můj spolužák z druhé strany Šumavy: že zatímco Němci-Kašperáci byly známé nacistické sv.ně a tradiční dodavatelé důstojníků do SS – sousední Němci-Vimperáci, když se v září 1938 město vypravil obsadit wehrmacht, postavili nenáviděným náckům do cesty zátarasy.

Což je ze všech dosavadních uvedených příběhů asi nejpolopatičtější příklad pro ty, kdo mají ve zvyku házet do jednoho pytle všechny - v tomhle případě všechny Sudeťáky. Henleina, Franka, Seyss-Inquarta i moje blízké Richarda (Chebsko), Petra (Ralsko) a Roberta (Českokrumlovsko) anebo milovaného spisovatele dětství naší husákovské generace, Otfrieda Prusslera z Liberce: