Salivarová obětovala talent edici 68Publishers. Svět Tomáše Koloce
27.08.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Zdena Salivarová Škvorecká v dokumentu České televize Gentleman Josef Škvorecký
Je čas plný připomínek. Například včera byl Den svatého Rufa, kdy v prohraných bitvách zemřeli dva čeští králové (Přemysl Otakar II. a Jan Lucemburský)…
Jak zabít film i filmaře
Smrt dvou velkých českých králů, to je věc politická – poslední měsíc však žijeme v době, kdy jakoby nám Velké Kalendárium chtělo připomenout, že vedle politiky (a bohužel neoddělitelně od ní) tu máme – či měli jsme – i kulturu. To byla taky základní myšlenka scenáristy a režiséra Antonína Máši (1935 – 2001), který by měl v úterý 22. července 90 let. Součást pětice nejjemnějších českých scenáristů, z jejichž děl čiší blízkost a láska k člověku (Máša, Procházka, Hubač, Daněk, Čabrádek) měl i jako režisér absolutní cit pro talent či genia loci – byl to on, kdo do svého filmu Bloudění jako první obsadil sedmnáctiletého neherce Jaromíra Hanzlíka a do jeho první hlavní role (ve filmu Hotel pro cizince) herce Petra Čepka, a byl to on, kdo tvůrcům seriálu Chalupáři jako dějiště jejich díla doporučil svou rodnou ves Višňová (v seriálu Třešňová). Autor „protestfilmů“ jako Každý den odvahu nebo Hotel pro cizince patřil mezi jedinou dvojici zaměstnanců Barrandova, kteří byli v 70. letech nejen zakázáni, ale i vyhozeni (druhým byl Pavel Juráček). Protože ale normalizační Barrandov „jen“ procházel čistkami, ale stále existoval, tak v něm (i když pod jinými jmény) A. M. mohl tvořit dál své hluboké lidské příběhy, které, když se na ně díváte, léčí: například Prázdniny pro psa (s Tomášem Holým) nebo Co je vám doktore? (se Zdeňkem Svěrákem).
Jeho poslední díla, realizovaná kolem pádu minulého režimu (Skřivánčí ticho, Zápas o člověk Nelibu a Byli jsme to my?) jsou čím dál hlubší – ale čím dál smutnější, ve vizionářském očekávání věcí budoucích. Antonín Máša přežil normalizační nenávist, co nepřežil, bylo vytunelování FS Barrandov i celé naší kinematografie, která v těchto dnech mimochodem také slaví: v pondělí 11. srpna to bylo 80 let, co ji Edvard Beneš svým Dekretem o znárodnění československého filmu sice poslal na pár let do područí doktrinářů a propagandistů, ale v delších obdobích, kdy propagandisté nad čs. filmem ztratili vládu, svým dekretem čs. audiovizuální múze jejím odříznutím od komerce zajistil unikátní možnost za velkorysé peníze v dokonale organizované filmové továrně tvořit zcela nekomerční díla, díky čemuž ze zlatého fondu kultury lidstva už nikdy nezmizí pojmy jako československá animátorská škola a československá nová filmová vlna. Když byl tento ČESKOSLOVENSKÝ KULTURNÍ ZÁZRAK (jak mu říkal koryfej české a francouzské kultury A. J. Liehm) v 90. letech vyměněn za komerční šoubznys, Antonín Máša, který pro filmové umění žil, byl jedním z těch, kdo zcela odešli z kultury a brzy i ze života. Rozloučil se jedním z nejkrásnějších a pro dnešek svrchovaně aktuálních příběhů s názvem Návštěvní hodiny (od stopáže 18:55):
Křesadlo geniality
Ve středu 13. srpna, v den výročí stavby Berlínské zdi, to bylo 30 let, co zemřel jeden z nejrenezančnějších zjevů české kultury Jan Křesadlo (1926 – 1995), vlastním jménem PhDr. Václav Pinkava, CSc. Občanským povoláním psycholog, soukromě spisovatel, básník, překladatel, hudební skladatel, ilustrátor ale i matematik (autor vícehodnotových logik). Stejně jako například pozdější lídr Divadla Spejbla a Hurvínka Miloš Kirschner byl v mládí vyšetřován pro povstání proti stalinistickému státu, ale pro nedostatek důkazů byl po dvojím odvolání prokurátora (!) i napotřetí osvobozen. Přesto se i nadále definoval jako katolický autor a byl členem poloilegální umělecké skupiny SPOMAKO (SPOjené MAlostranské Kostely, jejímž dalším členem byl např. překladatel Shakespeara Břetislav Hodek). Snad i pro tuto konspiraci – vedle očividných pohnutek své psychologické profese – ho bavilo rozstěpit se do řady tvůrčích osobností: pod různými pseudonymy psal klasickou hudbu (mj. Glagolskou mši), rodokapsy, romány ve slováckém dialektu, sbírky básní v sedmi různých jazycích, veršovaný román v homérské řečtině s paralelním českým přebásněním, překlady pokladů české literatury do angličtiny…
Jeho neznámější dílo, prozaický román v češtině z období stalinismu Mrchopěvci, které bylo vydáno už po jeho emigraci do Velké Británie exilovým nakladatelstvím 68Publishers manželů Škvoreckých, v roce 1985 získalo Cenu Egona Hostovského. Jak nekonvenčně působil jeho génius v umění, tak působil i v životě: nemocnice v britském Colchesteru, v níž působil jako odborník na sexuální úchylky, nemohla vystát, že přistěhovalec neustále opravuje chybné diagnózy místních „odborníků“ – a poslala ho do předčasného důchodu. Jeho syn Jan Pinkava (1963) je výtvarník a animátor, mimo jiné dvou oscarových filmů: krátkometrážní Geriho hry (1997) a celovečerního filmu Ratatouille (2007) – z jehož dokončení byl ovšem v „nejlepší“ rodinné a národní tradici producentem před dokončením odvolán, takže hlavní smetanu - druhého Oscara - slíznul už nový americký režisér filmu...
Divadlo a hra na „divadlo“
V neděli 17. srpna zemřel slovenský herec Oldo Hlaváček (1934 – 2025), známý z dvojice Krajíček-Hlaváček, kterou tvořil s renesanční osobností slovenského umění, zpěvákem, hercem a režisérem Ivanem Krajíčkem. Svým zemitým vesnickým humorem byli podobní našim Třem chlapům v chalupě či scénkám o Hlustvisihákovi, tvořeným většinou ve dvojici Lubomír Lipský – Miroslav Homola. Oldo Hlaváček byl fakticky jediný slovenský herec, který měl odvahu zvednout hlas proti dnešní všestranné dekonstrukci divadelního a audiovizuálního umění. Pro server Plus 7 dní se nedávno vyjádřil:
„Ja si na mená (našich dnešných hercov) už ani nespomeniem. Vo všetkých seriáloch sú tí istí a všetci všade rovnako hrajú. Veľká väčšina z nich si zo seriálov prenáša zlozvyky aj do divadla. Na to by ich mal niekto erudovaný upozorniť. Najviac to vidieť na javiskovej reči. Tá je pre seriálových hercov obrovským kameňom úrazu. Zle artikulujú, nie je im rozumieť. Mali by sa sústrediť, vzdelávať a nie hrať sa na veľké hviezdy. Tadiaľ cesta veru nevedie.“
On, který byl 48 let členem činohry bratislavského Slovenského národního divadla, se tvrdě vyjádřil:
„Hrdý názov ostal, no keď som tam bol naposledy, myslel som si, že som na predstavení ochotníckeho divadla. Úcta mladých k starším sa úplne vytratila. Sú tam aj takí, u ktorých je vylúčené, aby pozdravili ako prví. A keď pozdravím ja, ani sa nepozrú, odkiaľ prichádza môj hlas.“
K občanským aktivitám členů dnešního SND vůči unáhleným krokům Ficovy vlády v oblasti kultury se pak vyjádřil takto:
„Aj my sme podliehali kadejakým vyšším mociam. Aj nás koľko dourážali. A čo sme mali robiť? Štrajkovať? My sme boli umelci, žili sme pre divadlo. Naši diváci boli pre nás najdôležitejší. A keď sa nedalo inak, naši veľkí herci mali hrdosť a radšej odišli so vztýčenou hlavou. Nikde neplakali, ani sa nedoprosovali. Zbavili sa (na prelomu 80. a 90. rokov) ako psov Machatu, Kronera, Kvietika… A to bol ozajstný výkvet.“
Dvě velké Češky a exil
Ve středu 20. srpna oslavila 80. narozeniny obrovská osobnost (nejen) českého exilu Sylvie Richterová. V roce 1971 odešlá žačka slavného italského bohemisty Angela Marii Ripellina a později sama profesorka bohemistiky na univerzitách v Římě, Padově a Viterbu. Jako literární teoretička i výkonná spisovatelka a básnířka přispívala do světových periodik jako bylo Tigridovo Svědectví i evropská literární revue zmíněného A. J. Liehma Lettre Interntionale, vydávaná v době největší konjunktury ve 12 jazykových mutacích, byla ale jako znalkyně Steinerovy Nauky o jazyce a žačka jejího hlavního propagovatele, francouzského lingvisty Michela Josepha, i lektorkou řady antroposofických (waldorfských) seminářů na toto téma. Byla to též pravdomluvá Sylvie Richterová, kdo prozradil veřejnosti zákulisí udílení Nobelovy ceny za rok 1984, kdy nobelovským výborem dotázaný Václav Havel zmařil udělení ceny Milanu Kunderovi a po letech přišel s (již několikrát nominovaným) Jaroslavem Seifertem. Díky tomu, že na západ vycestovala legálně (díky sňatku) byla jednou z hlavních dovozců svobodné kultury do normalizační ČSSR. Jejím opusem magnum i filosofickým vyznáním je sága jedné české rodiny s názvem Každá věc ať dospěje na své místo. Dnes je mj. přispěvatelkou časopisu Tvar a autor tohoto textu se pyšní její pozitivní recenzí na svou knihu Nárožní výbor.
Druhá obrovská osobnost českého exilu, byla Zdena Salivarová-Škvorecká (1933 – 2025), která odešla v pondělí 25. srpna v kanadském exilu. Ačkoli pocházela z levicové rodiny (jejímu otci se na nakladatelství složili členové jeho mateřské Sociální demokracie), za to, že se nedal „sloučit“ s KSČ, jako podnikatel byl vězněn jak on, tak Zdenin bratr Lumír. Otec po ročním věznění emigroval do USA, kde skončil na podpoře, na ulici ho neznámý lupič zmlátil do němoty a bez pojištění na následky zemřel na mozkový edém. Zdenu s jejím pěveckým a pohybovým talentem doma zachránilo jen to, že reprodukční umělci byli tehdy režimem bráni jako ti, kdo navenek neprojeví vlastní názory, a tak se stala sborovou tanečnicí i zpěvačkou, mj. v divadle Paravan a Laterně magice. Tehdy se po dlouhém hledání trvalé lásky Josefa Škvoreckého (přelétavého Dannyho Smiřického) stala „tou dívkou, kterou jsem potkal v Praze“ a dalším zřídlem jeho literárních vyprávění z uměleckého světa.
Ve vrcholných letech 1965 – 68 studovala dramaturgii na FAMU a její autobiografický román Honzlová a novela jejího muže Dvě vraždy v mém dvojím životě (o nepodloženém nařčení Salivarové z donašečství StB, které jí fakticky zničilo stáří stejně jako jejímu učiteli z FAMU Milanu Kunderovi) jsou fakticky kronikou 20. století v nepřejícném a vše velké ničícím Česku. Česko-kanadská historička Prof. PhDr. Marie Neudorflová, Ph. D., která v Kanadě se Škvoreckými spolužila (přítelkyně autora tohoto textu) se vyjádřila, že kromě vlastního kreativního psaní (které bylo doménou J. Škvoreckého) veškerá technická a administrativní práce v rámci nejslavnějšího nakladatelství čs. exilu, 68Publishers manželů Škvoreckých, ležela na Zdeně Salivarové, která této práci obětovala i svůj vlastní nepopiratelný literární (její práce vyšly v pěti jazycích) a překladatelský (to ona uvedla do české literatury postavy jako komisař Maigret či Fantomas) talent. Příběh o osobním setkání autora s manželi Škvoreckými najdete zde:
Rovnoběžky protikladů, které se protnou v míru
Ukrajinská média a kulturní organizace (kina, nakladatelství, divadla, jež se daly slyšet, že budou napříště odmítat díla tohoto amerického tvůrce) protestují proti aktivitě co do úlohy pro světovou kinematografii pravděpodobně největšího žijícího hollywoodského režiséra (plus herce a spisovatele) Woodyho Allena, který se ve středu 20. srpna formou videomostu zúčastnil protestu proti bojkotu Mezinárodního filmového festivalu v Moskvě, který je starý jako on (vznikl v roce 1935), ale od roku 2022, kdy začala otevřená válka na Ukrajině, je bojkotován mezinárodní Federací asociací filmových výrobců se sídlem v Bruselu. Paradoxní je, že rozhovor, v němž nostalgicky vzpomínal na svou minulou návštěvu na MFF v Moskvě s ním dělal syn Sergeje Bondarčuka, velkého herce a režiséra, rodilého Ukrajince, který ovšem celý svůj život tvořil v ruštině a tak je na dnešní Ukrajině jeho dílo zakázáno (!). Prarodiče Woodyho Allena jako rodáci z východní Litvy byli poddaní cara a Woody Allen s oblibou vychází z ruské kultury; jedním z filmů, které mu udělaly jméno byla satirická adaptace klasického románu L. N. Tolstého (jehož jméno je ve veřejném prostoru dnešní Ukrajiny rovněž zakazováno) Vojna a mír – film Láska a smrt („Moji babičku furt znásilňovali nějací bojaři.“) Vedle Woodyho Allena (jehož mainstreamová média neopomněla znedůvěryhodnit připomínkou jeho neprokázané „metoo aféry“) se akce zúčastnily i desítky dalších světových filmařů, například nejslavnější žijící absolvent pražské FAMU, režisér Emir Kusturica (který je na Ukrajině zakázán už dávno, protože stejně jako Jaromír Nohavica odmítl vrátit Puškinovu cenu za šíření ruské kultury ve světě).
Oslím můstkem amerických židovských tvůrců, jejichž předkové byli díky svému odlišnému vyznání z pravoslavného Ruska vyhnáni, ale kteří se dnes hlásí ke svým kořenům v ruské kultuře (vedle Woodyho Allena například filmař Steven Seagal) připomínám úterní 80. výročí od smrti pražského rodáka z německy mluvící ortodoxní židovské rodiny Franze Werfela (1890 – 1945), který pod vlivem své české katolické chůvy Barbory Šimůnkové napsal nejhlubší křesťanská díla jako Píseň o Bernadettě anebo symbolických Čtyřicet dnů – román o genocidě, které spáchalo islámské Turecko za první světové války na půl druhém milionu svých menšinových křesťanských Arménů (autorův rozhlasový pořad na toto téma najdete ZDE).
Ve svém pravděpodobně nejznámějším díle, divadelní hře Jacobowski a plukovník (o společném útěku antisemitského Poláka a věřícího Žida z Němci okupované Francie roku 1940) vyjadřuje Werfel naději ve spojení dnes na smrt znepřátelených ideologií tím, že v uzlových bodech hry přicházejí na jeviště archetyp věčného židovství Ahasver a archetyp čistého vrcholu křesťanské víry Svatý František bok po boku jako přátelé. Hra končí otázkou jedné ze současných postav, jak je to možné. Ahasver na to einsteinovsky (a v konečném důsledku útěšně) odpovídá: „Dopřejte rovnoběžkám protikladů, aby se potkaly v nekonečnu – a protnou se...“
Zdroje: Seznam.cz, ČSFD.cz, FDb.cz, Plus7dni.pluska.sk, Databazeknih.cz, Slovnikceskeliteratury.cz, Radio Proglas, osobní rozmluvy s A. J. Liehmem, Zdenou Salivarovou, Josefem Škvoreckým a Marií Neudorflovou
Vložil: Tomáš Koloc