Když vznikne na Ukrajině zeď, budu za to smutně rád. Svět Tomáše Koloce

Z Kolocova deníčku-kalendária: 12. a 13. srpna: 70 let od smrti Thomase Manna a 64 let od stavby Berlínské zdi. Co měly tyto dvě události společného?

Už v roce 1980 (!) Jaroslav Dietl ve svém seriálu Doktor Marcus a jeho rod naprosto bez cenzury popsal první den, kdy se východ Berlína probudil a zjistil, že je od západní části města oddělen čtyřmetrovou zdí. Seriál, který byl objednán televizí NDR a proti jeho textu nebyly v tehdejším Východním Německu venkoncem žádné námitky, byl ovšem zakázán v první instanci, v normalizační Československé televizi. Stejně tak tehdejší vrchnost Dietlovi – který je dnes mylně počítán mezi čelné normalizátory – v té době zamázla další dva seriály a dvě divadelní hry. (Jó, „matka Praha“ papežštější než papež, ta dodnes ráda zakazuje a vytváří si k tomu i cenzorské instituce, kryté názvy, vytvořené vznosným newspeakem. Nikdy nekončící české normalizace, pro něž jsou i dnes hranice mezi východem a západem svaté, dosud trestají rouhání.) Ovšem – pan Dietl se na tehdejší poměry skutečně otevřeně rouhal. Posuďte sami:

„Margot Pirschelová přijede se svým prskajícím vozítkem k bráně, ani se jí nepokouší rozevřít, běží jako blázen k domu, jen se jí nožičky na vysokých podpatcích podvrkávají. Dorith, Richard i Pavel se chystají do práce, když uslyší prudké bubnování na dveře.

,Kdo to může být?‘

Richard odemkne. Čtyřiapadesátiletá Margot neměla patrně čas na obvyklou ranní úpravu, a vypadá dost nevábně. K tomu přispívá i její rozčilení:

,Lidi, co děláte, vy nic nevíte?‘

,A co máme vědět?‘

,Pusťte si rádio, začíná konec civilizace.‘

,Čeho konec?‘

Pavel zapne rádio a chytá se ve změti zpráv.

,Můžeš nám stručně říct, co se stalo?‘

,Postavili zeď, přes noc postavili zeď, skrz celý město.‘

Dorith tomu pořád nerozumí.

,Přes který město?‘

,Přes tohle město. Vždyť vám vede i skrz tu vaši slavnou nemocnici Charité. Co budete dělat, páni doktoři?‘

Konečně vyloví stanici, na níž čte hlasatel usnesení strany a vlády o bezpečnostním opatření pro zajištění státní hranice.

Jedou mlčky společně Richardovým vozem, rozhlas pokračuje ve čtení úřední zprávy.

Před branou Charité už začíná být větší shluk lidí, než obvykle – všechny zraky upřeny na zátaras ostnatého drátu.

Projedou opatrně dovnitř. Tady je rozruch naprostý. Pacienti jsou na chodbách, dávají se z oken, někdo se rozčiluje, někdo pláče, všichni vzrušeně debatují. První je zastihne sestra Renata.

,Co se děje, Renato?‘

,U nás nic moc, ale v jiných pavilonech prej i skáčou z okna do Sprévy, aby se dostali na druhou stranu.‘“

Rozdělená rodina Mannova aneb co nevíme o SRN, NDR a tehdejším Berlíně

Berlínská zeď znamenala jen faktické zavření již vytvořených hranic – jak je dnes má zavřené například Arménie se sousedním Tureckem a Ázerbájdžánem, které na křesťanskou, (indo)evropským jazykem mluvící Arménii, jež mezi těmito dvěma muslimskými turkicky mluvícími zeměmi představuje nepříjemný klín, notoricky vojensky útočí. (Hranice mezi A. a Á. se teď, po uzavření Trumpovy mírové dohody z 8. srpna 2025, notabene možná po letech otevřou. V dnešní době zavírání je to unikát.)

Rozdělení Berlína pak navazovalo na německý národní stát rozdělený vedví, což kupodivu nebylo nic nového a nebyl to dokonce ani monopol komunistického režimu. Takto bylo 1919 rozděleno většinově katolické Irsko, jehož severozápadní protestantskou část si po osamostatnění zbytku země ponechala Británie – a opět podle náboženského klíče byla přetnuta osamostatňující se Britská Indie, respektive její národy Hindustánci, Bengálci, Paňdžábci, Sindhové a Kašmířané – podle vyznání rozdělení na občany vícenáboženské sekulární Indické republiky s většinou hinduistů a islámského Pákistánu.

Teprve potom následovalo přetnutí národních států podle ideologického klíče „budou žít v socialismu sovětského typu“ versus „v kapitalismu amerického typu“ Německo, Číňu (ČLR versus nekomunistická Čínská republika na Tchaj-wanu), Koreu, Vietnam a Jemen (z nichž Čína a Korea žijí v tomto rozdělení dodnes).

Obrovský poválečný exodus všech jmenovaných národů, symbolizovaný dvěma nekončícími desetimilionovými karavanami na hraničních přechodech mezi Indií a Pákistánem (nemuslimové mířili z Pákistánu do Indie, muslimové z Indie do Pákistánu), byl v té době ještě „doplněn“ patnáctimilionovým exodem vyhnaných Němců, z nichž Hitler udělal tamní nadnárod, ze zemí východní Evropy do samotného dělícího se Německa, a také Židů, přeživších holocaust, zejména z Východní Evropy přes ČSR (která jim díky ministru zahraničí Janu Masarykovi a jeho radovi Zdeňku Tomanovi otevřela hranice) a západní okupační zóny Evropy do vznikajícího Izraele.

Do Východního Německa, v letech 1945 – 49 sovětské okupační zóny Německa, ale nemířili jen němečtí vysídlenci z východní Evropy, kteří tam měli rodinu anebo tam byli prostě úředně umístěni (a většinou odtud zatím neprchali jinam, protože se ještě nevědělo, jak okupační režim skončí – ze sovětských okupačních zón Rakouska se například v roce 1955 Chruščovova armáda stáhla a nastala tam konjunktura neutrality…), ale také německy mluvící komunisté z celé Evropy.

Ze šesti hlav pozdější NDR se na jejím území narodila jen polovina: Wilhelm Pieck a Egon Krenz se narodili ve východních územích, které po válce připadly Polsku, zatímco Erich Honecker byl ze samotného německého západu: ze Sárska (které až do roku 1935 patřilo Francii). Budoucí šéf státostrany NDR byl už před válkou sárským zemským předsedou Komunistické strany Německa.

Podobně „indicko-pákistánsky“ tomu bylo s německými umělci: zatímco slavní prozápadně orientovaní rodáci ze sovětské okupační zóny Německa, na němž v roce 1949 vznikla NDR, jako byl třeba slavný drážďanský rodák a patriot, spisovatel Erich Kästner, utekli hned po válce do západních okupačních zón (pozdější SRN), levicoví rodáci ze západu, jako kníže německých dramatiků Bertolt Brecht (rodák z Bavorska), anebo písničkář Wolf Biermann (rodák z Hamburku) přijali občanství NDR.

Stejně tak nově vzniklý německý „proletářský stát“ posílili i někteří vysocí sudetoněmečtí komunisté z ČSR: rodák z Liberce, pořadatel slavného Gottwaldova předválečného protihenleinovského projevu v Chebu Rudolf Appelt se stal velvyslancem NDR v Moskvě a komunista z Děčína Ferdinand Thun (který byl mimochodem ze slavné pobělohorské hraběcí rodiny!) velvyslancem NDR v Teheránu. Je třeba říct, že sami němečtí komunisté byli překvapení postupimským plánem odsunu a umenšení Německa na hranici Odry a Nisy: není tajemstvím, že názvem Karl-Marx-Stadt (který dnes nese Saská Kamenice) původně plánovali pojmenovat dnes už 80 let polské město Opolí. Stejně tak je zaskočil i poválečný silně protiněmecký ráz států východní Evropy, které se nominálně definovaly internacionalisticky.

 

Zajímavý byl osud slavných německých antifašistických spisovatelských bratří, letos jubilujícího Thomase (1875 – 1955) a Heinricha Mannových, jejichž rodina mimochodem mohla v exilu po uchopení moci Hitlerem, kdy jim Berlín zneplatnil pas, jezdit po světě jen díky obrovské popularitě jejich spisů v Československu (když za protektorátu Eduard Bass psal svůj Cirkus Humberto, vždy zdůrazňoval cesty, které cirkus konal na cestě Hamburk-Lübeck – jako tichou připomínku v té době nacistickou říší zakázaného exilového antifašistického nobelisty Thomase Manna, jehož nejslavnější román Buddembrookovi se odehrává na téže cestě) – společnou aktivitou starosty Proseče u Skutče Jana Herynka a jeho radního Rudolfa Fleischera, předsedy Čs. PENklubu Karla Čapka a prezidenta Edvarda Beneše dostali všichni Mannovi na základě domovského práva v Proseči československé občanství. Včetně těch, kdo v ČSR i fyzicky zůstali: Heinrichovy první manželky Marie, které bylo občanství vráceno, protože se narodila v Čáslavi, a jejich dcery Leonie, která si po válce vzala uprchlíka z holocaustového Polska, českého spisovatele Ludvíka Aškenazyho. Zatímco čtyřčlenná rodina L. Mannová, L. Aškenazy a jejich synové Jindřich a Ludvík odešli v roce 1968 do SRN a Itálie a o čs. pasy přišli, oba zakladatelé rodu, Thomas i Heinrich (v nejslavnější adaptaci jehož díla, filmu Modrý anděl, hrála Marlene Dietrich, taky německá antifašistka, která v americké uniformě spoluosovobozovala Ústí nad Labem), dožili jako úřední Čechoslováci.

S jejich němectvím to ovšem bylo složitější: ačkoli ani jeden se po válce do Německa už nevrátil (Thomas dožil ve Švýcarsku a Heinrich v USA), oba nové německé státy, SRN i NDR, skrze ně soutěžily o to, který stát je skutečným nositelem německé kultury, a tak, jako si rozdělily německé území (jak mi v našem rozhovoru řekl Heinrichův český vnuk Jindřich Mann), rozdělily si i bratry Mannovy: konzervativec Thomas byl pokládán za národního spisovatele SRN, zatímco levičák Heinrich (jehož díla v USA moc netáhla a válku přežil díky tantiémám za své knihy vydané v SSSR) byl ještě za svého života jmenován titulárním předsedou akademie věd NDR a po své smrti v USA pohřben na východoněmeckém území (!). A takových čestných občanů německého východu i západu (i dávno mrtvých), kteří byli prostředkem kulturního soupeření mezi SRN a NDR bylo mnohem víc. Ve svém textu o Egonu Erwinu Kischovi jsem zmínil, že v roce jeho nedožité stovky (1985) vydaly známky s jeho podobiznou symbolicky jak rodná Praha, „na just“ jak poštovní centrála NDR ve Východním Berlíně, tak i její ekvivalent v Bonnu, hlavním městě SRN:

Z východu na západ a zpět

Bratři Mannovi se „rozdělili“, aniž se o to sami příliš zasloužili, ale byly i případy politiků, kteří v dualitě SRN-NDR a rozděleného Berlína „přeběhli“. Kupříkladu Ernst Reuter byl tak dobrý člen Komunistické strany Německa, že si ho Lenin vyvolil za hlavu Autonomní sovětské socialistické republiky Povolžských Němců v SSSR (která pak byla Stalinem zničena ihned po Hitlerově útoku na SSSR v roce 1941 a místní Němci během 24 hodin převezeni do Střední Asie). Hlavou Povolžské německé SSR byl ale Reuter jen do roku 1919, kdy byl s poklesem moci Lenina vyhozen, načež se po návratu do meziválečného Výmarského Německa stal vládním sociálním demokratem a v letech 1947 – 1956 dokonce zastával funkci západoberlínského (!) starosty.

Naopak syn prvního „buržoazního prezidenta“ prvorepublikového výmarského Německa z let 1919 – 1925 Friedricha Eberta, Friedrich Ebert mladší, který byl nazýván „německým Janem Masarykem“, se jako sociální demokrat (jímž byl i jeho otec) nechal sloučit s komunisty ve východoněmecké státostraně SED, načež byl 1948 – 1967 starostou Východního Berlína (!), v letech 1971 – 1979 místopředsedou parlamentu NDR a v roce 1973 se dokonce stal předsedou vlády NDR…

Další skupinou, která preferovala východoněmecký stát, jež se daleko dřív než SRN nominálně vymezila proti nacismu (personálně ale nikoli: třeba ředitelem Vojenského historického ústavu NDR byl Hitlerův maršál a kapitulant od Stalingradu Friedrich Paulus) byli židovští umělci jako slavní spisovatelé Arnold Zweig, Jurek Becker nebo finálový kandidát na Oscara, herec Erwin Geschonneck (poslední dva byli autor a druhá hlavní hvězda asi neznámějšího filmu NDR Jakub Lhář – v němž hlavní roli v roce 1973 sehrál náš Vlastimil Brodský).

NDR bylo cílovou destinací i pro umělce, kteří pěstovali žánry, co na západě už moc nekvetly, ale na východě byly preferované: naprostou hvězdou dechovky v NDR (tamním Josefem Zímou) se stal brněnský rodák ze sudetoněmecké rodiny, operetní zpěvák a herec Lutz Jahoda, který se po válce moc neuchytil v Bavorsku ani ve Vídni. A stejně tak se po štacích v jižní Americe, SSSR a Itálii usadil v NDR americký zpěvák Dean Reed, který pro východní blok představoval symbol: nejslavnějšího populárního umělce, který „utekl“ ze západu na východ.

Východní Německo mělo svou přitažlivost. Byla daná i tím, že NDR, z níž obyvatelé masově utíkali přes 14 let lehce dosažitelný Západní Berlín, se okamžitě po Stalinově smrti a východoněmeckém sociálním povstání v červnu 1953 vydala na cestu odklonění peněz, dříve dávaných na stalinské zbrojení, raději na lepší sociální stav státu (například východoněmecké matky měly oproti zbytku bloku například jednou měsíčně právo na den volna na rodinné záležitosti), a také do sportu a umění.

Tradičně nejindustriálnější země východní Evropy NDR a ČSSR se staly výkladními skříněmi sociálních výdobytků východního bloku. K tomu, aby byla pozvednuta i východoněmecká spotřební zábava, přispěla zajímavá věc: když se NDR v roce 1973 vymanila ze stavu, jaký panuje pro čínské státy (OSN uznává buď Tchaj-wan, do roku 1971, nebo Čínskou lidovou republiku, po roce 1971) a stala se členem OSN, státem stejně mezinárodně uznaným jako SRN, jako taková podepsala Helsinské dohody, a tak musela omezit i rušení západoněmeckého vysílání, které se pro územní překryvy ale stejně mnohde nedařilo. Východoněmecká televize se tak rázem dostala do konkurenčního křížku se západoněmeckým vysíláním, načež do NDR přijel kulturní zmocněnec sovětského ministra zahraničí Bogomolov, aby tamním ředitelům zvedl mandle: Buďto budete vyrábět stejně dobré pořady jako západ, nebo se na vaši televizi (a tudíž ani na naši propagandu) nebude v NDR dívat už vůbec nikdo!

Tak vznikly velké mezinárodní revuální show jako Ein Kessel Buntes, ale i koprodukční výzvy pro autory ze všech východoevropských zemí. Do NDR zkrátka celý východní blok jezdil nakupovat nejen to, co u něj doma na spotřebním trhu nebylo, ale i prodávat a kupovat zábavu a umění. Pro úplnost bych ale měl dopovědět smutné osudy tří zmíněných umělců-enthusiastů, kteří přišli do NDR, aby se stali německými proletářskými umělci: Bertolt Brecht se celé stalinské období svého východoněmeckého života bál stalinských čistek a za tím účelem si na svou ochranu pořídil paralelní pas neutrálního Rakouska (nicméně zemřel v NDR v roce 1956 – přesně pět let před okamžikem, kdy stála celá Berlínská zeď!), drzý písničkář Wolf Biermann (tamní Karel Kryl) byl roku 1976 východoněmeckou vládou vypovězen do rodného západoněmeckého Hamburku, a americký levičák Dean Reed, který se Východoněmcem stal roku 1973, se v roce 1986 za nevyjasněných okolností utopil v jezeře na předměstí východního Berlína.

Západní Berlín byl Východem obecně vnímán jako nepříjemný vřed, neuznával jeho úřední spojení se SRN, ale pokládal ho za samostatný stát. Západní Berlín jím částečně byl: nebyl pokládán za spolkovou zemi a Západoberlíňané měli jiné občanky a pas. Přesto existovala personální unie a Willy Brandt (pozdější kancléř SRN) byl mezi lety 1957 – 1958 dokonce paralelně západoberlínským starostou a předsedou parlamentu SRN.

V Západním Berlíně se ovšem koncentrovali levičáci z celé SRN, protože občanům demilitarizovaného města byla zakázáno absolvovat vojenskou službu. Už zmíněný spisovatel Jindřich Mann, který do Západního Berlína jako dvacetiletý emigroval v roce 1968 (těsně po bouřích západoberlínských studentů, během nichž byl zastřelen student a v reakci na to z podhoubí tamní levice vznikla slavná teroristická skupina Frakce Rudé armády), mi vyprávěl, že si nedokážu představit míru levičáctví na půdě tamní univerzity.

Levicová tradice, která jinde po odeznění 60. let upadla, se v Západním (a později sjednoceném Berlíně) udržuje dodnes: nejlevicovější ekonomické projekty nejen v Západním Německu, ale na celém západě (jako například řetězce bank a firem fungujících na bázi sociální trojčlennosti: tedy s kolektivním rozhodováním a platy odvislými nikoli od pozice ve firmě, ale od zdravotního stavu a počtu dětí) byly začasté nejdřív zakládány v Západní Berlíně. V roce 1978 zde byl například založen družstevní deník TAZ, který nemá majitele, protože jeho majiteli je 22 tisíc družstevníků, kteří jsou zároveň jeho předplatiteli, což je model, který je vzorem všech světových družstevních periodik a Berlín je dodnes (skoro už 50 let) plný reklam vypjatě levicového družstevního TAZu.

Možná i proto východoberlínský byt v blízkosti západních sektorů nesměl dostat občan NDR, který nebyl spolehlivým členem SED, a také bylo v těchto oblastech trestáno focení. Přesto kusé odhady říkají, že od vzniku NDR do stavby Berlínské zdi utekly přes otevřenou hranici uprostřed Berlína na západ tři miliony lidí (což je magické číslo: z ČSR byly v letech 1945 – 1948 také vyhnány tři miliony Němců). Přesto to ale vypadá, že ke stavbě Berlínské zdi nebylo přikročeno jen kvůli emigraci, hlavním důvodem byla spíš jaderná krize začátku 60. let, kdy USA umístily své rakety do Turecka na dostřel do SSSR, Sovětský svaz na oplátku ohradil Západní Berlín a rozmístil své rakety na Kubě na dostřel do USA, načež americký prezident Kennedy přiletěl do Západního Berlína, tak, aby to bylo slyšet až do NDR, říct, že je občanem celého Berlína - I am a Berliner (kam by vůbec nemusel letět, kdyby nedával rakety do Turecka)…

I režim v NDR byl, jak řečeno, v porovnání s ostatními zeměmi RVHP nejsociálnější, zároveň byl ale po celou svou existenci nereformovaný, což – a to musíme říct – byl sovětský záměr pro zemi, která po celou svou existenci bojovala se svým západním dvojčetem boj na život a na smrt, kdo koho sežere. (Existují východoněmecké plakáty, které zobrazují stát v hranicích dnešní SRN: jde ale o výhledové sjednocené komunistické Německo. To ale nakonec realizoval jen Alexandr Kerner, hlavní hrdina legendárního filmu Good-bye, Lenin! z roku 2003.)

Důkaz „skalnosti“ východoněmeckého režimu? Prvním, kdo v roce 1968 nahlas vyslovil plán na okupaci sousedního liberalizujícího se Československa, nebyl nikdo jiný, než východoněmecký vůdce Walter Ulbricht (a byly to také sovětské jednotky ze základen v NDR, které v srpnu 1968 okupovaly ČSSR – a mimochodem nejen hlava SSSR Brežněv, ministr obrany Hrečko a velitel okupačního zásahu Pavlovskyj tehdy byli Ukrajinci, ale velitelem sovětského okupačního letectva na území NDR a posléze i ČSSR byl také Ukrajinec: dokonce otec dnešního kyjevského starosty, plukovník Volodymyr Kličko...).

Zato posádky Národní lidové armády NDR, které před 57 lety dorazily okupovat ČSSR, musely být staženy na přání sovětského vedení, protože Sověti nechtěli vidět srážky přemotivovaných východoněmeckých vojáků (z nichž někteří by navíc mohli být viděni jako děti vyhnaných sudetských Němců, dorazivších opět na otcovské území) s Čechy, kteří v nich budou vidět včerejší nacisty. Dnes je naopak srpnový vpád NDR do ČSSR tabu proto, že společenská objednávka dneška je, aby se vzpomínalo na vpád výhradně sovětský, respektive „ruský“ (což je pro tu dobu termín naprosto ahistorický). Z toho důvodu za 35 let polistopadové svobody nevznikla jediná historická studie o okupačních pohybech východoněmeckých okupačních jednotek na našem území a oficiální verze říká, že u nás žádné nebyly – ačkoli našinci je na vlastní oči viděli a spisovatelé Jiří Stránský (autor Zdivočelé země – celoživotní antikomunista, který neměl důvod nijak srpnovou okupaci zkreslovat!) a Soňa Tomašových ve svých dílech setkání s nimi dokonce popsali!

„Je 16 let po válce a naše město je stále frontové,“ řekl jeden Berlíňan roku 1961 v jistém známém českém televizním seriálu (a poté, co exkancléř Olfa Scholz prohlásil, že hodlá v Německu vybudovat nejsilnější evropskou armádu mám pocit, že stále je). Ano, kromě dvou civilních starostů (východního a západního) měl Berlín až do roku 1990 čtyři okupačně-sektorové vojenské hlavy: na západě americkou, britskou a francouzskou (a vždy šlo o Američana, Brita a Francouze, nikdy o Němce!), na východě do roku 1962 sovětskou (například v letech 1953-56 jí byl rudoarmějský osvoboditel Německa ukrajinské národnosti Petro Dibrova), poté už to byli Němci (srovnej západní variantu, kdy to naopak nikdy nebyli Němci) – ale vždy to byli vojáci.

Dnes, kdy jsou zbytky Berlínské zdi pomalované obrázky Honeckera líbajícího se s Brežněvem na znamení, že zlá doba rozdělených měst je dávno pryč (z Berlína to tak asi musí vypadat už proto, že v 90. letech, kdy se celá zbývající „osvobozená“ východní Evropa začala dělit a bojovat, Berlín a Německo se pokojně sjednotily…), vzpomínám na jiná, dnešní zdmi a celními budkami rozdělená hlavní města jako je řecko-turecká kyperská Nikósie – anebo izraelsko-palestinský Jeruzalém či bosenské Sarajevo, kde jsou dokonce (tak jako v Irsku nebo v Paňdžábu) dráty mezi lidmi stejné krve i jazyka, které ovšem dělí odlišné náboženství. O jedné zbrusu nové devítimetrové zdi na americko-mexické hranici nemluvě.

A jak to tak po víkendovém aljašském jednání mezi USA a Ruskem na nejvyšší úrovni vypadá, vzniknou asi i nové zdi mezi lidmi stejné krve a skoro stejného jazyka. Zdi symbolizující novou studenou válku východu a západu. Sám za sebe můžu říct, že za to budu sice smutně, ale přesto rád. Pokud si totiž můžu vybrat jen mezi válkou horkou a studenou, rozhodně lepší je varianta studená, která si od kanonenfutru krvavé oběti nežádá.

Zdroje: Seznam.cz, Aktuálně.cz, iDNES.cz, Mlp.cz, e15.cz, Portal.rozhlas.cz, Jaroslav Dietl: Doktor Marcus a jeho rod, Bernd Lichtenberg: Good bye, Lenin!, Paulina Bren: Zelinář a jeho televize, Jiří Stránský: Zdivočelá země, Eduard Bass: Cirkus Humberto, rozmluvy s Jurijem Łušćanským, Jindřichem Mannem, Ulrichem Roeschem a Soňou Tomašových

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP,