Moc nic nechce – my chceme omluvu. Svět Tomáše Koloce
komentář
14.08.2025
Foto: Wikimedia Commons Autor: John Warwick Brooke – This photograph Q 3990 comes from the collections of the Imperial War Museums(collection no. 1900-13), Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=116369
Popisek: Vojenský zákop
Před měsícem rozvířila v zásadě poklidné vody Krajských listů polemika, kterou vyvolal článek Štěpána Chába Hospodská rvačka o duši národa.
Stál jsem přímo u zrodu Štěpánova článku, protože jsem to byl já, kdo mu poslal informaci, že zatímco od 17. do 23. srpna proběhne (symbolicky v Havlíčkově Brodě – asi že si naši státem hýčkaní mainstreamoví režimisti chtěli zavzpomínat na státem vždy perzekuovaného nezávislého novináře Havlíčka?) všemi možnými státními a mainstreamovými podporami vyfutrovaná a sponzorovaná Letní žurnalistická škola – tak naopak Havlíčkobroďák Jan Schneider (kdysi zakládající člen Charty 77 a porevoluční ředitel Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost, dnes člen Asociace nezávislých médií) pořádá ve stejném termínu (18. – 20. srpna) ve stejném městě pod názvem Slovo do pranice! pro změnu školu pro žurnalisty nezávislé – sice bez podpory vlády a oligarchů, ale zato s morální podporou a zdravicí profesora ekonomie na univerzitách Harvard a Columbia a poradce pro rozvojové cíle už druhého generálního tajemníka OSN Jeffreyho Sachse.
Štěpán (jehož rozhledu po věcech vezdejších jsme oba bezvýhradně důvěřovali, vždyť ANM, jejímž je Jan Schneider zakladatelem, mu v roce 2022 udělila i své ocenění pro nejlepší novináře ČR a SR – Krameriovu cenu) z mé informace bryskně vytvořil článek – kterým ovšem velice překvapil nejen organizátora havlbrodské nezávislé akce Jana Schneidera, ale i mě.
Abych byl aktuální ke včerejšímu 64. výročí stavby Berlínské zdi, Štěpán udělal z množiny mainstreamových majitelů pravdy, kteří dnes mají v ruce všechny mocenské i ekonomické karty, a množiny nás nezávislých, kteří máme v ruce jen svou holou pravdu, dvě srovnatelné entity, takové jakési NDR a SRN. Ještě než oficiózní i nezávislá akce v Brodě začaly, předjal také, že v obou případech „se bude jednat o selanku lidí, kteří spolu souhlasí“ a „jen dlouhou řadu monologů bez oponentní odezvy“, kdy „na sebe dvě hermeticky utěsněné bubliny řvou přes Foltýnem vykopané příkopy“. Svou recenzi představení, které se ještě neuskutečnilo, pak zakončil: „Upřímně, nebaví mě to. Hra na pána, hra na kmána. Hra, která ve výsledku nemá vítěze, protože výsledkem je nevraživost ve společnosti, prohlubující se nedůvěra a nechuť k veřejnému dění.“
Přiznám se, že mě to rozzlobilo a možná i víc, než Jana Schneidera, ač ten se v mailové korespondenci mezi ním, mou maličkostí a Štěpánem, vyjadřoval nejexpresivněji. Na Štěpánovu tezi, že se obě strany nesnaží o dialog, odpověděl Jan Schneider výčtem, kolik nezávislá strana už oslovila lidí z mainstreamového břehu, aniž se jim dostalo byť i jen rovné odpovědi. Štěpán reagoval novou aktivitou, s níž před devíti dny vyzval redakce mainstreamového Respektu, Deníku N, Aktuálně.cz a Forum 24, aby odpověděly na jeho nabídku, že pro ně bude bez nároku na honorář psát texty, „které budou přinášet pohled ´z druhého břehu´“.
Autor textu anekdoty: Tomáš Koloc, autor kresby: Jaroslav Svoboda
Při té příležitosti jsem já v dalším textu učinil proroctví, jak to skončí:
„Chtít dnes veřejný dialog mezi vládnoucími a zakázanými je od Štěpána stejná blbost, jako když v 70. let Alexander Dubček či Václav Havel psali Husákovi na ÚV KSČ nebo na Pražský hrad a měli obdobné ambice. Samozřejmě jim nikdo neodepsal, a jestli něčeho dosáhli, tedy snad jen posílení roty fízlů, kteří je měli hlídat a odposlouchávat. Je možné, že Štěpán Cháb do 20 let dosáhne téhož, co oni (tedy že pak bude předsedat parlamentu nebo sedět na Hradě), ale teď (dnes, zítra, pozítří) s ním vládnoucí moc žádný dialog vést nebude.“
Přesně po týdnu, kdy se Štěpánovi na jeho výzvu z mainstreamu neozvala ani myš, napsal kolega Štěpán další text, že nechce akceptovat, že žije v nové normalizaci a že svou výzvu do mainstreamových redakcí znovu přepošle. Mezi námi, dost zoufalé – jako celá Štěpánova teze, která navzdory skutečnosti z bitých nezávislých publicistů (o nichž už dnes skoro každé malé dítě v ČR ví, že jsou nejen vyhazováni z míst, ale na jejich hlavy padly už i první podmínečné tresty za něco, za co se ve skutečné demokracii trestat nesmí – za veřejně projevený názor) dělá rovnocenné partnery těch, kdo je bijí. Tedy dnešních držitelů moci.
Jak to tak vypadá, moc, potažmo mainstream, od Štěpána nechtěla nic a nic od něj nečeká. Zato (alespoň mám-li mluvit za sebe) my z nezávislé scény tedy něco čekáme. Od Štěpána, člověka, kterému - jak chápeme - díky tomu, že se po celý zatím dost krátký (43 let), ale jinak perný život musel ve vyloučené periferii Šluknovského výběžku starat o početnou rodinu, chybí naše letité zkušenosti s českým mainstreamem.
Jaké? Pokusím se alespoň ve stručnosti a výběrově popsat ty své:
První konflikt s arogancí moci, která jednostranně odmítá vést dialog, jsem prožil už na začátku nového milénia. Od roku 1999 jsme s kamarády na fakultě vydávali magazín určený domácím i zahraničním čtenářům. Jmenoval se České listy a šlo o konzervativně levicový čtvrtletník, který měl rubriky jako Československý umělec minulosti, Čs. umělec přítomnosti, Z dějin slovanských (a později germánských i románských národů) atd. Noviny byly řádně evidované u ministerstva kultury a přispívaly do nich i mnohé uznávané osobnosti jako poslední osobní tajemník Jana Masaryka Antonín Sum, mezinárodně slavný kulturní teoretik A. J. Liehm atd.
Když ale dějiny dospěly k přelomové události 11. září 2001, došlo na katedře, kde jsme studovali, k malému puči, kdy pod záminkou „nedostatečné piety k obětem 11. září“ (ve skutečnosti nešlo o malou pietu vůči obětem, ale o kritičnost vůči dle nás vylhané oficiální verzi o útoku) byly z funkcí vyhnáni její vedoucí, profesoři a docenti a místo nich nastoupili na jejich místa se třesoucí za zelena utržení magistři, jejichž kvalifikace nebyla založena na erudici, počtu ovládaných jazyků a citací v odborném tisku, ale na tom samém, na čem na našich univerzitách spočívala kvalifikace už v 50. letech 20. století – na fanatické loajálnosti k fundamentalistickým politickým názorům, které na začátku 3. tisíciletí vedly nejen k okupaci Iráku vojsky NATO na základě později prokázaných lží amerického ministra zahraničí Colina Powella, ale také k oněm čistkám vůči všem nezávislým kruhům na naší univerzitě.
Vítězná skupina mladých vyučujících, jen o pár let starší, než my (už tehdy jsme pro ně zavedli pojmenování eurosvazáci) si nás z Českých listů povolala na kobereček a začala nás vyslýchat: „Proč se zaměřujete jen na české a slovenské umělce?“ „Proč dějiny slovanských a románských národů?“ „Jste snad nacionalisti?“ „S kým jste ve styku?" („S kým jako?“ odpovídali jsme udiveně. Kromě naší redakce jsme byli ve styku jen s hudebníky, s nimiž jsme ve stejně obsazené skupině provozovali studentský literární kabaret. Těžko jsme taky mohli být nacionalisti, už proto, že většina z nás měla kromě vztahu k češství rodiče buď slovenských, sudetoněmeckých nebo židovských kořenů, kterých jsme si vážili a ztotožňovali jsme se s nimi stejně jako s těmi českými…)
Už tehdy, před skoro čtvrt stoletím, mě zamrazilo ze štvavé terminologie, tolik připomínající slovník totalit 20. století - jakou používají i dnešní nástupci našich tehdejších vyšetřovatelů (nadávání do "dezolátů", „flastenců“, "proruSSáckých" sviní atd.). Tedy dnešní oficiální inkvizitoři typu vládního strategického komunikátora anebo pánů elfů, kteří postupují podle pravidla, jež tvůrci historického filmu Toman (2018) zpětně vložili do úst zakladateli StB Jindřichu Pokornému (a které měl skutečně pronést už v roce 1946):
„Protivníkem jsou naši političtí odpůrci, jejichž aktivita je hodnocena nikoli jako projev politické opozice, nýbrž jako nebezpečí srovnatelné s útokem ozbrojených sil jiného státu.“
Však to je oukej, řeknou si mnozí. Problém tohoto oukej je ale v tom, že právě s tímto schválením voliči končí demokracie – zřízení, které má demokraticky tolerovat VŠECHNY názory a VŠEM názorům dokonce dává možnost ucházet se o zastoupení a prosazování v orgánech státní správy. Pokud některým názorům toto právo odebírá, znamená to, že se jich panicky bojí. Tak panicky, že tomu strachu obětuje i demokracii.
Když už o tom mluvíme, aby bylo taky jasno: demokracie NIKDY uprostřed mandátu nevyhání demokraticky zvolené prezidenty do exilu (jako se to stalo roku 2014 na Ukrajině), ani kontumačně neanuluje jejich vítězství ve volbách (jako se to stalo v roce 2024 v Rumunsku), jen proto, že jejich názory se nelíbí stávajícím vládám. Zřízení, které tohle dělá, se nenazývá demokracie, nýbrž diktatura.
Suma sumárum, když se mi to, co jsem zažil už v na přelomu let 2001 – 2, znovu stalo v letech 2013 – 14 (že jsem poté, co jsem se přiznal, že budu demokraticky volit Miloše Zemana, po letech vyletěl z řad spoluprácovníků „trendy“ mainstreamového měsíčníku ČCH a následně i z redakčního kruhu kdysi nezávislých, ale v té době už také mainstreamově závislých Britských listů), nebyl jsem tím už vůbec překvapen.
Ani když mi před pár měsíci kádrovačka jistého mainstreamového rádia projela profil na sociální síti a těsně před podpisem smlouvy zmařila moje přijetí do redakce s prostým argumentem „podezřele proruský“ (přitom moje "proruskost" spočívá v tom, že se zasazuji o to, aby lidi, kteří z Ruska utekli před Putinem u nás nebyli nazýváni sprostými slovy, aby mohli zpívat v našich divadlech a sportovat na našich stadionech, aby náš pan prezident nevyzýval k jejich internování, jak to učinil předloni na vlánách ukrajinského vysílání RFE, aby nebyly bourány sochy našich osvoboditelů z roku 1945, aby ruská kultura nebyla označována za podřadnou, protože za tu ji naposled označil Hitler...) a provozovatel jistého kulturního webu, který měl se mnou velké plány, v téže době zjistil z mého profilu totéž, ovšem zareagoval ještě češtěji („Já s vašimi názory souhlasím, ale přijmout vás nemůžu, oni Pražáci by mě za spolupráci s vámi připravili o kšefty.“). Což pokračuje do dnešních dnů právě probíhající šarádou na téma „bude Koloc, když je dezolát, smět promluvit v mainstreamu – na oslavě narozenin svého kamaráda, které bude přenášet ČRo?“
Po tom předlouhém čtvrtstoletí postupného vystrkávání člověka pro jeho jinakost do „židovské tramvaje“ (Polsko 1939), „černošského oddělení v MHD“ (USA 1968) a „černošských ulic“ (JAR 1994), nakonec ty (zrovna ty!), Štěpáne, napíšeš, že my, tam vystrkaní, dostatečně neusilujeme o dialog s mainstreamem a řveme na něj přes Foltýnem vykopané příkopy. Víš, jak dobře já (natož Jan Schneider, který ho znal už za minulého režimu) ten příkop znám a kolikrát jsem ho za účelem dialogu přelézal už v době, kdy Otakar Foltýn ještě vůbec nevěděl, že bude vojákem?
Ano, u několika přátel z mainstreamu se mi to podařilo – a nárazově daří stále. Namátkou mě napadá básník Viki Shock, který dle nejlepších tradic svého poetického stavu – ač se nejspíš pořád schází s přáteli v jisté echt provdoláskové společnosti v jisté echt pražské kavárně – zároveň čas od času publikuje v našich KL a když jsem se ho nedávno zeptal, zda se to nebojí svým pravdoláskovým kamarádům říct, napsal mi, že kdo z nich by se ohledně toho opovážil něco ceknout, dozví se o sobě nepěkné věci.
Anebo mi před 14 dny volala a za jeden drzý článek v KL mi děkovala snad nejznámější z mladých hvězd politického žánru (!) Českého rozhlasu 90. let – ale tady už jsme přejeli červenou čáru: její jméno vám už nesmím říct. Ona totiž stále ještě pracuje v ČRo a chce tam i zůstat... Anebo můj zlatý kamarád R. H., který ačkoli je dodnes lokálním činovníkem ODS, i přes rozdílné politické názory se jako lev-producent bije za všechny moje vznikající audiovizuální projekty. Téměř celoživotního příznivce svého psaní Milana Uhdeho ani nepočítám – protože jemu jeho dlouhá (napřesrok 90!) a členitá životní perspektiva dává právo i k tomu, aby považoval za přítele zároveň mou maličkost - i premiéra Fialu…
Jenomže, Štěpáne, to jsou jednotliví lidé – a právě proto jednají jako lidé. Lidi jsou lidi – ale to byli už za minulého režimu. I nekorunovaný král československého exilu Pavel Tigrid se na počátku 60. let v Paříži ilegálně sešel s nekorunovaným králem oficiální komunistické kulturologie A. J. Liehmem a přátelsky spolu pokecali, na což pak navázali oficiální čeští spisovatelé, kteří se pak i za normalizace sešli s těmi exilovými v bavorském Frankenu, slovinské Vilenici…
Někteří lidi byli, jsou a budou lidi, ale organizace je organizace a režim je režim. A tento režim JE nová normalizace, ne že ne. Zákopy v ní jsou pořád zákopy. A ten, ve kterém jsem já, Jan Schneider, ba i ty (i když o tom ještě nevíš), to je zákop-ghetto, ze kterého se do toho protějšího zákopu, který o tom našem ve všem rozhoduje s palcem dolů, velmi těžko napřahuje ruka k přátelskému stisknutí a navazuje dialog s tamními hlídači názorové (přeneseně řečeno „rasové“) čistoty. A, marno platno, hlavními majiteli pravdy jsou dnes právě ti, které jsi oslovil: Respekt, Deník N, Aktuálně.cz a Forum 24.
Dvakrát´s to zkusil, potřetí od nich už odpověď nečekej – oni o tvou smířlivou aktivitu nestojí. Kdo o ni stojí, jsme my v tom druhém, jimi od nich štachldrátem obehnaném příkopě. S rukou napřaženou k tobě čekáme omluvu za tvoje naivní představy, v zajetí nichž jsi nás nařknul, že si s těmi na druhé straně nedokážeme podat ruku. Není tomu tak. S těmi z nich, kdo nás do nich nebijí, si ruce podáváme – u těch druhých už to ale nezkoušíme. Každý máme totiž rukou jen jediný pár – a bylo by zbytečné o ně přijít jen proto, abychom se zalíbili naivnímu Štěpánu Chábovi.
Zdroje: Seznam.cz, Krajské listy
Vložil: Tomáš Koloc