Jak jsem (ne)zrestituoval chuchelské závodiště. Svět Tomáše Koloce
komentář
12.08.2025
Foto: Se svolením Chuchle Arena Praha
Popisek: Chuchelské závodiště
PAMĚTI DEZOLÁTA XIII. Přinášíme nový seriál, tentokrát z autorových archivů, které odtajňují vše.
Dívám se na film Tiché noci, ve kterém se objevily záběry chuchelského dostihového závodiště, kam se už od dob Rakouska-Uherska chodili na koníčky dívat Pražáci. Za závodištěm směrem do Prahy se obec skládá z ploché nížinné ulice Dostihová, která míří od hlavní silnice, zvané Strakonická, směrem k čtyřproudé železniční trati, za níž ulice mění název na Starochuchelskou a míří ostře do vršku směr Barrandov.
Nejkrásnější dům, čelem přiléhající už k Dostihové ulici, ale částí své zahrady ještě ke stájím na kraji závodiště má žlutou omítku, červenou střechou a strávil jsem v něm nejhezčí léta svého dětství. Patřil mojí babičce, jejíž dědeček, sedlák a starosta Velké Chuchle Jaroslav Příhoda roku 1906 pronajal svoje pole při hlavní silnici pro účel vzniku závodiště. Možná i díky části pronájmu z něj, která šla na prababiččino věno, si jeho zeť, praděda Josef Hrabák, prokurista místní firmy, přesně před 100 lety mohl postavit zmíněný dům, do kterého si přivedl starostovu dceru už s jejich starší dcerkou Ludmilou a kde se mu narodila mladší dcera Jaroslava, moje babička – která dostala jméno po dědečkovi-majiteli závodištní plochy. Babička pak v domě zůstala, a s mým dědou Josefem, tentokrát Chalupeckým, energetikem, tam měli moji mámu a strejdu Petra, po kterém jsem podle všeho zdědil nejen svůj styl humoru.
Strejda se narodil v porodnici v Praze-Podolí v době, kdy tam během státní návštěvy nouzově porodila syna i jemenská princezna, a co si pamatuju ze svých dětských návštěv v domě, měl skoro vždycky dobrou náladu, a když ji výjimečně neměl, řešil to replikou Polibte mi – já jsem jemenskej princ! Po něm jsem zdědil i to pozdější hrabalovské množství zaměstnání, která jsme vykonávali, než jsme definitivně našli, kam patříme. Strejda dělal mimo jiné posunovače na nádraží, prodavače v prodejně kol i kustoda v botanické zahradě a z každého z těch míst si nosil spoustu veselých příhod a hlášek. Velká Chuchle měla velkou (a dokud se tam na koníčky jezdilo hlavně vlakem i významnou) železniční stanici – na rozdíl od Malé Chuchle, která byla z pozice Velkochucheláků vždy jen osadou za polem s prodejnou včelařských potřeb a nic víc.
Když jsem se jednou strejdy zeptal, proč Malochucheláci také nemají stanici, když železnice protíná i Malou Chuchli, strejda mi odpověděl: „Měli ji – ale protože tam nikdo nebydlí, po dvaceti letech, co tam nikdo nenastupoval ani nevystupoval, císař ji zrušil.“ Naproti tomu na velkochuchelském velkonádraží působila rodina našich vzdálených příbuzných, kteří se vyznačovali tím, že mluvili strašně nahlas. Když se strejda stal posunovačem, vyprávěl, že konečně pochopil, čím to je: Zkuste říct: „Máňo, co bude dneska k večeři?“ tak, aby to bylo slyšet i přes projíždějící mezinárodní rychlík…
Jako prodavač kol nám zase vykládal dokonalou metodu svého šéfa, jak vybrat za nedostatková kola úplatky od všech, ale neprodat nikomu ani galusku.
Těžko můžu určit rok, kdy strejda dělal v tom či onom podniku – kromě botanické zahrady, kde to vím přesně: 1986. Tehdy totiž vybuchl Černobyl a strejda to s mystickým pohledem doma glosoval slovy: „Matko, přijdu do práce a koukám – salát svítí…“ Strejdův humor se velice podobal tomu, který v té době v Semaforu provozovali nebožtíci Šimek s Krampolem, na něž strejda chodil s taškou se zapnutým magnetofonem a nám pak pouštěl scénky, které by se v původní divadelní variantě na obrazovky nikdy nedostaly:
Dům, kde jsme to všechno zažívali, zažil sám všechno to nejhorší: podle statiků byl postaven na vrcholku podzemní skály, takže se rozjíždí do stran, a do toho (protože byl nejhezčí ve vsi) v květnu 1945, kdy byly nejhorší boje sváděny právě na pravém břehu Vltavy jižně od Prahy, v něm rozbily svůj štáb nejprve německá a posléze sovětská armáda. Dům to kupodivu všechno vydržel, přestože do něj při ústupu ze msty střelil německý tank (moji předci tou dobou byli schovaní někde v zemljance ve Slivenci). K dovršení všeho pak byl dům dvakrát zaplavený: v letech 2002 i 2013. Pro mě ale nejhorší „záplavy“ nastaly už na konci 80. let, kdy jsem do něj musel přestat jezdit.
Asi i proto je pro mě v mých snech ten dům ztělesněním ráje, z něhož byli Adam a Eva vyhnáni – nedávno jsem v něm dokonce potkal i Pannu Marii. Nejspíš i proto, že babička uchovávala v parádním pokoji nad verandou její sošku z Fatimy (hned vedle velké keramické pečeti Karlovy univerzity, jejíž diplom jako jediná z rodiny získala). Tehdy byl dům plný zvířat: slepice, králíci, ve vytápěných sklepních akváriích choval strejda hady, želvy a hlodavce a na zahradě na kruzích sedávali jeho dravci, které s kamarádem Viktorem Čahojem cvičili pro „hraní“ v pohádkách a seriálech jako byla Arabela a Rumburak. U plotu směrem k závodišti babička pěstovala černý i červený rybíz, angrešt a lesní jahody, a taky višně, na které se snažili dosáhnout za plotem ustájení koníci. Vrcholem všeho ale bylo to, že dům stál pod Barrandovem, kde se nejen v době stavění domu ještě našlo tolik otisků prvohor, že i na kamenech v podezdívce domu si tu a tam na katafalku hověl 500 milionů let mrtvý důstojný trilobit.
Když k tomu ještě připočítám hrdost na to, že na „našem“ hřbitůvku, společném se sousedním, nad námi ležícím Barrandovem, se točily všechny hřbitovní scény českých filmů a že barrandovští filmaři se po šichtě v chuchelské restauraci Start s chuchelskými holkami buď rovnou namluvili a ženili (do široké rodiny Chucheláků a Chucheland se přiženili i režisér Jaromil Jireš a Václav Vorlíček, s nimiž jsem tím pádem taky příbuzný) anebo z nich aspoň udělali herečky (jako z učnice místního „rajťáckého“ učiliště Míši Kuklové), uznáte, že pro kluka z paneláku byly ty „venkovské“ víkendy a prázdniny u babičky něco jako zázraky. A to vůbec nemluvím o pocitu sídlištního kluka, kterého za jednu procházku s babičkou Velkou Chuchlí pohladilo a bonbóny podarovalo deset příbuzných, které jsem vůbec neznal, nebo o tom, jak skvěle babička vařila (a pekla – i domácí chleba!).
Když mě to v kouzelném domě a na zahradě už omrzelo, cournul jsem se podchodem pod Strakonickou silnicí (kde to nad člověkem vždycky hučelo jako příboj moře) na místní břeh Vltavy, které Chucheláci říkají Berounka, protože ačkoli se obě řeky stékají už proti proudu, „náš“ břeh Vltavy je i dva kilometry za soutokem, ve Velké Chuchli, pořád ještě typická Berounka: voda je tu světlejší, čistší a studenější, zatímco na druhém břehu, v Modřanech, pluje typicky špinavá a teplá Vltava. Já jsem ale k řece nechodil pozorovat vodu, nýbrž abych si užil čokoládové vůně, která se hlavně v létě tak krásně linula z protější továrny Orion – jako bych už tehdy věděl, že za pár let odtud už nebude vonět nic, a tam, kde se kdysi vyráběla čokoláda, budou kanceláře redaktorů nakladatelství Mladá fronta, mezi nimiž (pod vedením ředitele Kolečka, z jehož syna ještě o pár let později vyroste bulvárem milovaný scenárista-bonviván) budu nějakou dobu sedávat i já.
Byly doby, kdy se z domu „courli“ i moji příbuzní. Mohl za to vždycky děda Josef, se kterým se rodina stěhovala za prací. A tak jako její dům, se i moje rodina po přeslici vždycky ocitla ve středu dějin. Jihozápadočeské dlouhé Í na konci slov jako PražácÍ, králícÍ si naši přinesli z doby, kdy na začátku 50. let děda pracoval v plzeňském ČEZu. Ten byl po měnové reformě 1953 jedním z podniků, co se třásly plzeňskou revoluční stávkou. Když pak dědu, odborníka na energetiku, po letech zas někam poslali i s rodinou, bylo to v letech 1967 – 71 – do ústředí OSN v Ženevě, jehož československá mise byla slavným zřídlem „dubčekovských deformací socialismu“, takže normalizovaní soudruzi PražácÍ si nestačili lámat hlavu, jak misi nejradši úplně zrušit. A tak děda Josef, u vědomí, že švýcarské zákony zakazují vyvážení, ale i opětovný prodej cenných kovů, zakoupil za veškeré peníze mise zlato – čímž biľakovským soudruhům nezbylo, než misi prodloužit...
Soudruzi se mu to nezůstali dlužni, a tak když nás v mých třech letech opustil, zůstaly mi po něm jen díry od neuhlídaných vajglů v kanapích, peřinách a polštářích a vzpomínka na rýhovanou čokoládičku Kofila, kterou mi kupoval v restauraci Start a která byla tak podobná dlaždicím na velkochuchelském nádraží. A hlavně plný barák švýcarských a francouzských obrázkových časopisů, pohádkových knih – ale taky dávno nefungující myčka a kuchyňský robot, na které v socialistickém Československu chyběly náhradní díly, a tak jsme si s nimi se ségrou hrávali na „umělou inteligenci“.
Když už jsme u těch chuchelských „předpovědí budoucnosti“:
1. První český letec Jan Kašpar vyletěl v roce 1911 z pardubického závodiště, aby přistál na tom chuchelském. Já se o 66 let později nedaleko toho prvního narodil a po pár týdnech jsem se (já ovšem dycinky vlakem!) přemístil k tomu druhému.
2. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme po dostizích chodili na tehdy ještě původní secesní závodiště sbírat žampióny, kterým se nejlíp daří v koňských kobližkách, a jak na vysoké železniční zdi nad závodištěm projížděly vlaky, a já během návštěvy závodiště vždycky šplhal na vrchol dětské skluzavky, pozoruje, zda nejede rychlík „Praha-Chuchle-Paříž“, jedoucí do francouzsky mluvícího ráje, ze kterého kdysi mí předci přivezli tolik krásných věcí. To kvůli barvám svobodného „Pařížáku“ jsem se naučil milovat spojení modré a žluté. Jenže on měl modrou dole a žlutou nahoře – dost symbolicky naopak, než je máme dnes.
Vložil: Tomáš Koloc