Hirošima, Nagasaki – a Chábův dialog. Svět Tomáše Koloce
komentář
07.08.2025
Foto: Wikimedia Commons / Autor United States Department of Energy – This image is available from the National Nuclear Security Administration Nevada Site Office Photo Library under number XX-33.This tag does not indicate the copyright status of the attached work. A normal copyright tag is still required., Volné dílo / curid=443729
Popisek: Jaderný test „Romeo“ (o síle 11 megatun ekvivalentu TNT) 27. března 1954 na atolu Bikini
Přiznávám, že můj dnešní text měl být původně reakcí na úterní článek Štěpána Chába Výzva liberálním médiím.
Přesněji, celý dnešní text měl být silně polemickou reakcí – kterou si u mě ale objednal Štěpán Cháb sám. On je totiž Štěpán Chán bytostý demokrat – což je tak trochu jeho i naše neštěstí... Otec čtyř dětí a rodák z vyloučeného Šluknovského výběžku, který ve svých 43 letech zažil mnohé, co nezažil mnohý z nás (například skutečný hlad) má totiž jeden handicap – i z důvodu té své početné rodiny se z toho sudetského sociálního peklíčka málokdy kam hnul, a tak zatímco my, jeho dnešní kolegové z nezávislých médií, jsme pracovali v mnohých mainstreamových redakcích a dobrých 10, někdy i 20 let prožívali, co je to být postupně zatlačen do apartheidu, který na nás postupně uvalovali dnešní majitelé státu i pravdy, nevědomý Štěpán nás s nimi dnes hází do jednoho pytle ´těch kteří spolu nedokážou vést dialog´.
Zkrátka: Je marné něco vysvětlovat idealistovi jménem Štěpán Cháb, který to od dnešní vládnoucí garnitury (jejíž postoje se v posledních letech zhmotnily v archetypech vládních komunikátorů Michala Klímy a zejména Otakara Foltýna) nikdy napřímo neschytal, nikdy pro své názory nebyl vyhozen z místa jako docent Ševčík, profesor Drulák, magistra Bednářová i stovky dalších, netitulovaných, a nahrazen někým, kdo sice neumí do pěti počítat, ale je příjemně povolný, za což mu nahoře nakonec zvýší plat.
Marno Štěpánovi vysvětlovat, že pořádá-li v době letní žurnalistické školy mainstreamu v Havlíčkově Brodě Havlbroďák Jan Schneider sympatickou nezávisle novinářskou trucakci, jde o maximum, co pro zmírající demokratičnost českého veřejného prostoru může udělat – a že v každém případě nemůže vést dialog s těmi, co s opozicí žádný dialog nevedou. Jako účastník dialogu mezi Janem Schneiderem a Štěpánem vím, že Štěpánovi se dostalo informace, kolikrát se Jan Schneider už o takový dialog pokoušel a kolikrát se na něj mainstream arogantně vykašlal.
Chtít dnes veřejný dialog mezi vládnoucími a zakázanými je od Štěpána stejná blbost, jako když v 70. let Alexander Dubček či Václav Havel psali Husákovi na ÚV KSČ nebo na Pražský hrad a měli obdobné ambice. Samozřejmě jim nikdo neodepsal, a jestli něčeho dosáhli, tedy snad jen posílení roty fízlů, kteří je měli hlídat a odposlouchávat. Je možné, že Štěpán Cháb do 20 let dosáhne téhož, co oni (tedy že pak bude předsedat parlamentu nebo sedět na Hradě), ale teď (dnes, zítra, pozítří) s ním vládnoucí moc žádný dialog vést nebude. Ale ponechme mu možnost si to prožít: je pro něj a jeho vývoj stejně potřebná zkušenost jako pro nenechavé nezkušené dítě ruka na vařící plotně.
Tohle by ale na článek bylo málo a tak se oslím můstkem dostávám k tématu, jemuž se v tomto textu chci hlavně věnovat. Před dvěma týdny jsem se jako dezolát (který kdyby své kulturní analýzy posílal do mainstreamu, docela dobře by se tím uživil, ale takhle se musí ohánět tu i tam) v rámci jednoho ze svých melouchů (vybírání známých osobností a psaní textů pro projekt Kulturní dědictví UNESCO, který ročně zahrnuje výstavy a pořady vždy o čtyřech vybraných zemích světa) sešel se ženou, která je sice nejvýznamnější japanistkou našeho krajského města – ale vzhledem k tomu, že je o generaci mladší, neuměla si poradit s mou otázkou: „Víte, jaká dvě japonská slova byla nejdůležitější pro nás padesátníky a generace starší?“ Stejně jako ona, i vy rozluštění najdete na konci textu, který jsem napsal jako úvod putovní výstavy o Japonsku, která (než se posune do dalšího města) toho času visí na zdi mezi Jiráskovými sady a Zimním stadionem v Hradci Králové:
„Můj příběh s Japonskem je jako řeka Berounka, jejíž mohutný tok vzniká z několika tenčích řek. Prvním z nich byl televizní seriál o tom, jak Marco Polo (taky kupec benátský, ale ne ten Shakespearův) došel jako první Evropan (možná) až do Japonska a zpět a krom jiného s sebou přinesl pokrm do té doby v Evropě neznámý: těstoviny. Naše máma jeho příběh spojila do jednoho, když nám za našeho dětství v 80. letech vařívala špagety s tehdy populárním japonským receptem na maso tří barev: vepřovým, hovězím a kuřecím. (Tehdy ještě neznala japonské slovo umami, které znamená pátou chuť, shrnující sladkost, slanost, kyselost i hořkost – a přesto všechna naše ´japonská´ jídla od mámy chutnala po umami...)
To by tedy byla jedna řeka. Tou druhou byla pro kluka 80. let, který nadevše miloval vláčky, dvě mezní světla jejich vývoje ze dvou opačných stran Země: francouzské TGV a japonský Šikansen. A dále: pro školáka, jehož nejmilejší četbou byl kapesní atlas Země světa, bylo fenoménem jediné existující císařství, navíc s tehdy nejdéle vládnoucí hlavou státu na světě – císařem Hirohitem, který roku 1989, kdy zemřel, Japonsku vládl 62 let. Rozpor mezi tradicemi orientální monarchie, dosahujícími až ke starověku, a japonskou avantgardní technikou, asi nejlíp vystihla postava malíře-miniaturisty Ješity (všimněte si: české slovo s lechtivým významem, které chytře připomíná japonské příjmení!) z filmu Jáchyme, hoď ho do stoje!, kterého si všichni předem představovali v kimonu a s ´japonským náramkem´ – a on se dostavil ve sportovním autě, v kravatě a saku a bez náramku!
Největším dárkem Japonska pro malého Středoevropana Tomáše z Československé socialistické republiky byl ale seriál Goro, bílý pes. Příběh dívky Reiko, která zůstane na světě úplně sama, oddělena i od svého pejska, který na cestě za ní musí projít celým Japonskem, mě s sebou bral do hloubek dojetí i strachu, jaké by to bylo, kdybych takhle sám zůstal já (což se časem vyplnilo – a i mým nejbližším se tehdy stal věrný pes…).
Ale byl Goro dárkem posledním? Ba ne – bylo tu přece ještě jedno japonské jméno, které mojí dnes padesátnické generaci svítilo na dětství: Seishi Katto. Japonský animátor a výtvarník, který se přestěhoval do SRN a v rámci československo-západoněmeckých koprodukčních seriálů autora Oty Hofmana a režiséra Jindřicha Poláka vytvořil jejich malé hrdiny: formeláky Ferdu a Ferdu, kteří si hrají s osamělou holčičkou Lucií, a chobotničky z II. patra: Modrého a Zelenou – pro kluka Honzíka a jeho starší sestru Evu, jejichž rodiče se rozvádějí. Než se rozvedli i naši, někdy jsme od nich se sestrou Janou taky zaslechli vyprávět, co jsme už nezažili: o olympiádě 1964 v Tokiu, kde se poprvé proslavila gymnastka Věra Čáslavská, a 1972 v Sapporu, kde zase poprvé zazářil krasobruslař Ondrej Nepela. My jsme to na vlastní fanouškovskou zažili až roku 1998 v Naganu, kde se zrodila zlatá hokejová jména Straka, Ručinský, Patera, Šlégr, Reichel, Dopita a Nagano´98 se stalo takovým fenoménem, že o něm Jaroslav Dušek a Martin Smolka dokonce napsali operu. Japonsko se tedy kromě vycházejícího slunce stalo i zemí vycházejících českých (a slovenských) hvězd.
A nejen sportovních. Celonárodními miláčky Japonska se stali i ´dřevění Češi´ Spejbl s Hurvínkem a Pan Tau, ale taky Mahler, Dvořák, Janáček, Smetana, kvůli nimž se japonští příznivci klasické evropské hudby začali učit česky. V tom obrovském lnutí Japonců k naší evropské melodice, zejména středoevropské (vždyť i dnešní nejslavnější jodler nejen Německa, ale celých Alp je Japonec Takeo Ischi!) a slovanské, je asi začarováno nějaké hlubší spojení. Na světě existují jen tři univerzitní katedry, které vyučují jazyk, jež je druhý nejbližší naší češtině, lužickou srbštinu: v Lipsku, v Praze – a v Tokiu!
Nechce se mi, ale na sám závěr se musím zmínit ještě o jednom fenoménu svého dětství: Daleko méně než všechny motivy a slova, o nichž jsem doposavad mluvil, ba i další v té době k nám pronikající slova jako Fudžijama, ikebana, bonsaj, šógun, kimono, se v našem dětství často skloňovala jiná dvě japonská slova: HIROŠIMA, NAGASAKI.“
Včera to bylo 80 let od prvního jaderného útoku v dějinách a pozítří nás čeká výročí toho druhého. Za našeho dětství v již několikrát zmíněných 80. letech jsme se ve škole učili o dívce Sadako Sasaki, která (spolu s tamním pavilonem veletržního paláce od českého architekta Jana Letzela) přežila jaderné bombardování Hirošimy – ovšem ona s diagnózou jisté smrti na leukémii. Bylo jí dvanáct, když zemřela – předtím ale složila 1300 papírových jeřábů, kteří se potom stali symbolem všech japonských dětí-obětí jaderných katastrof.
Když jsem se o tom na třídním srazu naší základky nedávno bavil se svými spolužáky, shodli jsme se, že jméno Sadako a slova Hirošima, Nagasaki, ba dokonce i Fukušima dnes mladým, ba někdy i starým už máloco říkají. To, že ta slova dnes médii znějí míň a míň, v roce 2022 překročilo železnou hranici, když světoví politici, kteří po Hirošimě a Nagasaki 77 let mluvili o použití jaderné zbraně jako o zločinu, připustili její použití. První tak učinil předseda vládní strany a Rady bezpečnosti Ruské federace Dmitrij Medvěděv a hned po něm tehdejší předsedkyně vládní strany a premiérka Spojeného království Liz Truss. Ti protrhli hráz, po níž se už strhla lavina. Lavina šílenství.
Ačkoli mám husí kůži z toho, že to musím vysvětlovat (za časů našeho dětství, kdy jsme zdravili MÍRU ZDAR! a heslem dne bylo ODZBROJIT! to totiž vědělo každé malé dítě), chápu, že doba pokročila natolik, že je dnes třeba vysvětlit už i to, proč v souvislosti s tím, že někdo nahoře byť i jen připustí bojové použití jádra, používám slovo šílenství.
V době Hirošimy a Nagasaki totiž jaderné zbraně vlastnila jen jedna země: USA. Dnes je jich devět a jde o země vzájemně znepřátelené, mířící si jadernými zbraněmi vzájemně na nejvíce strategická, tedy většinou nejobydlenější místa. V případě, že z nich jednou někdo (a je opravdu jedno, zda to prvenství bude mít opět USA, Spojené království, Francie či ČLR, Rusko a Severní Korea, Pákistán nebo Indie, či Izrael) vystřelí, během pár minut bude pravděpodobně konec dějin lidstva na Zemi.
Z tohoto pohledu samého dna intolerance, do níž jsme se my, příslušníci jediného živočišného druhu, se svým vzájemným nepřátelstvím dostali, si uvědomuji, že odtud se hodí stéblo každé, i té nejabsurdnější snahy o dialog. Díky, Štěpáne.
Zdroj: Seznam.cz
Vložil: Tomáš Koloc