Jiří Krampol měl pár parádních rolí, vzpomínáte? Svět Tomáše Koloce

„KrampoUle, vobjednej si pívo! řekl Nedbal.“ Tak začínala jedna z našich oblíbených, na magnetofonových kazetách vydaných krampolovských historek.

Těmito historkami jsme si jako vyjukaní studentští nováčci na pedagogické fakultě UHK na přelomu tisíciletí dodávali sebevědomí. Ta kazeta totiž pojednávala o Krampolově ročníku herectví na DAMU, který vedl profesor Miloš Nedbal (dědeček ze seriálu Dobrá voda a Šána z inscenace Nezralé maliny), který měl zálibu v tom, že si každého svého studenta překřtil. Byl to silný ročník: kromě profesorova milce Václava Sloupa (známého jako Mažňák z foglarovského seriálu Záhada hlavolamu) v něm studovali Josef Abrhám, Petr Čepek, Jana Drbohlavová (zubatá profesorka z filmu Dívka na koštěti), Helga Čočková (dcera MUDr. Štrosmajera z Nemocnice na kraji města) nebo žena Martina Štěpánka (a Dorotka jeho Švandy v Národním divadle) Jaroslava Tvrzníková, které profesor Nedbal přezdíval Tvrznica.

Navzdory francouzským přesahům celoživotního dabéra Jeana-Paula Belmonda, který v historkách původ svého příjmení prezentoval jako počeštěné sousloví Grand Paul (Velký Paul), je původ příjmení Krampol prozaičtější: stejně jako u nositelů příjmení Krampera nebo Krempa pochází od staročeského slova krampléř = česač vlny. Sídlo Krampolů se pak dle výzkumu genealoga Zdeňka Hornera už od roku 1650 nachází ve městě Konice u Prostějova, na (na skopový dobytek bohaté) Hané, kde byli umělcovi předkové nejprve česači, posléze tkalci i faktory (obchodníky se suknem), načež se sami stali bohatými sedláky a majiteli stád, co ale pro linii pozdějšího umělce záhy zase skončilo kvůli početnému rozrodu (mnoha potomkům na jediné dědictví), což jehož předkové, kteří zdědili málo nebo nic, řešili tím, že se dávali najmout do armád a jako vysloužilci končili jako malí úředníci u obce (jako umělcův dědeček František 1874 – 1916, který byl v Konicích obecním písařem), či byli za své válečné zásluhy přijati k četnictvu (jako umělcův strýček). Největší štěstí ve své generaci měl ovšem tatínek Antonín (1910 – 1961), etablovaný v nedalekém Zlíně jako „Baťův mladý muž“ a jako takový (coby první příslušník rodu po 300 letech) odešel z Hané do středních Čech, kam byl koncernem poslán jako reklamní aranžér. Tam také potkal svou ženu Janu, umělcovu matku, která pocházela z Kladenska.

Když si Jiří Krampol po letech ve filmu Smrt krásných srnců zahrál kamaráda a obchodního partnera hlavního hrdiny, bývalého boxera Jendu Hejtmánka, nebylo to náhodou. Jiří Krampol se totiž narodil v Buštěhradě, nedaleko domu, kde tehdy se svou maminkou žil o osm let starší autor oné povídky Ota Pavel. Zatímco Pavlův otec Leo Popper-Pavel v době, kdy se povídka a film odehrávají, prodával vysavače firmy Electrolux, Krampolův otec si trhal obuv při prodeji obuvi firmy Baťa. (A aby toho ještě nebylo málo: do scény, kdy dvojice Popper-Hejtmánek prodává vysavače ve Zlíně, prosadil Krampol repliku: „Druhý nejbohatší ve městě je majitel cihelny Abrhám“ – což byl pro změnu otec jeho slavného spolužáka z DAMU…).

Většina Čechů nad čtyřicet let zná Krampolovy dětské vzpomínky z válečného a poválečného Žižkova:

„Zatímco obyvatel bohaté Hanspaulky Slávek Šimek si hrál s drahými mechanickými hračkami, na sousedním chudém Žižkově posadil děda malého Jirku na uhlák, dal mu briketu a řekl mu: Tumáš, hajzle, hraj si na horníka! Když jsme se se spolužákem, který bydlel o dvě ulice výš, tedy už na Vinohradech, v osmi letech opili, druhý den se naše maminky potkaly a ukázalo se, jaké je rozdíl mezi Žižkovem a Vinohrady. Zatímco jeho maminka si stěžovala, že její syn byl nadobyčej unaven, ta moje řekla: To se divím, protože náš Jirka byl úplně vožralej…“

Možná to od autora tohoto nekrologu bude znít nadneseně, ale Krampolovy příhody ze Žižkova (samozřejmě jako zástupci svého žánru) se v jistém smyslu dají zařadit vedle žižkovské pentalogie Vladimíra Neffa (z TV známe první díly Sňatky z rozumu a Zlá krev), žižkovských děl Jana Otčenáška (Romeo, Julie, a tma, Lásky mezi kapkami deště, Byl jednou jeden dům) či žižkovských básní Jaroslava Seiferta. Všechna tato díla totiž svědčí o životaschopnosti obyvatel chudinské čtvrti, která, jak se původně předpokládalo, měla být z vyššího kulturního života Prahy i země vyloučena.

Historici tematizující častou kulturní kariéru lidí z rodin, které si do své firmy vybral nejslavnější český předválečný podnikatel, by možná zas řekli, že Jiří Krampol jako syn zaměstnance zlínského průmyslníka patří do řad těch lidí z umělecké komunity, jejichž rodiny pozvedly z nejchudších vrstev vzdělávací kurzy a kulturní možnosti firmy Baťa. Baťovy kurzy jako své první vyšší vzdělání totiž absolvovali například spisovatel Ludvík Vaculík, výtvarnice a animátorka Hermína Týrlová a její kolega, režisér Karel Zeman (původně také kolega Krampola staršího ve funkci baťovského aranžéra), několik předků písničkáře Jaromíra Nohavici, ba i tatínek britského dramatika Toma Stopparda, jehož židovské rodině dal J. A. Baťa možnost uniknout, když ji před Norimberskými zákony včas poslal do pobočky firmy v Singapuru.

„No dobře,“ připustí našinec, který je sice Krampolovým příznivcem, ale z českého mainstreamu ho má zažitého jen jako herce, moderátora, vášnivého amatérského kulturistu, a v neposlední řadě (jak se v dnešní české koloniální kultuře zdůrazňuje) jako dabéra – „Ale jak mezi ty vyjmenované baťovské literáty patří Jiří Krampol?“

Odpověď je jednoduchá: Bývalý učeň soustružničiny a údržbář ve firmě Naše vojsko J. K., který se na DAMU přihlásil jen z platonické lásky k Mileně Dvorské, byl od začátku své umělecké práce vnímaný jako talentovaný autorský herec, který spolu se spolužákem Jiřím Bednářem (synem čelného básníka „generace nahého člověka“ Kamila Bednáře) hrál autorské divadlo ve Viole a později i na dalších pražských malých scénách. Ještě v roce svého absolutoria (1962) byl právě pro své literární myšlení v uvolňující se atmosféře 60. let, kdy nejvýznamnější německo-jazyčný divadelní časopis, měsíčník Theater Heute, napsal, že divadelní bůh sídlí v Praze, Krampol přijat do Divadla na Zábradlí, kde představy herců natolik spoluvytvářely představení, že například to, že Jarryho Král Ubu v překladu Jiřího Voskovce bude Na zábradlí mluvit hanácky, rozhodl jeho představitel Oldřich Velen (kterého národ zná díky pozdějšímu slavnému jáchymovskému výroku „poruchu zavinila vadná elektronka z našeho podniku Katoda Olomóc).“

V této atmosféře se Jiří Krampol symbolicky ve dveřích divadla „srazil“ s dosavadním asistentem režie v Městských divadel pražských Václavem Havlem, který do divadla přišel, aby tu pod vedením Jana Grossmana jako dramaturg naplnil své představy o uplatnění autorského divadla na dílech klasických autorů i svých prvních vlastních textů – a prvními havlovskými herci vůbec se stala dvojice Jiří Krampol a Jan Libíček, který do Prahy přišel ze Zlína a i on pocházel z rodu talentovaných mužů-baťovců. Baťovec do třetice byl Václv Havel, jehož dědeček z matčiny strany Hugo Vavrečka byl nejen dramatik (mj. autor slavné burianovské hry Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, občanským povoláním byl ale obchodní ředitel koncernu Baťa). Jejich dvojice typu Laurel a Hardy sice fungovala jen necelých deset let, ale oba vybavila mnohým potřebným pro budoucí vrcholy jejich tvorby.

Začátkem vrcholu Krampolovy autorské tvorby bylo vytvoření autorské dvojice Šimek-Krampol, kterou s ním Miloslav Šimek vytvořil jako svou třetí (po Jiřím Grossmannovi a Luďkovi Sobotovi s Petrem Nárožným) a předposlední formaci (tou poslední byla dvojice se Zuzanou Bubílkovou). Dvojice Š+K (a posléze i trojice Š+K+K s Uršulou Klukovou) trvala od roku 1983 – 1995 a zejména v posledních letech minulého režimu představovala tu nejtvrdší satiru, jaká byla v socialistickém ČSSR k slyšení. A pro některé i k vidění.

Autor tohoto nekrologu vzpomíná, že diváci her Šimkovy skupiny v divadle Semafor (jako například strýc autora nekrologu) si s sebou do tašek brali magnetofony se zapnutým nahráváním, aby těm, co nesehnali lístky, neunikly ty nejdrzejší politické špílce scének Š+K, které se do médií nemohly dostat. Na obrazovce se tehdy objevovaly sice chytré, ale umírněnější varianty jejich scének, parodující například blbost, ale i režimní disciplinovanost až kolaboraci vrcholových sportovců (ke cti někdejší Československé televize je ale třeba říct, že tato scénka, ač ji dvojici Š+K nechali nacvičit v němčině, byla nakonec ve východoněmecké show Ein Kessel Buntes zakázána):

 

Na samém konci režimu ale přesto kromě scének beroucích si na paškál lokální jevy jako neupravenost ulic a silnic (australský motocyklista v ČSSR, bratři OPBH Dlažka a Vyrážka) nebo zanedbanost naší státní železniční sítě, která ostatně trvá dodnes (zkušenosti japonského železničáře v ČSSR), prosákly na obrazovku i některé povídky dvojice Š+K, jdoucí ve své satiře ještě dál. Jako například povídka Jak jsem cestoval, v níž Jiří Krampol uplatnil zkušenosti z dob, kdy s divadlem Na zábradlí sjezdil západní svět (Pamatujete? Podnikový zájezd do Hamburku, kdy českoslovenští pasažéři v „nedůstojném otvoru“ kromě marek na přilepšenou k devizovému příslibu pašují i vysokoškolský diplom – nutný k poemigračnímu uplatnění), nebo povídka Můj životopis, který popisem typické normalizační rodinky veksláků, zelinářských a uzenářských šizuňků (ředících i sekanou pod heslem „Brambora k bramboře, UNO je na dvoře“) vizionářsky ukázal dál – na podnikatelské zásady opor našeho dnešního oligarchického režimu.

Z děl polistopadového Divadla Jiřího Grossmanna, v něž se po roce 1990 přeměnila Šimkova a Krampolova skupina v Semaforu (a které se altruisticky ujalo i talentů, které nezvládly „kulturní transformaci“ 90. let – jako byla například zpěvačka Valérie Čižmárová) byly nejsilnější scénky typu Důchodci na poště či Majitelka nevěstince, ve kterých trojice autorů-interpretů Šimek-Krampol a Kluková parodovali jevy naší nové světlé skutečnosti. Bez téhle průpravy by po Šimkově přechodu k Bubílkové nemohly vzniknout budoucí televizní pořady jako S politiky netančím a Politické harašení, ale vlastně ani Krampolovo Nikdo není dokonalý, což byl pořad, který se profiloval sice apoliticky, ale jehož mnozí hosté a konečně i sama souvislost reflexe porevolučního masového poklesu vzdělání (přesněji řečeno národního zblbnutí) vyznívaly silně satiricky.

I proto pro filmovou a televizní obrazovku byl herec Jiří Krampol skoro jen komik: často byl vyhledáván pro role primitivních sportovních (dnes by se řeklo „nabouchaných“) žárlivců (Muž z Londýna, Holky z porcelánu, Loď do Hamburku z Majora Zemana), pro svou zapamatovatelnost ho režiséři rádi používali jako ústa pro vyřknutí kultovních hlášek („Karate je svinstvo!“ ve filmu Pumpaři od Zlaté podkovy). Šance na plastičtější, tragikomické či tragické role dostal až později od režisérů s určitou představivostí.

Otec autora tohoto nekrologu miloval film Atomová katedrála a Krampolovu čistě tragickou roli ředitele výstavby jaderné elektrárny, který se celý život snaží přiblížit svému dospívajícímu synovi a právě ve chvíli, kdy se mu to podaří, umírá na infarkt. Více uvěřitelné byly ale jeho tragikokomické role: například potulný herec Florián ve Vávrově filmu Komediant, anebo Milda, udavačský šéf číšníků na stalinském Pražském hradě ve filmu podle románu Evy Kantůrkové Ceremoniář. Řadu vynikajících rolí, ze kterých mrazí (jako partyzánský doktor Vizváry v seriálové sáze Alžbetin dvor) pak sehrál Krampol na Slovensku, kde si ho režiséři prostě jen nezařadili do šuplíčku „komik“.

Podle mě ale dvě (respektive tři) role, které mu daly šanci prokázat celou šíři svého talentu, napsal Jaroslav Dietl. Tou první byl poručík Libor Krejcárek, zvaný „Peníz“ v seriálu Malý Pitaval z velkého města - ten nejpomalejší, nejméně chytrý, zároveň ale nejhouževnatější z party pražských obvodních kriminalistů, jejichž postavy (v případě Krejcárka je to rada Pitr) Dietl přiznaně tvořil podle postav detektivů z Čapkových Povídek z kapes.

V okamžicích, kdy Krejcárek padá do beznaděje, že nemůže pomoct dětem zavražděného cyklisty nebo infantilně prosí velitele o další šanci, když mu uniká fantóm pražských prodejen tvářící se jako aranžér (kdy autor Dietl a režisér Dudek při obsazení samozřejmě znali profesi hercova otce!), porovnávám jeho výkon s herci jako byl Vlastimil Brodský, který v Čaplových povídkách hrál roli komisaře Pitra – a Jiří Krampol mu důstojně „parýruje“. Snad i proto Josef Klíma a Vít Olmer po revoluci navázali na Krejcárka a Pitaval pro Krampola napsanou tragikomickou rolí „kdysi čestnýho policajta“, dnes soukromého detektiva jménem Džou, který je jednou z hlavních postav filmu Nahota na prodej.

Jak jsem ale napsal už před časem v textech této rubriky o dílu a životě Jaroslava Dietla, nejčeštější, nejpřiléhavější a zároveň nejlépe napsaná i zahraná postava v díle obou umělců (Dietla i Krampola) je hoteliér Pepa Cirkl (Jiří Krampol) a z celé této kreace je nejdůležitější scéna, v níž oba umělci vytvořili apoteózu (věčný pomník) češství, které když pro malý počet příslušníků národa nemůže vítězit silou, vítězí chytrostí.

Vzpomínáte si? Je heydrichiáda a skláři v Albrechticích, které jsou na území okupovaných Sudet a tedy Říše, schovávají v huti, kde se vyrábí komponenty do nacistických zbraní, odbojáře Tondu Cirkla. Jeho bratr, hoteliér, při návštěvě původně české pošťačky Schwabingerové (Hana Maciuchová), která navenek pracuje pro Němce, zachovává běžnou žoviální tvář, ale když mu ona žena prozradí detaily své schůzky s jeho bratrem, oči hoteliéra Pepy obratem dostanou hlubší výraz, v němž se zračí vděčnost, empatie i vědomí vážnosti situace. Vydá se pěšky do hutě, a (opět už s žoviální maskou) pod záminkou, že se mu narodil syn, uplatí vrátného, aby mu zavolal totálně nasazeného nejmladšího bratra Vojtu, kterému informaci sdělí a pak, oblečen do dokonalého obleku gentlemana 40. let, kráčí po silnici zpět domů. Proti němu jedou vozy plné po zuby ozbrojených esesáků: jeden, druhý, třetí... A objeví se třetí výraz: chytrý český hoteliér se při pohledu na jednotku, která by byla s to vyvraždit celé město, spokojeně usměje: Ví, že český člověk nad přesilou opět vyhrál. Synové a dcery Jakuba skláře...

Přestože profesní ani soukromý život Jiřího Krampola nebyl lehký, myslím, že jeho nejtěžší zkušenost se odehrála mimo naši zemi. Neodvyprávěl mi ji ale on, nýbrž jeho partner a spoluhráč z filmu Oáza (1972), Štefan Kvietik:

„V Oáze, filmu o Češích a Slovácích uprchlých z francouzské cizinecké legie, který se odehrává v saharské poušti Alžíru, jsme z Bratislavy hráli já a Jaroslav Rozsíval, od vás Rudolf Hrušínský, Radoslav Brzobohatý, Josefové Bláha a Vinklář, Zdeněk Řehoř, Jiří Krampol a Ladislav Potměšil. Točili jsme ho půl roku na začátku sedmdesátých let v tehdy sovětské poušti Karakum v Turkmenistánu…

Ten film byl problém od samého začátku. Původně měl být pacifistický, ale pak si ho pod křídlo vzala armáda, a ta samozřejmě nemůže pacifismus připustit – takže film nakonec končí tím, že všichni zahynou…

Přijeli jsme a zjistili, že nic není. Nebyla nalezená oáza, ve které jsme měli točit, nebyl tam nikdo, kdo by nám vařil, byli jsme tam jen my a vojenské kasárny na okraji pouště. Úplně holé ubikace, jen stůl, židle a postel. Z těch ubikací jsme ráno vymetali tak dvaceticentimetrový nános písku. Občas dovezli nějaké suchary, ale když jsem viděl, jak přes ně běhají potkani, řekl jsem si, že umřu hlady, ale tohle jíst nebudu. Taky tam nebylo co pít – voda z kohoutku plná písku a mikrobů se pít nedala. A naproti kasárnám čtyři stany, v nichž bydleli hoši, kteří nás od rána do večera strážili. S sebou jsem si vzal fotky rodiny. Dal jsem si je na ten stůl a po několika dnech jsem se při pohledu na ně přistihl, že brečím, když si představuji, jak slunce zapadá za kopečky bratislavské Koliby…

Člověk, který se o nás měl starat, byl vojenský invalida. Trochu kulhal. Ten naštěstí vzal ty naše quasi zásoby, vždycky někam odjel a vojenskou buchankou přivezl melouny, za které ty zásoby vyměnil. Po nějaké době přivezli od nás z domova dvě ledničky a zásobovali nás minerálkami, a tak jsme žili z nich a z těch melounů. Bohužel, když se ptali, kdo chce tu ledničku mít na pokoji, měl jsem ten hloupý nápad, abych se přihlásil, takže když jsem v noci v tom vedru konečně zabíral, ozývalo se ze tmy pořád Promiň!, zaskřípání ledničky a cinkání flašky s minerálkou, kterou někdo chtěl uhasit žízeň po perném pouštním dni.

Tomu správci se nás jednou zželelo a vzal nás na rybačku na Kaspik. Ten funguje tak, že čím dál hlouběji do moře jedete, tím je voda modřejší. Najednou na obzoru vidím bílou tečku, která se zvětšovala – on si tam dal na jedno místo bóji. Pak si svlékl kalhoty a bylo vidět, že místo jedné nohy má protézu. Tu si odepnul a po hlavě skočil do vody. V tu chvíli jsem myslel, že Rudolf Hrušínský omdlí…

Chlap se dlouho nevynořoval a my jsme si už říkali, že jsme v troubě, protože s tou lodí jsme jednak neuměli a jednak bychom netrefili zpátky. Když už mezi námi došlo na repliku: Chlapci, my tady umřeme… chlap se vynořil, v ruce plnou síť, ryb a pravil: Takhle se u nás dřív všude lovívali jeseteři! Hodil ryby do člunu a nevím ani jak se do něj vyškrábal sám, načež jsme viděli, že na břehu začíná pouštní bouře. Logicky provázená vlnami, které hrozily, že se nám to proroctví přece jen splní. Byli jsme na moři několik hodin. Zapomněl jsem říct, že to bylo na samém jihu Turkmenistánu, kousek od hranic s Íránem…

Když jsme se vrátili, už na nás čekaly sanitky i vozidla KGB, a dřív, než nás vyšetřili doktoři, si nás kágébáci rozebrali k výslechu:

Proč jste chtěli emigrovat do kapitalistického Íránu?

Nevím, jak reagovali ostatní. Já jsem se snažil vyšetřovateli vysvětlit, že to nemám zapotřebí. Do písku na podlaze jsem nakreslil mapu: Tohle je Bratislava – vysvětloval jsem – a tady je kapitalistické Rakousko. Od baráku ho mám čtyři kilometry. Můžete mi říct, proč bych měl chtít ke kapitalistům emigrovat zrovna tady – do Íránu?!

Nevím, co jim řekli ostatní. Nejhůř dopadl Rudla Hrušínský, který notabene neuměl rusky. Trest, který následoval po jeho návratu, byl, že pět let nesměl být v žádných médiích, měl utrum s filmem, televizí i rozhlasem a v divadle směl hrát jen čurdy.

Všichni jsme ale každopádně dopadli líp než náš průvodce. Objevil se až za pár dní, s vylepanou lebkou a plný modřin. Tehdy tam na východě neměli vůbec nic z umělé hmoty – a mně manželka před odjezdem koupila veškeré vybavení ke stolování. Všechno jsem mu to dal.“

Jak u výslechu KGB dopadl pro naši a starší generace nepostradatelný herec, spisovatel, dramatik, moderátor, ba i dabér a imitátor, Jiří Krampol (který po odchodu Jana Třísky do exilu využil to, že ho umí napodobit, a jako takový převzal dabing Jean-Paula Belmonda, stejně jako po smrti Františka Filipovského nově zakoupené filmy s Louisem de Funès)? Nevíme. Každopádně nepatřil k umělcům, kteří by svůj porevoluční úspěch založil na všeobecně rozšířené technice stěžování si na minulý režim – jako satirik se naopak i po převratu snažil naplňovat své poslání reflexí toho současného, o čemž svědčí i věta, kterou pronesl před třemi lety při besedě, během níž se s autorem tohoto nekrologu poprvé a naposledy potkal „naživo“:

„Když se kouknete, v čem žijeme, tak je to strašný: války, drahota, nejistota, nedostatek práce, covid... Kdybych nebyl radostný sangvinik, který dávno potlačil sklony k sebevraždě, tak bych se z toho dávno musel zbláznit.“

Zdroje: Seznam.cz, ČSFD.cz, FDb.cz, Mapy.cz, Miloslav Šimek, Jiří Krampol: Surio Mario v Čechách aneb Jedeme do Evropy, Kamila Vondrová: Léta letí, Roman Vávra: Jak jsem se zbláznil, rodokmen Jiřího Krampola od Mgr. Zdeňka Hornera, filmografie, bibliografie a diskografie Jiřího Krampola, Jana Otčenáška, Vladimíra Neffa, díla Jaroslava Seiferta, autorovy rozhovory se Štefanem Kvietikem a Magdalenou Dietlovou

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Jiří Krampol,