Pryč s Bastilou, moje sladká Francie. Svět Tomáše Koloce
komentář
24.07.2025
Foto: Pixabay
Popisek: Francouzská vlajka
S Kolocovým deníčkem-kalendáriem posledních dní se tentokrát dotkněme událostí, které na nás v ČR mají určující vliv, ačkoli se odehrály i v Srbsku, Portugalsku a Francii.
Sobota 28. června 2025: Před 636 a 111 lety se (taky) měnil půdorys Evropy
Vidov dan = srbský Den Svatého Víta, dvakrát (1389 a 1914) znamenal pro Evropu, zvláště tu východní, změnu její mapy zeměpisné i kulturní. Poprvé (1389) šlo o průlom cesty islámských Turků z jihu Balkánu do srdce Evropy, který byl sice tehdejším tureckým vítězstvím na Kosově poli (připomeňme v letech 1998 – 2008 došlo už k druhému násilnému uzmutí tohoto srbského území národem většinově muslimským) umožněn, ale decimací tureckých vojsk Srby aspoň trochu zpomalen.
Podruhé (1914) v ten den šlo o nastolení dnešní šachovnice světa, když největší evropská monarchie (kromě Ruska), jíž bylo Rakousko-Uhersko (opět na území obydleném i Srby!), vlezla do pasti tím, že si pod vedením tajných služeb svého vojenského uskupení (tzv. Centrálních mocností) nechala zabít následníka trůnu, aby vznikla záminka pro lukrativní válku – jenže ta válka c. a k. monarchii a vůbec zúčastněné imperiální monarchie (i Německo, Turecko a především Rusko) nakonec smetla (vyjma demokratického Československa) ve prospěch různě hnědých i rudých diktatur a globální nadvlády USA nad Evropou. Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že v těchto dnech prožíváme nové rozdávání karet, další Vidov dan, tentokrát ovšem už globální.
(Opět) sobota 28. června 2025: 50 let práce jednoho kněze, 30 let z toho v duši „Českomoravské Fatimy“
Konec školního roku. V posledních dnech mám pocit, jako bychom zase všichni seděli ve škole a psali písemky, protože každý den je testem: uděláš? – neuděláš?, popřípadě: jak to mám udělat? – na jakou stranu se postavit? Dnes jsem byl v Koclířově, malé vesničce na česko-moravském pomezí. Slavil tam jeden pan farář, Pavel Dokládal, 50 let od svého kněžského svěcení a 30 let od doby, kdy přijal nabídku znovuvybudovat tohle místo s dávno zaniklým barokním klášterem jako „vyslanectví“ poutního místa Fatima v Portugalsku, kde se v roce 1917 zjevila dětem Panna Marie, aby skrze ně světu cosi zjevila.
Byla to tatáž Panna Maria s podobnými vzkazy, které přednesla už mezi 16. a 17. stoletím (tedy také za baroka, kdy byla vybudována zdejší farnost) v ekvádorském Quitu, potom ve zmíněné portugalské Fatimě těsně po vyhlášení republiky (krále si Portugalci ve 20. století sesadili jako první před námi všemi, 1910, ale možná tak trochu z jiného důvodu: přišlo jim, že na trůně by měl sedět jen Ten, který je vším) a nakonec se zjevila v roce 1981 v Međugorje v Bosně, v tehdejší Titově Jugoslávii.
Vzkazy se přitom v hrubých rysech opakovaly: Dějiny budou houstnout, ale Vy se tím nedejte zmást, žijte podle toho, co Vás učil Kristus, BOJKOTUJTE ROZBROJE A VÁLKY. A pak jednu „drobnou“ věc, která nabývá na aktuálnosti právě v dnešní době: Rusko bude předmětem šíření pocitu nebezpečí, ale pak se Rusko obrátí a stane se zemí, která půjde nejvíc za Kristovým učením.
Je třeba říct, že během všech těchto proroctví (z nichž poslední proběhlo 1981) se slovem „Rusko“ ještě rozumělo celé východoslovanské impérium, včetně Běloruska – i Ukrajiny... Napadá mě, že ne nadarmo poslední zjevení z těch třech proběhlo ve slovanské zemi, kde se pár let poté mluvčí jediného, byť umělého jazyka (srbochorvatštiny) rozhádali až do války, která neměla dějinné obdoby. Vyznavači proroctví prošli v 90. letech pernou zkouškou, zda budou následovat mírumilovná slova Boží Matky.
To „prostřední“ zjevení, Fatima, má tedy (a jen Bůh ví proč) své ustanovené „vyslanectví“ pro 13 zemí Střední a Východní Evropy (včetně Ruska, jehož vlajka na oltáři vlaje vedle ukrajinské) v barokní vísce na Vysočině – a to, že s tím Nebesa souzní, je znát. Věřte mi, že jsem prošel už něco kostelů a farností, jeden čas jsem pracoval dokonce i na biskupství, ale takový pocit Božího požehnání, že se tam lidi mají rádi, jsem jinde nezažil. Cizí člověk se vás tam zeptá, jak vám je, a účastně poslouchá – ale ne proto, aby vás lapil do nějaké sekty. Proč by? Vždyť on ani neví, zda se ještě uvidíte. Ptá se prostě, protože má zájem. Člověk se tu učí mít zájem o člověka, probouzí se láska, kterou dávali a žádali On a Ona.
Snad to tak účinkuje i proto, že místní oltář je jedno z posledních míst, odkud se dosud nahlas říká, co za našich časů znal každý už jako žák základní školy: co je v našem dnešním světě světlo a co temnota. Zaznívá to, ačkoli se to mnohým světským, ba i některým církevním vrchnostem velmi nelíbí. To je ovšem přirozená reakce na úklid, vyjasnění. A vyjasnění – to přece znamená víc láskyplného světla pro všechny.
Pondělí 14. července 2025: Vše nejlepší, (moje) Francie!
Vy, kdo navštěvujete tuhle rubriku častěji, víte, že neslavím státní svátek 4. července, ale že slavím ten 14. července:
A nejen proto, že zakladatel francouzské moderní poezie Apollinaire napsal svou nejslavnější báseň Pásmo v Praze a o Praze, další dva velcí francouzští básníci, Desnos a Reynaudová, žili, tvořili i zemřeli v Čechách, stejně jako francouzský karikaturista Effel (který u nás točil své velké animované filmy jako Stvoření světa s komentářem Jana Wericha) a že ve Francii naopak žili, studovali a tvořili velcí čeští skladatelé Martinů a Dusík, malíři Purkyně, Hynais, Mucha, Šíma, Toyen, Štyrský a Kupka, spisovatelé Čapek, Čep, Hoffmeister, Listopad, Tigrid, London, Liehm (který v Paříži 80. a 90. let vydával nejslavnější evropskou literární revue Lettre Internationale, vycházející ve 12 jazykových mutacích), Pelc, Král, Ouředník, Ivan Kraus, Jiří i Prokop Voskovcovi (i V+W své první filmy natočili v pařížských studiích Gaumont), velký slovenský spisovatel Tatarka, ba i světově nejslavnější český spisovatel 20. století Kundera (jemuž pak ve filmové podobě Nesnesitelné lehkosti bytí hrála hlavní roli Juliette Binoche), herci Nový, Schránil, Mandlová, Linkers, Kanyza, Mareš, Palec, Žák, Jára Kohout, Zuzana Stivínová starší, ba i Slovák Kroner, režiséři Brom, Vávra, Sequens, Troška – a že i tvůrce francouzské i světové pantomimy Debureau se narodil u nás v Kolíně, zatímco ve francouzském Les Sables-d'Olonne se zas narodil český zpěvák Laufer...
I mně osobně se totiž dostalo požehnání rodového spojení s Francií – moje matka, která v letech 1967 – 71 studovala gymnázium ve francouzském Saint-Julien-en-Genevois (a stejně jako všichni francouzští studenti tam tenkrát dělala revoluci proti prezidentu de Gaullovi, před nímž se dnes v úctě sklání stejně jako já – jenže dnes už bohužel vymřela generace prezidentů-generálů de Gaulla, Svobody a Tita, kteří jednou vyhráli nad Hitlerem, a potom už odmítli vést jakékoli zbytečné války, pročež prezident de Gaulle i vyhodil ústředí NATO z Paříže).
Pak se máma vrátila do ČSSR s balíčkem knih, časopisů, gramodesek a příběhů, na kterých jsem vyrůstal já, stejně jako na filmech Gérardů Philipa a Depardieuea, Jeana Gabina, Phillipa Noireta (který pak v 90. letech krásně zahrál Hanťu v Hrabalově nejfilmovější novele Příliš hlučná samota), Lina Ventury, Jean-Paula Belmonda, Alaina Delona, četnického strážmistra Louise de Funèse a jeho závodčího Patricka Préjeana (krotitele Gabiera z televizní podoby Bassova Cirkusu Humberto), Pierra Richarda, Bourvila, Sedmé roty, Bažantů, ba i lehčích žánrech typu inspektorů Moulina, Navarra, komisařky Lescautové, ba i strážnice Pomněnkové Julie – a to nemluvím o postavě Julese Maigreta, doloženě nejoblíbenějšího detektiva české kultury, o němž v českém překladu dosud vyšlo 99 Simenonových knih, bylo natočeno 19 rozhlasových a 3 televizní inscenace, a Pařížana Maigreta se předháněli hrát největší čeští herci: Rudolf Hrušínský, Radovan Lukavský, Jiří Schwarz, Josef Vinklář, Josef Somr a Ota Sklenčka – a když ho ve Francii nakonec hrál Bruno Cremer, režíroval seriál náš Juraj Herz a na kameru natočil náš Vladimír Smutný. Ostatně co do televizních a rozhlasových adaptací klasických literárních děl jsme nemohli Francii uniknout ani největším světovým počtem inscenací děl Dumase staršího i mladšího, Stendhala, Huga, Maupassanta, Balzaca, Flauberta (třetí nejoblíbenější čs. seriál všech dob je ostatně Flaubertovo Byli jednou dva písaři…).
To všechno v oné minulé době, která prý byla tak „děsně ruská“, i když ve skutečnosti nebylo týdne, aby v komunistické televizi ČST nebylo něco francouzského, ale i italského, západoněmeckého, britského, ba i amerického (zatímco dnes už JEN a JEN a JEN amerického...). Byla to doba, kdy si francouzská a československá kultura byly blíž nejen kvůli přátelstvím mezi českými a francouzskými filmaři: Radokův princip Laterny magiky pro svá představení zakoupil švagr Hugo Haase Jacques Tati, tvůrce francouzské nové vlny Alain Robbe-Grillet natočil v roce 1968 na Slovensku a se slovenským štábem film Muž, který lže, Miloš Forman strávil celý tentýž rok cestováním po světě a hledáním námětu s Jean-Claudem Carrièrem, považovaným za nejlepšího scenáristu všech dob, režisér François Truffaut Formana zachránil před vězením, když doplatil Barrandovu peníze za Hoří, má panenko! (které slíbil a nedal italský majetkem oligarcha a názory stalinista Ponti), poskytl auto, kterým z okupované Prahy přijela do Paříže Formanova rodina, i byt, ve kterém pak bydleli i další čeští uprchlíci Ivan Passer, Pavel Juráček, Jaromil Jireš, Jan Němec a Josef Škvorecký, a odcházeli z něj na všechny světové strany – někdy i zpět domů.
A když v roce 1990 padla železná opona, první, kdo se přijel podívat do naší malé vesničky Všetaty u Mělníka na hrob Jana Palacha, byl Yves Montand – ten, který si zahrál hlavní postavu ve slavném francouzském autobiografickém filmu Doznání, v němž Artur London z pohledu jednoho ze tří obviněných, co přežili, vylíčil Proces se Slánským.
Snad to bylo i jinou strukturou tehdejší Francie: ti, kteří tehdy uprchlíkům nejvíc pomáhali, režisér Claude Berri a producent Jean-Pierre Rassam, byli děti východoevropských židovských uprchlíků před nacismem respektive libanonských křesťanských uprchlíků před islámem – zatímco dnešní Francie, do níž se přesunula skoro celá islámská Afrika či Kosovo, už nemá s našimi zeměmi žádné společné příběhy.
I proto se znovu a znovu ze zájmu i s přídechem nostalgie dívám na francouzské i české filmy 60. – 80. let a užívám si jejich mile společný protinacistický humor národů za první i druhé světové války společně okupovaných Německem i žasnu nad krásou manifestů boje proti obludné korporát-kapitalistické nerovnosti, odcizení a kšeftařské globalizaci ve filmech jako Můj strýček, Hračka, Velký bazar, Křidýlko nebo stehýnko...
Tam všude nacházím sám sebe, semínko i zrcadlo svých celoživotních pohledů a postojů – a stejně tak se dostávám do hlubin sebe sama, když slyším některou z těch z dětství povědomých písní od Édith Piaf, Petuly Clark, Brassense, Brela, Hallydaye, Aufraye, Montanda, Dalidy, Mouskuri, Moustakiho, Theodorakise, Dassina, Gréco, Hardyové, Laforêtové, Aznavoura (jehož písničky si David Ondříček vybral jako doprovod kultovního filmu Samotáři), anebo i každoročního televizního Ježíška z filmu Země, odkud přicházím: Gilberta Bécauda:
„Když zemřel básník,
všichni jeho blízcí plakali.
Když zemřel básník,
celý svět se pláčem zahalil.
Jeho hvězdu pohřbili
ve velkém poli s obilím,
a proto se
v tom velkém poli
chrpy zjevily“
Mimochodem: Víte, že text k originálu téhle písničky, kterou jsem si tu dovolil přeložit, napsal spisovatel Louis Amade, který byl svým celoživotním civilním povoláním policejním prefektem? A že slavnou Nathalie, píseň o lásce francouzského turisty a ruské průvodkyně, co se zrodila na moskevském Rudém náměstí, napsal pro změnu Pierre Delanoë, povoláním inspektor daňového úřadu. Básník-policajt a básník-berňák, píšící o poezii a lásce napříč znepřátelenými bloky!
Tohle spojení by bylo u nás nemyslitelné kdykoli, a dnes už je nejspíš nepředstavitelné i ve Francii, tom dnešním napůl chalífátě a napůl 51. státě USA. Ale právě proto v den jejího svátku zdravím Francii s nadějí, že jednou (a při oblíbeném francouzském stylu upuštění páry lidové nevole skrze předčasné volby možná dřív, než u nás…) dojde i k pádu její dnešní Bastily – a Francie bude pro Evropu zase tím, čím jí byla do konce let osmdesátých mého rodného dvacátého století.
Zdroje: M. V. Kratochvíl: Evropa tančila valčík, Pavel Tigrid: Mně se nestýskalo, Jan Werich vzpomíná aneb Potlach, Miloš Forman, Jan Novák: Co já vím?, Tomáš Koloc: Světové kulturní dědictví UNESCO 2025 (Belgie a Lucembursko), autorovy rozmluvy s Natašou Kraus, A. J. Liehmem a Olgou Kolocovou
Vložil: Tomáš Koloc