Dietlův Okres na severu skrytě kritizoval režim. Svět Tomáše Koloce
17.07.2025
Foto: Přiba Mrázová
Popisek: Momentka ze seriálu Okres na severu
Před 40 lety, 29. června 1985, zemřel nejslavnější český televizní dramatik Jaroslav Dietl. Přináším(e) další část jeho příběhu.
Myslím, že za dosavadních pět dílů seriálu jsme toho řekli dost, abychom navnadili na mnohem obsáhlejší knihu a dokumentární film autora této rubriky s názvem DIETL – VYPRAVĚČ ZA ZDÍ, které jsou finalizovány právě v těchto dnech a které jsou (zejména proti kolegům z mainstreamových redakcí, kteří si s charakteristickou lehkostí a bohorovností bez udání pramenů přisvojují cizí mravenčí práci) chráněny copyrightem. V dnešním pokračování si budeme povídat o posledních letech a dnech Jaroslava Dietla.
Nejdřív ale pár slov, které jsem minule slíbil o seriálu, který je považován z Dietlův nejrežimnější, Okresu na severu z roku 1981. Seriálu, jehož hlavní figuru Josefa Pláteníka Dietl vytvořil podle postavy vedoucího tajemníka KV KSČ v Ústí nad Labem Jaroslava Hajna, který měl s Dietlem do jisté míry stejný osud – byl to přívrženec Pražského jara 1968, který díky několika kompromisům a chytrým manévrům mohl zůstat v politice, kde v rámci možností působil stále na liberálním křídle. Okres na severu, přesto, co se o něm obecně míní a píše, není ani v nejmenším dílem, který by podporoval obecné režimní hnití, stejně jako jím není ani jeho hlavní postava. Jde jen o dílo, které (abychom to řekli terminologií Dietla-karbaníka) v normalizační době přijalo, jak byly rozdány politické karty, načež se s nimi snažilo uhrát, co se dalo, ve prospěch života běžných lidí a liberalizace.
Posuďme sami: hlavní hrdina Josef Pláteník sám byl v padesátých letech vyhozen ze svého místa ředitele chemičky a „poslali ho na šachtu“, on sám to ale na veřejnosti prezentuje politicky přijatelněji: že byl tehdy poslán „do stranický školy, aby si vysmejčil hlavu“. Do pozice okresního stranického šéfa se dostal až v liberalizujícím se roce 1965. Na rozdíl od svého předchůdce, stalinisty Krahulíka, který Pláteníka učil, že „Stranickej tajemník na okrese je něco jako absolutní monarcha… Každý jeho slovo je něco jako dekret nebo jako handgranát, jde třeba po městě, vidí, jak se hádá bába s vedoucím komunálu a on jí vynadá, já k tomu jen poznamenám, že to byla pěkně hulvátská odpověď, a za tejden se dovím, že ten vedoucí dostal padáka. Nebo naopak: Pochválím v hospodě guláš, a ten vedoucí, kterej měl už odtud dávno vypadnout, si jenom upevní pozici na dalších pět let…“ Pláteník sám ale naopak míní, že: „Stranickej funkcionář není nimrod, aby někoho odstřeloval. Nemůže absolutně nikomu nic nařídit, může lidi jen přesvědčovat a působit svým příkladem…“ Což je podle něj: „…všechno co udělal, co si kde koupil, jak chodí oblečený, jak vychází se sousedy, jakou má ženu, jak se stará o své rodiče, jak vychovává své děti…“
On sám vidí svou práci takto: „Politika je pro mě takovej způsob jednání, kterej vede k dobrejm skutkům.“ Když se ho dcera zeptá, jestli si myslí, že se vše řečené má dít právě uvnitř (komunistické) strany, Pláteník odpoví: „Jestliže tady strana vládne, tak určitě.“ Pozorného diváka u tohoto výroku samozřejmě napadne: A co kdyby tady nevládla?, což Dietl ještě umocní tím, že v mnoha scénách plasticky ukáže, jak zbytečnou figurou je za stávajících poměrů skutečný titulární šéf okresu, předseda Okresního národního výboru Kudrna, který je fakticky odříznut jak od informací, tak od výkonné správy. Jinými slovy – strana holt vládne, řešením je tedy co nejvíc Pláteníků uvnitř strany a ty musíme podpořit (což byla už od poloviny 50. let premisa liberálního křídla v KSČ – a také – nejpozději od roku 1956, kdy se ukázalo, že západ do ozbrojeného konfliktu s východem nepůjde – i oficiální politika západu: jak ve svých pamětech píše i zakladatel a tehdejší šéfredaktor Čs. vysílání Svobodné Evropy Pavel Tigrid).
Pláteník není muž oficialit (opakovaně uniká ze slavnostních recepcí a stříhání pásek, dokonce se vyjádří: „Já se vyspím i na aktivu.“) a neuznává moc, za níž stojí jen věrnost stranické linii (když mu říkají, že úplatný ředitel dolu argumentuje tím, že je „politicky neprůstřelnej“, Pláteník odpoví: „I kdyby byl – to je mu pak všechno dovoleno?“). Když se ho ale jeho zeť zeptá, zda si myslí, že (v této zemi) každý může kdykoli projevit své právo na pochybnost, odpoví přímými slovy zkušeného muže: „Cigaretu si může kuřák taky zapálit, když na ni dostane chuť. Ale když si ji zapálí ve stohu, musí počítat s tím, že mu přitom občas přihoří gatě.“ Je praktik: ačkoli obecně se snaží mocensky neprosazovat ani ty, kdo se ho snaží uplatit, ani ty, kdo si myslí, že si mocenskou pomoc zaslouží – tak když to nejde jinak než protekcí, použije ji (jako v případě upraveného auta pro postiženého přítele hajného). Ačkoli lže nerad, zalže-li, je to součástí nutné taktiky (v tomto případě boje o odstoupení korupčnického vedení chemičky).
Když k tomu přidáme, že si u toho před spaním čte knihu anglického katolického spisovatele G. K. Chestertona, také obrovského pragmatika, můžeme konstatovat, že byla-li postava Alexandra Dumase staršího ve stejnojmenném seriálu shrnutím odborných názorů Dietla-autora, je postava Pláteníka shrnutím jeho názorů jako občana normalizačního státu. Své poslední důležité motto (známé v Dietlově rodině i mezi kolegy): „Já už říkám pravdu jen za odměnu!“ nakonec v seriálu (jako třešničku na dortu svého vyznání) vloží Dietl do úst vedlejší postavy ekonoma Víznera (Alois Švehlík).
Dietlovi se v Okresu na severu kromě některých osobních účtů (svého normalizátorského televizního šéfa, plukovníka Diviše, zde kupříkladu změnil v předsedkyni Svazu žen Divišovou, za níž její podřízené chodí jako pluk vojáků a s kterou Pláteník a jeho zástupce zúčtují slovy: „Ta by měla velet spíš kulometné rotě, než Svazu žen.“), povedla zajímavá věc – ani jedinkrát se v něm neobjeví (tehdy všudypřítomné) sousloví Sovětský svaz. Zato je všestranně tematizováno, že ani ve východním bloku se nevyhneme spojení se západem (investoři, stavící chemičku, jsou z Belgie a SRN, krajský tajemník Lexa jde na výstavu anglické bytové techniky, hotelový host je z Dánska, zeť inženýr – mimochodem se jmenuje Belšan, což staročesky znamená Velšan – má jet zkušenosti s podnikovou dopravou načerpat ne do SSSR, ale do Francie, SRN a USA), ba i, že západní model práce může být efektivnější než východní (řidič Matějka říká Pláteníkovi: „Já být tebou bych poslal pár těch největších flákačů za bránu, aby byli nezaměstnaný a dívali se dovnitř, aby ti vevnitř si začali vážit práce“).
Naopak polemikou s neustálou nespokojeností normalizačního vedení s postoji běžných lidí, bylo nové zformulování slavné básně Řešení, kterou Dietlův dramatický učitel Brecht napsal po povstání východoněmeckých dělníků v červnu 1953: „…na letácích píšete, že lid prošustroval důvěru vlády…/ Nebylo by dobré, aby vláda rozpustila lid a zvolila si lepší?“ Dietlův Pláteník v rozhovoru se stalinistickým kamarádem Láďou, říká totéž těmito slovy: „Zatím se těm lidem stranická organizace TADY V PLOSKOVICÍCH (pozn. aut. Zde si Dietl na rozdíl od Brechta – který měl po celý konec svého života v NDR tajnou pojistku proti uvěznění: občanství demokratického Rakouska – ponechává zadní vrátka, aby mohl říct, že jde jen o kritiku lokální) neukázala v tak příznivým světle, aby se na ni mohli spolehnout… „Celý naše budování musíme dělat jenom s lidma který máme, nikdo nám žádný jiný nedá… Pro mě je každej z těch pochybovačů, který denně přikládají ruku k dílu cennější než ty, ukřivděnej člen strany.“
Na rozdíl od jiných svých seriálů měl Dietl v Okresu na severu potřebu svým divákům explicitně říct, že ví, že jeho příběh není reálný, že jde jen o zbožné přání, jak by věci být měly – ale jak ve skutečnosti nejsou. Učinil to v pátém díle slovy samotného tajemníka Pláteníka: „Nevěřím na spravedlivý a moudrý tajemníky, kteří sestoupí z nebe a vyřeší každou situaci…“ Přesto tak a právě tak Pláteník funguje – stejně jako řada dalších archetypů v Dietlových seriálech. Nejmladší ze svého rodu, Jan Hamr, by poté, co se vzepřel stranickým propagandistům, bez pohádkového okresního tajemníka Hrstky skončil v kriminále, Zbyněk Kořínek z Inženýrské odysey by bez stejně nereálného tajemníka ÚV KSČ Tesaře mohl převratný projekt svého stroje zahodit a i schopný vývojový manažer chemičky Hanych by bez okresního tajemníka Pláteníka nadosmrti skončil jako zaprášený ministerský knihovník.
Pro diváka, který aspoň trochu myslí mezi řádky, je to jasný společenskokritický vzkaz, polárně odlišný od seriálů, bezhlavě podporujících režim: Takhle bez pohádkových postav schopní a rovní lidé v našem skvělém režimu běžně končí. (Skoro si říkám, že už je načase, aby se narodil autor, který podobným způsobem odvypráví příběh naší dnešní nepotistické společnosti. Pochybuji ale, že by takový autor a jeho dílo měly na společnost i konkrétní politický svět dopad, tak jako se to stalo u Okresu na severu: Jiřina Švorcová, která tehdy, jak víme, pracovala přímo u zdroje, v ÚV KSČ, ve svém rozhovoru s Miroslavem Graclíkem a Václavem Nekvapilem pořízeném rok před svou smrtí v roce 2011, tehdejší situaci popsala následovně: „Seriál přišel poprvé s velkou kritikou přes průmysl a výrobu, a to byl rachot! Prošlo to a začalo se něco dít. Funkcionáři, okresní a krajští tajemníci začali skládat účty...“)
Příležitost vytvořit okres ČSSR tak, jak by si ho za daných podmínek představoval on, si Dietl ujít nenechá. Naopak až na půdě strany musí (i když už od počátku normalizace nestraník!) obhajovat své rozhodnutí nenapsat ani řádku seriálu o stalinistickém podepisovači rozsudků smrti Klementu Gottwaldovi. Přesilu komise, která proti němu sedí se ve svých očích rozhodne umenšit heslem (které vyslovuje doma): „Já hraju každý týden mariáš, oni ne. Já je obehraju.“ Žádá rozsáhlé prameny, týkající se života KG. Když je dostane, odvětí, že jde o ideologické rozbory, nikoli o prameny z hrdinova života. On potřebuje něco, čeho by se mohl lidsky chytit. Jednoho dne přijde na schůzku stranický ideolog Jaroslav Matějka, vedlejším povoláním spisovatel, autor předlohy úspěšného filmu Náš dědek Josef. Přináší slíbené příhody z Gottwaldova života. Dietl mu zkusmo zalichotí jako autorovi. Když se Matějka zapýří, ucítí Dietl příležitost. „Soudruzi, vy hledáte scenáristu pro seriál o soudruhu Gottwaldovi, tady k němu máte nejen prameny, ale i povolaného scenáristu – a já se můžu klidně zabývat seriálem o historii českého dělnického hnutí, který právě píšu.“ Matějka se nabídnuté příležitosti už nepustí a prosadí ji i u svých zaměstnavatelů na ÚV – a Dietl je zbaven své černé můry. Žádný seriál o dějinách dělnického hnutí v tu chvíli nepíše – teď ho jako alibi musí napsat.
Dlouho přemýšlí, jakého řemesla by se měl týkat, inspiraci mu poskytne víkendový pobyt na chatě u jeho dvorního režiséra Jaroslava Dudka a jeho ženy Jany Štěpánkové – v kraji skláren. Všechno zaklapne dohromady: „seriál o historii českého dělnického hnutí“ se bude jmenovat Synové a dcery Jakuba Skláře. Půjde o UMĚLECKÉ ŘEMESLO, tak jako byla chemigrafická litografie a tak jako je v jeho podání i jeho scenáristika, kterou Dietl za umění nikdy nepovažoval. Předobrazem každé postavy, včetně té divácky nejmilovanější, navrátilého amerického emigranta a hoteliéra Pepy Cirkla (jehož předobrazem je jeho strýček z Borovan, majitel cihelny, který odešel za moře a když zjistil, že mu zbytek rodiny cihelnu prohospodařil, musel ji kupovat podruhé), je někdo z Dietlovy velké původní rodiny. Včetně titulního otce rodu Jakuba, jehož předobrazem je Dietlův otec, sociálně demokratický dělník, který se vrátil z Jugoslávie (v případě Jakuba Cirkla z Itálie).
J. D. začíná seriál psát v roce 1982. Už od smrti Leonida Iljiče Brežněva cítí přicházející liberalizaci. Na jeho seriálu je to znát. První generace majitelů sklářské hutě Krahulíkových je tu popsána jako sociálnější, než komunistický aparátčík Bošek, z něhož se nakonec vyklube konfident gestapa a vykonavatel stalinistických čistek. Hrůzy odsunu jsou naznačeny v příběhu Vojty Cirkla a Lízy Schwabingerové, zatímco temná atmosféra 50. let se zhmotňuje v příběhu zatčeného ředitele Rudolfa Hajného a odstaveného tajemníka KNV Jakuba mladšího. Jak má ve zvyku, naplní Dietl seriál řadou svých osobních mott a špílců jako: „Teď, když jsme všichni v tom, nikdo za nic nemůže, ale po válce, to nám, pane, vyčtou věcí. Zvlášť ti, co celou válku nehnuli proti Hitlerovi prstem a nepustili si Londýn ani pod duchnou.“ (Jak aktuální věta i dnes, 40 let po natočení seriálu!)
Nejpřevratnější ale je, že většinu těchto vět v „seriálu z dějin DĚLNICKÉHO HNUTÍ“ vloží Dietl do úst nejoblíbenější postavě – jíž je KAPITALISTA Pepa Cirkl (Jiří Krampol). Do Synů a dcer Jakuba skláře spadá i scéna, v níž Dietl podle autora tohoto textu vytvořil apoteózu (věčný pomník) češství, které když pro malý počet příslušníků národa nemůže vítězit silou, vítězí chytrostí. Vzpomínáte si? Je heydrichiáda a skláři v Albrechticích, které jsou na území okupovaných Sudet a tedy Říše, schovávají v huti, kde se vyrábí komponenty do nacistických zbraní, odbojáře Tondu Cirkla. Jeho bratr, hoteliér Pepa, dostane hlášku, že do hutě míří přepadový oddíl SS. Vydá se pěšky do hutě, pod záminkou, že se mu narodil syn, uplatí vrátného, aby mu zavolal totálně nasazeného nejmladšího bratra Vojtu, kterému informaci sdělí a pak, oblečen do dokonalého obleku gentlemana 40. let, jde po silnici zpět domů a proti němu jednou vozy, plné po zuby ozbrojených esesáků: jeden, druhý, třetí... Chytrý český hoteliér se při pohledu na ně spokojeně usměje: Ví, že nad nimi vyhrál!
Při jednom z úterních karetních večerů v Dietlově barrandovské vile se Ivan Klíma JD zmíní, že nedaleko jeho vily v Hodkovičkách je starý zdevastovaný tenisový kurt z roku 1927. Jaroslav Dietl se rozhořčí, kurt si od OPBH pronajme, na své náklady ho nechá opravit a oplotit, začne ho pokládat za svůj a nadále jezdí hrát tenis tam. OPBH se však (možná, že ne ze své vůle) rozhodne, že nebude podporovat „kapitalistické móresy zhýčkaného dramatika“, odmítne mu prodloužit nájem a zrenovovaný kurt zabaví. Jaroslav Dietl podnikne rychlý protiútok; zakoupí vedlejší parcelu, nechá si udělat projekt a začne na ní stavět nový dům, k němuž podle náležitostí přísluší právo kurt užívat. Tak se stane podruhé v životě budovatelem vlastního rodinného domu.
S nápadem na seriál na principu Kinoautomatu se J. D. svěří v roce 1982 jeho spoluautorovi Radúzi Činčerovi, který se znovuvzkříšením svého principu nadšeně souhlasí, už proto, že možnost, aby si diváci sami volili pokračování děje, byl v roce své premiéry (1967) podobenstvím všeobecné touhy po demokracii v zemi. Tak vznikne seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka (Kuřátka) jehož předobrazem je Dietlův bratranec, kuchař Řešátko a jehož hlavním představitelem se má stát Josef Dvořák, který se poprvé objevil před kamerou v roce 1972 v Dietlových „Písařích“ a za léta (především díky inkubátoru mateřského divadla Semafor) se stal prvořadou hvězdou.
Na přelomu let 1982 a 1983 však do jeho realizace (stejně jako do realizace Jakuba Skláře) ještě zbývají dva roky. Leonid Brežněv sice zemřel, ale na jeho uprázdněném trůně se každý rok objevuje jiný stařec, a žádný neskýtá naději na jasnou liberalizaci systému. Jaroslav Dietl začne být v Praze nepříjemnou konkurencí pro mnoho mladých kolegů (kteří o jeho všestranné nadbytečnosti dovedou přesvědčit i vrchnost, takže řada jeho „děl z pilnosti“ je nepovolena). Píše sice dál své bakalářské příběhy (které byly v roce 1971 původně reklamním projektem Sazky, ale J. D. z nich vytvořil zcela nový formát, do něhož zapojil i svou rodinu, která mu z moře diváckých dopisů vybírala ty zajímavé, byl to on, který jako moderátora prosadil Vladimíra Menšíka, takže nakonec díky J. D. formát přežil i jeho smrt a fungoval až do roku 1987 a dočkal se i dvou porevolučních pokračování) a dlouhodobé seriály s volnou vazbou dílů jako Malý pitaval z velkého města, seriál s klasickou strukturou mu však v Praze není realizován žádný.
Po úspěchu slovenského filmu Dušana Rapoše Falošný princ s jeho scénářem (v pořadí druhé adaptace německého pohádkáře Hauffa po slavném Labakanovi – a prvním filmu po letech, k němuž si bývalý textař Dietl po letech napsal i písňové texty) ho osloví slovenský felliniovec Juraj Jakubisko, který se rozhodne ve své obvyklé magické atmosféře ztvárnit frankensteinovské téma, jak je ve svých knihách ztvárnil švédský autor Alan Rune Pettersson. Podmínky k psaní by pro jiného scenáristu byly výborné; scénář vzniká v rakouských lázních, JD při té příležitosti opět po letech získává výjezdní doložku na západ, nicméně spokojen není. Byl zvyklý psát především doma ve své pracovně, spolupráce s neustále vše měnícím režisérem Jakubiskem mu nevyhovuje, a tak ze spolupráce sejde s tím, že si Jakubisko ponechá Dietlovu kostru, s níž si bude dělat, co chce. Tak s dietlovým podílem, ale už posmrtně vznikají film Pehavý Max a strašidlá a seriál Teta.
Mezitím v Praze ovšem proběhne bouřlivá zákulisní diskuze na téma, zda JD udělit titul zasloužilého umělce. Hlavním odpůrcem je režisér Sokolovský, jehož hlášení na StB byly jedním z důvodů Dietlovy stopky v Praze. JD nakonec titul dostane, a v souladu se svou celoživotní taktikou se rozhodne cenu neodmítnout (na rozdíl od Jiřího Křižana, který si odmítnutím Státní ceny Klementa Gottwalda za film Signum laudis vysloužil pracovní stopku a přechod do disentu) – nicméně diplom ve všeobecné nervozitě zapomene na záchodcích ministerstva kultury. Jeho žena Magdalena se raduje, že je to dobré řešení, které za ně vymyslel život, JD však její nadšení nesdílí a rychle obrací auto, aby si opuštěného diplomu na záchodcích někdo nevšiml. V té době po delší seriálové odmlce píše pro svou celoživotní zachránkyni, ostravskou televizi, seriál Velké sedlo.
Mezitím propuká perestrojka…
Československá televize (nepřipravená na liberalizaci a na to že se na sovětském trůnu objeví spolužák a přítel chartisty Zdeňka Mlynáře Michail Gorbačov, který říká, že mezi Pražským jarem a perestrojkou je jediný rozdíl; dvacet let) zcenzuruje Gorbačovův projev, a ústřední ředitel ČST Zelenka dostane na vybranou, buď odvolá svého milce, náměstka Diviše, nebo odstoupí sám. Jaroslav Dietl, který je na to vše naopak dávno připravený (neboť jedním z jeho mott-bonmotů je, že: „svoboda ze západu nám v roce 1968 neprošla a vrátí se teprve, až k nám přijde z východu“) má z pádu bývalého politruka, který ho jako první navezl do role režimního autora, až dětinskou radost. „Muškou bych si býval v tu chvíli přál v té místnosti být a slyšet, co si povídají!“ říká J. D. své ženě a vytahuje ze šuplíku zakázané scénáře.
Píše příběh Victora Huga, který se po letech vrací z vyhnanství na ostrově Jersey, pro kanadskou televizi adaptuje Singerova „Otroka“, který v sobě zahrnuje všechna donedávna (a ještě i v té době) zakázaná témata: židovství, agresivitu východoevropských dějin, náboženství. Československá televize zadává do výroby jeho seriály Rozpaky kuchaře Svatopluka a Synové a dcery Jakuba Skláře – s hudbou Zdeňka Pololáníka, skvělého autora filmové (například Kunderův-Jirešův Žert z roku 1968), ale i duchovní hudby do katolických kancionálů – což je také jeden z důvodů, proč to je nakonec on, kdo musí napsat i hudbu k Matějkovu seriálu Gottwald. Jako „kádrově nespolehlivý“ si práci v audiovizuálním oboru musí „odpracovat“ nepopulární prací – k níž ovšem svolí jen proto, že mu režisér Sokolovský slíbil, že půjde o perestrojkové dílo o konci demokracie. Je to lež, jako celý slib československého vedení, že se zdejší liberalizace vyrovná Sovětům, kteří už tehdy vydávali emigranta Kunderu či chartisty Hanzelku či Hájka.
Že liberalizace u nás nebude hned taková, jako v SSSR, kde započala, ví i Jaroslav Dietl, ale má radost i z jejího okleštěného nástupu. Vnímá ji, jako by znovu prožíval liberalizaci 60. let, kdy se stal známým tvůrcem, kterému se povedlo obrátit logiku doby režisérismu: u jeho děl se neříkalo Podskalský nebo Jakubisko chystá nový film – ale DIETL píše nový film. Rozdíl je jen v tom, že tehdy, před 20 lety, žil jako televizní a posléze filmový dramaturg a psal jen ve volných chvílích mimo redakci a opečovávající rodinu žijící spíše pro sebe sama. Se stejně starou ženou a dospívající dcerou a jeho jediným sportem byl zahradní minigolf a (tak jako u každého mladého úspěšného dramatika v dějinách) občasné výlety do ložnic v cizích revírech.
Nyní žije s mladou manželkou a třemi dětmi v povinné školní docházce, vstává v šest hodin ráno, aby do jejich školní jídelny dovezl čerstvé rohlíky, pak dopoledne ostošest psal, odpoledne sportoval a večery věnoval společenským povinnostem. To všechno se srdcem zkornatělým kalciovými terapiemi, ordinovanými na pohyblivost jeho postižené nohy a po několika taj(e)ných infarktech. V souvislosti s tím, co se děje ve společnosti se ale cítí plný síly. Své manželce Magdaleně v té době jednou řekne:
„Doufám, že ti nebude vadit, že tady budu do sta let…“
29. června by normálně byl předposlední školní den, ale roku 1985 jsou spartakiádní prázdniny, a na Letné se za obrovských veder cvičí sestava starších žákyň (autor tohoto textu cvičí též – ovšem jako mladší žák na okresní přehlídce na Mělníku). Večer se v televizi vysílá další díl Rozpaků kuchaře Svatopluka, Synové a dcery Jakuba skláře roztočení, seriál Velké sedlo a další díla rozepsaná, dům v Hodkovičkách se staví stejně jako se dosud upravuje tamní tenisový kurt. Venku je dusno. Rodina Dietlova by raději zůstala doma, ale na povel otce (s výjimkou dcery Aničky, která je na školním výletě) odjede na branické kurty zahrát si tenis. Po dvou úderech se JD sesune k zemi.
Když se dramatik na smíchovských kurtech sesune k zemi, seběhne se nad ním zástup, z něhož vystoupí spoluhráčka-lékařka, která jediná se pokusí o jeho záchranu. Záchranka, zaměstnaná v dusném dni víc než jindy, už jen konstatuje smrt. Přání dramatikovy ženy, aby alespoň odvezla tělo do nemocnice a neponechávala ho ležet před zraky vyděšených dětí, nevyhoví. Dramatik, pro kterého bylo lékařské povolání nejvznešenější ze všech a i počtem svých děl s jeho tematikou mu vzdal největší čest, zůstane ležet opuštěný na holé půdě země předků, kterou miloval možná o to víc, že se v ní nenarodil. Umírá přesně tak, jako jeho postavy Alois Hamr, Josef Štrosmajer, Thomas Marcus – a vlastně i Jakub Cirkl...
Zdroje: Pavel Kosatík: Fenomén Kohout, Petr Lokaj: Příběh vypravěče, Jolana Matějková: Tajemství vypravěče, Pavel Tigrid, Petr Kotyk: Mně se netýskalo, Bertolt Brecht: Řešení, Miroslav Graclík, Václav Nekvapil: Jiřina Švorcová osobně, ČSFD.cz, FDb.cz, Filmovyprehled.cz, Totalita.cz, archiv ČT, Telexportu, Filmového studia Barrandov, FAMU, StB, SSSR (díky laskavému sdílení bádání Mgr Michala Macháčka, Ph. D.), díla Jaroslava Dietla a rozhovory s jeho manželkou, rodinou, přáteli a kolegy, autorova korespondence s Jarmilou Pololáníkovou
Vložil: Tomáš Koloc