Dietlova Nemocnice: Kdo tam měl původně hrát. Svět Tomáše Koloce

Před 40 lety, 29. června 1985, zemřel nejslavnější český televizní dramatik Jaroslav Dietl. Přináším(e) další část jeho příběhu.

Ambici napsat lékařský seriál měl už po úspěchu své televizní adaptace Těžké srdeční komplikace (1967) od sovětského ukrajinského kardiochirurga a spisovatele Mykoly Amosova, z níž vycházel i při psaní autorského filmu Pět mužů a jedno srdce (1971). Dlouho si myslel, že i plánovaný seriál by měl pojednávat o kardiologii, respektive o operacích srdce. Plán změnil jeden z členů jeho úterní karetní party a dlouholetý osobní terapeut, ortoped Rudolf Kubát. Další člen „úterníků“ Ivan Klíma v rozhovoru s autorem tohoto článku vzpomínal na dlouhé hovory mezi hrou, během nichž se Dietl Kubáta dopodrobna vyptával i na ty největší banality, které byly podle Klímy jasné i jemu jako laikovi.

Se svým známým, (shodou okolností taktéž původně ukrajinským) doktorem Ihorem Elyjiwem, strávil Dietl týden lékařské praxe na ortopedickém oddělení v Mostě, odposlouchával hantýrku a potkal se i se zemitým doktorem Šmrhou, který byl ve skutečnosti zástupce primáře gynekologie a na ortopedické chirurgii se jako pacient léčil se zraněnou nohou. To od něj pocházela replika: „Víte, jak se pozná chirurg od internisty? Zatímco internista chodí při zdi, chirurg jde vždy hrdě středem.“ Dietl už tehdy věděl, že z něj udělá ortopeda, který se stane (stejně jako lahůdková Olinka ze Ženy za pultem) nejoblíbenější postavou seriálu, že ho bude hrát Miloš Kopecký a jmenovat se bude doktor Josef Štrosmajer.

To jméno vyhrálo z několika důvodů: Strossmayerovo náměstí v Praze Dietlovi připomínalo záhřebské dětství (biskup Josip Strossmayer byl chorvatský národní buditel, po němž byla v meziválečné Jugoslávii pojmenována každá druhá veřejná komunikace). A také, jak sám Dietl řekl Miloši Kopeckému, „to sedne, protože to náměstí se v 60. letech krátce jmenovalo Václava Kopeckého“ (podle žoviálního Gottwaldova ministra informací, který měl s hercem shodné jméno). Mnozí diváci vejménu Štrosmajer objevili i další význam. Patřila k nim i tou dobou zakázaná herečka Vlasta Chramostová, čerstvá signatářka Charty 77, která se v rozhovoru s autorem tohoto článku o seriálu vyjádřila takto: „Dietlovi se v Nemocnici povedlo neuvěřitelné: Nechal přežít z první republiky do dnů normalizace rozšafné prvorepublikové židovské lékaře, jako byl doktor Štrosmajer, a laskavé čapkovské doktory, jako byl primář Sova.“

V červnu Dietl dokončil synopsi „lékařského seriálu“, a když byla schválena (s přihlédnutím k tomu, že autor napsal už několik „uložených“ seriálů a další od něj budou vyžádány), začal v červenci 1976 psát první díl, přičemž pro sérii už používal pracovní název Nemocnice. Seriál měl zelenou, ovšem s tím, že každý napsaný díl bude odevzdán k tomu účelu speciálně vybraným lektorům z řad všech lékařských oborů, které se ve scénáři vyskytují (každý z nich měl „právo veta“ a mohl ve scénáři v rámci svého oboru škrtat…), a rovněž „dramaturgovi-dohlížiteli“, Jaroslavu Homutovi.

První Dietlův seriál o třinácti dílech (tento nový rozsah, kterého se pak už do smrti držel, Dietl zvolil, aby vysílání v týdenní periodicitě zabralo přesně čtvrtletí) byl dokončen v únoru 1977. Dva motivy byly vyššími místy škrtnuty už v synopsi; prvním z nich byl druhý syn primáře Sovy, žijící v emigraci (tento motiv nakonec použili scenáristé porevolučních pokračování seriálu s tím, že emigrantem se nakonec stane jediný Sovův syn Karel), druhým Sovova nestranickost (již Dietl schvalovatelům vysvětloval svou obvyklou tezí, že i „dobrý nestraník může být oporou socialistického zřízení“. U nejmladšího Jana Hamra z JZD či Jána Krnáče z Inženýrské odysey konstruktérů tryskových stavů mu to prošlo, u primáře nemocnice ne…).

Pro milovníky seriálu Nemocnice na kraji města, kteří mají dnes role nerozdělitelně spojené s jejich protagonisty, by asi bylo překvapením domino okolo obsazení rolí:

Na roli doktora Blažeje se kromě Jiřího Abrháma uvažovalo i o Janu Třískovi či Ladislavu Frejovi. Dilema nakonec vyřešila Třískova emigrace a Frej dostal roli Sovy mladšího, na niž byli rovněž nominováni Luděk Munzar, Radoslav Brzobohatý a František Němec. Ten si nakonec zahrál roli cévního chirurga Řehoře, pro kterou byli uvažováni i Petr Kostka a Viktor Preiss – jenž nakonec hrál hokejistu Přemysla Rezka. Kdo byl původně v konkurzu na Rezka? Ivan Luťanský, Jiří Štěpnička nebo Jan Kanyza. Doktora Cvacha (kterého nakonec brilantně sehrál Josef Vinklář) měli hrát Oldřich Vlach, Václav Sloup (nakonec si zahrál roli zřízence ve venkovském středisku Sovových) nebo Jaromír Hanzlík. Je pravda, že v roli Cvacha by měl Hanzlík se Štrosmajerem-Milošem Kopeckým více humorných scén – ale nakonec dostal roli saniťánka Romana Jáchyma, pro niž byl zase původně rozstřel mezi Janem Hartlem, Petrem Svojtkou a Ladislavem Potměšilem. Blažejova tchána, ředitele Kovandu, kterého nakonec hrál Jaroslav Moučka, mohli hrát Martin Růžek nebo Josef Patočka – jenž si nakonec zahrál malou roli krajského neurochirurga, docenta Kuthana, který asistuje při Rezkově operaci. Roli ředitele nemocnice získal Josef Somr v konkurenci Jiřího Langmilera, a Josefa Bláhy, který si nakonec zahrál otce „svaté a zároveň hříšné“ sestry Iny.

A tak lze pokračovat dál o ženských rolích: na doktorku Alžbětu Čeňkovou se rozhodovalo mezi Martou Vančurovou, Libuší Šafránkovou a Janou Preissovou, zatímco Eliška Balzerová, která ji nakonec hrála, měla původně hrát zmíněnou Blažejovu milenku Inu. Pro Inin part se zase uvažovalo o obsazení Evy Jakoubkové, která později zazářila v Dietlových seriálech Inženýrská odysea (Ivanka) a Synové a dcery Jakuba skláře (Jakubova žena Terezka). „Holubičkou“, sestrou Martou Huňkovou, kterou má dnes celý národ spojenu s tváří Ivy Janžurové, mohla být Růžena Merunková, Zdena Hadrbolcová, Jaroslava Obermeierová nebo Helga Čočková, která nakonec hrála Štrosmajerovu dceru Irenu (tu zase mohla hrát i Eva Hudečková, tehdy ještě Trejtnarová). Vrchní sestru Jáchymovou měla hrát buď Božena Böhmová (zlá pokladní Mlynářová ze Ženy za pultem) nebo Alena Kreuzmannová (obsazena byla nakonec Nina Popelíková).

Zajímavý vztah měly kandidátky na roli Sovovy hospodyně Emy: měla ji hrát buď Jiřina Štěpničková, která strávila 50. léta ve vězení za pokus o opuštění republiky – anebo její kolegyně z Vinohradského divadla Světla Amortová, která pro ni tou dobou žádala trest smrti! Obsazena byla Marie Motlová, představitelka vykupovačky lahví, babi Kubánkové ze Ženy za pultem. Role netečné manželky mladého Sovy Kateřiny a žárlivé Blažejovy manželky Aleny byly připraveny exkluzivně pro Hanu Maciuchovou a Danielu Kolářovou – ale nakonec (až po schválení obsazení) byly jejich role prohozeny! Kromě role Štrosmajera bylo tedy od počátku jasné obsazení jen dvou rolí: doktorky Králové (tu měla hrát režisérova manželka Jana Štěpánková), a primáře Sovy (Karel Höger).

Natáčení začalo 5. dubna 1977 v objektu Vysoké školy zemědělské v Praze na Suchdole, který měl představoval borskou nemocnici. Představitel doktora Vrtišky Ladislav Pešek byl nastydlý a Karel Höger ho prosil, aby na něj nekašlal. V atmosféře rezolucí proti Chartě 77 a všestranného kácení v československém kulturním lese pověděla herečka Vlasta Fabiánová Karlu Högerovi, že jí byl šéfem činohry ND Václavem Švorcem (o řád nesmiřitelnějším bratrem Jiřiny Švorcové) oznámen zákaz hraní v Národním divadle. Na protest proti tomu podal 2. května Karel Höger v Národním divadle výpověď, druhý den dostal infarkt a 4. května zemřel.

Produkce seriálu (řízená pozdějším generálním ředitelem ČT Ivo Mathém), která překročila tehdy obvyklý seriálový rozpočet deset milionů korun, se ovšem nesměla zastavit. První, kdo přišel se jménem nového protagonisty doktora Sovy, byla faktická dramaturgyně textu Nemocnice na kraji města, Dietlova kolegyně a přítelkyně Libuše Pospíšilová (ta která při přípravě seriálu Žena za pultem Dietlovi a Dudkovi doporučila obsadit členku ÚV KSČ Jiřinu Švorcovou).

Napadlo ji, že by apolitickému seriálu, který od počátku stíhala smůla (přes nastíněnou částku rozpočet nedostačoval, takže se muselo šetřit, kde se dalo: pro nedostatek kopírovacích strojů nemohla produkce dokonce vyrobit ani dostatečný počet kopií scénáře) by mohla změna v obsazení paradoxně pomoci. V čele státu stál Slovák, který uvítal jakoukoli podporu slovenské kultuře – a herec Slovenského národního divadla Ladislav Chudík byl v českém jazyce a v českém filmu (kam ho už po válce uvedli režiséři Jiří Krejčík, Jiří Weiss a Otakar Vávra) jako doma. Navíc byl podobný typ jako Höger a v SND byl obsazován do týchž rolí jako Höger v ND. Jeho divadlo by ho promptně uvolnilo. Problémem by nebyly ani letecké cesty z Bratislavy do Prahy a do Mostu, kde se většina seriálu natáčela. Byl tu ale nebývalý objem textu v českém jazyce. Josef Abrhám, po matce Slovák, který jeden čas studoval na bratislavské VŠMU pod Chudíkovým vedením, kandidátovi na roli Sovy hned ze začátku řekl: „Pane docente, já jsem moc rád, že spolu konečně budeme hrát, ale od těch dialogů si nesmíte ani na chvíli odpočinout a musíte dřít a dřít, protože to má příšerně rychlý tempo.“

Chudík váhal. Nakonec ho podpořili legendární tvůrce pondělků se slovenskou televizní inscenací, Daniel Michaeli, i psychiatr Miroslav Plzák, který mu Sovu (jak on říkal, „Sůvu“) naordinoval jako terapii jeho rodinných problémů. Již 14. května, pouhých deset dní po úmrtí Karla Högera, točil Chudík první scény. Opakovaly se ale znovu a znovu, protože herec často na konci scény spletl text nebo použil slovakismus.

S opakováním ovšem Chudík ztrácel jistotu. Uvažovalo se dokonce o přeobsazení role. Na promítání denních prací byl pozván i Jaroslav Dietl, jehož poradní hlas byl vysoko ceněn. Po zhlédnutí scén s Chudíkem prohlásil krátce: „Je to dobré. Jsem jednoznačně pro to pokračovat.“ Když se vrátil domů, řekl manželce: „Co jiného jsem jim v téhle situaci mohl říct…?“ I v tomto případě byla Dietlova autorská intuice správná: Chudík se „ujal“ a starý Sova se stal jeho životní rolí, za niž si vysloužil ohromnou slávu především v Německu a na Kubě. Stejně jako Štrosmajer Miloše Kopeckého (jehož role byla také ohrožena, protože ze začátku trpěl atakami maniodepresivní psychózy), Cvach Josefa Vinkláře, Ina Andrey Čunderlíkové či Sova mladší Ladislava Freje. Jiní, jako například Viktor Preiss, Josef Dvořák či Oldřich Kaiser si zde sehráli své první výrazné role. Eliška Balzerová za svou životní roli Alžběty Čeňkové dokonce později dostala prestižní německou mediální cenu Bambi, sponzorovanou koncernem Burda.

To jsme ovšem už u zahraničního úspěchu seriálu, který byl obratem prodán do Polska, Jugoslávie, Bulharska, Maďarska, Sovětského svazu, Číny, na Kubu, ba i do nově (a nakrátko) socialistického Afghánistánu. Skutečný přelom (jenž měl vliv na pozdější distribuci do západních zemí) znamenalo ale uvedení seriálu v Německé demokratické republice.

Do vysílání východoněmecké státní televize byl seriál, jenž měl u nás premiéru 5. listopadu 1978, nasazen už v lednu 1979, a to s dokonalým německým dabingem (kde naše herce v tehdejší masivní distribuci filmů z ČSSR v NDR dabovali tamní herci, kteří už na ně měli monopol, například Miloše Kopeckého daboval Werner Senftleben, proslulý už svým skvělým podáním Kopeckého jako feldkuráta Katze v Dobrém vojáku Švejkovi). Právě v té době byl bývalý dramaturg této televize, pozdější emigrant a nynější dramaturg západoněmecké televize Norddeutscher Rundfunk Hamburg, Eberhard Scharfenberg, na návštěvě u svých rodičů ve východoněmecké Chotěbuzi. Poté, co v NDR zhlédl první díly, neodolal a i po návratu do Hamburku jezdil každý týden poctivě ke známým blíž k východoněmeckým hranicím, kde bylo možné ještě signál z NDR naladit – aby viděl celý seriál.

Po jeho zhlédnutí navrhl svým zaměstnavatelům, aby seriál zakoupili. Eberhard Scharfenberg nebyl jediným, kdo obrátil vlnu, s níž východní Němci hltali západní vysílání. Za celou historii východoněmecké státní televize se jen během premiéry Nemocnice na kraji města povedlo nemožné: že 63 % obyvatel Berlína (jak východního, tak západního) sledovalo televizi NDR. Uvedení seriálu v SRN pak znamenalo naprostou bombu: německé noviny v první řadě dokola opakovaly dvě čísla, kterých dosáhl seriál dosud neznámého autora z východní Evropy: 43 % sledovanosti, tj. 18 milionů diváků – v době, kdy na dalším programu běželo utkání mistrovství Evropy ve fotbale SRN – Nizozemsko. Ze západoněmeckých ohlasů vyjímám:

„Zřídka jsem viděl takový film, který by natolik odpovídal skutečnosti. Je načase, že můžeme konečně vidět, že nemocnice nejsou žádné svatyně. Že lidé, kteří v nich pracují, jsou zcela normální lidé se všemi svými radostmi a starostmi, jak se vyskytují v každém jiném povolání.“

(profesor Julius Hackenthal, přednosta Ortopedické kliniky v Münsteru)

„Viděli jsme konečně obličeje, které ještě nemáme okoukané z týdenních krimi, z reklam a zpráv…“

(recenzent Die Welt)

„Konečně dobrý film z prostředí nemocnice. Nikdo není pouze dobrý, nebo jen zlý. Film ukazuje nás, lidi, jací skutečně jsme, bez přehánění mnohých německých nebo amerických produkcí.“

(recenzent Franfurter Allgemeine Zeitung)

Nejmilejší je poslední citovaná reakce

„Vážený pane primáři Sovo! Byla jsem kdysi ve východopruské vlasti zdravotní sestrou, a proto jsem seriál sledovala s takovým zájmem. U vás bych bývala ráda pracovala.“

(Käthe Abele, Mühlheim an der Ruhr)

Nemocnice byla prvním velkým lékařským seriálem v Evropě – což byla trefa přímo do černého, na níž Dietl tak dlouho čekal. Západoněmecký televizní koncern ARD vstoupil do jednání s ČST (potažmo s československými orgány), a protože valuty byly schopny překonat jakýkoli ideologický rozpor, prosadil, že ve své distribuci uvede seriál „přestříhaný“, to znamená především zbavený ideologických scén, týkajících se členství primáře Sovy v komunistické straně, jež musel autor na žádost „dramaturgického vedení“ dopsat.

Dietl se ženou Magdalenou cítili zadostiučinění z toho, že německý dramaturg přesně poznal, které politické scény byly do seriálu vloženy uměle na příkaz vedení státu. A nejen to: Hamburská televize, která právě v té době přišla o svého dvorního seriálového scenáristu Roberta Strombergera, té pražské, jež už neměla rozpočet na pokračování seriálu, financovala výrobu nových sedmi dílů Nemocnice, které byly natočeny v roce 1981 a o nichž se hravý Dietl vyjádřil, že v nich vše udělá naopak: z padouchů budou světci a ze světců padouši (což pak skutečně splnil například v postavách Sovy mladšího a Blažeje). Dietl cítil, že teď přišla jeho příležitost „prostřelit se“ na západ – a vlastně se nemýlil Rozšířený seriál byl pak ještě před rokem 1989 postupně prodán i do Rakouska, Švýcarska, Finska, na Kypr a do Austrálie.

V Nemocnici jako svém vrcholném díle použil Dietl veškerý svůj dramatický um, aby divák (včetně toho západního) pochopil své, zatímco nadřízení a cenzoři pokud možno nepochopili nic a naopak byli polichoceni zahraničním úspěchem seriálu, který „prodává naše úspěchy“ (unikátní československý systém prevence kloubních luxací). Přitom posuďme sami, co všechno se oproti tomu Dietlovi podařilo do seriálu propašovat: Od explicitních odkazů na v té době nepohodlné lidi a věci:

- Otec Iny se jmenuje Galuška – jako ministr kultury z roku 1968, toho času disident.

- Motorestu, kde se odehrávají veškeré společenské scény seriálu, dominuje fotografie tehdy v čs. médiích zakázaného Jiřího Suchého.

- Šachisté Štrosmajer a jeho přítelkyně Oldřiška mají ze všech světových šachistů za vzor emigranta ze SSSR Aljechina.

- Milovníci divadla chodí do Laterny magiky, která tehdy byla jedním z posledních útočišť zakázaných umělců.

- Blažejův tchán, ředitel Kovanda, jede namísto do SSSR nakupovat stroje do kapitalistických „Rakous“.

-V neposlední řadě jde o spoustu drobných narážek, na které si ale většina autorů doby ani zdaleka netroufla: počínaje obligátními aluzemi na tehdy v médiích striktně zakázané křesťanství (Pozdravy „Pozdravbůh!“ a „Pomáhej Pánbůh!“), Štrosmajer ukončí proslov odcházejícího primáře Sovy před poslední operací: „Amen!“ a na smrtelné posteli doktoru Peterkovi na jeho repliku „Na shledanou za rok!“ odpoví metafyzickým: „To za dýl, mladý muži…“, po narážky na typické fenomény normalizační společnosti (interrupční komisi nebo všudypřítomné rekvalifikační zkoušky, které měly především nepohodlné umělce vyšachovat z profese, jež Štrosmajer komentuje slovy, že je trapné zkoušet z něčeho dospělé lidi).

Už v minulé části tohoto vyprávění jsem se pak zmínil, že západní diváky, kteří si kromě děje všímali i reálií, pravděpodobně nejvíc ohromil příběh špičkového chirurga Blažeje, který se svým platem ve východním bloku nemůže ani pomyslet na koupi ojetého auta západní značky. Z některých projevů očividné autorské drzosti diváka obeznámeného s tehdejšími pravidly až trne. Mám na mysli Štrosmajerovo upozornění mladého doktora Peterky, že žádá-li ten, kdo nic neumí, rovnost s tím, kdo umí mnoho, „je to velmi mylné pojetí rovnosti“, a dokonce i jeho parodie klíčové věty samotného Marx-Engelsova Komunistického manifestu, že Evropou obchází strašidlo komunismu: „Špitálem obchází strašidlo Dobiášové!“

Co se týká protagonistů seriálu: Zatímco se veřejně podepisovala Anticharta (jíž se mimochodem Jaroslav Dietl vyhnul, ale coby ten, který pomáhá vyplnit příkaz z vyšších míst o konkurenceschopnosti naší televize západu nebyl hnán k odpovědnosti), představitel primáře Sovy Ladislav Chudík se po svých pražských natáčecích dnech, chodil „učit češtinu“ ke svému milovanému básníkovi, toho času čerstvému signatáři Charty Jaroslavu Seifertovi, představitel pacienta Emlera Josef Bek doma ukrýval materiály své sousedky, chartistky Jiřiny Šiklové.

Scenárista Dietl s režisérem Dudkem do výrazné role doktorky Fastové také opět prosadili „nespolehlivou“ Danu Medřickou, která se poskvrnila výraznou podporou liberalizačního procesu Pražského jara ´68. Navíc hudbu k seriálu, která spolu s ním obletěla svět, napsal trpěný Jan Klusák, jenž si kdysi „pošpatnil profil“ jako herec nejdrzejších filmů československé nové vlny. Normalizační bossové měli jedinou radost z toho, že západní distribuce Klusákův hudební doprovod nepřejala, ale napsala na něj jakousi kvazi „akční“ variaci, která jinak dokonalé dílo o třídu snížila. Stejně tak dopadl východoněmecký dabing, který západní distribuce nepřijala a pořídila si jiný, nedá se říct, že lepší.

Že se Nemocnice na kraji města (podobně jako třídílný televizní Alexandre Dumas starší) stala Dietlovým nejosobnějším dílem, poznáme i podle toho, že do ní kromě svých osobních vzorců chování, které by býval rád viděl u těch, kteří rozhodují nad osudy ostatních (Sova přes svou čistotu hodnotí lidi výhradně podle schopností, nikoli podle kádrového profilu, stejně jako ředitel Pekař, který před kádrově sněhobílým, ale neschopným Cvachem dá přednost „morálně rozkolísanému“ Blažejovi) umístil i řadu svých autorských vyznání. V monologu Sovy mladšího k Alžbětě Čeňkové nacházíme vzpomínku autora Dietla na dobu, kdy byl zakázaný, empatickou k těm, kdo stále zakázání jsou:

„Poznáte, jak utíká čas. Váš čas. Nikomu neutíká tak zběsile jako tomu, kdo nesmí dělat to, co by rád.“

V odpověď na ni předkládá slova staršího Sovy v nichž Dietl opět přichází se svým starým, už v předchozích seriálech několikrát tematizovaným poselstvím ke kapitánům státu – Když už jste do talentů investovali, nemrhejte jimi tím, že je zakazujete:

„Nejde jen o to, že studium každého z vás stojí naši společnost statisícové částky. Jde také o to, aby lékař dostal příležitost to všecko té společnosti vrátit. A na tom nám musí záležet všem. Na tom, aby mohl uplatnit své schopnosti… Nepřipusťte, aby se někdo z vašich vrstevníků cítil osamělý a aby za jednu chybu trpěl celý život...“

Své osobní angažmá v době, kdy se právě takové nespravedlnosti dějí, pak autor manifestoval ústy doktora Štrosmajera:

„Šéfy na celým světě neovlivníme tím, že budeme proti nim, ale jedině s nima. Všimněte si, že literatura všech staletí vždycky líčí podlézavost jako vlastnost zvláště odpornou. Podlézavec má vždycky úlisný úsměv a krhavý zrak. Nic není míň pravda než tohleto. Já vám řeknu: jeden trošku talentovanej podlézavec udělá víc hrdinských skutků než sedm samurajů.“

Mezinárodního úspěchu díla – jak už výše naznačily ohlasy ze SRN – Dietl ale nedosáhl „hrdinskou podlézavostí“ ani „odbojem“, ale tím, co ve svém hodnocení naznačila už Vlasta Chramostová – stvořil univerzální příběh, který se se s drobnými změnami slovníku a dekorace mohl (jak konstatoval recenzent západoněmeckého deníku Rheinische Post) stejně dobře odehrát v Čechách první republiky či Rakouska-Uherska, jako ve staré dobré Anglii (jejíž mapu, jak si vnímavý divák může všimnout, má nota bene starý „lord“ Sova ve vstupní hale svého „sovího hradu“).

Na rozdíl od šéfů stachanovců a brigádníků, jimiž se to je hemžilo v jiných tehdejších dílech ČST, je starý Sova archetyp dobrého patriarchy, a moudrého mandarína, všemi póry zakořeněného ve své nemocnici a svém starodávném domě, kde se o něj stará hospodyně Ema (mimochodem: tak podobná autorově mamince Růženě). Ačkoli i jemu v erbu visí Británie, ale spíš ta samwellerovská (kdo zná Dickensovy Pickwicky, pochopí), když svými rovnáními s královnou častuje kolegyni Alžbětu (za tím účelem tak pojmenovanou), protikladem Sovovy starozákonní patriarchálnosti je rozšafný falstaffovský Štrosmajer, důvěrně obeznámený se všemi radostmi světa, který se otcovsky stará o celý mladý kolektiv nemocnice, jenž mu tolik připomíná jeho vlastní ztracené mládí. Počínaje svým „princem Jindrou“, mladým doktorem Blažejem, který se od své zodpovědné práce odreagovává všemi neřestmi, jež Dietl ve svých předchozích dílech přiřkl lékařům: rychlými auty, hrou i ženami. A tento jeho mladý svěřenec se nakonec (stejně jako princ Jindra Falstaffovi králem) stane Štrosmajerovým králem. Chci říct primářem.

Je třeba říct, že ač se Jaroslav Dietl sám pasoval na řemeslného podlézavce, kdykoli ucítil šanci, naplnila se definice jeho mariášového spoluhráče Ivana Klímy: „I když byla šance jen jedna ku pěti, šel do toho, a když mu to vyšlo, jenom zářil“. V touze po kýženém „disidentském“ modelu života, který pro Dietla představoval přítel Klíma (žít doma na východě, psát pro západ) a věren své metodě, že je-li nablízku poptávka, je nejlepší, aby měl autor díla už připravena, začal Dietl po německém úspěchu Nemocnice pro východoněmeckou televizi psát ságu berlínské, tentokrát už kardiologické dynastie Doktor Marcus a jeho rod, a pro západoněmeckou televizi WDR Hamburg příběh zakladatelů zpravodajských kanceláří 19. století Na počátku bylo slovo… Do obou těchto partií se pustil bez předběžného svolení nadřízených orgánů – a v obou případech narazil. Ale o tom až příště, v úterním pravidelném vydání této rubriky.

Zdroje: Petr Lokaj: Příběh vypravěče, Jolana Matějková: Tajemství vypravěče, David Nachlinger: A v každém zlomku tohoto času umírá člověk, Paulina Bren: The Greengrocer and his TV: Culture of Communism after the 1968 Prague Spring), Charles Dickens Kronika Pickwickova klubu, ČSFD.cz, FDb.cz, Filmovyprehled.cz, Rozhlas.cz, Totalita.cz, Ndm.cz, archiv ČT, Telexportu, Filmového studia Barrandov, FAMU, StB, SSSR (díky laskavému sdílení bádání Mgr Michala Macháčka, Ph. D.), díla Jaroslava Dietla (v čele s originálem scénáře Nemocnice na kraji města s režijními poznámkami Jaroslava Dudka) a rozhovory s jeho manželkou, rodinou, přáteli a kolegy

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Jaroslav Dietl, Nemocnice na kraji města,