Dietlova pracovna byla černá jak smůla. Svět Tomáše Koloce
08.07.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Televizní kamera v počátcích vysílání Československé televize
Před 40 lety, 29. června 1985, zemřel nejslavnější český televizní dramatik Jaroslav Dietl. Přináším(e) další část jeho příběhu.
Alexandr mladší: „Co to je?“
Dumas: „Moje pracovna.“
Alexandr mladší: „Vždyť tady nic nemáš!“
Dumas: „Jak to, nemám? Mám tady stůl, židli a hlavně, chlapče, božský klid.“
Alexandr mladší: „Ty dneska budeš psát?“
Dumas: „Nebudu, já už píšu.“
Alexandr mladší: „Ale vždyť dneska je tvůj největší den. Všichni se baví a ty, hlavní postava toho všeho sedíš a pracuješ?“
Dumas: „Alexandře, já musím psát každý den. Den, ve kterém bych nenapsal alespoň pár řádků, by byl pro mě ztracený, jestli mi dobře rozumíš. Ale neboj se, jak to dopíšu, já se mezi vás vrátím a budu se radovat dvojnásob. Pamatuj si: Až budeš moct psát každý den – ne, líp: až budeš muset psát každý den – v jakékoli situaci, až už na slavnosti nebo na lodi, v bitvě nebo v milostném rozpoložení, ve strachu i v radosti, v bolesti, ale i ve vítězství, potom o sobě můžeš říct: Jsem spisovatel!“
Tato slova o sobě možná řekl Alexander Dumas starší, ale určitě je vepsal Jaroslav Dietl do své inscenace o něm, v níž se (v téže době, kdy se před manželstvím vyzpovídal své druhé ženě) v době, kdy ještě nevěděl, zda nepřijde o svou milovanou profesi, vyznal ze svého vztahu k psaní – a možná i z jiných věcí. Paralela mezi ním a Dumasem byla tak sugestivní, že se ujala fáma, že Dietl, stejně jako Dumas, má literární dílnu, kde na jeho scénářích pracuje celý kolektiv autorů. Jeden čas tomu uvěřila i StB, která si toto kompro ponechávala po případ „přitlačení Dietla do rohu“. Jaká byla ale skutečnost Jak nejslavnější televizní dramatik 50. – 80. let za normalizace žil?
Do svého nového rodinného domu na pražském Barrandově (kde žil se svou novou ženou, dcerou Lucií z Magdalenina prvního manželství – tu měl Dietl podle jejích slov rád jako svou a s oblibou upozorňoval, že je vidět, že „je jeho“ i navenek: oni dva jako jediní v rodině měli brýle – a pak i s dcerou Annou, v roce 1976 narozeným synem Janem, kteří se jim narodili s Magdalenou a také s maminkou Růženou) si Dietl dokonce nechal postavit podobnou pracovnu, která měla zdi natřené černou barvou: aby dramatikovou soustředění nerušil žádný vnější podnět.
Naopak jeho spojení se světem měla zajišťovat květina, stojící na jeho psacím stole, kterou paní Magdalena musela každý den pečlivě měnit („Dej si na ní záležet – je to jediná věc, na kterou se dívám celou pracovní dobu“.) Pak tu ještě muselo být pero a dostatečná zásoba archů papíru. J. D. jich každý den popsal minimálně patnáct. Škrtl-li během práce jednu celou stránku, muselo jich být šestnáct. Pokud jeden den z nějakého důvodu nemohl psát, musel oněch patnáct stránek druhý den nahradit. Stalo se, že jeden seriál dokončoval, zatímco druhý začínal, do toho psal televizní inscenaci, divadelní hru a film. Stihl všechno, co se po něm chtělo a ještě nabízel „projekty z pilnosti“.
Na rubech dopisů z televizí či divadel, které po něm žádaly adaptaci klasické knihy, televizní soutěž nebo revui, je možné najít poznámku: „Zavolat a zeptat se do kdy a za kolik.“ To „za kolik“ se Dietl naučil jednak od Dumase, jehož život si nastudoval především z Mauroisova životopisu, a také od svého přítele, režiséra Jána Roháče, po němž pojmenoval své nejmladší dítě a jediného syna, s nímž vytvořil scenáristicko-režijní dvojici, která v letech 1977 – 79 vytvořila legendární televizní Silvestry, uváděné Vladimírem Menšíkem.
Ale nepředbíhejme. Seriál Nejmladší z rodu Hamrů, onen hlavní „akt pokání“ vyšel. Prodal se do všech zemí východního bloku kromě SSSR (pro který byl Dietl až do smrti zrádce, který v srpnu 1968 v seriálu Píseň pro Rudolfa III. a v ilegálním vysílání ČST protestoval proti vpádu vojsk), ale i do Portugalska, v němž tehdy čerstvě proběhla Karafiátová revoluce, která svrhla vládu latifundistů a přinesla k moci levici. Sice nekomunistickou, ale seriál o združstevnění byl to, co tehdy její nová vláda chtěla, aby portugalští diváci viděli. Doma si mezitím někteří diváci, kteří se špatně dívali, ale za své ústupky hledali obětního beránka, Dietla zařadili jako normalizačního autora – i když je to v konci představa absurdní. Dietl, který (ač nevěděl o pohovoru mediálních bossů se sovětským poradcem Bogolomovem) si byl jist, že má alespoň po určitou dobu zelenou, ve svých scénářích začal fungovat jako mariášník, o němž jeho spoluhráč Ivan Klíma řekl, že sázel vždy o desítku víc, než by bylo bezpečné.
Důkazy?
Přímo do hamrovského seriálu, který měl být pokáním, vepsal Dietl dějovou linii ze svého prvního liberalizačního filmu z 60. let, za které měl být zakázán. Ve filmu Cesta pustým lesem se onen kritizovaný stalinský paranoik-dogmatik jmenuje Rudolf, v Hamrech Hubert a ještě později, v Okresu na severu, Láďa Kalabus. Scéna, která se z díla z 60. let prokopírovala do dvou normalizačních děl, vypadá takhle: Rozezlený předseda JZD, stalinský dogmatik, káže: „Komunisti tu budou, ať budete chtít nebo ne, i vaše děti a vnuci, všichni budou komunisti“, idealista (Jan Hamr, u něhož si J. D. dal tu práci, aby vyšlo najevo, že – stejně jako Jasného František ze Všech dobrých rodáků – až do 60. let nebyl ve straně!) mu říká: „Kam jste to přivedli; pole máte neobdělaný, dobytek hladovej a lidi ubohý a sedřený“, na což mu ideolog odsekne: „S takovýma lidma jako ty se to dalo dělat leda do února.“
A dál káže: „Strana už není v situaci, aby mezi sebe brala každýho, teď začneme prověřovat.“ V seriálu Nejmladší z rodu Hamrů se tento konflikt dostane tak daleko, že na předsedovo „turecké hospodářství“, kdy mladému Hamrovi z celého družstva přišlo na pomoc jen pár babek a strana v čele s Hubertem mu poslala agitační auto plné zdravých chlapů, kteří mu pomůžou leda vyhráváním budovatelských písní, zareagoval Hamr tím, že jim kamanenem roztloukl amplión, byl za to předsedou stalinistou Hubertem udán a v noci si pro něj přijela StB.
Pod obrazem Stalina pak začal výslech stejně temný, jako z Dietlových děl o 50. letech, která napsal v cenzury zbaveném roce 1968. „Tak vám se nelíbilo, že agitátoři agitují? Co se vám nelíbilo na tom, co říkali?“ „Vám se nelíbí politika vašeho družstva a naší strany?“ „S kým jste ve spojení?“ Protože Dietl za normalizace takový příběh nemohl dovyprávět do konce zatčení a uvržení do pracovního tábora, přichází pomůcka všech Dietlová normalizačních let, deus ex machina, okresní tajemník KSČ Hrstka, který Hamra z rukou StB vysvobodí. Tolik jeden z obrazů kolektivizace v tomto „režimním“ seriálu.
Autor tohoto článku by chtěl vidět alespoň jednoho z dnešních kritiků, kteří vytvářejí obraz Dietla-normalizačního kolaboranta, který by měl odvahu vepsat ve vrcholící normalizaci 70. let do svých děl takové motivy jako Jaroslav Dietl. I Dietlův žák (z prvního krátkého období, kdy mu bylo dovolenou učit na FAMU), scenárista a spisovatel Alex Koenigsmark těsně před svou smrtí napsal: „Dietl privátně žádným režimistou nebo normalizátorem nebyl. Ani omylem. Pobaveně svedl svou soukromou válku s několika vedoucími televizními pracovníky (Zelenkou, Divišem, prof. Dvořákem atd.), kteří ho původně z televize vyštípali. Byla to napínavá hra.“
Hra to byla skutečně napínavá. Jaroslav Dietl, který měl za dvacet let v televizi bohaté zkušenosti, si pro normalizační tvorbu vytvořil jakési schéma, jak uvnitř společenské (a tedy vlastně režimní) objednávky být v rezistenci vůči režimu. Předně se zařekl, že bude pokračovat ve své praxi, že nejoblíbenějším hrdinou jeho děl nikdy nebude „člověk z režimního výkladu“, kterého by si zadavatelé představovali. Hlavní hrdina hamrovského seriálu, jak řečeno, v době svinstev 50. let nebyl ve straně, lahůdková Olinka z Ženy za pultem je naprosto neuvědomělá, sexuálně promiskuitní lasice, jako tajemník Hlavica z Muže na radnici, který je na tom se svými vztahy se ženami podobně atd. Zato mají všechny tyto postavy, kterým Dietl vnukl oblíbenost, společnou vlastnost, kterou normalizátoři přímo nesnášeli: rebelskost a nezničitelnou vyřídilku.
Co se týče dějových syžetů si Dietl naopak vyvinul techniku, vyjádřitelnou mottem: ´Když už nemůžu psát pravdu o tom, jak to vypadá, budu psát o tom jak by to mělo vypadat. (Ale tak, aby každý chytrý pochopil, že je to pohádka.)´ Díky historikovi Michalu Macháčkovi, který pro svou knihu o normalizaci, která právě vzniká, nastudoval moskevské archivy z dob studené války, jsem se dozvědět, že emisaři sovětských zájmů v ČSSR tuto Dietlovu hru odhalili a ve zprávě do Moskvy si stěžovali, že během předvolebního mítinku v roce 1976 tleskají lidé víc hlavnímu představiteli Dietlova seriálu Muž na radnici Zdeňku Buchvaldkovi nežli samému Husákovi. Jak to – ptali se – že Husák dovolil, aby Buchvaldek ve svém projevu zmínil, že takových čestných úředníků, jakého hrál v seriálu, je v zemi víc. „Jako by proti našemu zlému zřízení podporoval jakousi pozitivní opozici!“
Ještě víc se Moskvy dotklo, že když došlo na další seriál, který Dietlovi nešel z duše, ale byl mu uložen, a to ten, který je pokládán za nejrežimnější, Okres na severu (takový seriál poznáte podle toho, že ho nerežíroval Jaroslav Dudek, ale Evžen Sokolovský – kromě něj jde o Hamry, Muže na radnici a Inženýrskou odyseu), že jako „mustr“ svého hrdiny Josef Pláteníka si Dietl vybral lounského a posléze severočeského krajského tajemníka strany Jaroslava Hajna, který patřil mezi čelné muže roku 1968, jehož pokání pro udržení ve funkci za normalizace bylo minimální a následně, nakolik to bylo možné, pokračoval ve své liberální politice.
Všiml si toho i bdělý normalizační kritik Jan Kliment, který Dietla (dnes už můžeme říct, že oprávněně) kritizoval za to, že zatímco od režimního autora se chce, aby podpořil systém tím, že vylíčí jeho klady pod vládou „kolektivní moudrosti strany“, Pláteník (a pár jeho věrných) je v logice v Okresu na severu naopak jedinou kladnou postavou mezi mořem větších či menších zlodějů, oportunistů a konzervativních žab na prameni a že je vlastně ustavičně v opozici vůči nevábnému světu, který Dietl popisuje ve svém seriálu. Na štěstí pro Dietla si nevšiml třešničky na dortu: toho, že česká lidová písnička „Plátenická“, podle níž je hlavní hrdina pojmenován, je ve skutečnosti americká lidová otextovaná Jiřím Voskovcem, který z Augiášova chléva, který Pláteník v seriálu čistí, včas utekl.
Takových drobných špílců, u kterých praktik Dietl očekával, že ujdou cenzuře, ale svoje diváctvo si najdou, najdeme i my v jeho dílech desítky a stovky. Patři k nim i plody Dietlovy strategie, kdy se kromě tematizace některých zakázaných motivů, jako je například připomínka sudetské tematiky (Pláteník v okresu na severu: „Dívali jsme se Němcům pod ruce, jak tu továrnu říděj, abychom to mohli dělat taky tak.“), anebo tematiky víry (v Nejmladším z rodu Hamrů jedna z nejsympatičtějších postav, maminka hlavního hrdiny, chodí pravidelně do kostela a jako věřící se i těsně před smrtí baví s duší zemřelého manžela, v Okresu na severu se dokonce strhne hádka o to, zda má člověk právo pochybovat, zda je či není Bůh, a když už to jinak nejde, v Ženě za pultem během záběrů z provomájových oslav celou dobu sledujeme skupinu Řeků pod jejich národní vlajkou, jejímž hlavním grafickým motivem je – tehdy na veřejnosti zakázaný – kříž) i zapojení onomastiky: jasně nejoblíbenějšími jmény Dietlových hlavních postav jsou BOHUmil, BOHUmila a SVATOpluk (který se dokonce propracoval do názvu Dietlova posledního seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka), kladným postavám pak zpravidla dává příjmení „nepřátelských západních národů“, Bavor, Švejcar, Belšan (původně Velšan).
A pak je tu také Dietlova účast na nepsané dohodě scenáristů, že budou svým postavám dávat příjmení zakázaných kolegů a exulantů – ovšem pro jistotu záporných, aby se v případě odhalení mohli vymluvit, že je vlastně chtěli „zkritizovat“. Tak se alkoholický žokej z Hubačovy Dobré vody jmenuje Janýr (jako Přemysl Janýr, znovuzakladatel ČSSD z roku 1968 a jeho stejnojmenný syn, spoluzakladatel Charty 77, taktéž vyhnaný do vídeňského exilu), hubatý kuchař ze Šilhavého a Herzovy Holky na zabití nese příjmení Muraško (jako Pavel Muraško, spoluzakladatel Charty 77, protisovětský ukrajinský a křesťanský aktivista), a milenka podvodného vrchního z Dietlova filmu Kauza Králík je Jana Kynclová (tak jako chartistka a manželka chartisty Karla Kyncla, někdejšího Dietlova kolegy z rozhlasu, tou dobou vyhnaného do Británie).
To by se ještě dalo omluvit, ale, soudruzi, jak to, že hlavní hrdinky seriálů Muž na radnici a Žena za pultem notoricky nemají kam dát děti (ačkoli přece „v naší zemi máme tolik jeslí, mateřských školek, školních družin) a že jednou z významných dějových linií je, že vedoucí odborný lékař v socialistickém zřízení si láme hlavu nad tím, kde sehnat peníze na ojeté japonské auto anebo dokonce nad tím, kde bude spát, když před rozvodem odchází z domu (diváci v SRN podle reakcí žasli nad chudobou našich lékařů – stejně tak ovšem žasli nad povinnou plošnou prevencí dětských onemocnění či bezplatných návštěv lékaře doma, které zase na západě byly – a i u nás dnes jsou – nepřestavitelné).
Suma sumárum, když redaktorka východoněmeckého týdeníku Die Weltbühne Barbara Faensenová dělala v roce 1979 Jaroslavem Dietlem rozhovor, zeptala se ho, zda je pravda, že je nejbohatším mužem Československa, že má po smrti matky pomocnici v domácnosti, zatímco jeho manželka si dodělává vzdělání na fakultě žurnalistiky. A Jaroslav Dietl musel odpovědět, že co do toho bohatství neví (byli tu jiní jako Karel Gott, Karel Svoboda, Ladislav Štaidl, Josef Laufer, Zdeněk Liška, kteří pracovali v lukrativnějším zahraničí, ale ani jedno z těch jmen nevyslovil), ale jinak – že ano.
Nemohl prozradit, že aby mohl napsal seriály svého srdce jako byla Nemocnice na kraji města, bral režimní zakázky a pod tlakem dramaturgie do nich musel vpisovat scény stranických schůzí (aby se pak radoval, že si západoněmecká distribuce připlatila, aby neomylně všechny režimní scény, které musel připsat, mohla vyškrtat). Neřekl nic o divadelní hře Šance, kterou napsal na žádost svých přátel Miloše Kopeckého a Jaromíra Hanzlíka a která pojednávala o rozděleném světě, uprostřed nějž stojí plot – a kterou po třetí repríze zakázal ideologický tajemník ÚV KSČ Josef Havlín. Neřekl, proč, když mu bylo v roce 1978 podruhé umožněno učit na FAMU, musel s tím rychle zase skončit.
Dietl v rozhovoru mluvil o tom, jak rád píše o naší skutečnosti, jak dobře se o něj jeho dvě „pečovatelky“, manželka Magdalena a pomocnice Milada Kapičková starají při jeho jeho cukrovce, kde si dává vázat hotové scénáře a jak si pak rád s dětmi zahraje tenis, mariáš či deskové hry. O tom, že mezi těmi, s nimiž hraje mariáš, jsou dva čelní nepřátelé režimu, se samozřejmě nezmínil. A byly tu i jiné věci. Třeba, že tatáž jeho kolegyně z ČST s příbuznými v Kanadě, která mu z amerického kontinentu vozí náměty na televizní soutěže a nové deskové hry do sbírky, je zároveň i hlavním pramenem informací o něm pro Státní bezpečnost.
Zdali to známý vítěz inteligenčních hříček a rébusů věděl nebo aspoň tušil, se už nedozvíme. Byly věci, o nichž nemluvil s nikým anebo skoro nikým. Třeba o tom, proč se mu při psaní potí ruce a o utkvělé myšlence na rychlý únikový východ ze svého domu pro případ, že by si pro něj přišla StB. Autor tohoto článku měl možnost vidět poznámky nejen odborných, ale i ideologických dramaturgů k Dietlovým textům, a také vedoucích důstojníků StB, kteří je hodnotili v jeho složce – a tak ví, že mnohé z dramatikových nočních můr vůbec nebyly vzdáleny realitě.
Když v třeskuté zimě 1979 nejstarší dcera J. D. , šestadvacetiletá Helena emigrovala na západ, v uprchlickém táboře zaslechla nejnovější vtip z domova: „Všude je zima, silnice jsou nesjízdné, topení ani elektrika nefugují, jen nahoře na kopci svítí lampička a pod ní sedí Dietl a popisuje, jak je nám všem krásně…“
Obyčejně neomylný lidový humor se tehdy vzácně minul cílem.
Pokračování ve čtvrtek
Zdroje: Petr Lokaj: Příběh vypravěče, Jolana Matějková: Tajemství vypravěče, Paulina Bren: The Greengrocer and his TV: Culture of Communism after the 1968 Prague Spring), Die Weltbühne, ČSFD.cz, FDb.cz, Filmovyprehled.cz, Rozhlas.cz, Totalita.cz, Ndm.cz, archiv ČT, Telexportu, Filmového studia Barrandov, FAMU, StB, SSSR (díky laskavému sdílení bádání Mgr Michala Macháčka, Ph. D.), díla Jaroslava Dietla a rozhovory s jeho manželkou, rodinou, přáteli a kolegy
Vložil: Tomáš Koloc