Dietl byl větší hrdina roku 68, než ti z filmu Vlny. Svět Tomáše Koloce
01.07.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Jaroslav Dietl v dokumentární sérii Příběhy slavných
Před 40 lety, 29. června 1985, zemřel nejslavnější český televizní dramatik Jaroslav Dietl. V médiích – ticho po pěšině.
Česká televize se o jubileu zmínila v kalendáriu, jedna ze dvou největších českých televizí odvysílala jeho vynucený normalizační film Tři chlapi na cestách a druhá jednu z jeho nejméně povedených inscenací Dívka světových parametrů. Kdyby nebylo pravidla, že neuplyne týden, kdy by alespoň jedna z českých televizí nevysílala některý Dietlův seriál, mohlo by se zdát, že oficiální mediální doktrína generace Dietlových mladších kolegů, kteří jsou u kormidla médií dnes a kteří mistra jako kolegu ještě zažili, že Dietl byl řemeslník, co nijak nevyčníval z průměru televizních nástěnkářů minulého režimu, je pravdivá. Přitom je to lež, motivovaná závistí vůči kolegovi, který jim svou pilností „vyžral všechny kšefty“…
Autor této synopse se životem a dílem Jaroslava Dietla intenzivně zabývá 15 let, oslovil všechny členy jeho rodiny, spolužáky od ZŠ po VŠ, desítky kolegů a přátel-vrstevníků, (z nichž většina už dnes nežije), viděl či četl celé mistrovo dílo a na přání jeho vdovy Magdaleny uspořádal jeho archiv, s jejím svolením navštívil archiv ČT, Filmového studia Barrandov, FAMU i StB, díky spolupráci historika Michala Macháčka, který bádal v archivech bývalého SSSR v Moskvě, dostal i tamní rešerši hesla „Jaroslav Dietl“.
Výsledek jeho práce dokládá to, co se nebáli říct někteří Dietlovi vrstevníci, stojící proti kánonu, vládnoucímu dnes v mistrově branži: že totiž Jaroslav Dietl prolomil paradigma své doby, že východní a západní blok jsou dva rozdílné světy, obydlené lidmi žijícími zásadně odlišným stylem života a s odlišným způsobem uvažování. Reakce na jeho pozdní seriály z takových zemí jako byla Kanada, Austrálie, Portugalsko, Kypr se v zásadě neliší od reakcí z východního bloku. Daly by se vyjádřit univerzálním zvoláním: „Jak krásné obecně lidské vyprávění, připomíná mi příběhy mé vlastní rodiny!“ Tvorba J. D., která je masově sledována a reflektována i dnes, odhalila skutečnost, že zásadní lidské zkušenosti jsou všelidské bez ohledu na politické zřízení i na dobu vzniku díla. Tuhle zkušenost ovšem známe jen od těch největších literátů Shakespeara, Molièra, Balzaca – i od Dietla. Ti ostatní píší tak, jako by se lidé dělili na katolíky a protestanty, šlechtu a plebs, árijce a neárijce, kapitalisty a komunisty, demokraty a dezoláty…
V českém prostředí Jaroslav Dietl představoval jednoho z mála géniů svého uměleckého oboru, scenáristiky, srovnatelného (v jejich oborech) snad jen se zpěvákem Karlem Gottem, režisérem Otakarem Vávrou a filmovým hudebním skladatelem Zdeňkem Liškou, kteří všichni se vyznačují obrovským talentem spojeným s produktivitou na hranici workoholismu – například Dietl napsal přes 50 televizních děl sériového charakteru. Dietl a Gott se ale z výčtu vymykají tím, že jejich díla jsou mezinárodně proslulá, což je možná jemně dáno i „přeshraničním“ nátiskem: skutečností částečného spojení jejich rodových kořenů s národem sousední evropské velmoci: Německa.
U obou pak na začátku života vysvítá obrovský, zdánlivě nepřekonatený handicap – až jeho sisyfovské překonání pak zrodilo fenomény talentu i vůle jménem Dietl a Gott. U Jaroslava Dietla to byla vrozená invalidita, luxace kyčelního kloubu, která byla také důvodem, proč se jeho česká rodina, žijící v Jugoslávii, vrátila do Čech. Operace invalidního benjamínka se ale nepovedla a starší sestry byly nuceny nejmladšího tahat do školy v jihočeských Borovanech na malém žebřiňáčku. Spolužáci ale vzpomínají, že postižené dítě, které by se za jiných okolností vyznačovalo stažením do sebe, bylo velmi aktivní, takže při kolektivních hrách jako byl třeba fotbal, převzal Jaroslav úlohu nehrajícího trenéra.
Stejně se projevoval i ve škole: ačkoli během půlročního marodění ztratil kontinuitu s výukou, ve druhém pololetí veškerou látku dohnal se suverénně nejlepším vysvědčením ve škole. Vrchol však nasadil tím, že se cíleným cvičením zbavil vozíčku a po přestěhování rodiny do Brna je středoškolák Dietl známý jako sice kulhající, ale snaživý tanečník i sportovec. Všichni z (nikoli Dietlova) seriálu Vlak dětství a naděje známe scény osvobozování Brna, které bylo dramatičtější než v případě Prahy – celé osvobozované čtvrti byly poschovávané ve sklepích: jen budoucí dramatik Dietl a jeho spolužák, budoucí čelný kartograf Cimbálník, se vzepřeli strachu a všeobecné sklepní klaustrofobii, vyndali si na ulici šachový stolek a s ozvěnou vzdálených střel hráli šachy. Tento obraz byl ostatně pro budoucího Jaroslava Dietla klíčový: byl schopen vydržet beze všeho, ale ne bez hry: ve svém prvním rodinném domě si dal postavit minigolf, ten poslední zase koupil, protože k němu patřily tenisové kurty.
Tak jako Vladimír Pucholt, který je právem označován za jednoho z největších českých herců, chtěl bytostně být lékařem, geniální televizní dramatik Jaroslav Dietl se celý život netajil, že kdyby byl zdravý, chtěl by být sportovcem. Z tohoto ideálu si do své reálné profese přinesl touhu vyhrát. Ovšem (alespoň zpočátku) ne v americkém smyslu vydělat nejvíc peněz, ale jsem-li literát, být co nejvíce lidmi čten, sledován v divadle, filmu, v televizi. V době své největší slávy považoval Jaroslav Dietl „jen“ dvoumilionovou sledovanost za prohru.
Mladý muž, kterému nebyl cizí idealismus a vášeň (podle svého přítele, spisovatele Ivana Klímy, sázel vždy „o deset korun výš, než by žádal chladný kalkul“), ale také (kromě jediné výjimky v roce 1968) nikdy neztratil ze zřetele kontrolku selského rozumu. Stejně jako celá jeho generace propadl obrazu dějinné změny společnosti, jak ji nabízela KSČ, ale stačily dva zážitky (včetně toho, že se ocitl v blízkosti jedné z obětí procesu se Slánským), aby Dietl pochopil podstatu režimu. Ze strany ale nevystoupil, jednak proto, že to v první polovině 50. let bez následků nešlo a jednak že věděl, že když ustojí vnitřní boj o udržení charakteru uprostřed stáda vlků, pomůže tím jako „vůdce smečky“ (termín, který pro něj používá jeho žena Magdalena) těm, které má za sebou (Michaela: „Ty bys chtěl, aby byl Honza ve straně?“ Pláteník: „Samozřejmě. Pokud tady strana vládne a on chce s věcmi pohnout, jinak to nepůjde.“ Okres na severu).
První střet s režimem tak kádr Dietl (syn dělnického vůdce, poslaného ještě za Rakouska-Uherska do chorvatského vyhnanství), vedoucí a textař folkorního souboru Fučíkovci (dekorovaný samotným Jindřichem Plachtou Cenou čs. rozhlasu za text častušky Šel Frantík kolem zahrádky) prožil už na začátku 50. let – když se projevil jako přílišný liberál (odmítl vyžadovat, aby dívky ze souboru skrývaly své vnady ve svazácké košili) a neuvědomělý živel (ve prospěch zkoušení škrtl v souboru tehdy zavedenou instituci úvodní desetiminutové politické debaty). Byl nahrazen stranickým kádrem a musel z Fučíkovců i Brna odejít.
Intermezzo lektorského cesťáctví pro ministerstvo sociálních věcí, u něhož si Dietl brzo zkusil, že se mu celoživotně věnovat nechce, stejně jako výchově mládeže v sociálních ústavech, mu ale dalo cosi cenného: první životní partnerku Marii, kterou potkal na jedné ze svých sociálních přenášek. I ona měla stejný osud: Dietlova i její rodina se vydaly dosidlovat Němci opuštěné pohraničí. Představa obou mladých o novém světě, který chtějí budovat, byla ale vzdálená představě někým opuštěné přidělené podhorské chalupy. Dietl navíc už v té době zdědil rodinný rodokmen a zjistil paradoxní věc: jeho rodina mluvila do poloviny 19. století německy a pocházela přesně z té oblasti Chebska, kterou se se zbytkem rodiny vydal osídlit jeho otec. Sudety se pak nicméně staly jedním z jeho častých námětů: ať už v Nejmladším z rodu Hamrů, Nemocnici na kraji města, Okresu na severu, či v jeho labutí písni, Synové a dcery Jakuba skláře – jejímž základem byla historie Dietlovy rodiny (Hugo Hammerschmied: „Můj pradědek byl Němec. Dědek byl Němec. Táta si vzal Češku, tak přehodil výhybku…“).
Na začátku 50. let se student Dietl ocitl v prvním ročníku pražské FAMU, obor scenáristika, s nepřekonatelnými učiteli (legendární vychovatel čs. nové vlny Otakar Vávra, romanopisec M. V. Kratochvíl, pozdější autor učebnice dramaturgie pro americké filmové školy František Daniel, ale taky jen o pouhý rok starší Milan Kundera), v kruhu s velmi silným kádrem spolužáků (např. pozdější americký režisér Miloš Forman či textař Zdeněk Borovec), ba dokonce i spolubydlícím z koleje, který měl v budoucnu – po absolutoriu a hlavně vojně – nabýt statutu legendy (Miloslav Švandrlík, autor a vojín Kefalín z románu o jednotkách „nespolehlivých kádrů“ PTP Černí baroni).
Toho ovšem v pokoji brzy vystřídala Dietlova manželka Marie. Tedy: na pokoji fakultního předsedy ZO KSČ FAMU J. Dietla (ano, i tehdy byla doba, kdy vláda nad starými a zkušenými byla dávána mladým nezkušeným a z pohledu vrchnosti tedy ovladatelným…) – o němž ovšem nikdo z pamětníků nevypověděl, že by J. D. z titulu této funkce někomu ublížil. Autor této synopse se od nich naopak dozvěděl, že Dietl (už za svých studentských let vytížený kromě studentských scénářů redakčními kšefty v Dikobraze a jiných časopisech a hlasatelstvím v nově založené Čs. televizi) tuto funkci s nechutí vzal, aby v nebezpečné době (kdy probíhaly „aféry“ jako byl známý případ Kundera-Dvořáček či podmínečné vyloučení Formana a Passera za čtení „úpadkových“ francouzských dekandentních autorů 19. století) mohl ze své pozice pomoci. Funkci i studium před absolutoriem pak „položil“ poté, co se mu ani za pomoci své funkce nepovedlo udržet na fakultě oblíbeného učitele Milana Kunderu.
To už byl ovšem Dietl dávno pevně zaměstnán v televizi, což bylo médium, jemuž tehdy, v polovině 50. let (v dobách, kdy se vysílalo jen pár hodin denně pro pár stovek vyvolených a televizní obrazovka byla jen raritním přídavkem nejmodernějších rozhlasových přijímačů), málokdo předpovídal budoucí obrovský vliv. Dietlova sláva byla tehdy dána spíše jeho hrami či dramatizacemi cizích próz, které se hrály v čs. divadlech (je zajímavé, že jako svou první dramatizaci si vybral právě satirický román německého antifašisty Opitze Můj generál – možná i z recese: u vědomí vzdálené příbuznosti s Hitlerovým generálem Eduardem Dietlem).
Jeho úloha v televizi byla opět podobná jako u Fučíkovců a na fakultě – zaštítit svými zády funkcí šéfa zábavné a později literárně-dramatické redakce všechny problémy (což dělal – kupříkladu rok 1957 strávil z trestu za jistou přestřelenou silvestrovskou scénku jiného autora ve vyhnanství v nově založené ostravské televizní pobočce). Zároveň ale skrze akce Hledáme nové talenty vytahoval z davu anonymních zájemců nové kolegy, z nichž o dva své objevy s velmi špatnými kádrovými poměry se s vedením státní televize doslova sepral – ale nakonec docílil, aby v ČST mohli nastoupit: Byli to jeho pozdější nástupce ve vedení redakce Jiří Hubač a autorka příští komedie století Marie Poledňáková. Ti Dietlovi stačili, aby si po deseti letech v ČST v polovině 60. let, po úspěchu fenoménu Tři chlapi v chalupě (kteří existovali nejen jako TV - seriál, ale vysílali se i v rozhlase, hráli se v divadlech, vycházeli jako komiks v novinách, natočil se film) mohl říct: ´Hubač a Poledňáková za mě firmu udrží, já odcházím do filmu.´
Dietlově odchodu z televize předcházela temná příhoda. Manžel jeho sestry Zdeněk Špaček byl na konci 50. let odsouzen za kontakt na skupinu převaděčů, která na Chebsku kromě jiného organizovala slavný útěk strojvůdce Konvalinky i s vlakem na západ. Dietl na to zareagoval po svém. V detektivním seriálu V neznámé ulici, v neznámém domě (předobrazu budoucích Hříchů pro pátera Knoxe, kde měli pachatele odhalit diváci) obsadil švagra Špačka po propuštění do němé role vyšetřovatele. Jeho sebedůvěra, že všechny konflikty s režimem přežije, byla ale švagrovým případem zasažena – nikoli ale tolik, jak tomu bylo u jeho ženy Marie, ta chtěla emigrovat.
Tehdy poprvé Jaroslav Dietl přišel na to, že z české země, která pro něj (rodáka z balkánského vyhnanství) byla nesamozřejmě nalezená, odejít nechce. Jedním z důsledků ale bylo, že se chtěl zbavit funkce, v níž byl vyšším místům odpovědný (a tedy ad absurdum vystavený i potenciálnímu zavření). Film byl v té době také už méně sledovaný a postihovaný. Šlo mu ale i o razítko v občance a volný čas na obrovské množství tvorby, které se už tehdy věnoval.
Dietl nastoupil na Barrandov do tvůrčí skupiny svého již zmíněného učitele z FAMU Františka Daniela a jeho kolegy byly takové osobnosti jako autor Limonádového Joe a Werichův dvorní scenárista Jiří Brdečka, Otto Zelenka (Zlá krev, F. L Věk), nebo Vratislav Blažek (Světáci), který měl na Dietla největší vliv tím, že ho naučil jeho pozdější vášni, která občas trumfovala i psaní: mariáš.
Dietl 60. let byl jako Jára Cimrman: zamiloval se do rock´n´rollu a napsal o něm film Bylo čtvrt a bude půl, „mezi dvěma partiemi mariáše“ dramaturgoval Blažkovi první čs. filmový muzikál Starci na chmelu (a dopsal mu tam scénu snu, během níž si snoubenci s požehnáním rodičů hoví v posteli), pro televizi rozvinul námět Zdeňka Prince na společenskou hru, pro kterou vymyslel název PEXESO, po odchodu Jana Wericha z Divadla ABC napsal pro nově vzniklou dvojici Horníček-Kopecký její první hru Byli jednou dva a když mu režim zakázal satirický seriál Můj přítel štvanec v hlavní roli s Jaroslavem Šterclem a divadelní hru Slečnu pro jeho excelenci, soudruzi! (která vycházela z autentické příhody setkání prezidenta Novotného s indonéským prezidentem Sukarnem), napsal pro Divadlo Spejbla a Hurvínka podobenství Tajemství cirkusového klauna a jeho sedmi špagátů, určené nominálně dětem, ale navštěvované celou dospělou Prahou.
Kromě satiry se ale věnoval i vážné společenskokritické tvorbě – a to především ve své „pevné práci“ – na Barrandově. Jako vůbec první napsal už v roce 1961 hru Příběh starý deset let a v roce 1963 film Cesta hlubokým lesem, které rehabilitovaly příslušníky třídy, které se nevěřilo, sedláků – „kulaků“ a nakonec i hru Nehoda, z níž vzešel film Hrdina má strach, kde jako bývalý zaměstnanec stalinistického ministerstva popsal mechanismus vládnutí, kde zazněla tato slova, která i na svou dobu byla na hraně (a prošla jen díky tomu, díky čemu prošly i další tehdejší filmy: díky osobnímu přátelství barrandovského šéfdramaturga Jana Procházky, autora pozdějšího Ucha, s prezidentem Novotným): „Jsme dělnický stát a to je fakt. Kam se kouknu, každý, kdo není dělník, se bojí. Chtěl bych být dělníkem a celý den se ničeho nebát.“
Dietl se ale nebál, i když dělník nebyl. Alespoň ne veřejně. Když pro Martina Friče psal jeho poslední film Nejlepší ženská mého života, zároveň spolu zakládali první nezávislý umělecký svaz ve Východním bloku, FITES (Filmový a televizní svaz), což byla organizace - předskokan Pražského jara 1968. Od něj také Dietl dostal jedinou cenu svého života, Trilobita. Za adaptaci knihy sovětského ukrajinského dramatika Amosova Těžká srdeční komplikace o transplantaci srdce, kterou rok předtím provedli v JAR. Nebyla to náhoda. Vysoké dávky vápníku, které Dietl bral na posílení svých nemocných kostí měly jako vedlejší účinek zavápňování srdce. O transplantaci srdce začal psát po prvním infarktu, který prodělal, aniž by o tom řekl komukoli jinému, než ošetřujícímu lékaři.
Bylo málo autorů, kteří by využili Pražské jaro tak jako Jaroslav Dietl. Jeho muzikálový seriál Píseň pro Rudolfa III. (pro jehož dvě hlavní postavy měl předobrazy ve vlastní rodině: svého strýce – který byl už předobrazem hostinského z předchozího seriálu Eliška a její rod – a svou dospívající dceru Helenu) se stal manifestem uvolnění, nejen proto, že byl prošpikovaný narážkami, které i na svou dobu byly na pováženou (viz například snaha o rehabilitaci jména Tomáše Baťa – k níž Dietla inspirovala žena Marie, vychovaná jako „Baťova mladá pracovnice“ ve Zlíně), ale kromě našich hvězd v něm zpívala i evropská jména jako Udo Jürgens a Hughues Aufray.
Dietl zvyklý využívat veškeré možné v roce uvolnění adaptoval politický thriller o procesech 50. let Uzavřený pavilon (který byl pak natočen až posmrtně roku 1990) a jednal s vězněm tehdejších stalinských lágrů Jiřím Stránským (pozdějším autorem Zdivočelé země) o adaptaci povídky Uniforma z jeho knihy povídek z lágru Štěstí, které tehdy vyšly. Ještě když přijely tanky, nasedl do své renaultky a s kameramanem Eisnerem a herci Janžurovou a Hrzánem amatérsky natočil šestý, ilegální díl „Rudolf III. na dvoře Leonida I.“, který byl zakončen slavným vítáním Alexandera Dubčeka po jeho návratu z Moskvy a předávání srdíčka od Marty Kubišové.
Píseň Modlitba pro Martu, složená pro seriál, se pak po 22 letech stala i manifestem listopadových událostí roku 1989. Druhou jeho aktivitou v srpnových dnech byla moderace ilegálního vysílání ČST ze soukromého bytu na Zahradním městě, ve které se Dietl střídal se svým přítelem Vratislavem Blažkem. Jenže zatímco Blažek v předzvěsti věcí dalších již 26. srpna (kdy se naši unesení politici vrátili z Moskvy) emigroval do SRN, Dietl zůstal, aby ve víru vzoru poprvé ve svém životě ztratil rozvahu a rovnováhu. Poté, co kohosi zaslechl o něm mluvit jako o „Tygru Dietlovi“ vrátil legitimaci KSČ, což byla pro tuto organizaci největší urážka. Před Dietlem Pražského jara všechny ikony srpnového rozhlasového povstání, vylíčené ve filmu Vlny, a jejich předobrazy, blednou.
Ano, byl už rok 1969, a zatím se nic nedělo. V obrovské vlně sympatií s ČSSR napsal Dietl pokračování seriálu v západoněmecké produkci s názvem Revue pro následníka trůnu, jehož natáčení televize Südwestdeutsche Rundfunk Baden-Baden v době před konečným uzavřením československých hranic financovala v podstatě jen proto, aby jeho aktéry (především skupinu Golden Kids) přesvědčila, že mají zůstat v Německu. To se jí nepodařilo, zato však vznikl na svou dobu unikátní barevný televizní záznam, natočený v němčině na ulicích smutné podzimní Prahy roku 1968. Jeho symbolický děj pojednával o tom, jak zpěváci na kolejích zachrání před přejetím vlakem mládě lva (!), kterému pak vysvětlují, jak se má chovat, aby se v tomto světě plném nástrah dožil dospělosti a hodnosti krále zvířat. Perličkou je, že ve filmu vystupuje i německý spolupracovník Beatles z dob jejich hamburských začátků Knut Kiesewetter.
Po prvním pokusu o komedii složenou z úryvků populárních písní, Lásky Emanuela Přibyla (tuto formu později zúročil Gustav Oplustil ve své sérii o Alfonsi Karáskovi) a autorském filmu z prostředí nemocnice (!) Pět mužů a jedno srdce napsal J. D. v modu „nejlepší plody vydáváme, když jsme drceni“ nadvakrát své životní vyznání skrze životní příběh Alexandera Dumase staršího (jako barevný televizní film a jako třídílný černobílý seriál v hlavní roli s Vladimírem Menšíkem – podle mého své nejhlubší dílo).
To už ale přišla doba, kdy bylo seshora zakázáno reflektovat na Dietlovy scénáře (které, na rozdíl od jiných málokdy psal na zakázku, ale naopak prosazoval své již hotové scénáře). Pak v esenciálním gestu přichýlení se ke svému původnímu ideálu, sportu, pod pseudonymem pro časopis Stadion vytvořil rozhovory s fotbalisty Andrejem Kvašňákem a Ivo Viktorem, a také s Věrou Čáslavskou, která na tom, přes svůj triumf v Mexiku, v té době byla stejně jako on. Když se s Věrou Chytilovou doslechli, že mají být vyhozeni z Barrandova, byli den nezvěstní a domů se vrátili s kocovinou. Jednoho dne na přelomu let 1969 a 1970 pak nalezla dcera Helena svého otce, jak ho neznala: zhrouceného v křesle s pláčem na krajíčku. Muž, kterému vzali živel, který ho držel při životě, měl poslední příležitost se rozhodnout…
Neznámá fakta z druhé známější části života legendárního dramatika, si dovyprávíme ve čtvrtek.
Zdroje: Petr Lokaj: Příběh vypravěče, Jolana Matějková: Tajemství vypravěče, ČSFD.cz, FDb.cz, archiv ČT, Filmového studia Barrandov, FAMU, StB, SSSR, rodokmen Jaroslava Dietla, díla Jaroslava Dietla a rozhovory s jeho rodinou, přáteli a kolegy
Vložil: Tomáš Koloc