Hledá se deštník proti drahotě. Zn. Spěchá. Komentář Štěpána Chába
komentář
30.06.2025
Foto: Pixabay
Popisek: Deštník
Když se místo písmen začnou lít kule do pistolí, přechází společnost do režimu – snažím se překřičet svůj kručící žaludek.
A začne se smlouvat s vlastním žaludkem i zdravím. Můžu si tohle dovolit finančně? A můžu si to nedovolit zdravotně? Je to každodenní Sofiina volba těch, kterým se peněženky nenadouvají falešnými tituly i falešnou morálkou drogového směnárníka. Říká se, že dnešní doba zabíjí střední třídu. Propadá se do režimu ne rovnou hladového, to ne, ale součástí jejího nového života začíná být ono chudé smlouvání. Do jejího života se Sofiina volba promítá stále častěji. A neodbytněji.
Pomalu se začne zvedat les natažených rukou, které budou prosit o almužnu. A protože rád předbíhám dobu, natáhnu tu ruku mezi prvními. Ne za sebe, chraň mě ruka páně. Za kolegu Tomáše Koloce. Toho, co pro vás už čtyři roky dvakrát týdně zveřejňuje svou rubriku Svět Tomáše Koloce a rediguje rubriky Bruno Solaříka a Jaromíra Janáka. Samojediný trčí v Hradci Králové, odkázán na malý důchod za invaliditu, kterou si uhnal jako sociální pracovník. Důchod mu stačí přesně na nájem jeho garsonky, nadto má jen to, co mu kápne z Krajských listů. S befelem od lékaře, že musí užívat kvůli svému zdravotnímu stavu přísnou a finančně náročnou dietu. Plus samozřejmě příslušné léky, které taky nejsou zadarmo.
Tak si toho lumpa popišme. Tomáš Koloc, cholerik, který si tak chrání svůj prostor a svou pravdu, až jsem díky tomu získal novou a přímo na to určenou funkci Zástupce šéfredaktorky pro Tomáše Koloce. Je to oficiální funkce, kdybych se odhodlal do politiky, rozhodně bych si ji uvedl do veřejného životopisu, ukázal bych tím schopnosti jistého tmelícího charakteru s nekonečnou mírou trpělivosti.
Jednou, když se Tomáš rozburácel o své pravdě (jeho pravda, to nemyslím nikterak pejorativně, prostě Tomáš je svérázný levicový myslitel s tendencemi zablbnout si s jistou formou anarchismu, ale právě v tom jsou i jeho kvality), odstonal jsem to týdenním pouštěním Requiem od Mozarta. A to si pouštím jen těsně před tím, než začínám obhlížet okolní stromy a hledat větev, která by se chopila mých strastí. Tak nějak mi sedí Requiem k letoře i k potápění se do hlubin nepříliš optimistického momentálního osobního pohledu na svět.
Ale to se stalo jednou. No, dvakrát. Třikrát. No, párkrát. Tomáš Koloc, cholerická osobnost plná inspirací. Na tu inspiraci se zaměřme.
Tomáš Koloc, sociální revolucionář v larválním stadiu. Nejčastěji a nejradši píše o kultuře. Ne o té dnešní, to v jeho očích snad ani není kultura, ale permanentní product placement. O té minulé kultuře. Aby ukázal, že v kultuře jsme byli velkým národem, inspirujícím k hodnotám, který inspiroval celý svět. A jeho vědomosti jsou v této oblasti obdivuhodné. Vidí to, co my, obyčejní smrtelníci, dávno zapomněli nebo ani nevěděli.
Tomáš Koloc, člověk moudře uvězněný v 68. roku minulého století, protože tam náš národ zažil prchavou chvilku štěstí, svobody a tvůrčího gejzíru bez kapitalismu i bez normalizačního nebo stalinistického komunismu. Tomáš, který ve své srdečnosti nemá rád moderní technologie, protože paradoxně zbavují člověka přímého kontaktu s druhým člověkem. Když jsme se poznali přes telefon, přes e-mail, tlačil mě, abychom se potkali někde bez technologií. Musel si mě nakoukat, být se mnou, mluvit z očí do očí. Harcoval se za mnou vlakem z Hradce Králové až do Rumburka. Čtyři hodiny cesty. Nasedl a jel, abychom se dvě hodiny viděli. Takový on je.
Tomáš Koloc, ex-sociální pracovník, který léta pomáhal nemocným, postiženým, ale i bezdomovcům dostávat se z ulice, najíst se, nepropadnout se do ještě větší bídy života nebo prostě nezhynout ve škarpě. Člověk, který jako novinář i sociální pracovník stojí jako skalní masiv proti exekučnímu systému naší republiky, jenž je ve srovnání s okolním světem hodný jen opovržení.
Tomáš Koloc, člověk plný chuti pomoct. Měl jsem takový problém se dvěma staršími synáčky. A začal jsem se z toho propadat do poslechu Requiem. Tomáš zburcoval půl republiky a málem si uhnal vyhoření, jen aby nám pomohl.
Tomáš Koloc, který v rámci místních univerzit třetího věku přednáší o té naší dávno mrtvé, ale veliké kultuře a historii důchodcům za dvou domovu a jednoho klubu. Ovšem jako dobrovolník, protože za dobrotu srdce se dnes plat nepobírá. Ta je spíš na překážku. Stejnou pozici má u jednoho (radši) nejmenovaného radia, kde sice připravil scénáře a účastnil se desítek pořadů, ale jako „dezolát“ je u vedení v nemilosti. Že by dostal honorář? Žádný. Pracovat prosím, může, ale zaplaceno za to nedostane. Natož pevnou smlouvu.
Pokud jeho invalidní zhuntovanost dovolí, ještě i za pár klienty dochází, píše texty pro jeden kulturní festival, točí pořady a teď je navíc hrdý, že má přednášet v jedné novinářské škole pro nezávislé psavce. To všechno ale maximálně za lístek na oběd v místní jídelně. Protože: „To víte, pane kolego, nejsou peníze…“ Doba je taková. To, co si stačil našetřit v předinvalidní době, je pryč.
Proto Tomáš Koloc potřebuje pomoc. Sám ji plnou náručí rozdává, teď o ni volá. Právě teď mu přišel nedoplatek za teplo a začíná se mu bortit ten křehký domeček domácího rozpočtu. Stačí jedna rána, a padá celý, začne se drolit, rozpadat, ani Atlas (ten obr, nikoli někdejší vyhledavač) by ho na svých bedrech neudržel. Taková je dnes doba.
Proto pokorně za Tomáše prosím, máte-li za nehtem nějaký nadbytečný drobný obolus, který by jej zase postavil na nohy, neváhejte mu jej poslat na účet 1653184163/0800 (nezaměnit s účtem a QR kódem, uvedenými za tímto článkem – na ten zas posílají ti uznalí, co uznali, že chtějí něco poslat mně). Odvděčí se vám tak, že zůstane tím, kým je. Že bude dál dělat velkou spoustu práce, za kterou mu nikdo nezaplatí (to neplatí o Krajských listech, my mu v rámci možností platíme, co jen to jde, ovšem fakticky jako jediní) a za to, že je to prostě Tomáš Koloc.
Vložil: Štěpán Cháb