Proklínaný Emil Hácha – prezident hrdina. Svět Tomáše Koloce

Je to právě 80 let, co zemřel Emil Hácha. Ptal jsem se 5 dětí ze ZŠ Trhové Sviny, který náš prezident se narodil v jejich městě. Nevědělo ani jedno.

Příbuzný české politiky

Prezident, na kterého chtěli zapomenout jak masarykovci, tak komunisti, Emil Hácha, se narodil 12. července 1872 v Trhových Svinech a pocházel z rodiny s politicky nejzajímavějšími kořeny ze všech našich dosavadních prezidentů. Jeho babička z otcovy strany pocházela z rodů Jakešů, kteří jsou v starých matrikách psáni jako Jakschovi, přičemž bydliště rodiny, dvojjazyčné Trhové Sviny (kde mateřský jazyk rodiny byl často určen zkrátka ženitbou do německého či českého prostředí), leží deset kilometrů od Dlouhé Stropnice, odkud pocházel vůdce demokratických sudetských Němců Wenzel Jaksch (1896 – 1966), a dvacet kilometrů od Českých Chalup, odkud pocházel bývalý politik Milouš Jakeš (1922 – 2020, v letech 1987-1989 generální tajemník ÚV KSČ, faktická hlava našeho státu). Podle genealoga Mgr. Zdeňka Hornera se příbuznost Emila Háchy s oběma těmito politiky dá vyjádřit oblíbenou frázi: pravděpodobnost, rovnající se téměř jistotě.

Co se týče prezidentových německých (respektive německojazyčných) kořenů, matka Háchovy matky Teresie‚ rozená Nietsche, byla pražská Němka stejně jako její vnučka, Háchova pozdější manželka Marie (1873 – 1938). Jak Emil, tak jeho mladší bratr Theodor (1874 – 1957) si totiž vzali své sestřenice, které se obě stejně jako matka bratrů Háchových jmenovaly Marie. Emil si vzal dceru Františka Klause, bratra své matky, Theodor dceru Josefy Šittlerové, sestry svého otce. (Ač Hácha pocházel z rodiny Klausovy, se svým následovníkem Václavem Klausem spřízněn nebyl: Klausovi třetího prezidenta pocházeli z východočeského Chrudimska, Klausovi toho desátého ze západních Čech.)

Talentovaný mladý muž

Háchův otec Josef Emanuel Hácha (1832 – 1884) stejně jako jeho syn vystudoval práva a působil v rodných Trhových Svinech jako berní úředník. Zemřel, když bylo jeho synu Emilovi dvanáct a syn Theodorovi deset let. Oba byli velmi talentovaní, u Emila byly při zápisu do obecné (základní) školy rozpoznány takové schopnosti, že nastoupil rovnou do druhé třídy. Po otcově smrti byl přijat do českého gymnázia v Českých Budějovicích, kam se za ním přestěhovala matka Marie Karolína Pavlína, rozená Klausová (1837 – 1914) i s bratrem Theodorem. (Později, když začal na českém oddělení Karlo-Ferdinandovy univerzity studovat práva, přestěhovali se za ním i do Prahy.)

Stejně jako Masaryk vyrůstal v společnosti brněnského policejního ředitele Le Monniera a Beneš u pražského policejního komisaře Oliče, také Hácha měl jako nadprůměrně talentovaný student svůj salon, v němž se pohyboval a v němž nacházel první kontakty, které později využil jako čelný právník země. Byl to salon českobudějovického německy mluvícího továrníka Franze Hardtmutha, zakladatele dodnes věhlasného tužkařského podniku, pojmenovaného podle tehdejšího největšího diamantu světa Koh-i-noor (v překladu Hora světla).

Hardtmuthova syna Emil Hácha od sexty (tedy od svých šestnácti let) učil česky. Sám v té době už uměl dokonale nejen německy, ale i anglicky a francouzsky a učil se rusky, polsky a slovinsky. Slovinsky proto, že k jeho nejoblíbenějším sportům kromě bruslení patřil alpinismus, který provozoval zejména v Julských Alpách. Když později v té oblasti Klub českých turistů stavěl horskou chatu, zúčastnil se její stavby.

K literatuře jej přivedl rodinný přítel dr. Engelmeyer, tajemník hraběte Chamaré (ze starého mecenášského rodu, o němž vznikl známý film Zdeňka Trošky Poklad hraběte Chamaré), k výtvarnému umění zase architekt Josef Fanta (mj. autor Fantovy kavárny na hlavním nádraží v Praze), který se podepsal i na vzdělání jeho bratra Theodora, jenž vystudoval strojní inženýrství a léta pracoval jako konstruktér v USA. To podnítilo zájem Emila Háchy o anglosaské země, už během studia se zaměřil na srovnávání právního systému Velké Británie (který pokládal za nejdokonalejší v dějinách) a Rakousko-Uherska, a poté strávil několik měsíců jako právní koncipista (praktikant) v Anglii. S prací na téma srovnání právních systémů obou zemí promoval v roce 1895 (v pouhých 23 letech!).

Osobou svého bratrance, kněze a kanovníka Vyšehradské kapituly Eduarda Šittlera (1864-1932) se celoživotní vřelý katolík a monarchista Hácha propojil s životem v církvi, jež se stala jeho první zaměstnavatelkou. Nastoupil do kanceláře dr. Josefa Sobičky, která se starala o církevní statky. Se šlechtou ho kromě hraběte Chamaré propojil jeho druhý zaměstnavatel, maršálek Zemského výboru království českého (cosi jako předseda tehdejší autonomní vlády), kníže Jiří Kristián z Lobkovic, jehož syn Jaroslav Lobkowicz (mimochodem jeden ze svědků na svatbě Háchova prezidentského nástupce Antonína Zápotockého!), byl pak v roce 1938 jedním z Háchových prezidentských protikandidátů. Maršálek Lobkowicz si Háchu po třech letech jeho práce pro církev vybral z více než stovky uchazečů do funkce zástupce tajemníka tohoto zemského orgánu.

S rakousko-uherskou monarchií stoprocentně loajální Hácha, jehož nejvyšší ambicí byla i v letech nadějí na samostatnost za první světové války pouhá reforma rakouského práva podle britského vzoru, byl spokojený muž. Žil s múzou, která ho ještě v pozdních letech inspirovala k veršům (Marie Háchová se věnovala opernímu zpěvu a jen choroba jí v tomto oboru znemožnila profesionální kariéru), k třicátým narozeninám dostal dceru Miladu (1903 – 1989), pražský bratranec Eduard Šittler, velký znalec výtvarného umění, jej propojil jak s životem jak českého vysokého církevního kléru, tak v moderním umění, jehož se Hácha stal sběratelem a později i kurátorem Moderní galerie království českého, předchůdkyně dnešní Národní galerie.

Byl také členem České akademie věd a umění a České učené společnosti. V roce 1916 byl pak Hácha povolán do Vídně jako člen Nejvyššího správního soudu s titulem císařského dvorního rady, což z něj automaticky učinilo i soudce Stálého rozhodčího soudu v Haagu. Háchovi bylo tehdy 44 let, kromě milovaní turistiky byl dobrým lyžařem, vášnivým řidičem automobilu (jeho úslovím bylo: „Mám se zabít při šedesátce, to se radš zabiju při stovce.“), překladatelem z angličtiny, který překládal především Jeroma Klapku Jeroma (s bratrem Theodorem vytvořili i první překlad jeho slavné knihy Tři muži ve člunu – o psu nemluvě) a Rudyarda Kiplinga, a ještě po zvolení prezidentem, snad na rozloučenou, anonymně vydal soubor svých básní pod symbolickým názvem Omyly a přeludy.

U kolébky republiky

Vznik Československé republiky byl pro Háchu do jisté míry překvapením, nová republika se však nemohla obejít bez takových odborníků a upřímných Čechů, třebaže během prvního odboje neprojevovali republikánské smýšlení. (Hácha byl navíc z Klubu českých turistů celoživotním přítelem jedné z hlavních osob pozdější republiky, spisovatele Rudolfa Medka, který si v legiích vysloužil generálskou hodnost a po válce se oženil s nevlastní dcerou syna TGM Herberta Masaryka. Medkovi synové a Masarykovi pravnuci, malíř Mikuláš a rozhlasový hlasatel Rudolf Medkovi, později vzpomínali na dovolené, které rodiny Medkova a Háchova trávily společně v Krkonoších či na Šumavě.)

Již 23. prosince 1918 byl Hácha jmenován soudcem Nejvyššího republikového správního soudu Republiky československé, což byla jakási kombinace dnešních institucí odvolacího soudu a ombudsmana (nad tímto soudem stejně jako dnes stál už jen Nejvyšší soud bez přívlastku). To v praxi především znamenalo odjet do Vídně a vytřídit všechna odvolání, týkající se území nově zřízené republiky (které v té době navíc nebylo ještě definitivní). Na tom, že instituce vůbec vznikla, měl Hácha lví podíl a nová republika to vzala v úvahu. Už 20. března 1919 byl jmenován zástupcem prezidenta instituce a v roce 1925 se stal jejím prezidentem sám. Jako autor řady odborných článků i publikací (například olbřímí Slovník veřejného práva československého) byl Hácha pokládán za špičku naší právnické vědy a jako takový se roku 1920 stal i docentem. Když se jeho dcera Milada roku 1927 vdala za zástupce tajemníka (vzpomeňme, že to byl stejný titul, s nímž v státní správě začínal Hácha) Nejvyššího správního soudu JUDr. Zdeňka Rádla, těšil se Hácha i na vnoučata. Těch se už bohužel nedočkal...

Osudný rok 1938

Ačkoli za první Československé republiky patřil Hácha k lidem, kteří měli patinu „Rakušáků“, jmenovitě jeho předchůdce Tomáš Garrigue Masaryk ho považoval za jednoho ze svých nejvěrnějších a zároveň i nejskromnějších (což i u těch, které ctíme nevíce, byla vlastnost nevídaná). V některých osudech, které se mnoho let vyvíjely víceméně směrem k harmonii, se v určitém bodě objevují roky zlomu. Tak tomu bylo i v životě Emila Háchy a s rokem 1938. Nejprve se jeho dcera rozvedla se svým manželem a Háchovým dlouholetým kolegou Zdeňkem Rádlem. (Důvodem byla bezdětnost, nicméně její nový status byl později, ve chvíli zvolení jejího otce, dvakrát vítaný, jednak protože nahradila svou matku, jež týž rok zemřela, v roli první dámy, a jednak protože její bývalý manžel byl poloviční Žid, který by jako jeho zeť v době aplikace Norimberských zákonů byl nepřijatelným stínem v prezidentově profilu.) Dne 6. února téhož roku Háchovi zemřela milovaná žena Marie, s níž prožil 36 let (a která stejně jako její teta, Háchova matka, byla svým rodným jazykem Němka).

V září 1938 se pak němectví v Háchově životě objevilo znovu v mnohem méně přívětivé podobě. Po Mnichovské dohodě, uprostřed odstupu Sudet Německu (ten probíhal od 1. do 10. října 1938), abdikoval 5. října prezident Beneš, který 22. října emigroval do USA. Nastalo období, které pozdější česká historiografie nazývá druhou republikou. Oblasti obsazené fašistickým Německem, ale i Polskem a Maďarskem, představovaly třetinu rozlohy první československé republiky a zůstalo v nich mimo jiné 1,5 milionu Čechů. Z obsazených území do zbytkového vnitrozemí uprchlo 171 401 lidí, nepočítaje v to 50 000 státních zaměstnanců, které statistika nezahrnovala. Z civilních uprchlíků bylo 141 037 Čechů, 10 496 Němců a 18 673 Židů (většina ve vnitrozemí ČSR zůstala, ale pro další se druhá republika stala jen tranzitní zemí – stejně jako pro řadu obyvatel vnitrozemí, kteří tou dobou začali prchat do demokratických zemí, jako byly Británie a Francie, přestože po Mnichovských událostech tyto země příliš nemilovali. Málo se ví, že celá záchranná akce Nicholase Wintona byla zaměřena především na děti německojazyčných Židů ze Sudet, ke kterým Winton získal vztah poté, co navštívil jeden z ubohých pomnichovských utečeneckých táborů ve vnitrozemí ČSR.)

Uprchlíci do ČSR prchali do země, jejíž správní a právní řád se tou dobou pod tlakem nacistického Německa změnil. Byla vyhlášena autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi, snížen počet příslušníků československé armády, byly zakázány Komunistická, Sociálně-demokratická a Židovská strana a v německých menšinových organizacích (i po odstoupení Sudet žilo v republice ještě skoro 400 tisíc Němců, především v Praze, Brně, Olomouci a Jihlavě) bylo povoleno zavádět Norimberské zákony, které z předčasné „loajality k říši“ zavedly i některé české organizace, takže například Národní divadlo v Praze už v zimě 1938 propustilo herce Hugo Haase pro jeho židovský původ (!). Ke slovu se dostávaly i donedávna zakazované fašistické organizace, zatímco na exponenty bývalého režimu byl pořádán hon. Nespravedlnosti první republiky vyplouvaly na povrch v pervertované podobě, a tak se k honu na Karla Čapka, který byl vnímán jako přeplácený hradní pěvec, přidali i někteří vynikající umělci jako Jan Čep či Jakub Deml.

Úřad prezidenta tohoto prapodivného druhorepublikového státu zůstal téměř dva měsíce neobsazen. Kandidátů byla celá řada: průmyslník Jan Antonín Baťa (který tváří v tvář německému nebezpečí vypracoval tehdy hojně přetřásaný plán přesídlení českého národa do Brazílie či Argentiny), bankéř Jaroslav Preiss, právník Josef Šusta, ministr zahraničí František Chvalkovský, velvyslanec v Berlíně Vojtěch Mastný, čs. velvyslanec v Paříži Štefan Osuský, premiér Jan Syrový, výše zmiňovaný synovec bývalého Háchova šéfa Jaroslav Lobkowicz, ale hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster, jemuž v době kandidatury bylo 79 a který byl vybrán též pro svoji spjatost až povolnost s bývalým Rakousko-Uherskem (byl učitelem hudby a spoluautorem hudebních opusů některých členů habsburského panovnického domu, na rozdíl od nešťastného Háchy se stihl dožít 92 let a zemřít jako opěvovaný skladatel gottwaldovské lido-demo ČSR…)

Koho na Hrad? = ruská ruleta

Shoda na šestašedesátiletém (!) Háchovi jako jediném kandidátovi byla dána tím, že se nikdy neexponoval v konfrontační politice Československa s Německem a byl známý svou příchylností k rakousko-uherské minulosti. Během volby 30. listopadu 1938 se Hácha s kolegy v budově Nejvyššího správního soudu těšil, že mu v parlamentu absentující Slováci a Němci (kteří nechtěli volit Čecha) pomohou nebýt do úřadu zvolen. Slíbil, že pokud se to povede, pozve všechny na guláš. Bohužel se to nepovedlo, což určilo zbytek Háchova života.

Hácha (který se okamžitě po zvolení odebral k hrobu TGM do Lán, a nedlouho poté na hrob Andreje Hlinky do Ružomberka) se k svému zvolení vyjádřil takto:

„Musím myslit na svou dobrou ženu, kterou měl asi Pán Bůh rád, že ji povolal dříve, než se na mne přivalila tato pohroma. Myslím, že by to zaplatila životem. Neboť co já prožívám, příčilo by se její beznáročné bytosti.“

Ze sídla tehdejšího parlamentu, Rudolfina (budovy, která byla paradoxně postavena u příležitosti narození rakouského následníka trůnu Rudolfa, jenž se dle nových historických výzkumů v roce 1889 zastřelil pravděpodobně z důvodu neúspěšného puče proti svému otci Františku Josefovi, který měl zachránit prohnilou monarchii), odjížděl autem se „všemi svými premiéry“: celorepublikovým Janem Syrovým, podkarpatoruským Augustinem Vološinem a slovenským Jozefem Tisem, který se za čtvrt roku stane prezidentem samostatného Slovenského státu.

Hácha, který byl v té době už těžce nemocen, se bál, že v této době sériových porážek bude muset rozhodovat. Nový premiér Rudolf Beran na to osobnímu lékaři prezidenta Adolfu Maixnerovi (kterého Hácha zdědil ještě po TGM a Edvardu Benešovi a kterého Němci strpěli v jeho blízkosti jen proto, že měl německou manželku) řekl: „Pan prezident nepřijde do situace, aby rozhodoval.“ MUDr. Maixner se bohužel mýlil. Žádný náš prezident nemusel udělat tak závažná rozhodnutí jako Emil Hácha (nevyjímaje z toho ani rozhodnutí TGM o samotném boji za zřízení republiky, pozdější Benešovo podepsání dekretů o odsunu Němců 1945 a demisi ministrů 1948, Gottwaldovo násilné uzavření hranic a připuštění politických procesů 1948 ani Svobodovo odmítnutí války se SSSR, ale i okupační dělnicko-rolnické vlády v srpnu 1968). Emil Hácha totiž na rozdíl od svých kolegů rozhodoval v době, kdy se jednalo o holé přežití či nepřežití národa:

Jak ustát 15. březen

Vraťme se ale k osudné noci z 14. na 15. března 1939. Německo zařídilo věci tak, že si povolalo nejdřív premiéra autonomního Slovenska Jozefa Tisa a dalo mu na vybranou. Buď vyhlásí samostatnost, nebo jeho zemi zabere fašistické Maďarsko. V reakci na odtržení Slovenska povolal Hitler prezidenta Háchu, který byl v nové funkci „na koberečku“ v Berlíně již poněkolikáté, vždy s týmiž výtkami: v zemi se útočí na německé menšiny, veřejný život se nezbavil „masarykovštiny“, „židobolševismu“ atd. Ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským byl Hácha dezinformován, že je povoláván za účelem dohodnutí změny po odtržení zbytkového Slovenska (a zbytkové Podkarpatské Rusi, která udělala totéž vzápětí, jí ale Hitler na rozdíl od Slovenska nedal na vybranou samostatnost pod knutou Berlína anebo zpět k Maďarsku – podkarpatský odpor československé armády i směšná samostatnost tamní země byly Horthyho Maďarskem zlikvidovány do čtyř dnů a „Kárpátalja“ byla zpět maďarská).

Skutečnost, že Hitler žádá konec státní suverenity, na Háchu tedy dopadla najednou a bez přípravy. Jemu muži šéfa armádní rozvědky Emanuela Moravce, kteří od svého agenta A54 (důvěrníka druhého muže Reichu Himmlera) o okupaci věděli předem, o aplikaci „Plánu Grün“ neřekli… Když Hácha později vzpomínal na okolnosti osudné noci, vyšlo najevo, že v popředí tentokrát nebyl Hitler, ale Göring, který „řval jako ďábel“ a skončil výhrůžkou rozbombardování Prahy. Hácha tedy po několika hodinách (jejich součástí byl i jeho kolaps, který musel injekcí likvidovat Hitlerův osobní lékař Theodor Morell) podepsal žádost o zřízení koloniálního protektorátu, napsanou Němci po vzoru ústavy francouzského koloniálně-autonomního Protektorátu Tunisko, a utěšoval se, že tak stejně jako Beneš učinil protiústavně, díky čemuž tedy bude možné daný krok v budoucnosti anulovat. Kromě toho byla okupace samozřejmě právním porušením Mnichovské dohody. Když si na tuto věrolomnost stěžoval francouzský velvyslanec v Paříži Robert Coulondre, zástupce německého ministra zahraničí rytíř Ernst von Weizsäcker mu odvětil, že francouzský premiér Daladier mu v roce 1938 slíbil, že „Československo nebude napříště předmětem výměn názorů“. Pikantní je, že syn tohoto von Weizsäckera Richard byl v letech 1984–1994 oním spolkovým prezidentem, který znovusjednocoval Německo. Traumata našich prezidentů byla rozdělena. Pro Beneše to bylo 30. září 1938, pro Háchu 15. březen 1939…

Ještě týž den Hitler s připravenými seznamy nařídil v protektorátu Akci Gitter (Mříže), během níž byli zatčeni vytipovaní komunisté, demokrati, Židé a osoby z prostředí německé emigrace, pražský primátor Klapka dostal německého zástupce, historika Josefa Pfitznera, a Brno čistě německého starostu (dle nového názvosloví „velitele“) Oskara Judexe, státním tajemníkem pro protektorát byl jmenován K. H. Frank (všichni tři jmenovaní byli sudetští Němci) a říšským protektorem se stal bývalý ministr zahraničí Německa ještě z doby Výmarské republiky, Konstantin von Neurath. Ten nepocházel z našich krajů, ale byl ze starého rodu diplomatů na dvoře württemberského krále.

Von Neurathovo částečné kavalírství a to, že si Němci nezvolili do čela protektorátní vlády žádného fašistu, ale legionáře generála Eliáše, s nímž se baron von Neurath znal z dob mírových dohod po první světové válce, vnímal Hácha jako výhru. Bývalý účastník bitev u Verdunu a Terronu a velitel československého V. armádního sboru se sídlem v Trenčíně Alois Eliáš udržel v protektorátní vládě kontinuitu předokupačních vlád (10 z 13 členů jeho vlády bylo ministry ještě za Československa) a spolu s Háchovým hradním týmem to byla bašta Háchových rezistentních postojů až do heydrichiády.

Po proběhnutí akce Gitter (v rámci níž byl zatčen třeba Josef Čapek – za zemřelého bratra Karla – jinak byla předmnichovská antinacistická tvorba skoro úplně pardonována) nechal Hácha ze státního fondu vyčlenit několik milionů, které tehdy ještě zcela transparentně (!) poskytl rodinám zatčených. Co se týče Židů, byla jeho politika jasná. Od počátku druhé republiky do vypuknutí druhé světové války podporoval jejich emigraci (včetně aktivit lidí, jako byl Nicholas Winton), takže se mu během té krátké ani ne roční etapy podařilo dostat z české kotliny dvacet tisíc Židů, tj. pětinu českého židovstva, což veřejně zdůvodňoval tím, že jde o českou aplikaci „protižidovské politiky“ Norimberských zákonů. Inspirován Maďarskem, kde byl striktně dodržován náboženský výklad židovství (lidé bez vyznání a křesťané za Židy pokládáni nebyli), také navrhl českou variantu Norimberských zákonů, kdy za Žida bude pokládán jen potomek čtyř čistě židovských prarodičů, což kdyby se mu podařilo, vyřadil by z budoucího holocaustu velkou část postižených. U ostatních žádal ekvivalentní právo označit „čestné Židy“ (jaké měl Hitler) respektive „Židy s prezidentským dekretem“ (jaké měl Tiso), které by svým označením vyjmul z budoucího holocaustu.

Tyto plány mu bohužel zhatila další odhalení, která učinili Němci v případě jeho osoby. Skupina Hácha-Eliáš se také starala o to, aby byla naplněna nejdůležitější direktiva Benešova odboje, likvidace všech archivů, které by Němcům mohly padnout do rukou (protože už jen to, že Hitlerovým jednotkám padly do rukou kompletní materiály čs. velvyslanectví v Paříži, stálo náš odboj několik tisíc životů). I díky této direktivě vznikla aféra s protektorátním ministrem zemědělství Feierabendem, za nímž v roce 1940 přišla německá jednotka zajistit archiv ministerstva, on jej stihl spěšně zničit a úspěšně uprchnout z protektorátu – aby do roka seděl v londýnské exilové vládě ve funkci ministra financí. I to ale Eliášova vláda pod Háchovou záštitou – i když v zásadě zázrakem, vzešlým z modlitby, kterou Hácha přednesl během svého vánočního projevu 24. prosince 1939. Napsal ji jeho bratranec, vyšehradský kanovník Eduard Šittler:

„Neopouštěj, Hospodine, národ ten,

jehož krev je krví mou

a jehož tlukot srdce je i mého srdce tlukotem;

chraň jej, střez a opatruj!“

Další měsíce a léta Protektorátu už tak milostivý průběh mít neměly…

Psali jsme: https://www.krajskelisty.cz/kralovehradecky-kraj/29912-nekdejsi-nacista-ke-staru-napsal-dve-nejmilejsi-ceske-filmove-pohadky-neni-nemec-jako-nemec-ani-zid-jako-zid-svet-tomase-koloce.htm

Důvod dokončení příští čtvrtek

Háchovy rodné Trhové Sviny neleží jen mezi Dlouhou Stropnicí a českými Chalupami, odkud pocházeli jeho političtí příbuzní Wenzel Jaksch a Milouš Jakeš. Leží také deset kilometrů od Trocnova, kde se narodil akční protiklad Emila Háchy v českých dějinách Jan Žižka. Co je ale ještě paradoxnější – že Trocnov je dnes součástí vedlejších Borovan, města, kde prožil své dětství a jinošství muž, jehož boj o zachování češství v těžkých dobách byl na půl cesty mezi úplně nezávislým a výbojným Žižkou, a Háchou, zachraňujícím co se dalo z národní podstaty. Tím mužem byl Jaroslav Dietl – 40. výročí, jehož odchodu si budeme připomínat tuto neděli. Můj další pravidelný text, na který jste zvyklí na začátku týdne, chci tedy věnovat jemu. Hořký konec vyprávění o smutném ale přesto heroickém osudu před 80 lety za nespravedlivě krutých podmínek zemřelého Emila Háchy si proto dopovíme až za týden, ve čtvrtek 3. července.

Zdroje: Tomáš Pasák: JUDr. Emil Hácha (1938 – 1945), Emil Hácha: Poslední události, Jan Boněk: Prezident, který se nerad fotografoval, Pavel Kosatík: Manželky prezidentů – deset žen z Hradu, J. S. Kupka: Noc rozhodnutí, Jan Sedmidbský, Zdeněk Všelicha: Muž z lidu – Antonín Zápotocký, Mapy.cz, rodokmen Emila Háchy od Mgr. Zdeňka Hornera

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Emil Hácha,