Voskovec seděl v USA rok v base. Svět Tomáše Koloce

120 let Jiřího Voskovce: Voskovce i Wericha spojoval stejný počet vazeb se západem – i východem.

V+W a ruská inspirace, Werichova sovětská emigrace

Víme, že Voskovec byl svým otcem, carevniným kapelníkem, počat v Rusku a ač narozen až po návratu rodiny domů, měl ruské občanství. Víme, že Osvobozené divadlo, které V+W převzali, bylo pojmenováno podle manifestu předáka ruské a sovětské divadelní avantgardy Alexandra Tairova. Víme, že divadlo bylo za vedení V+W (především kvůli tamním kontaktům velkého příznivce a literárního učitele V+W Vítězslava Nezvala) známější nežli na západě v Moskvě, kam byli Werich a Ježek pozváni (a kam Voskovec jako syn exponenta carského režimu a pozdějšího velitele Čs. legií, které s rudými bojovali, nedostal vízum). Víme, že mezi ruskou emigrací jméno dvojice šířila hlava Pražského lingvistického kroužku Roman Jakobson, a tak měli vynikající přátele mezi Rusy jak v SSSR (divadelník Vsevolod Mejerchold, filmař Sergej Ejzenštejn), tak v západní emigraci (sir Peter Ustinov).

Předejdu-li dnešnímu vyprávění o druhé části života V+W (o té první jsme pojednali výše, viz odkaz „Psali jsme“), kdy už byli rozděleni, pak mohu zmínit, že přes Werichovy štěky v některých západních filmech se jeho mezinárodně nejslavnější rolí paradoxně stala role Göringa v sovětském filmu Pád Berlína (1950) a že nejprestižnější ceny ve zlatých 60. letech jak Voskovec, tak Werich získali za ztvárnění předloh klasika ruské satiry A. P. Čechova (Voskovec za divadelního Strýčka Váňu dostal cenu za nejlépe ztvárněnou roli roku 1956 v oblasti tzv. off-Broadway divadla, Werich za Medvěda Zlatou Nymfu a za Slzy, které svět nevidí v letech 1963 a 63 na MTF v Cannes).

Co se ale neví (já jsem se to dozvěděl až z článku Karla Srpa z Jazzové sekce), je, že v pomnichovské době, kdy Voskovec se svou francouzskou ženou Madeleine byl už v Paříži, Werich si (mimo hlavní pozornost zfašizované policie Druhé republiky, v Poděbradech) dal ještě 6. ledna 1939 schůzku se sovětským velvyslancem v ČSR Alexandrovským. Fakt, že tato skoro čtyřhodinová schůzka vešla ve známost jen díky tomu, že očím policie nakonec stejně neušla a že ani jeden z jejích účastníků se o ní už nikdy nezmínil, nutí k zamyšlení. Nikdo neví, o čem jednali, ale logika říká, že se zřejmě jednalo o možnost tranzitu přes či přímo exilového pobytu a práce Wericha a Ježka (kterého V+W za žádnou cenu nechtěli nechat ve vlasti ohrožené dalším německým vpádem) v SSSR. Werich v tu chvíli už vlastnil pracovní vízum do USA, ale věděl, že jde o vízum fingované v tom smyslu, že na jeho základě práci v USA nedostane. Velký divadelník s evropským jménem a jeho dvorní hudební skladatel by se SSSR hodili, v SSSR ostatně v té době už pobýval i Werichův „protějšek“ v německém divadle Bertolt Brecht… Každopádně z Werichovy cesty na východ sešlo, možná i proto, že sovětský byrokratický stroj byl pomalý, a Werich věděl, že už mu k záchraně zbývají jen hodiny.

Směr západ

Na to, že má být zatčen (jako pokání?) ho telefonicky upozornil nejostřejší z cenzorů, kteří chodili do Osvobozeného divadla sledovat, zda V+W v představeních dodržují cenzurní škrty. Zároveň slíbil, že zatykač zadrží v šuplíku nejpozději do 9. ledna 1939. Čs. orgány (jejichž úředníci si tehdy oficiálně i neoficiálně přišli na peníze, o nichž si před i potom už mohli jen nechat zdát) na poslední chvíli potvrdili Ježkovi vysvědčení zachovalosti a prodloužili mu vízum pod podmínkou, že vlast opustí buď vlakem na hranicích v Ostravě anebo letadlem. Let 9. ledna do Curychu dostal už ve vzduchu vzkaz, aby pro špatné povětrnostní podmínky přistál na nejbližším letišti, ale Werich přímo v kabině vysvětlil pilotovi situaci a ten hlášení přeslechl. Přes Curych a Paříž, kde se potkali s Voskovcovými pak celá čtveřice parníkem Aquitania z Le Havru do New Yorku opustila Evropu. Později se v USA potkali i se zmíněným Bertoltem Brechtem, který jako důvod, proč opustil exil v SSSR, aby odplul do Los Angeles, udával, že při svých diabetických potížích nemohl ve válečné Moskvě sehnat dostatek cukru.

20. ledna 1939, těsně po vylodění šli V+W poděkovat význačnému producentovi Paulu Kohnerovi (rodákovi z Teplic a agentovi Marlene Dietrich, Grety Garbo, Dolores del Río, Yula Brynnera, Maurice Chevaliera, Billyho Wildera, Liv Ullmannové, Henryho Fondy, Ericha von Stroheima, Ingmara Bergmana…), že jim svými smlouvami na budoucí film umožnil přesídlit do USA. Pozval je do restaurace na vrcholu tehdejší nejvyšší stavby světa, Empire State Buildingu, ale práci pro význačné evropské klauny, kteří ale neuměli anglicky, neměl – smlouva byla fiktivní. Na tom, že Kohner pro V+ W nemohl najít práci, se podepsala i nevůle amerických orgánů pomáhat dvojici – o které jim z nacistické Prahy přišla informace, že se jedná o Hitlerovy agenty (!). Ani největší evropské autority formátu bratří Mannů (které předtím, na jejich útěku z Německa převzatého Hitlerem, udělením svého občanství naopak zachránilo Československo) pak americké kulturní činovníky nepřesvědčily, že se jedná o pomstu namířenou proti V+W.

V+W a jejich rodiny začínaly v USA těžce, neměli ani na otop, a zimu přežívali v „plné polní“ (vzali si na sebe všechny své šaty), hráli své staré hry pro krajany v New Yorku, Clevelandu a Chicagu, ale bez velkého úspěchu – česká emigrace, přišlá do USA zejména na konci 19. století a vychovaná na operetách Rudolfa Frimla už moderním inscenacím a tématům jejich her nerozuměla. Jiří Voskovec vzpomínal na nejlepší obchod svého života, kdy koupil ojetý vůz Lincoln 1933, z jehož palubní desky vyšrouboval švýcarskou časomíru, kterou prodal za několikanásobek pořizovací ceny auta.

Nejjistější živobytí z celé skupiny měl zpočátku Jaroslav Ježek, který se stal monopolním učitelem hudby newyorských českých dětí (jako těžce nemocný ovšem zemřel už 1. 1. 1942 v New Yorku). To bylo jeho štěstí už proto, že mu velmi chybělo české prostředí – vyčítal V+W, že ho do cizí a chladné Ameriky „unesli“. Později se smůla prolomila za pomoci amerického herce Tonyho Krabera, který V+W naučil jevištní angličtinu, a producentky Amy Douglass, která zprostředkovala představení V+W pro hvězdy Hollywoodu. Producent Hal Roach, objevitel Laurela a Hardyho a Harolda Lloyda si českou dvojici vyzkoušel, ale přišla mu příliš intelektuální. Autor nejúspěšnějšího filmu všech dob Občana Kanea Orson Welles s nimi natočil zkušební film a prorokoval jim naopak velkou budoucnost – nicméně byl sám v té době ze své mateřské produkční společnosti RKO vyhozen – a tím bylo po budoucnosti i pro V+W.

Ač byli sami v prekérní situaci, spustili V+W přes své slavné známé (jako byl Jan Masaryk - tehdy s Jarmilou Novotnou v USA pořádal koncerty, jejíž výtěžek byl věnován na vznik čs. exilové vlády v Londýně, či Hugo Haas, jenž byl tehdy milencem superhvězdy Marlene Dietrich) akci na záchranu výtvarníků a literátů Adolfa Hoffmeistera a Antonína Pelce, kteří na útěku před Hitlerem uvízli v okupované Francii. Zatímco dvojice se snažila vydělávat, jak se dá, administrativní stránkou záchrany se zabývala Zdena Werichová, která navázala korespondenční přátelství s první dámou USA Eleanor Rooseveltovou, jejíž autorita se podepsala na tom, že i ona sama s dcerou Janou se (už po okupaci zbytku vlasti a zřízení Protektorátu) na poslední lodi před začátkem druhé světové války dostala za manželem do USA. Díky mezinárodnímu tlaku a tomu že z větší části Němci neokupovaná, ale na Berlíně závislá Pétainova vichistická jižní Francie měla určitou míru nezávislosti (podobnou jako Slovenský štát) se Hoffmeistera a Pelce „africkou cestou“ přes francouzské Maroko (viz americký film Casablanca, založený na příběhu stejné cesty legendárního českého odbojáře Jana Smudka) a Martinik podařilo dostat do bezpečí v USA.

Po začátku války získali V+W první pevnou práci: v mezinárodním rozhlase Úřad pro válečné informace, později Hlas Ameriky, kde natočili 270 Černých čtvrthodinek Voskovce a Wericha pro čs. vysílání BBC a na jejím konci otestovali úroveň své angličtiny tím, že hráli ve slavné inscenaci Shakespearovy Bouře v režii Margaret Websterové ve Philadelphii, Bostonu a nakonec i na Broadwayi.

Zpět doma

Když válka skončila, dorazil Werich domů už na podzim 1945. Voskovec až o rok později. Oficiální důvod byl, že se rozváděl a znovu ženil, ve skutečnosti se ale vracet nechtěl, udělal to jen kvůli Werichovi, aniž si znovuzažádal o čs. občanství – naopak nechal běžet nabytí občanství amerického. Ač byl (stejně jako Werich) oficiálně pozván Stalinovým osobním přítelem, čs. ministrem informací Václavem Kopeckým (!), snažil se jako překladatel a režisér poválečné vlasti potichu nabídnout americkou cestu: s Werichem přeložili a „zčeštili“ americké hry Divotvorný hrnec (s legendárním vodníkem Čochtanem, který byl v originále Ir) a Přišel na večeři a znovu uvedli svou poslední předválečnou hru Pěst na oko, kde na scéně stála Socha svobody, v níž se zpívalo: „Hej ty strejdo tam za velkou louží / co se půjčí, to se vrací / vrať nám civilizaci…“ Jejich nová scéna, Divadlo V+W, i Voskovcova (před válkou nepředstavitelná) režijní činnost v Národním divadle (!) se opět stala inkubátorem mladých talentů, mezi které patřil třeba Josef Vinklář, Václav Voska, nebo představitelka Káči z Divotvorného hrnce, pozdější světoznámá operní pěvkyně Soňa Červená.

Ačkoli v ČSR v té době vládla v porovnání se šesti lety nacistického vraždění velmi příjemná Třetí republika 1945-1948 (která pod vedením Edvarda Beneše ponechala v zemi demokracii, sice znárodnila koncerny nad 500 zaměstnanců, ale podporovala živnostenské a selské podnikání a pro vyhladovělé obyvatelstvo ČSR prosadila mnoho sociálních svobod) Wericha při slovech písně mohla napadnout vzpomínka na předválečného sovětského velvyslance Alexandrovského, který byl pro přílišný altruismus a osobní iniciativu ve styku s Čechoslováky odejit z diplomacie, pracoval jako moskevský advokát, při obraně Moskvy před Němci byl zajat – ale Stalin ho po jeho uprchnutí ze zajetí označil za německého špióna a dal ho zastřelit… Zkušení už těsně po válce poznali, že i u nás země směřuje do úplného područí Stalina. „Tohle je konec Voskovče, proč ses vracel?“ řekl J. V. po jeho návratu v říjnu 1946 předválečný teoretik komunistické (!) avantgardy Karel Teige…

Z Paříže do lágru

Z poúnorové diktatury vyklouzl Voskovec na poslední chvíli v dubnu 1948, kdy si „strana“ ještě myslela, že ho předělá, a přítel, kterému svou akcí za války zachránil život, komunistický velvyslanec v Paříži Adolf Hoffmeister, mu u ministra zahraničí Clementise (slovenského komunisty, který byl rodem šlechtic a jehož za čtyři roky stalinisti popravili v procesu se Slánským) vyběhal povolení jet na výběrové řízení do UNESCO v Paříži – a hned se zase vrátit. (Velmi podobně byl později, v době normalizačního rozvratu pražského Činoherního klubu, do téže organizace uklizen jeho umělecký vedoucí Ladislav Smoček.) Výběrové řízení Voskovec udělal, nevrátil se a jako sluha dvou pánů sloužil ve svém hlavním úvazku své staré československé (nově stalinistické) vlasti v UNESCO i své budoucí americké vlasti tím, že se svou druhou ženou, americkou divadelnicí ruskožidovského původu Anne Gerlette v Paříži založil americké divadlo, kde ve volném čase pro francouzské publikum opět (tak jako v Praze v Divadle V+W) uváděl hry moderních amerických dramatiků ve francouzském překladu.

Když ho z UNESCO na přelomu roku 1950 vyhodili za to, že jako kulturní referent dělá moc kultury, zatímco vyřizuje málo spisů (o což se zasloužil i čs. režim), odjel zpět do New Yorku – kde byl jako jedna z prvních oběti mccarhismu zatčen a poslán do detenční věznice na Ellis Islandu. Tehdejší antilevicová administrativa senátora McCarthyho na něj totiž opět měla udání, tentokrát že je „předválečný předčasný antifašista“ (jak se tehdy říkalo tajným komunistům, u kterých neprokázali členství ve straně). Po vší práci, kterou pro USA udělal v letech 1946 – 8 v ČSR a poté ve Francii... Opět se o to zasloužily orgány domovské diktatury, tentokrát ultralevé (které se Voskovcovi chtěly pomstít právě za to, že nebyl ve straně a nechtěl pomáhat stalinistickému režimu) spolu s „užitečným idiotem“, čerstvým exulantem v USA, pravicovým literárním vědcem Bohdanem Chudobou, jenž V+W nenáviděl za jejich předválečnou tvorbu, která se zastávala – chudoby.

V době, kdy Werich na sovětském Krymu natáčel Pád Berlína, Voskovec v New Yorku seděl…

Teprve až na odvolání, kdy se za čisté nekomunistické svědomí Jiřího Voskovce zaručili téměř všichni členové Rady svobodného Československa (což byla faktická druhá exilová vláda) v čele s Ferdinandem Peroutkou, ale třeba i americký dramatik a spisovatel Thornton Wilder (autor světově proslulé hry Naše městečko), byl Voskovec po roce za velkého zájmu amerického tisku propuštěn z věznice a vpuštěn do země – což pro něj byla vlastně záchrana života, protože v případě amerického rozhodnutí nepřijmou Voskovce existovala varianta nucené deportace zpět do stalinistického Československa procesů 50. let a Jiří Voskovec byl připraven se v letadle podřezat… (Po srovnání: Jiný exulant, vicepremiér Bohumil Laušman byl roku 1953 unesen z vídeňského exilu zpět do ČSR, načež byl 10 let ve vězení, kde za podivných okolností zemřel…)

Honorární konzul a jeho základní kapitál

Onen velký mediální zájem o neprávem uvězněného uprchlíka z Evropy se paradoxně stal základním kapitálem Voskovcovy nové skrovné celoamerické popularity. V roce, kdy po Stalinově smrti opadl i mccarthismus, byla o jeho věznění natočena i televizní inscenace Byl jsem obviněn (mimochodem ve stejné produkci a s částečně podobným realizačním týmem, jako později legendární seriál M. A. S. H.), v níž hrál Jiří Voskovec sám sebe jako vězně ignorantského systému, pro který cokoli, co se odehrává v jiné zemi a jiném jazyce, je vytěsněno, a člověk, který byl už jednou vyšetřován, musí znovu dokazovat svou činnost, která tehdy byla známá nejen celé Evropě, ale i americké kulturní a politické komunitě v ČSR a ve Francii. JV o této inscenaci (po níž konečně dostal americké občanství) řekl: „Producent za ni dostal cenu. Já ne. Mně se to jenom stalo…“

JV se už nikdy nepodíval na Sochu svobody a odmítl k ní jet na výlet i se svými americkými adoptivními dcerami. „Soše svobody jsem se rok díval z vězení na zadek, a proto už ji nikdy nechci vidět!“ Jeho kolegové Orson Welles a Charlie Chaplin byli ve svém pohledu ještě důslednější: poté, co je mccarthismus vyhnal do Evropy, už se nikdy nevrátili zpět. Jejich dnešním následovníkem je Roman Polański, kterého z Ameriky vyhnala ze stejných pozic vyhánějící metoo-legislativa. Ze stejných důvodů svá filmování do Evropy v poslední době přenesli i američtí filmaři Woody Allen, Terry Gilliam a ostatně i Miloš Forman v případě svých pozdních filmů Valmont, Goyovy přízraky a Dobře placená procházka.

 

Příběh o vyhánění umělců, kteří se ve skutečnosti „provinili“ jen tím, že jak nejlíp uměli, pracovali pro své země, jsou nejen příkladem ignorance velmocí, ale i osobním vzkazem nám, kteří se snažíme vyvíjet podobnou činnost, abychom za to, že propagujeme kulturu nějakého národa (ať už svého či jiného), nikdy nečekali vděk vlády jeho státu... Jiří Voskovec (přestože, jak se ještě dočteme, nakonec i americký kulturní systém se k němu choval dost macešsky) nicméně nezahořkl ani na jednu ze svých vlastí – krom toho, že byl neoficiálním agentem Jana Wericha na západě, obesílal s jeho životopisem a filmovými showreely agentury, poukazoval na jeho zásluhy v boji proti antisemitismu (na což silně židovská americká kultura slyšela) a za demokracii – stal se i neoficiálním kulturním velvyslancem své staré vlasti v USA.

Skoro zadarmo pracoval pro čs. vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Každého velkého amerického tvůrce, s nímž se sblížil, vzal do Muzea moderního umění, kde se jako ukázka evropské avantgardy promítal nejumělečtější československý film V+W Nebe na zemi, a evropskou meziválečnou avantgardu propagoval tak vehementně, že se postupně stal neodmyslitelnou součástí všech brechtovských, piscatorovských a další evropské moderní divadelníky připomínajících akcí. Vytvořil anglické titulky a namluvil dabing pro mezinárodně úspěšný Jasného film Až přijde kocour, použil veškerý svůj vliv v Hollyoodu, aby Kádárův a Klosův Obchod na korze dostal Oscara, jako „potulný kejklíř“ se svým divadlem jednoho muže jezdil po amerických univerzitách, kde přednášel svou dramatizaci Švejka a ve svém překladu inscenoval i hry největší českého dramatika 60. let (a možná největšího vůbec) Josefa Topola.

Možnosti k tomu všemu mu dal fakt, že se zejména pod vlivem své televizní popularity postupem času etabloval i jako známý filmový, ale zejména divadelní herec, jak už řečeno, specialista na Čechova a ruský klasický repertoár, což bylo vzhledem k ruským kořenům jeho rodiny logické. Jeho newyorský byt na adrese 39 ½ Washington Square South se stal proslulým svými večírky s východoevropským pohostinstvím a prošel jím každý, s kým Voskovec spolupracoval. Díky legendárnímu představení Hamleta v režii Brita litevského původu Johna Gielguda v hlavní roli s Richardem Burtonem se Voskovec (který měl původně dostat roli Polonia, ale nakonec dostal roli šéfa družiny herců) sblížil například s dvojicí Burton-Taylorová, a Meryl Streepová se dala slyšet, že se slovanství polské ženy, kterou hrála ve filmu Sophiina volba, nejvíc přiblížila tím, že pozorovala hru Jiřího Voskovce.

 

A jakmile se v New Yorku liberálních 60. let začali objevovat první čeští tvůrci, jeho byt se stal i jejich pevností. Jak řečeno, sblížil se s dramatikem Josefem Topolem (jehož hry přeložil se svou třetí manželkou, Irkou Christine McKeown do angličtiny a režíroval je ve svém divadelním spolku), skladatelem Jiřím Šlitrem a režisérem Jánem Kadárem, jako celoživotní přítel Miloše Havla (který byl prvním zaměstnavatelem V+W, který je ještě před Vest Pocket Revue nakrátko udělal vedoucími svého kabaretu v Lucerně) ubytoval během jeho cesty do USA v roce 1968 Václava Havla (je ale nutno říct, že ti dva si k srdci nepřirostli, jak vyplývá z Voskovcových zmínek o VH v jeho korespondenci s Werichem) a u svého divadelního „šéfa“, režiséra rumunského původu Andreie Șerbana se zasloužil, aby do jeho domovského divadle Lincoln Center for the Performing Arts byl po své emigraci přijat i Jan Tříska – se kterým Voskovec předtím probral jeho první anglickou roli slovo od slova.

Normalizace – konec (všemu?)

60. léta se přehoupla do svého hořkého konce, přišla okupace a s ní i Weichův odchod přes Vídeň do krátké newyorské emigrace. Spolu s tehdejším 1. tajemníkem velvyslanectví ČSSR při OSN Miroslavem Polreichem se Jiří Voskovec svou péčí zasloužil o záchranu života Jana Wericha, který během své krátké druhé emigrace po srpnu 1968 v New Yorku zkolaboval, a bylo třeba, aby velvyslanectví zaplatilo nemocnici 20.000 dolarů za jeho hospitalizaci. Ze všech chystaných americko-československých V+W projektů přes železnou oponu (filmová Čapkova Válka s mloky režírovaná Jánem Kadárem, či film Jiřího Suchého o kabaretiéru Jonášovi, který měl být režírován Milošem Formanem, chystaná divadelní hra Jana Wericha o umělé inteligenci, která se v překladu Voskovce měla hrát v USA a o jejímž prorockém tématu Jan Werich řekl: „Golem je téma o tom, že člověk něco vytvoří, aby mu to sloužilo, a ono se to obrátí proti němu. Takhle fungujou i computers, které nám měly sloužit, ale lidi jsou na nich čím dál víc závislí, takže nakonec to skončí tím, že ty stroje budou lidem říkat, co směj a nesměj.“) které vznikly jako následek naděje liberalizace 60. let a zaříznutého pražského jara nakonec zbyly jen dva plody: výjimku, podle níž Jiří Voskovec i jako emigrant mohl v komunistickém Československu na plátno (dokonce i v americkém filmu Dvanáct rozhněvaných mužů z roku 1957, který se dostal do zlatého fondu světové kinematografie – kde Voskovce pro čs. distribuci nadaboval Václav Voska, jehož JV po válce režíroval a učil!), mohl být uváděn jako autor her V+W, v roce 1963 s ním byl natočen rozhovor pro Čs. rozhlas (natočil ho Karel Kyncl, za pár let taky exulant) a v roce 1965 mu doma (dokonce v koprodukci dvou největších nakladatelství: Mladé fronty a Československého spisovatele) vyšla kniha o čs. meziválečné avantgardě Klobouk ve křoví. Americkým plodem pak byl audiorozhovor V+W Relativně vzato, který byl primárně nahrán pro Svobodnou Evropu a posléze jako audionosič distribuován Škvoreckého nakladatelstvím 68Publishers.

I tyto plody ale měly své limity: To, že se ve Svobodné Evropě vysílá jeho hlas (i když mluvící nepoliticky) Janu Werichovi doma uškodilo, a v hubených dobách, kdy by se Voskovcovi hodil výtěžek z gigantického počtu prodaných výtisků souborného vydání her V+W i Klobouku ve křoví, však čs. administrativa nepovolila výplatu peněz za moře – a jeho úspěšný překlad Krále Ubu, kterého po celé Evropě hrálo Divadlo na zábradlí, šel na finančně vrub jeho bratra Prokopa (který zůstal doma a vzal v letech stalinismu překlad na sebe, aby hra kvůli překladateli-emigrantovi nebyla zakázána). Přestože JV udržoval vztahy s rodinou své sestry Adrieny Olgy, tyto průvodní jevy rozděleného světa poškodily jeho vztah s bratrem Prokopem (1893 – 1977) a bohužel i se stejnojmenným synovcem (1942 – 2011), později básníkem ve francouzském exilu, který začínal jako kulisák divadla, inspirovaného poetikou V+W: Semaforu S+Š, jehož zaměstnancem (poté, co byla jeho herečkou Werichova vnučka Fanča/Zdena, nar. 1967) pak byl i prasynovec Filip Voskovec (nar. 1969).

Naopak v „tučnějších letech“ Jiří Voskovec finančně přispíval za normalizace zakázanému Janu Werichovi, který se po krátké emigraci na podzim 1968 nakonec opět vrátil do vlasti (především proto, že zjistil, že by si jako nemocný člověk nemohl dovolit platit americkou zdravotní péči), a pokud mohl, setkával se s ním ve Vídni v domě předválečného československého německy mluvícího ctitele Osvobozeného divadla, průmyslníka Herberta Turnauera. Jana Wericha přežil přesně o devět měsíců. Bohužel mu už nevyšel plán postarat se o Werichovu osiřelou vnučku Zdenu, které se po vdově po Jaroslavu Ježkovi (a poslední lásce Jana Wericha) Františce-Frances Ježkové říkalo Fanča.

Když Jiří Voskovec začal mluvit o tom, že „dědek, kterej se narodil na Sázavě, asi brzo natáhne – chce se mu zpátky do přírody“, jeho poslední manželka prodala jejich newyorský byt a pořídila venkovské sídlo hodinu rychlé jízdy od Hollywoodu, kde JV točil své poslední televizní dílo – seriál Skag. Jeho posledním dílem na plátně pak byl film točený opět v divočině, v Texasu – Psanec Barbarossa v titulní roli se slavným country zpěvákem Willie Nelsonem. Jiřímu Voskovcovi se tak jeho chlapecký sen dožít v divočině splnil nadvakrát – bohužel jen na pár měsíců…  1. července 1981 v oáze Pear Blossom (Hruškový Květ) v Mohavské poušti, kde se odehrávaly některé z jeho oblíbených mayovek, zemřel jeden z největších umělců meziválečné nejen české, ale i evropské avantgardy, herec, zpěvák, textař, dramatik, překladatel, režisér a divadelní ředitel Jiří Wachsmann-Voskovec, který ve svém americkém pase už ovšem měl napsáno George Voskovec (čti Voskovek). V místě, kde zemřel, dnes mimochodem žije jeho přítel, bývalý provozní ředitel Semaforu a posléze redaktor Svobodné Evropy Jiří Planner – se svou novou manželkou, vdovou po dalším velkém českém umělci, Olgou Matuškovou.

Autos efá

V letech 2007–2008 péčí profesora Ladislava Matějky poprvé vyšla dostupná korespondence rodin Jiřího Voskovce a Jana Wericha, z níž některé úryvky ukazují Jiřího Voskovce v nezvyklém světle: jako nadčasového vizionáře s (též v knize dopisů zveřejněným) mottem: „Komunisti jsou idioti a kapitalisti jsou taky idioti“ nijak nepodléhajícího nadšení z křehké až děravé demokracie či amerického snu:

„Fašismus je passé ismus. Příští problémy budou jinde. Přelidnění. Nedostatek živin. Barevný nacionalismus. A nové choroby horší rakoviny… To je moje tajná soukromá teorie, kterou mi nikdo neuzná, snad jedině ty.“

(z dopisu Janu Werichovi z 2. února 1960)

„Mimochodem, to sis všim, jak skutečně skvostný je náš ex-president, pan jenerál Eisenhoven (člen to slavné komické dvojice Eisenhower und Adenauer?). Má po práci, je na odpočinku, a co víš? Vůbec nic nezměnil na své životosprávě. Jakoby byl stále presidentem, zachovává přesně tutéž pracovní schedule: šup do helikoptéry a na golf, a na koroptve, a na ryby, a pak ještě po pracovních hodinách zase na golf. A to vše se svými státnickými poradci: presidentem Coca-Coly a předsedou správní rady City Service Gasoline. Jeden se musí poklonit té důslednosti.“

(z dopisu Janu Werichovi z 3. února 1961)

„(Ten náš západní autor) se vší tou svou podtrženou tzv. volností, tzv. bezpředsudkovostí, když chce bejt odvážnej, tak řekne, že za svítání v šedi borovice ch.ijou – ale nikdy ho nezastihneš, jak šáhne holce na kozy, aniž bys ho mohl kdy překvapit, jak se miluje ve stohu s děvečkou pod hvězdnatým nebem, protože je puritán, a proto nestyda!“

(z dopisu Janu Werichovi z 19. ledna 1962)

„Mohl bych ti archy popsat popisy příšerných poručíků Dubů, kteří vládnou naší bilionové televizi. Mluvím zejména o oné děsné kategorii smrštěných hlav a vymandlovaných mozků a dehydrovaných srdcí, kterým se říká TV-producers. Tedy Fenclové, Meissneři, Auerbachové, Havlové našich mladých let. Ale tito jmenovaní byli jednak beránci a za druhé mecenáši vkusu a mravní integrity u porovnání s těmi pasáky-penězokazy, pro které musím pracovat. Rozdíl s tvou situací je jen v tom, že na této polokouli a v této ještě pořád nesmírné zemi je víc místa…“

(z dopisu Janu Werichovi ze 17. ledna 1964)

„Zdeničko drahá, to je sice hezkej nápad, aby nám dali Guggenheimové či jiní nadacionáři – ale tyhlety granty dostávají zásadně neschopní vykukové. Včera jsme zrovna se byli s Chris podívat na Dantonovu smrt v novém divadle v Lincoln Center. Moderní divadlo, jak se nám o něm zdávalo, když jsme v Praze museli hrát po sklepeních. Opravdu neslýchaná nádhera, všechno automatický a přitom vkusný a krásný a drahý a elegantní. A uprostřed toho všeho je ensembl… hrajou jako kozy a drvoštěpové a křečovité žížaly, a narežírovaný je to jako od nějakýho zapomenutýho režiséra z Olomouce z roku 1924, a ten REŽIŽÉR – jak jsem se dočet v programu – měl všecky možný Guggenheimy a Ford Foundations a bůhví co. A ten teď řídí to divadlo, z něhož loni vyhodili Eliu Kazana, když ještě měli prozatímní sál. A hra je blbě přeložená a špatně adaptovaná, nehledě k tomu, že to vždy byla hra blbá a troupelnatá. A guillotina seká neviditelné hlavy, a lid pařížský se motá ulicemi, tváře se revolučně, a Danton se vyslovuje tu Déntan, tu Dantén, tu Dontun… – a všechno to stojí nepopsatelný peníze… úplně za h…o – a půjde to tak dál, protože to první vedení bylo vyštváno, a teď už se nikdo neodváží vyštvat to druhé – no a vidíte, a proto Jan a já nemůžeme dostat Guggenheimovy granty, protože nejsme prasata, a umíme, ale neumíme lézt do patřičných otvorů. To jen až budete (v ČSSR) votrávená zase, tak abyste věděla, že my tu máme taky plno příčin zoufat a klít. A to je jenom kousek (zdejších) každodenních hnusů.“

(z dopisu Zdeně Werichové z 2. listopadu 1965)

Zdroje: Seznam.cz, Karel Srp, František Cinger: Jak Werich s Ježkem utíkali do USA, Ladislav Matějka: Korespondence V+W, Tereza Brdečková: O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha, Jerome Coopersmith: I was accused, Ondřej a Johana Suchých: Kavárnička dříve narozených s Adrienou Borovičkovou, Stanislavem Fišerem a Jiřím Trnkou, Libuše Rudinská: Můj otec George Voskovec, Werichovavila.cz, Ceskatelevize.cz/vse-o-ct/historie/historie-cst/nejvyznamnejsi-ceny-a-oceneni, Databazeknih.cz, FDb.cz, CSFD.cz, divadelní hry a filmy V+W, rodokmen Jiřího Voskovce od Mgr. Zdeňka Hornera

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Jiří Voskovec, Jan Werich,