Otevřel Alcatraz dokořán – a zemřel. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Ondřeje Kašiny

Popisek: Ondřej Kašina

Minulý čtvrtek zemřel Ondřej Kašina (1954 – 2025). Ve svých knihách zveřejnil, jak funguje ministerstvo zahraničí, interně nazývané Alcatraz.

Je zvláštní doba, kdy lidé odcházejí tak lehce, jako vrchní, který si odskočil pro jídlo za lítací dveře kuchyně...

Znali jsme se pět let. Tehdy mi poprvé napsal s tím, že mě čte, a navrhl mi několik kauz, kterým bych se mohl věnovat. Odepsal jsem s mírnou příchutí anarchistické povýšenosti (co mi celoživotní zaměstnanec našeho zamini má co rozkazovat? pomyslel jsem si), že nejsem investigativní novinář, ale psal mi dál a já jemu, takže když jsem pak vydal svou knížku Nárožní výbor, volal jsem mu až do práce na české velvyslanectví ve městě Brasília, jestli mu ji můžu poslat. On že ne, že mi pošle předplatné, a až se vrátí domů, předáme si ji osobně.

Zato zařídil, aby mi došla jeho knížka Ne, pane ministře, která prozradila tolik z (ne)fungování našeho státu a jeho diplomacie, že patřičná místa dokonce sponzorovala protipamflet s názvem České sklo. Byl to tak do očí bijící kontrast mezi soukromou knížkou pravdomluvného diplomata, která nemohla být vydána jinde, než v malém halabala nakladatelství, a výpravnou bibliofilií, plnou ke svým sponzorům se lísající doktríny a lži, že mě to donutilo napsat srovnávací recenzi. Přes tvrdý odsudek její ediční nedodělanosti jsem v ní Kašinovu „zamini leaks“ knihu ocenil jako svého druhu pokračování knihy-pravdy o Černínském paláci 50. let jménem Sloup vody, kterou v roce 1964 (tehdy ovšem zcela transparentně v největším nakladatelství Československý spisovatel!) vydal jeho předchůdce, diplomat v latinskoamerických zemích Norbert Frýd.

Autor v knize Ne, pane ministře prozradil například:

- Jak měla kubánská emigrace v USA (z níž pochází i současný třetí muž USA, ministr zahraničí Marco Rubio) fakticky pod palcem i celou českou politiku.

- Jak bohémsky probíhaly zahraniční cesty Václava Havla, který po dvacetileté internaci v ČSSR toužil vidět svět natolik, že mu ušlo i to, že „původní“ amazonský kmen, který mu ukazují, je zinscenovaná maškaráda – mezi čímž jeho poradci zůstali tolik dlužni za pití, že brazilští exekutoři promptně zabavili prezidentský letoun (!).

- Jací byli v osobním životě naši ministři zahraničí, předsedové vlád, parlamentů a stranických klubů, či ředitelé tiskových agentur, jejichž zvučná jména jsou dnes námětem historických legend, žárlivě střežených Fialovým vládním komunikátorem Foltýnem.

- Který dnes „ohnivě kritický“ někdejší ústavní činitel nevyjel do cizí země, aniž by mu předem slíbila státní vyznamenání (doloženo konkrétní příhodou!).

- A především podrobně rozkryl systém našeho ministerstva zahraničí, typologii různých druhů jeho pracovníků a politických zásahů do mechanismu služebních postupů, která za konkrétních ministrů a prezidentů postupně ochromovala skutečnou konkurenceschopnost naší zahraniční politiky až do dnešních intencí. Včetně autentických temných příhod, jako bylo zmizení jistého psychologa ministerstva, který se nehodil…

Psali jsme

Jak poradci Havlovi propili letadlo. Svět Tomáše Koloce

Když recenze vyšla, byl už O. K. mimo diplomacii, ve svém důchodu na půl cesty mezi portugalsky mluvící Brazílií a českým domovem – uprostřed Atlantiku na portugalských Azorských ostrovech. Odtud mi psal a volal, jak zavařuje exotické ovoce, jak vypadá místní potulná knihovna a jak po bývalém majiteli své chaty zdědil koženou bundičku i respekt mezi místními. Říkal si Azorský trosečník – ačkoli, jak jsem se posléze dozvěděl, měl na Azorách i ženu, a hlavně dceru a vnuka, kvůli kterým se tam přistěhovali.

A pak přijel domů, na křest druhého dílu své knihy 200 klíčů od Atlantidy a sbírky básní a písňových textů Doříkání plus na jeden rozhovor v alternativním rádiu (nikam jinam se jako kritik dnešní vládní garnitury nedostanete – ani jako diplomat...). To už jsem dávno věděl o jeho nemoci a obdivoval jeho osvícenost, se kterou diagnostikoval její původ: „Mou zhoubou je diplomacie, nechtěl jsem se jí vzdát, a nechal jsem se napíchat tím anticovidovým ……..“. Na pozici, které v diplomacii dosáhl, byl vůbec velmi sebekritický. Když jsem se divil některým jeho minulým postojům, říkal mi: „Víte, já bejval strašnej pravdoláskař a globální pravičák. Dnes už vlastně nechápu, proč...“

V době, kdy byl ještě na Azorách, naplánovali jsme veřejný rozhovor k brazilské výstavě festivalu Světové kulturního dědictví UNESCO (s nímž po léta spolupracuji) u nás ve městě. Na 12. června – datum stanovil on. Krátce po příletu domů mi ale řekl: „Nevím, jestli to zvládnu. Je mi hůř, musím navštívit doktory.“ Doktoři v Praze mu pak řekli, že na Azorách mu dali špatné léky. Když změnili léčbu, přestal krvácet z dásní i plic, vypadalo to nadějně. Aspoň jsme se tak oba tvářili. Opakoval jsem mu oblíbené motto svého otce-lékaře: „Když je zaléčeno (když léčba už probíhá), jsme na půl cestě ke zdraví.“ U toho jsem si vždycky uvědomil, že O. K. je jen o rok mladší, než byl táta. Rozšafný spisovatel a básník, autor geniálního aforismu JSOU DVA DRUHY ROZUMU: ROZUM SELSKÝ A ROZUM BRUSELSKÝ, pan ekonomický rada ambasád ČR na penzi, ve mně našimi dialogy něco zaplnil…

Ostatně i svými pravdomluvnými básněmi, psanými sub specie aeternitatis:

Asi před dvěma týdny řekl: „Vrátím se na Azory uspořádat své majetkové záležitosti, a pak se vrátím a budu tu tři měsíce. Bude čas konečně pořádně pokecat.“ Ty tři měsíce – pochopil jsem – byly údaj, který měl od lékařů...

Když jsem se předminulou neděli vrátil z výletu do Budapešti a zavolal mu, měl úplně jiný hlas. Minulou středu večer ho měl stejný (ještě ho oslabily trávicí potíže), ale byl veselejší, plánoval. Chtěl dodělat rozepsanou knihu na téma prezident Edvard Beneš versus diplomat A. V. Frič. Přesvědčoval jsem ho, ať na Azory nejede, když nemá dost sil ani na cestu do Hradce. Říkal, že na cestě na Azory už netrvá – že se člověk musí oddat Pánubohu. To mě potěšilo.

Trochu jsem ho v jeho ateismu vždy „evangelizoval“, a výsledek třeba byl, že mi vyprávěl o tom, jaký na něj měl vliv obraz Ježíše, který visel nad jeho azorskou nemocniční postelí, kde dostával chemoterapie. Fotku toho obrázku mi poslal – stejně jako selfie ze své pražské „transfúzní seance“, po nichž se vždy vracel domů MHD, a jen někdy, když už nemohl, taxíkem (což mi vždy říkal tak, jako by se omlouval za bůhvíjakou buržoazní libůstku). Během toho posledního telefonátu mi vyprávěl, že mu na cestu domů dali sanitku, z čehož měl altruistickou radost, že aspoň v něčem občas pojištění pro Čechy funguje...

Obraz Ježíše nad nemocniční postelí na Azorských ostrovech. Foto Ondřej Kašina

Zprávu o jeho odchodu jsem se dozvěděl druhý den. Od kolegyně novinářky, s níž mě na moje přání na poslední chvíli spojil. Pár hodin po našem zmíněném posledním hovoru a asi hodinu před začátkem pořadu o Brazílii, jehož datum stanovil on – aniž věděl, že půjde o jeho datum poslední... Nakonec bylo dojednáno, že na jeho místo usedne náhradník, ale chtěl jsem pořad aspoň začít „telemostem“ do Prahy. Jenže ten už v tu chvíli byl nemožný...

Najednou byl most delší – překlenutelný jen modlitbou. Za jednoho kolegu novináře u nás doma a na Kubě, který se posléze stal naším diplomatem (dodal bych: jedním z mála opravdu NAŠICH dipomatů) ve Venezuele, Portugalsku, Brazílii, Chile a opět Brazílii. Který se měl stát i naším velvyslancem v Mexiku – ale už se jím nestal, protože nahoře odhalili, že mají co do činění se statečným chlapem = dle dnešní oficiální terminologie „dezolátem“.

Když jsem se po akci vrátil domů k počítači, bylo na jeho Facebooku (jedné z komunikačních linek, skrze něž jsme byli ve styku) napsáno „aktivní před 18 hodinami“ a jako poslední příspěvek tam visela krátká básnička od klasika portugalské literatury jménem José Maria Eça de Queirós. Dal jsem si ji (od kamarádů, ne od umělé inteligence, na tu jsme s O. K. nevěřili) přeložit:

Vložil: Tomáš Koloc