Jak se Fico střelil do nohy, že i nás to bude bolet. Svět Tomáše Koloce
komentář
12.06.2025
Foto: Se svolením Roberta Fica
Popisek: Robert Fico
V minulém textu zde jsem napsal, že když k nám vtrhl kapitalismus, nevítal jsem ho, ale přijal ho pod podmínkou, že s ním bude spojena demokracie.
Když jsem ta slova psal, netušil jsem, jak brzo se za ně budu muset postavit a že kvůli tomu budu v této rubrice muset odsunout i k vydání připravenou reportáž ze své návštěvy Budapešti.
Slovenský premiér Fico (s maďarským premiérem Orbánem jediný státník, který dnes už jako jediný v Evropě sdílí politiku největších světových demokracií Indie, Brazílie, Mexika, a zejména Trumpových Spojených států, tedy politiku míru na rusko-ukrajinském pomezí, a taky státník, o němž jsem si s mnoha dalšími jeho příznivci myslel, že je ve shodě s americkým viceprezidentem Vancem, který letos v únoru v Mnichově drtivě zkritizoval Evropskou unii, že oktrojováním vítězných stran ve Francii, Německu a Rakousku a kontumací zvoleného prezidenta v Rumunsku ničí demokracii) se na začátku týdne během své státní návštěvy středoasijského Uzbekistánu nechal slyšet:
,,Domnívám se čím dál tím víc, že budeme muset v Evropě mluvit o reformě našeho politického systému, který je založen na svobodných demokratických volbách, abychom byli konkurenceschopní. Protože cesta, kterou se vydal Uzbekistán, kterou se vydal Vietnam, kterou se vydala Čína, je cesta mimořádně ekonomicky efektivní. A my budeme mít za chvíli problém těmto zemím konkurovat.“
To tedy bouchlo. Mám na mysli ten začátek o reformě svobodných demokratických voleb, posledního (a jak výše řečeno, dnes už taky v EU znásilňovaného) pozitiva, které nám zbylo po listopadu 1989. Pro nás v Evropě to bouchlo možná silněji, než když americký prezident Trump prohlásil, že USA by měly okupovat Grónsko a Kanadu, a když jeho poradce Musk, který jinak kritizuje naci(onali)stické projevy současné ukrajinské administrativy, po zvolení svého prezidenta z tribuny udělal jasně čitelné gesto „heil“.
Moje známá, česká politická komentátorka (její jméno neuvedu, ale podle citace její poznámky ji můžete lehko najít ve vyhledávači), za nás za všechny, kdo jsme ve Ficově Slovensku dosud viděli skutečně demokratickou alternativu vůči EUropě vyhánění demokraticky zvolených hlav států, webových cenzur, zákazů, mediálně omezovaných či přímo utajovaných ghett nepohodlných kritiků a neústavních trestů za názor (na jehož vyřčení má občan právo z Listin lidských práv, která je základem ústavy všech zemí EU), to řekla lapidárně:
„Tak dík, Robo. Víc jsi naší vládě před volbami vážně nemohl nabít. Nemyslím si, že tě platí Fiala, myslím si, že jsi …., který inklinuje k autoritářství. Pořád platí, že Babiš ani Okamura, ani nikdo jiný není Fico, ale taky platí, že voliči milují zkratky, hesla a emoce. A ty jsi to zkrátil tak, že tě ta smyčka začne za chvíli škrtit a s tebou i každého, kdo ti přál vítězství ve volbách.“
Ke slovům mé známé bych dodal, že premiér Fico („v civilu“ docent práva, oboru, v němž je člověk přece cvičen, aby vážil každé slovo!) svými slovy „střelil do nohy“ nejen všechny Evropany, kteří se na jeho neutrální styl vlády odvolávali jako na alternativu, ale především sám sebe. Už teď slyším, jak si pan Šimečka, paní Vášáryová a další slovenští zastánci války, vyhánění zvolených prezidentů Janukovyče a Georgesca a „evropských hodnot“ typu Bretonovy eurosměrnice o cenzurování veřejného projevu radostí mnou ruce a křičí: „Hola, to jsou oni, nedemokrati, teď se proflákli! Puťa, puťa, bludné voličské slepičky, které jste nalítly nedemokratu Ficovi, zpátky do našeho voličského eurokurníku!“
Na druhé straně je spousta lidí, kteří poukazují na zjemnění, které dále, ještě v onom rozhovoru, učinil premiér Fico, nejspíš poté co si uvědomil, co to vlastně řekl. („Nemůžete konkurovat, když od rána do večera věnujete energii odpovídání na hloupé otázky a na nesmyslné souboje s blázny a poloblázny… Nemůžeme takto fungovat. Nemůže tu být 100 stran. Nemohou být strany, které mají čtyři členy.“)
Jiní to vidí jinak a s premiérem Ficem souhlasí ve smyslu: V Číně, Vietnamu a Uzbekistánu jsou volby omezené ve jménu dlouhodobého zachování takové vlády, která mobilizuje národ ve jménu intenzity konkurenční ekonomiky a výhry (částky), v tomto konkurenčním boji dosažené, co možná plošně dává zpět národu. Ano, dá se uznat, že v některých případech je to tak. Je známa „soutěž“, kterou kontinentální Čína uzavřela v roce 2005, během summitu s Indií, kde obě země podepsaly i historický dokument „Strategické a kooperativní partnerství pro mír a prosperitu“. Týkala se budoucích dvaceti let a toho, která z obou zemí bude ekonomicky úspěšnější a více umenší počet svých chudých. V ekonomické úspěšnosti na tom byly obě země dost stejně, ale na rozdíl od sice demokratické, ale kastovní Indie, která nedokázala vydělané přerozdělit a počet svých chudých pod mezinárodně definovanou hranicí chudoby snížit ani na polovinu, sociální, ale nedemokratická ČLR za tu dobu dokázala snížit svou chudobu na jednu třicetinu!
Vím o tom, a (jen a jen v tomhle!) se klaním ČLR, která tímhle způsobem zlepšila nejen život svých posledních občanů, ale tím i posledních v okolních demokratických zemích, které se obchodem s ČLR ekonomicky zvedly a sociálně nemohly zůstat pozadu, protože při pohledu na to, co se sociálně děje v pevninské Číně, žádná okolní demokratická vláda (s ohledem na své u moci zachování) nemůže zůstat asociální. Odtud výhoda dnešního života na Tchaj-wanu (monopolním dodavateli čipů do konjunkturální ČLR), kde se žije sociálně líp, a ještě k tomu se tam dá volit svobodně. Škoda, že žijeme tak daleko od krajů, kde ještě funguje stimulační proces někdejšího bipolárního světa, kde panzersocialismus („komunismus“) byl ze strachu před kapitalistickou demokracií k obyvatelstvu čím dál liberálnější, zatímco kapitalismus ze strachu před „komunismem“ čím dál sociálnější…
Přesto vám ale povím, že asijský ideál omezené demokracie, který premiéru Ficovi (důstojnému to následovníkovi premiéra Mečiara, o němž se říkalo, že nejdřív mluví, a až pak myslí) v projevu uklouzl, mi tak úplně nevoní. Především proto, že skýtá mnoho „ano, ale“. Ano, čínský zázrak, čínští turisté v ulicích evopských měst, ale taky první místo v počtu náhlých úmrtí a zhroucení z přepracovanosti na světě, a to nemluvíme o ekologických tragédiích intenzivního čínského podnikání, systému sociálních kreditů, které i nové Číňany podle loajality dělí do rozdílných kast...
Ano, uzbecký prezident Mirzijojev mobilizoval národ na práci na bavlníkových plantážích a země si v této oblasti podržela monopol a z toho plynoucí výhody. Ale za jakou cenu? Tlačení zadlužených sedláků ke zdi, nezletilé děti, pracující na polích jako za otroctví v USA... Přemýšlím nad tím, jak i náš hospodářský blahobyt 60. – 80. let vznikl v 50. letech podobnými metodami (moje matka vzpomínala, že svého otce v dětství neznala, jak byl na ustavičných brigádách). Jenže komu to našimi dědečky krutě vydobyté hospodářství patří dnes? A našim rodičům už dětství s jejich rodiči nikdo nevrátí.
Nejsem ekonom, ale namísto ČLR, Vietnamu a Uzbekistánu bych uvedl tři jiné příklady. Například Polsko, které se za poslední roky neskutečně zvedlo z mého pohledu jen proto, že ještě neztratilo celonárodně-pospolitě-podpůrné vnímání a že pro ně národní zájem znamená víc, než naše české „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Za druhé: Slovinsko, které se coby kapitalistická země po nedávném pádu zvedá čím dál líp, a přitom dokázalo do svého zákona implementovat tak sociální fenomén, jako je znárodnění vodních zdrojů. A chceme-li mluvit o Asii, tak je tu Bhútán, který v poslední době začal žít družstevní myšlenkou, a právě společné hospodaření z něj v posledních letech udělalo nejrychleji rostoucího tygra asijského prostoru.
Cože mají všechny tyto země společné? Že mají stále svobodné volby, stále stejnou demokracii, kterou nereformovali a v níž všechny jejich úspěchy rostou výhradně zdola, což (jak měla možnost zažít naše generace a ty před námi) je způsob daleko trvalejší, nežli režim doživotně - vládních direktiv, který se tam, kde panuje, zhroutí, jakmile onu nesvobodnou otročící veverku dole - vyndáte z kruhu ven.
A ještě jedno jméno bych zmínil, pro kontrast vůči dvěma současným doživotním východoevopským prezidentům, co „zreformovali“ své národní volební zákony, a tím i střídání u moci, a mají v Panamě ulité miliony, a jejich kolegy, kteří klidně předjedou i sanitku, protože první jsou vždy oni. Jméno uruguajského prezidenta z let 2010-2015 José Mujicy. Toho, co i během svého mandátu bydlel v dělnické čtvrti, do práce jezdil maličkým VW Brouk a 90 procent svého platu dával na chudé. To je výzva, což – hej, páni konšelé (západu i východu)!?
Premiér Fico se očividně bojí, že dopadne jako prezident Trump. Že (i přes obdivuhodnou nastartovanost slovenského zbrojního průmyslu, který se například na evropské dodávce nábojů Ukrajině loni podílel celou jednou čtvrtinou!) třeba nastaví směřování své země k evropskému míru nebo k určité strategii výroby a obchodu, načež po čtyřech letech nebude znovu zvolen a nějaký ten do současného Bruselu zamilovaný pan Matovič nebo Heger mu za ty čtyři roky, než se stačí vrátit (což se mu tedy povedlo už dvakrát!), obrátí Slovensko vzhůru nohama, jako to u nás udělal pan Fiala. Dva východoevropští politici, které jsem už zmínil, kvůli tomuhle strachu už volby zrušili – a „shodou okolností“ právě ti, kteří jsou ve při, kvůli níž jsme všichni v riziku, že vyletíme do povětří: Vladimíři Putin a Zelenskyj.
Od pana premiéra Fica je hezké, že co na srdci to na jazyku, aspoň víme, o čem uvažuje (a že vůbec uvažuje; to, jak víme, u dnešních politiků není vůbec automatické). V poslední době bych mu ale radil, aby si (i když jsou co do politiky na opačných stranách názorového spektra) vzal příklad z našeho prezidenta Pavla. Ten jednou jedinkrát mluvil sám ze sebe a byl z toho takový prů*er (míním jeho rozhovor v ukrajinském vysílání RFE a jeho tamní hlášku, že s Rusy, co odešli na západ, bychom měli zacházet jako s Japonci za druhé světové v USA, kde byli internováni!), že Pavel od té doby říká výhradně to, co mu jeho poradci napíší, někdy to přímo čte z papírku.
Díky svým dobrým vztahům ve slovenské kultuře znám některá jména těch, kdo Robertu Ficovi píší projevy, a myslím, že by se měl (stejně jako Petr Pavel) víc držet toho, co pro něj připraví oni. Dělají to ostatně skvěle, z jeho (jejich) loňského cyrilometodějského projevu jsem byl dokonce tak nadšen, že jsem mu v této rubrice věnoval celý jeden text:
Nu, co. Premiér Fico je mi pořád ještě sympatičtější, než premér Fiala, už proto, že premiér Fiala své politické nápady s nikým veřejně nekonzultuje, dost možná proto, že žádné nemá, ale že mu je (včetně všestranného omezení demokracie, jejíž rysy, v Mnichově zmíněné J. D. Vancem, jsem výše popsal) posílají direktivně z Bruselu. Uklouznout může člověk i politik a občas se to stane i proto, že chce polichotit hostiteli. My Češi si ještě dobře pamatujeme, jak předsedkyně naší sněmovny Markéta Pekarová Adamová Svetrová loni jela na Kavkaz a po jednání v Arménii rozjařena prohlásila, že během další zastávky v Ázerbájdžánu vyjádří „podporu arménskému lidu“. Nejspíš až v letadle do Ázerbájdžánu jí poradci vysvětlili, co to vlastně řekla, a tak její dobrý úmysl skončil tím, že v Baku musela říct mnohé věty, které by si možná jinak ušetřila: Že její slova v Arménii byla „překroucena a nepochopena“, že „Náhorní Karabach je nedílná součást Ázerbájdžánu“ a že „ostře odsoudila akce Arménie, jejích podporovatelů v Parlamentním shromáždění Rady Evropy a také Francie vůči Ázerbájdžánu“.
Jsem zvědavý, jak pan premiér Fico znovu vystaví pomyslné budovy (fakticky celá města), která předtím pracně získal a která svým výrokem o reformě svobodných voleb srovnal jako vítr pastoušku. V takové situaci se teprve pozná, jak schopný je politik a zda i pro něj náhodou neplatí to, co čím dál oblíbenější britský satirik Ricky Gervais během svého legendárního úvodu k udílení Zlatých glóbů 2020 poradil příjemcům tohoto ocenění:
„Pokud dnes večer získáte cenu, nepoužívejte ji jako platformu pro politický projev. Nejste v pozici, abyste o čemkoli poučovali veřejnost. O skutečném světě nic nevíte. Takže jestli vyhrajete, přijďte sem nahoru, převezměte si svou malou cenu, poděkujte svému agentovi a svému Bohu a jděte do p*dele, jo?“
Zdroje: Seznam.cz, iDNES.cz, Novinky.cz, Aktuality.sk, CNN.iprima.cz, Aktuálně.cz
Vložil: Tomáš Koloc