Umělá inteligence škrtá, prudí, vyhlazuje. Svět Tomáše Koloce
komentář
10.06.2025
Foto: Pixabay
Popisek: Červený panáček
Jak neuznávám diktát globalizace v politice, ekonomice, etnodiverzitě, publicistice a umění, tak ho nepřijímám ani v technice.
Když k nám vtrhl kapitalismus (řečeno obratem Šimka a Grossmanna) jak podzim do Krušnohoří, jako jeden z mála jsem ho nevítal nadšeně, ale přijal jsem ho jen pod třemi podmínkami: že s ním spojená demokracie přinese svobodu slova, dříve zakázaní že opět budou moci tvořit a služby se k lidem budou chovat dle přísloví „náš zákazník, náš pán“.
Po 35 letech už svobodu slova zase nemáme (např. kauzy Bednářová, Kapal a další), máme tu nově zakázané autory a trh se za pomoci svého drába techniky chová jako diktátor. Nejenže mi na počítači neustále ruší práci a instaluje do něj věci, o něž jsem ho nežádal a ani mu nedal povolení k úpravě (kdo chcete namítnout, že to je normál – přišlo by vám jako normál, kdyby vám do práce uprostřed porady přišel kadeřník, a aniž by to s kýmkoli konzultoval, začal by všem přistřihovat vlásky, protože móda sestřihu se změnila?), ale jako člověka, který odmítá mít internetové bankovnictví (už jsem ho kdysi měl – a kdosi mi vytuneloval účet až z dalekého Massachusetts) a „chytrý“ telefon (taky jsem ho měl, a nutilo mě to na něj čumět celý boží den – což se mi u tlačítkového, který umí jen hovory a sms, neděje) mě pomalu a jistě odstrkuje do ghetta:
- Chci si koupit lístek na soukromou autobusovou linku, ale firma kromě poboček v Praze a Brně (kde mají notabene otevřeno jen od dopoledne do brzkého odpoledne) nemá pokladny a asistenční linku celý boží den nikdo nebere, a když náhodou vezme, informuje mě: Jó, chlape, bez internetovýho bankovnictví se holt naší linkou těžko projedeš…
- Chci si koupit vstupenku na hrad – to jde ovšem jen přes QR kód (který si na svém telefonu nevygeneruji). Spokojím se tedy jen s hradním nádvořím, ale místo alespoň krátkých informativních odstavečků je tam u každého zastavení taky jen QR kód (který si do lidské řeči nemohu přeložit…)
- Vrcholem všeho je potom umělá inteligence, která už se vecpala i do internetového vyhledavače, termíny v cizím jazyce správně přeložit neumí, zato ke každé informaci dodá ideologické vysvětlení v duchu současné doktríny a na sociálních sítích se používá k jejich cenzurování a následnému šikanování uživatelů. Když si představím mladé, kteří její dobrozdání a „rozsudky“ bez síta kritiky pokládají za Písmo svaté, anebo tu paní, co odmítla léčbu mojí obvodní paní doktorky, protože jí AI (která čerpá výhradně z internetových zdrojů – z jiných neumí!) poradila jinou terapii, je mi jasné, že se nacházím mezi k likvidaci určenou kastou gramotných, kterou Ray Bradbury popsal ve 451 stupních Fahrenheita. A až globálně vzývané zlaté tele vy..cané inteligence v rámci úvahy, že lidé jsou jí překážkou, zabije nás (což se obojí už doloženě stalo), dojde i na zbytek lidstva, jak to popsal pro změnu Karel Čapek v dramatu R.U.R.
Shrnuto: Umělá hajtra, kam se podíváš, zejména tam, kde její nemorální a utilitaristický archetyp vůbec nepotřebujeme, například ve válkách. Ovšem jinde, kde by se trochu víc inteligence v technice hodilo, tam je pro změnu technika blbá, až to bučí:
Vzhledem k tomu, že vrchol mojí bdělosti je kolem osmé večer, mám ve zvyku večer i nakupovat. Cestou na kole do obchodu mám takovou typicky českou zebru, která na nějakých deseti patnácti metrech má tři (!) semafory, protože uprostřed silnice je ostrůvek, o němž už vlastně nikdo neví, proč tam je, a o pár metrů dál je zase odbočka silnice, a tu má „v gesci“ už zas jiný semafor. No a mně se už podruhé stalo, co se dá očekávat. Jak ty semafory jsou za sebou, blikla zelená, já vyjel (je to zebra a semafor i pro kola), jenže jsem si nevšiml, že to byla zelená až na tom dalším semaforu.
Zachránila mě jen dobrá modlitba a řidič, který měl rychlé reflexy!
Jistě, je to taky tak trochu vina toho, že jezdím s levým okem, na němž mám šedý zákal, jehož nevidění se za soumraku zhoršuje. Když ale na těch 10-15 metrech musíme mít tři semafory, říkal jsem si tenkrát v duchu, proč, do p.dele, nejsou synchronizované na jednu barvu? Zelená vlna se tomu, tuším, kdysi říkalo. Ve dne se člověk přes těch 10 metrů někdy táhne třeba 10 minut, když mu padá jedna červená za druhou, a večer ho taková „inteligentní“ zebra může stát i život...
Máme tu zkrátka techniku, která nám umí cokoli na světě vyložit, zda to je či není dobré pro pana Fialu, paní von der Leyenovou a pana Gatese, vytváří geneticky nové tvory, ale neumí panu Fialovi a jeho služebnělimuzínovému aparátu vysvětlit, co je to přechod pro chodce a jak by mohl fungovat…
Zpět k mé cestě. Když jsem se konečně oklepal a dorazil do megamárketu, který měl ještě otevřeno, uvědomil jsem si, že jediná pokladna, obsluhovaná živou paní, už je zavřená.
V obchodě, kam chodím nejčastěji, už to se strojem umím, ale v tom druhém (kde mají otevřeno o hodinu déle) je stroj svéhlavý a bez pomoci jedné ze dvou k asistenci při činnosti stroje vyhrazených zaměstnankyň (ponechme stranou otázku, proč místo toho nemůžou sedět za kasou) zaplatit nesvedu. Během aktuálního nákupu stroj řval hned třikrát, aniž bych věděl proč, a zaměstnankyně mu to musela třikrát rozhánět kouzelným čipem, který jí visí na krku. Napotřetí jsem to nevydržel a zeptal jsem se, proč řve (tedy stroj, ne ona – ona během celého nákupu rezignovaně mlčela). „Copak já vím...“ zazněla symbolická odpověď za celé lidstvo…
Paní, která nakupovala vedle mě a kupodivu zvládla skoro celý nákup sama, bleskurychle nasypala nákup do tašky a odkvačovala. (Staromládeneckou hlavou mi rychle proběhla automatická představa manžela a dětí, které na ni doma čekají.)
„Haló, paní!“ volala za ní „moje asistentka“ se zřetelnou radostí. „Zapomněla jste si tu bramboru!“
Paní se rozesmála a vrátila: „Vy jste hodná! Co já bych bez ní dělala! Bez ní by moje večeře byla necelá!“
A ještě hodnou chvíli spolu prostě kecaly –
Obchodem v tu chvíli zavanulo něco, co do jeho mrtvého mechanismu jakoby vrátilo život. Kdyby to nebyla taková fráze, řekl bych, že to byl starý zlatý čas. Čas, kdy lidi skrze telefony a ve frontách drbali, a těmi telefony samože taky anonymně udávali a intrikovali a ve frontách se předbíhali a hádali, ale ještě jim u toho nevládly stroje.
Ten starý zlatý čas se k nám, co jsme ten den v našem večerním obchodě nakupovali před koncem otvírací doby, vrátil z dopuštění brambory.
Staré zlaté brambory...
Zdroj: ČT24
Vložil: Tomáš Koloc