Kletba rodu národních umělců. Svět Tomáše Koloce

Včera to bylo 150 let, co se narodil S. K. Neumann. Jeho příběh ukazuje, kam může talentované a schopné lidi dovést křečovité držení se jediné doktríny.

„A HRDÝ BUĎ ŽES vytrval, žes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí.   Takový byl můj lid s kosou a kladivem. Na jitřní čekal svit, čekal a věřil.   Úrodu novou sklidí sám, sám se svými. Jděte mu z cesty. Staví chrám bratrské doby.“

 

Tak to je ta, asi – jak se dnes říká – „nejkultovnější“ báseň jubilanta Stanislava Kostky Neumanna. Literáta, vydavatele a kulturně-politického teoretika, bez jehož vlivu se za pozdního Rakouska-Uherska a za první republiky neobešlo snad dílo žádného umělce a jehož obraz posmrtně zparodoval minulý režim, jehož se S. K. N. nedožil. Díky PR, který mu vyrobil minulý režim, který z umělce, jehož některé básně jsou docela sympatické, udělal nemilovanou modlu, se dnes dá říct, že jestli vůbec něco z jeho rozsáhlého díla dodnes zbylo v povědomí mladých, pak je to jeho stopa v divadelní hře Ireny Douskové HRDÝ BUDŽES (1998) o malé holčičce, žijící v období normalizace, která si špatně vyloží první slova jeho slavné básně a považuje je paradoxně za jméno amerického hrdiny (!), a u těch starších to (zaplaťbůh!) je nejspíš písnička zpěváka Petra Rezka z roku 1975, hudbu k níž napsal Zdeněk Merta (otec dnešní lovkyně Belladonny z TV soutěže Na lovu) a text pod pseudonymem tou dobou režimem právě zakázaný (!) Pavel Žák. Její text je poctou básníkově vnímání přírody počínaje už názvem podle jeho nejslavnější sbírky: S písní lesů, vod a strání:

 

Neumannův Koloc

Přiznám se, že ani já jsem verše S. K. Neumanna nikdy rád nečetl, odrazovala mě jejich schematičnost. Jinak mě ale S. K. Neumann a jeho rod, o kterém v tomto textu bude řeč, sleduje už od kolébky – do níž jsem ulehl na pardubické třídě S. K. Neumanna. O dvacet let později jsem jako frekventant skupiny RIAPS pro lidi, léčící se z endogenní deprese, překvapen zjistil, že budova, v níž jsme se scházeli, má společnou (tehdy čerstvě plotu zbavenou) zahradu se slavnou Neumannovou vilou v Praze na Olšanech. V pětadvaceti jsem se vlastně docela náhodou potkal a zahájil doživotní korespondenční přátelství s básníkovým pravnukem Julkem Neumannem (1953 – 2018) – abych se ve čtyřiceti ocitl v zaměstnání, které se pro změnu nacházelo na pražské třídě S. K. Neumanna, která vede pod jeho vilou, již obýval ve svém dalším manželství v pražských Kobylisích. Uznáte, že s takovou jsem nemohl uniknout ani této jubilejní úvaze.

ON (1874 – 1947): Český básník-komunista z polské šlechty (a jménem světce)

Každý z rodu Neumannů mi připomíná nějakou významnou dějinnou postavu. U zakladatele rodu, kvůli jehož jubileu dnes článek vychází, je to postav několik. Především zakladatel francouzské literární avantgardy Guillaume Apollinaire, kterému se Neumann podobal původem: Apollinaire byl synem italského šlechtice a polské šlechtičny z rodu Kostrovických – zakladatel české literární avantgardy Neumann byl vnuk polské šlechtičny Johany Boleslavské von Ritterstein ze zámku Libice nad Doubravou, dcery posledního příslušníka rodu po meči, rytíře Benedikta B. v. R., který se zasloužil o dnešní novogotický vzhled památky. Johana si (jak vím od genealoga Zdeňka Hornera) vzala člena měšťanské rodiny, před rokem 1700 usazené v Pardubicích a po tomto datu v Lázních Bohdaneč – místního právníka JUDr. Stanislava Kostku Neumanna I. (1788 – 1852), jehož křestní jméno podle patrona Polska Stanislava Kostky (umírajícího mladíka, který se podle legendy v záchvatu nemoci potkal s Pannou Marií a svatou Barborou) také napovídá o původu rodu z Polska. Šlechtictví se ale dědí jen po meči, takže z rytířského rodu zbyl jejich potomkům jen majetek: dům v centru Prahy, jehož tři čtvrtiny zakoupili mladým rytířští rodiče Rittersteinovi a jednu čtvrtinu do něj investoval ženich-advokát S. K. N. první.

Jejich syn JUDr. Stanislav Kostka Neumann II. (1825 – 1880) už byl advokátem blíže Praze – v Berouně, za nějž jako člen strany Staročechů dokonce zasedl do rakouského parlamentu. Bylo to ale v době, kdy čeští poslanci rakouský parlament pro neplnění jejich požadavků na autonomii českých zemí bojkotovali, a tak byl z parlamentu vyloučen a zároveň drasticky zchudl, načež zemřel a manželku (dceru pražského obuvníka) zanechal se synem, pozdějším básníkem Stanislavem Kostkou III. (zakladatelem uměleckého rodu), zcela bez prostředků – z erbu šlechtické babičky básníkovi zbyly jen tři modrobílé kytičky lobelky jako předpověď jeho celoživotní lásky k přírodě.

To se velmi podobalo osudu básníkova přítele Jaroslava Haška, v jehož rodině byl radikálním poslancem dědeček, jehož rodina také zchudla, takže oba pozdější literární druzi byli sice z rodin se slavnou, dokonce politickou minulostí, ale se smutnou přítomností „zproletarizované inteligence“ (jak jejich „třídní“ pozici nazval literární historik Radko Pytlík). U Apollinaira, Neumanna i Haška tato „frustrační anamnéza“ umocněná pobytem v rodině s duchovně vyprázděnou rituální katolickou vírou a pomáháním v redakcích stran, kterým šlo jen o politické body, vedla ke stejnému východisku: politicky se přiklonili k anarchismu, jehož modlou byl tehdy nedávno zemřelý Friedrich Nietzsche a jeho českým prorokem protikřesťanský J. S. Machar, a literárně k moderním avantgardním proudům. Vnitřně i navenek nejsvobodnější z nich byl ale Hašek – možná i proto, že z nich třech byl hmotně nejméně zabezpečený.

Malý sirotek Neumann s matkou Karolínou, rozenou Eichlerovou, totiž nakonec našel útočiště u sester otce advokáta-poslance, v posledním zbylém majetku rodiny, vile uprostřed 1500 metrů čtverečních pozemku na okraji vznikajícího Žižkova. A tady se zeptám: příznivci Neffových seriálů Sňatky z rozumu a Zlá krev – nepřipomíná vám to něco? Mladý advokát z venkova, doktor Helebrant, si vezme dceru z nóbl rodiny filosofa Schönfelda, která vlastnila parcelu na okraji rozvíjejícího se Žižkova… Ano, tady příběh básníkova otce posloužil Vladimíru Neffovi, který svá díla většinou psal na bázi reálných historických postav. Jenže v Neffově pentalogii je doktor Helebrant dál bohatý a se svým sukničkářstvím snad až moc živý.

V reálném příběhu doktor Neumann zemřel a jeho syn, namísto aby se pohyboval ve staročeské elitářské společnosti svého otce, se jako student gymnázia a posléze obchodní akademie pobyboval mezi chudou mládeží v žižkovských spolcích, takže nemohl uniknout pražské policii, vytvářející proces s Omladinou, a jejímu udavači Hrmovi – už ve svých osmnácti měl za sebou 14 měsíců vězení. V tehdejší anarchistické době ovšem neexistovalo lepší PR pro pozdějšího literáta a vydavatele časopisu, který S. K. N. (v souvislosti s názvem rakouského „ministerstva kultu“, které zahrnovalo správu náboženství, školství i kultury) nazval: Nový Kult. Z velkých českých literátů jeho věku a mladších se mu napříště nevyhnul nikdo. Tedy až na katolíky – protože ani v tehdejší české poezii nikdo nemohl existovat bez jasného kultu a skupiny kolem něj: buďto jsi byl anarchista/anarchokomunista ze skupiny kolem olšanského S. K. Neumanna – anebo´s byl mystik a katolík a obíhal jsi kolem staroříšského Josefa Floriana.

Třetí cesty nebylo a dokonce i bratři Čapkové, pozdější nejslavnější „hradní“ umělci „buržoazní demokracie“ T. G. Masaryka, si do konce svých životů dopisovali s rudým zakladatelem KSČ S. K. Neumannem, který se stal prvním literárním mentorem a vydavatelem i jejich děl. Ad „demokracie“ versus „nedemokracie“ – anacholevičáci se vůbec nepokládali za nedemokraty, protože předpokládali, že pod vládou rozumu a úspěchů jejich plánovaného komunitárního režimu (který byl zatím vyzkoušen jen v Paříži roku 1870 a rozdrcen německou okupací, takže ani nestihly vyjít na povrch jeho „mouchy“) se časem každý demokraticky připojí sám.

Jinoch Neumann naopak byl jedním z prvních, kdo pochopil mladého TGM. Když hájil nespravedlivě obviněného „rituálního vraha“, Žida Hilsnera, a „český lid“ ho chtěl v Praze lynčovat, mezi těmi, kdo se ho zastali, byl i výrostek S. K. Neumann, který si za to později dokonce od Masarykova odpůrce Otakara Theera vysloužil vyzvání na souboj (který Neumann odmítl se zdůvodněním: Takovýmihle aristokratickými způsoby my proletáři nebojujeme).

Stejně tak jako jeho celoživotní myšlenkový souputník, profesor muzikologie Zdeněk Nejedlý, který po celý život hájil tezi, že Masaryk jen z ohledu na svého milionářského tchána a sponzory čs. národního sebeurčení jako byl oligarcha Crane, nemohl dostatečně explicitně projevit své sociálně demokratické názory – které ale projevoval svými činy, jako byla kandidatura do rakouského parlamentu na kandidátce ČSSD, poválečné znárodnění velkostatků rakouské kolaborantské šlechty, anebo na jeho popud přijatý nostrifikační zákon, který průmyslovým korporacím zakazoval podnikat v jeho prvorepublikovém Československu.

První světová válka a následná španělská chřipka, daleko horší než covid (na španělskou chřipku prokazatelně zemřelo 50 milionů lidí v době, kdy lidstvo čítalo 1,8 miliardy duší, na covid na osmimiliardové Zeměkouli zemřelo 7 milionů), byly otřesem, po němž ani ten, kdo předtím politickou skutečnost obhajoval, nadále to činit nemohl. To, čím se strašilo v případě covidu, se v případě španělské chřipky opravdu stalo: za situace, kdy jídlo i vozidla byla na frontě a podvyživení obyvatelé Prahy podléhali po stovkách, jezdila po Praze speciálně upravená tramvaj, do níž se z domů vynášeli další a další mrtví, aby byli odvezeni na hřbitov. Do toho ve světových domácnostech chybělo 16 milionů přímých obětí války. Svět se tehdy shodl na jediném: Správa věcí veřejných se nedá dělat stejně jako doposud. Neshodli se ale na formě.

Neumann a jeho přátelé a žáci měli jasno – řešením je marxistická republika rad. Na konci války byly sovětské republiky (republiky rad) vyhlášeny v Maďarsku, na Slovensku, ve Finsku, Litvě, Lotyšsku, Estonsku, Bělorusku, Ukrajině (!), Íránu, Bavorsku, Alsasku, Brémách, Vídni, uzbecké Buchaře, čínské Šanghaji a řadě dalších čínských měst, irském Limericku a řadě menších irských míst... Mimochodem: nebyla to povstání nijak spojená s armádou ruských rudých, kteří tehdy měli sami dost práce s bílými a našimi legionáři.

Obyvatelstvo jmenovaných zemí si je vyhlásilo a „své lidi“ si do funkcí najmenovalo samo: tak revoluční Vídni ještě ve špinavé císařské uniformě spoluvelel Egon Erwin Kisch, jednotkám na maďarskokazyčném slovenském jihu pozdější velký filosof umění György Lukács, který na tom byl zrovna tak, a do povstalého Kladna, které se připravovalo také vyhlásit republiku rad, putoval ze Sibiře „převzít vedení nové republiky rad“ Jaroslav Hašek. Vrátil se v době, kdy se (v našem případě s minimálními obětmi) už tento plamen podařilo zhasit místní nově vytvářené demokracii (jinde to bylo krvavější, v Irsku vedlo genocidní potlačení povstání k vyhlášení samostatného Irska, bez toho by Británie utrpěla obrovskou mezinárodní hanbu) – ovšem demokracii, která neměla lidem „dát co do huby“.

Neumann (vyrostlý ve čtvrti pojmenované po Žižkovi, který jako první v historii přišel s házením majetku do společných kádí), a jeho přátelé a žáci měli jasno. Musí se to zkusit znovu. Z radikálních členů ČSSD a některých bývalých anarchistů založili komunistickou stranu, jejímž arbitrem a předsedou byl Haškův přítel a zakladatel jeho Strany mírného pokroku v mezích zákona Bohumír Šmeral, též bývalý rakouský poslanec, satirik a intelektuál.

„Problém“ byl, že československá společnost (z níž tehdy ještě neodtékaly miliardy do zahraničních kapes a domácí zlodějny byly oproti dnešním směšné) se z nejhorší chudoby vyléčila a ve druhé polovině dvacátých let se dostala do fáze konjunktury ekonomické i umělecké. Co se týká komunistických politiků, začali se dělit na staré „profíky“, kteří si v atmosféře konjunktury začali hrabat pro sebe a na radikalizující se stalinisty: starý předseda strany Jílek versus nový Gottwald. Jílek pak přešel na zcela opačnou stranu – mezi movité agrárníky, a Gottwald? Jeho příběh známe.

Stará garda kolem Neumanna, jako byl prozaik Olbracht a básník Hora, si přestala vědět rady ve světě, kde mladí komunističtí básníci namísto veršů o rotačce rozbíjeli staré stylistické a někdy i gramatické struktury a kde nová politická garnitura, zvaná podle nového sídla vedení KSČ „karlínští hoši“, pod vedením Gottwalda začala vymetat zakládající členy strany, ve jménu tak zvané „bolševizace“. Za pár měsíců odešlo tolik členů, že se čs. komunistická strana s třetí největší členskou základnou na světě (vůči počtu obyvatel státu – po SSSR a Německu) stala filozofickým spolkem, čímž šla přímo proti prvnímu přikázání marxismu – masovosti.

Školení karlínští hoši z Agitpropu KSČ (dnešní ekvivalent této organizace by bylo něco mezi think-tankem a oddělením PR) ovšem i starým zasloužilým neumannovcům vysvětlili, že: „Po VŘSR je třeba druhé čistky, zbavit se změkčilých nebolševických elementů, kteří vlastně patří spíš do sociální demokracie, která se nám paktuje s milionáři a fašisty. Račte se, staří zasloužilí soudruzi, zeptat svého přítele a vrstevníka, soudruha Antonova-Ovsejenka, který byl ještě před rokem velvyslancem SSSR v Praze. Ten přece s Leninem dobýval Zimní palác.“

Staří soudruzi, kteří po příchodu Gottwalda do čela KSČ vrátili své legitimace, se zeptali, uspokojili a navrátili se zpět do lůna strany, a na rozdíl od mladých už jim nevadilo ani to, že rozkol socdem a komunistů pak v Německu otevřel cestu Hitlerovi, ani krvavé procesy, které Stalin rozpoutal v polovině 30. let, jimž padl za obět i bývalý velvyslanec Antonov-Ovsejenko.

Na rozdíl od svých o generaci mladších (a umělecky o řády lepších!) kolegů-soudruhů, kteří nehodlali své umění jakkoli uzpůsobovat společenské myšlence, ale naopak: politickou myšlenku pokládali především za prostředek, jak zharmonizovat společnost, aby se v ní dalo lépe a svobodněji vydávat a psát.

- Třeba Vladislava Vančury, který vystoupil ze strany s nimi a do KSČ se už nikdy nevrátil, psal veleslavínskou češtinou, za okupace hájil český umělecký film, který zakládal, a byl silně zapojen do odboje, za což ho za heydrichiády okupační Němci zabili.

- Jaroslava Seiferta, který už také nikdy zpět nevstoupil, v mládí proslul „pobuřujícím“ výrokem, že každý básník si zaslouží kaviár, a po válce, že bude radši zvracet s básníkem francouzským, než jásat se sovětským, psal o utrpení Panny Marie, které na Mariánském sloupu anarchisti utrhli hlavu, na sjezdech spisovatelského svazu v letech 1956 a 67 hájil liberalizaci a zakázané kolegy, dokonce se za tím účelem nakrátko stal pražskojarním šéfem spisovatelského svazu, aby se pak jako zakladatel Charty 77 stal prostředkem k pomstě režimu, když ho režim musel znovupovolit, protože udělení Nobelovy ceny Seifertovi nemohl utajit.

A nakonec na Lišáka Nezvala, tvůrce čistě českého avantgardního směru, poetismu, kterého jako svůj vzor do smrti uctívali nejen Voskovec a Werich, ale třeba i André Breton. Nezval naopak nikdy z žádné strany neodešel, ale vždy se držel a nikdy neodděloval od mocných, aby v důsledku spojení s nimi mohl prosazovat službu věci umění. Díky svému přátelství se sovětským stranickým aparátčíkem Bucharinem dosáhl povolení mnoha zakázaných sovětských umělců – stejně jako po válce u nás těch, které zakázali pro změnu čeští Ždanovové. Včetně antikomunistů s nacionalistickým přesahem jako byl Jakub Deml.

Neumann, muž kdysi v čele moderní české literatury, byl na taktizování tohoto druhu už unavený a starý. To, že se KSČ v roce 1945 dostala do vlády, bylo vyvrcholením jeho snah. Své si prožil v rakouských věznicích a za první světové války, v době té druhé už mu táhlo na 70, trávil ji po nemocnicích a neměl už sílu a možná ani potřebu se bránit, když ho vedení KSČ po válce jako oživlou mumii tahalo na všechna veřejná shromáždění a propagandisticky ho jmenovalo nejen národním umělcem, ale i „největším českým básníkem“ – ač dobře věděl, že jím není. O tom, že po jeho úmrtí dala přes celou budovu ÚV KSČ umístit jeho maxiportrét a jeho popel sebrala rodině a umístila ho mezi elitu mrtvých politických vůdců, „držících čestnou stráž“ u Gottwaldovy mumie v mauzoleu na Vítkově, naštěstí už nevěděl.

Ač zemřel už osm měsíců předtím, co si KSČ ve státě uzurpovala absolutní moc, obyvatelstvo onoho státu si ho kvůli té šílené propagandě spojilo s režimem, který je čím dál tím víc štval. I lidová přezdívka, kterou básníkovi, jehož si většina pamatovala jako už senilní součást dua Neumann-Nejedlý, byla velmi nelichotivá: „A. C. (tj. druhá používaná sportovní zkratka vedle S. K.) Ňouma“. O trochu lépe na tom bylo libeňské divadlo, které neslo jeho jméno, Divadlo S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou). Na konci 50. a v 60. letech, ba i za normalizace se tam rodily velké inscenace a osobnosti, počínaje režiséry Lohniským, Dudkem, Ševčíkem a Pistoriem a konče velkými herci Prachařem, Skopečkem, Hadrbolcovou, Štěpánkovou, Cupákem, Haničincem, Hlušičkou, Galatíkovou, Frejem, Macháčkovou, Steinmasslovou, Moravcem. Tam si aspoň sofistikovanější diváci říkali: „Svůj k svému: Neumann dělal umění, škoda, že nezůstal jen v něm…“

JEHO syn (1902 – 1975): Hodný soudruh herec, předchůdce Jiřiny Švorcové

Odkaz na divadlo mi připomíná, že nesmím zapomenout na S. K. Neumanna IV. Tedy syna. Znáte ho, že? Budete ho znát! „Našli? Nenašli? Odvolávám, co jsem odvolal a slibuju, co jsem slíbil“ z Pyšné princezny, Rada Dyndera, kterému žena zakazuje jíst v Hostinci u Kamenného stolu a koktavý čert Omnimor z Hrátek s čertem („Ro-rozdávej!“ – „Než to dořekneš, tak to mám rozdaný!“) Otec básník měl se svou první ženou dvě děti, ale rodinu opustil, když starší Kamile byly čtyři a budoucímu herci S. K. N. dva. Ještě než se rozvedl, měl s další ženou ještě dceru Soňu, pozdější herečku malých rolí.

Syn herec byl selfmademan, k divadlu uprchl hned po maturitě, a přestože se držel otcovy víry (od mládí členem ateistické KSČ), mezi jeho prvními štacemi byly i soubory jako Biblická scéna, která kočovala mezi jednotlivými farami a herec-komunista v ní měl pevnou roli farizeje Kaifáše. Přes veškeré otcovy umělecko-ideové koncepce on se jako umělec nedržel žádné (na rozdíl třeba od herce Františka Fialy, který si svůj druh herecké avantgardy dal i do pseudonymu: Ferenc Futurista), vycházel ze svého talentu komika - tragikomika, během něhož výkonů se smějeme, ale občas máme i slzu na krajíčku.

Přes svůj titul národního umělce (který získal přesně 20 let po svém otci) a členství v nejvyšších orgánech KSČ to byl velmi dobrosrdečný člověk, vyučený svými hladovými začátky a krutou válečnou zkušeností, kdy mu v tyfovém Terezíně uvěznili syna, kterého byl pak po osvobození nucen nést na zádech do Prahy (to on dal typ Nataše Gollové, která pak jela do Terezína jako ošetřovatelka jako pokání za filmování v Německu a vztah s německým šéfem českého filmu). Ať už se pak dostal kamkoli, do Národního nebo jako učitel na DAMU, měl ve zvyku za kolegy a studenty „žehlit“ (často na něj v tomto smyslu vzpomínal třeba jeho žák Vlastimil Bedrna – první hlas Homera Simpsona).

Problém měl jen s manželkou, která v neumannovské olšanské vile utlačovala rodinu jeho sestry, která se „provinila“ tím, že si vzala ruského emigranta před VŘSR. Jeho archetyp jako by předjal, čím jako se později měla stát i Jiřina Švorcová (kromě hrůzné Anticharty), empatickým „obudsmannem“ umělců, pohybujícím se mezi mocnými. Myslím, že své motto vyjádřil svým televizním zamyšlením na Nový rok 1963. Přestože mluví o režimu minulém – nezní vám to, jako by mluvil tak trochu i o tom, co nám dnes „zbylo“ z ideálů Listopadu 1989?

„Socialismus je ohromná věc, ale něco se mi přece nelíbí. Ideál se nám někdy ztrácí. Někteří ho mají těch patnáct let nejspíš jenom v účtech. Mají ho ve spižírně, v garáži, ve spořitelně, ale v srdci ne. Žere mě, když mají lidé velké lokty, široké huby, krátkou paměť a malá srdce...“

Jeho slabou stránkou byl a jeho záhubou se nakonec stal jeho syn:

JEHO vnuk (1927 – 1970): Věrný stalinismu jako Alexej Čepička, zemřel odvážně jako Jan Palach

S. K. Neumann už V., ten, který se ještě jako neplnoletý zapojil do odboje, a neuhájil ho ani slavný advokát s křestním jménem jeho babičky (ona byla KAMILLa Neumannová, on KAMILL Resler – ten, který tak dlouho hájil vlastence proti nacistům až ho po válce ustanovili advokátem K. H. Franka). Když mladý S. K. N. přežil Terezín a tyfus, otevřely se před ním všechny možnosti: studoval na Sorbonně, mohl se vydat kteroukoli cestou, jenže…

Snažil se vyjít ze stínu slavného dědečka a otce – a zvolil pro to ten nejhorší postup: psal režimní verše. Byl to on, o němž se poručík Troník v Černách baronech šišlavě chlubí, že „študoval pojitickou školu ne š Pavlem Kohoutem, ale še šoudruhem Eš Ká Nojmanem mlaččím“. V raných 50. letech stejně nomenklaturní jako Pavel Kohout vymetl kdejaké šéfredaktorské místo a když se (stejně jako u Kohouta) ukázalo, že na to organizačně nemají, poslali je do diplomacie: Kohouta do Moskvy, Neumana do Varšavy.

Kohout se ale z Moskvy i za cenu simulace vážné srdeční choroby vrátil a tak trochu obrátil obsah i formu svého psaní: začal psát inscenace klasiků, absurdní hry, odrážet skutečnost. Neumann ve Varšavě vydržel šest let a (tak jako Alexej Čepička, když ho po Stalinově smrti odvolali, dál chrlil stalinistické teze) dál a dál psal stalinistické básně, až dokud… Šokovým úderem pro něj byla srpnová okupace v roce 1968. Ostře ji odmítl, a když ho za to během prověrek chtěli vyškrtnout ze strany a sebrat mu průkaz KSČ (to jediné, co na světě měl…), spáchal před komisí demonstrativní sebevraždu. Udělal to tak trochu jako tragická postava Alexeje z románu jeho vrstevníka Milana Kundery Žert, který tou dobou právě dobýval svět.

Tragédií jeho otce-herce bylo, že o bolesti z odchodu syna nesměl s nikým mluvit – syn byl přece „zrádce naší myšlenky“. Otec-herec těsně po události odešel do důchodu a přestal hrát. Jeho režim nedokázal zničit přímo – ale zničil ho skrze syna… Přitom hlavní tragédií onoho syna snad ani nebyla smrt, ale to, že ač je všemi autoritami evidován jako talentovaný básník (i když také překládal: z ruštiny a polštiny), na rozdíl od dědečka-básníka, který se dopustil i řady velmi pěkných veršů, po něm zůstaly jen takové:

 

„Na onom místě, kde mi srdce bije, v kabátě v kapse nosím knížku rudou. Síla mé strany v jejích stránkách žije. A když mi vypráví o létech, která budou, pálí. A žene vpřed. Až myslíš: požár v ní je.   Červená knížka. Zlatá hvězda na ní. A naše láska, naše hrdost v ní je. Tisíce soudruhů ji na svých prsou chrání a také já, tam, kde mi srdce bije, v kabátě nosím členský průkaz strany.“

 

JEHO pravnuk (1953 – 2018): Ten, který se našel na útěku pryč

Poté, co se (podobně jako sám zakladatel uměleckého rodu) jeho otec rozvedl s první ženou a ona s nevlastním bratrem S. K. N. šestým (narozen 1949 je skvělý televizní dokumentarista – Stan Neumann) odjela do Francie, zaujal on JULEK NEUMANN (pojmenovaný po zdrobnělé verzi jména druhého národního hrdiny vedle svého děda – Julia Fučíka), chlapec z druhého manželství, pozici následníka trůnu.

Jeho dědeček, učitel na DAMU, z něj chtěl vší mocí mít herce, ale jeho jediná zapamatovatelná role je šílené umělé dítě královského páru ve vizionářském seriálu o projektu „zlepšování lidí“ v seriálu Josefa Nesvadby Bambinot. Jeho křik, že zabije všechny, kdo budou jíst maso, slyším ještě dnes. Když se zabil jeho otec, bylo mu sedmnáct a ještě čtrnáct let mezi postupně odcházejícími chartisty (Chartu podepsala jeho matka-vdova) trvalo, než se vydal do exilu, kde se částečně našel jako zaměstnanec českého vysílání BBC a překladatel knih a divadelních her do češtiny.

Začali jsme si psát v roce 2001, když jsem poprvé sháněl práci na západě a psali jsme si (s dlouhými přestávkami) až do jeho smrti. Byl to moudrý muž s tiše černým humorem, který ač miloval demokracii, ostře a bolestně vnímal všechny její propasti – především ty sociální. On – pravnuk legendárního anarchokomunisty! – v roce 2011 pro česká veřejnoprávní média moderoval královskou svatbu prince Williama. Ten paradox mě nadchnul, a tak jsem ho o rok později, při příležitosti olympijských her v Londýně, požádal, aby mi svatbu okomentoval ještě jednou: tak, jako by to udělal jeho slavný pradědeček. Mezi řádky textu, který mi poslal, je podle mě v jemně humorné podobě obsaženo mnoho z půl druhého století tragikomedie jeho rodu i z přesné polovičky onoho času – kterou Bůh vyměřil pro něj osobně:

„Na té okázalosti věru britské viděti je rozdíl mezi prohnilou monarchií Rakousko-Uherskou a panovnickým rodem osvíceným, který se snaží jíti s dobou moderní a pustit plebejku do řad svých. Za toto úsilí je třeba britské královské rodině arci vzdáti hold, zejména přihlédneme-li k tragické historii oné rodiny. Třeba ovšem uvážiti, že uplynula drahná řádka let. I smrt v rychlovoze a v tunelu pařížském je něco jiného než Sissiin pilník. Jinak řadí se tato veselice mezi ony okázalé podívané, jaké čas od času i ve státě tuzemském můžeme sledovat, ať už jsou to sňatky, křtiny, či – což obzvláště my anarchisti rádi pozorujeme – státní pohřby. Královská svatba anglická má ovšem i svou velmi vážnou stránku: lidu byly předhozeny hry a ukázán krajíc chleba, to ovšem nikterak nezakryje pokračující tíseň hospodářskou, na kterou zvláštní ještě břímě uvalily sportovní hry Olympijské, jež příštího roku budou se konati a stojí již dnes daňové poplatníky první poslední. Nebudu ale truditi mysl a zkusím raději napsat pár skutečně moderních básní, aby se nerýmovaly – s tím mívám velikánskou potíž. Ať už se totiž dívám vpřed či vzad, všechny věci světa se mi pořád rýmují – Marxu budiž žalováno, že však stále jen a jen trudně…“

Zdroje: S. K Neumann: Zamořená léta, S. K. Neumann mladší: Sto deset procent štěstí, Viktor Dyk, S. K. Neumann, bratři Čapkové: Korespondence z let 1905 – 1918, Petr Hořec: Stanislav Neumann o sobě, Stan Neumann: Dům v Praze, Irena Dousková: Hrdý Budžes, Miloslav Švandrlík, Zdenek Sirový: Černí baroni, Pavel Žák: S písní lesů, vod a strání, Ondřej Suchý: Kavárnička dříve narozených s Jiřím Sovákem, Ivo Žídkem a Vlastimilem Bedrnou, Jan Halada: Lexikon české šlechty, Vladimír Neff: Zlá krev, Milan Kundera: Žert, Voskovec a Werich: Korespondence, Vítězslav Nezval: Z mého života, Encyklopedie.idu.cz, Aurapont.cz, Seznam.cz, Radioteka.cz, ČSFD.cz, FDb.cz, rodokmen rodu Neumannů od genealoga Mgr. Zdeňka Hornera, rozmluvy s Mgr. Bruno Solaříkem, Doc. Liborem Martinkem, MUDr. Petrem Kolocem, PhDr. Martinem Petiškou, korespondence s Julkem Neumannem

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Stanislav Kostka Neumann,