S odsouzenou Bednářovou souzní i Trump. Svět Tomáše Koloce
komentář
03.06.2025
Foto: Pixabay
Popisek: Justice
Učitelka Martina Bednářová si v roce 2022 dovolila říct žákům o Ukrajině něco jiného než ČT. Její tříleté soudní martyrium skončilo ve čtvrtek.
Případ češtinářky s třicetiletou praxí Mgr. Martiny Bednářové je doslova mapou dnešního režimu. Pár týdnů po začátku pokračovací války na Ukrajině v únoru 2022 (pokračovací proto, že válka na východní Ukrajině, jak známo, probíhala už od roku 2014 a kyjevský pomajdanský režim ji zprvu vedl proti vlastním povstalým občanům) zapomněla na to, kde žije a „pustila si pusu na špacír“.
Kdyby se zeptala nás, nezávislých novinářů, jak se ve veřejném prostoru stále smí říkat pravda o statisticky nezkorumpovanější zemi Evropy, o oděském masakru 2. května 2014, během něhož zemřelo 46 ruskojazyčných obyvatel a 2 proukrajinští aktivisté, kteří na ně i přes policejní výzvu zaútočili, o zrušení státních menšinových škol v zemi, veřejných zákazech uměleckých děl nejen ruských, ale i těch, které vytvořili etničtí Ukrajinci v ruštině anebo i v ukrajinštině „v málo ukrajinském duchu“, o dětských táborech, indoktrinujících děti, jimž je dáván za vzor nacista Stepan Bandera (který je pomajdanským režimem na Ukrajině uctíván víc než náš demokrat TGM – na jeho narozeniny je státní svátek, má své muzeum, ulice, náměstí, poštovní známky, sochy po celé zemi, často i tam, kde byly zbourány sochy Rusů jako Tolstoj nebo Puškin, kteří s dnešní válkou nemají nic společného) – řekli bychom paní učitelce, že ač ještě před pár lety se o tom všem u nás dala psát i říkat pravda, dnes se tato pravda trestá přinejmenším vyhnáním z práce v mainstreamu a označkováním za „dezinformátory a dezoláty“ (což je zmodernizovaná varianta někdejšího ocejchování za „samozvance a ztroskotance“).
Paní učitelka to asi nevěděla, nebo si myslela, že pro slova, znějící z české učitelské katedry stále ještě platí svoboda slova – a navíc si to vše myslela na slavné Praze 6, v oné baště iluzorní „pravdolásky“, obvodě, už od roku 1994 ovládaném stranami dnešní koalice SPOLU, který se pro mnohé stal slavným daleko dřív, než získal starostu Koláře, spojeného s think-tankem se symptomatickým názvem „Evropské hodnoty“ a proslul excesy jako bylo krvavé vyhnání squaterů z neobydlené a nespravované vily Milada nebo odstranění sochy maršála I. S. Koněva (který proti naší národní svrchovanosti nikdy nic neudělal – svým osvobozením našeho nacismem na holém životě ohroženého národa ji v letech 1944 – 45 zachoval). Pervertovaný výklad „svobody“ („My na rozdíl od socialistů věříme, že svět založený na vítězích a poražených je krutý, zlý, bezcitný a možná i nehledící k zásluhám – ale je svobodný!“) se stal otevřeně vyjadřovanou ideologií tamního vedení nejpozději v roce 2007, kdy byl starostou šestého pražského obvodu Tomáš Chalupa:
Nu stalo se, slova vyřčená na nešťastném místě a v nešťastné době ani párem volů zpátky nevezmeš. A jedno z dítek, které ta slova slyšelo, očividně z domova vyzbrojené doktrínou nezpochybnitelné „pravdy“, použilo modernizovaný postup Pavlíka Morozova, paní učitelku si nahrálo a vzhledem k tomu, že pocházelo z místní politické rodiny, kterou je dobře slyšet dokonce i za hranice obvodu (jeden strýček je investigativní novinář, druhý dokonce vedoucí projektu s opět symptomatickým názvem „Paměť národa“), „kauza“ Bednářová nabyla skoro stejných rozměrů jako kauza německé učitelky Ingeborg Godenau, která před žáky veřejně prohlásila, že v dnešním Německu už není demokracie ani svobody. Paní Godenau ovšem dostala jen zákaz učitelského povolání, který po odvolání potvrdil i Evropský soud.
Martina Bednářová po tříletém harcování s kauzou, vrácenou odvolacím soudem první instanci podruhé s osvobozujícím rozsudkem (minulá soudkyně kauzy, která zřejmě na právnické fakultě dávala pozor, argumentovala, že v demokratickém státě nelze nikoho odsoudit pro názor) ve čtvrtek dostala od nově vybrané (!) soudkyně-elévky sedmiměsíční trest s podmíněným odkladem na 20 měsíců, zákazem práce ve školství po dobu tří let a příkazem absolvovat kurz mediální gramotnosti – který jí ruče švejkovsky nabídla poskytnout zkušená novinářka Lenka Procházková, která kdysi za minulé normalizace v rámci VONS (Výbor na Obranu Nespravedlivě Stíhaných) a v rámci dnešní normalizace za PRAK Proti Represi A Kriminalizaci) nezávisle sleduje politické procesy a referuje o nich pro nezávislý tisk. A „kauzu Bednářová“ bude možná sledovat i dál, neboť (přes mé vyjádření v úvodu o konci martýria M. B.) můžeme očekávat ještě nejméně jedno (odvolací) stání, a pak další, buď zase u tohoto soudu, nebo u soudu dovolacího, a tak dál, jakož i u jiných podobných kauz – dokud se náš režim neumoudří a nezačne se opět chovat jako demokrat (jehož hlavní podstatou je nejen strpět, ale i respektovat VŠECHNY názory).
Pro nestranného čtenáře, který by snad argumentoval, že leccos, co spolu s Martinou Bednářovu vytýkám pomajdanské Ukrajině, provozuje i její protivník – indoktrinační tábory pro děti, nové, nacionalističtěji zideologizované učebnice pro školy, prezidenta, který si ve jménu zachování se u vesla upravil volební zákon a jehož ulité zahraniční peníze byly objeveny v rámci Panama Papers – odpovídám: Ano, to vše se kromě Ukrajiny stalo/děje i v Rusku – ale v dnešním českém veřejném prostoru se to dle staré „dobré“ totalitní logiky smí říct JEN o Rusku!
Znáte přece tu anekdotu, jak za normalizace odvádějí od soudu do vězení člověka, který si dovolil říct jistou věc o prezidentovi a který křičí: „Já jsem to všechno ale říkal o prezidentu REAGANOVI!“ Jinak, ti milý nezávislý čtenáři, musím říct, že zmínky o popírání bombardování Kyjeva, jehož se podle obžaloby po začátku pokračovací války také měla dopustit paní učitelka Bednářová, se mi taky nelíbí – jenže tahle část záznamu, klíčová pasáž důkazního materiálu se (podle reportéra Pavla Cimbála z deníku, který kauzu taky sleduje) „jako na potvoru“ ztratila…
Zmínil jsem se o normalizaci. Je zajímavé, jak různě se tehdejší bojovníci za svobodu a jejich rodiny ke kauze Bednářová staví. Zatímco signatáři Charty 77 Jan Schneider a Lenka Procházková a její dcera Cecílie Jílková sledují a v nezávislém tisku referují o každém soudním jednání a usvědčují českou státní správu z porušování práva na svobodu slova, jejich spolusignatář Daniel Kroupa, zakladatel rodu, z něhož pochází žáček, který slova Martiny Bednářové nahrál, i jeho strýčkové, kteří proces „rozjeli“, se proti jasně politickému a neústavnímu charakteru procesu dosud nevyslovil. Zřejmě měl jiné starosti: jen za rok 2024 musel za své „statečné občanské postoje a aktivní činnost při hájení hodnot svobody“ od Ústavu pro studium totalitních režimů převzít Cenu Václava Bendy a od prezidenta Petra Pavla Řád Tomáše Garrigua Masaryka…
Co říci závěrem? Nejspíš to, že „kauza Mgr. Bednářová“ jako proces pro odstrašení těch, kdo si v našich krajinách trvají na svém, bohužel asi není poslední, a určitě není první. Jen namátkou mě napadá exemplární proces s Ing. Janotou, který byl v roce 2017 za ozbrojené bránění se vniknutí exekutora bez přítomnosti policejního orgánů do svého bytu odsouzen na dvanáct let nepodmíněně (!), načež Ing. Janota spáchal sebevraždu.
Rozsudek pro Bednářovou se pak jako vejce vejci podobá trestu pro novináře a provozovatele rozhlasu Mgr. Vladimír Kapala (1949 – 2024), který nakonec dopadl podobně jako Janota: byl stíhaný už minulým režimem, ale v dnešní „demokracii“, za niž bojoval, neunesl to, že Nejvyšší soud ČR loni potvrdil jeho osmiměsíční podmíněný trest jen za to, že poskytl své nezávislé rozhlasové vysílání názoru, který byl soudem vyhodnocen jako přečin (= diskutéři pořadu neudělali nic víc ani nic míň, než že vyjádřili domněnku, že na masakru v Katyni mělo podíl nacistické Německo. Domněnku možná nepodloženou, ale na niž v rámci ústavou zaručené svobody slova měli právo!).
Pro případ, že by určité kruhy a sítě měly zájem tento můj článek před širší čtenářskou obcí blokovat, jak se to stalo už nejednou, připomínám, že většina toho, co o Ukrajině řekla Martina Bednářová a byla za to souzena, o této zemi před rokem 2014 otevřeně psala i média českého mainstreamu a dnes to o ní otevřeně říká i prezident USA Donald Trump – zatímco to, co v souvislosti s „kauzou Bednářová“ říkám já o svobodě slova v dnešní Evropě (ať už slova mediálního či kdekoli na veřejnosti vysloveného) pro změnu všechno řekl americký viceprezident James Vance během svého únorového projevu na bezpečnostní konferenci v Mnichově. Jeho právní tým mu totiž na základě rozboru podobných procesů jako je u nás kauza Bednářová či v Německu kauzy Godenauová či Böhmermann ukázal nevábný obraz Evropy, kde v Německu, Francii a Rakousku se vyřazují z demokratické soutěže nejsilnější politické strany, protože se (komusi nahoře, ale o něm až příště) nehodí, na Ukrajině je ve stejném žoldu odstraněn demokraticky zvolený prezident Janukovyč a v Rumunsku taktéž vůlí lidu zvolený prezident Georgescu, do Katalánska je pro potlačení rozhodnutí parlamentu o nezávislosti Madridem poslána španělská armáda – a přitom o tom všem ve veřejném prostoru radši nemluvit, nechcete-li přijít o práci a být tahán po soudech. Nový americký viceprezident z toho ve svém projevu logicky vyvodil, že oč tvrději si Evropská unie střeží dogma demokratičnosti svého zřízení – o to míň je to zřízení demokratické, a že v Evropě ve skutečnosti plnou parou jedeme do toho, proti čemuž tak vehementně bojujeme v obrazu Ruska – do totalitního samoděržaví. Já si myslím, že pan viceprezident Vance to vystihl. Vy ne?
Zdroje: Seznam.cz, iDNES.cz, Forum24.cz, Ceska-justice.cz, iROZHLAS.cz, Prazsky.denik.cz
Vložil: Tomáš Koloc