Proč je nová levice asociálnější než pravice? Svět Tomáše Koloce
komentář
29.05.2025
Foto: Pixabay
Popisek: Dolary
Volal mi kamarád, který už čtvrt století žije a pracuje ve Velké Británii jako asistent na vysoké škole:
„…když jsme, my volové, zvolili Starmera, tak jsme bouchli šampaňský. Konečně máme levicovou vládu! Hned jsem se, vole, taky pochlapil a šel jsem na šéfa, že mi v tý NOVÝ BRITÁNII (volební heslo Blairových labouristů) přijde nedůstojný, abych se skoro celým úvazkem bral takovej plat, že mi ho musej dorovnávat do životního minima. A byl jsem státotvornej – ne, že bych chtěl zvýšit plat, a za to, co teď dělám, tu novou Británii dojit – chtěl jsem, aby mi za to, co mi na hodinu platěj teď, přidali vyučovací hodiny. Čímž stát nebude tratit, a já naopak konečně vydělám tolik, aby mi žádnou žebračenku nemusel platit. To jsem si myslel.
Vy jste fakt idealista… vydechl můj šéf a pokračoval: Copak nevíte, že labouristi místo oligarchů, jako je váš krajan Křetínský, kterému prodali Britskou poštu, zdanili soukromé školy? Ano, hodin vám dám víc, protože v důsledku toho musím vyhodit vaši kolegyni, ale plat budete mít pořád stejný. Labouristický pan premiér vám ho z peněz vysátých z naší školy jistě rád dorovná. Anebo z někoho jiného, koho o ně obere.
Šéf možná ani netušil, jakou mluvil pravdu. Když jsem zničenej přišel domů, přišla mi otevřít ubrečená paní domácí. Copak vám je, paní Smithová? ptal jsem se. Ani se neptejte, pane T. – LEVICOVÁ vláda mi sebrala příspěvek na topení. Musím omezit nákup otopu. Když vám bude v zimě chladno, měl byste si vyjednat, abyste mohl v práci přespávat…“
Nová Británie, nová levice, pomyslel jsem si, když jsem pak šel u nás, v Hradci Králové na nákup… Že v kapitalistickém režimu (který nás v 90. letech lákal staronovými hesly „Náš zákazník, náš pán“) z jednoho patra našeho (posledního nezbouraného) brutalistního městského obchoďáku, co se tam prodává pět druhů sortimentu, v rámci „optimalizace“ postupně bez náhrady zmizeli čtyři prodavači a zbyl jen jeden, který vám s dalšími čtyřmi odděleními neporadí – na to už jsem si zvykl. Nakoupil jsem a u kasy od prodavačky (která zbyla rovněž jako poslední – ty ostatní nahradily automatické kasy) odmítl vzít drobné. Myslel jsem: Ať si při svém těžkém údělu aspoň nějak přilepší.
Jenže paní prodavačka mi tringelt začala cpát zpátky do ruky:
„Vy jste se zbláznil, pane, tady všude jsou kamery – a nás za přijetí spropitného vyhazují. Jako by nestačilo, že manažer rozhodl, že od zítřka musíme odevzdat židličky a budeme při práci stát...“
Zhnuseně jsem odešel a pokračoval ve své obchůzce. V zákaznickém centru koncernu ČEZ sice měli devět šaltrů pro živé lidi, ale z nich – jako v každém jiném obchodě – byly v provozu jen tři. Ač jsem si nacvakl číslo a viděl celé dva čekající, všiml jsem si, že jedna paní není obsazená, a tak jsem si to namířil přímo k ní. Právě zcela „starosocialisticky“ telefonovala s kamarádkou: „Ale jo, maj tam dobrý zelí!“ Když mě zpozorovala, řekla: „Já tady už vlastně nejsem. Jestli je vám čekání dlouhé, dejte si tady z automatu kafe zadarmo…“
„Na kafe zadarmo máte, ale na to, abyste obsadili všechny přepážky, co tu máte, ne…“ neodpustil jsem si po třičtvrtihodinovém čekání zavrčet na dvacetiletého úředníka, nad jehož šaltrem svítilo moje číslíčko.
„Co byste chtěl? – jsme taky jen normální česká firma,“ odpověděl zkušeně mlaďoch-úředník.
„Jste NEJVÍC VYDĚLÁVAJÍCÍ česká firma!“ opravil jsem ho.
„To tedy ne: před námi jsou ještě dvě!“ projevil i on své publicistické schopnosti, když opravil na oplátku on mě a jmenoval dvě ještě čilejší firmy – jednu, která se taktéž zabývá prodejem plynu, ale prý jaksi „ve stínu“ – a jinou, která vyrábí komponenty pro Muskovy (americkými daňovými poplatníky též nedobrovolně velkoryse financované…) kosmické firmy.
Ne, že by mě přesvědčil, ale vzal mi sílu, abych přesvědčoval já jeho, že i pro firmu se TŘETÍM největším českým vývarem je hanba mít v ZÁKAZNICKÉM ( tj. PANSKÉM) centru obsazenu jen třetinu přepážek. Vrátil jsem se tehdy k věci údajného dluhu, který mi narostl od posledního měsíce:
já: „Platím přece poctivě vždy to, co mám předepsáno – tak jakýpak dluh?“
úředník: „Platíte, ale ceny se teď zvedly. Stát přestal dotovat zdražený plyn.“
já: „Jinými slovy: Konečně musíme zaplatit tu ZKRATKU ruského plynu přes Kazachstán a další tranzity…“
úředník: „PŘESNĚ TAK!“
já: „Kolikrát si tedy mám napříště navýšit zálohy.“
úředník: „Třikrát bude ZATÍM stačit.“
Já (neodpustil jsem si): „Poslyšte, Andrej Babiš řekl, že jestli ve volbách vyhraje, tak vaši firmu znárodní. Myslíte, si, že to bude k lepšímu?“
úředník: „To si nemyslím. V našem vedení ještě zůstalo pár lidí, co mají aspoň nějaký styk s realitou. Pokud nás znárodní, obávám se, že tam nezbude už ani těch pár…“
Často připomínám Andersenovu pohádku Malá mořská víla, v níž víle ukradne hlas a vydává se za ni – čarodějnice, a já tenhle archetyp zmiňuji v souvislosti s uměním východoevropských národů, které nahradil a vydává se za ně chtivý čarodějník šoubyznys. Dlouho jsem si myslel, že s novým „socialismem“ po roce 1990 je to podobné – že ho nahradil a vydává se za něj: kapitalismus. V poslední době mi ale dochází, že je to asi ještě mnohem horší. Někdejšímu stále sociálnějšímu kapitalismu i stále lidštějšímu socialismu ukradl hlas i jméno někdo, jehož jméno zatím ještě nesmíme znát. Z toho, co o něm zatím víme jen z letmého rozhlédnutí se, co se děje kolem nás, je mi ale jasné – je to čarodějník úplně nové váhové kategorie.
Při tvorbě tohoto textu byl autorovi nápomocen zdroj: Seznam.cz
Vložil: Tomáš Koloc