Prezident-generál Svoboda se uměl vzepřít velmocem! Svět Tomáše Koloce
komentář
27.05.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Ludvík Svoboda v dokumentárním cyklu České televize Rudí prezidenti
Před 50 lety, 28. 5. 1975, byl narychlo přijatým zákonem odstraněn z funkce čs. prezidenta Ludvík Svoboda – z rodu zcela jiných prezidentů-generálů (Broz-Tito, de Gaulle), než máme dnes…
Jan Svoboda (1862 – 1896), majitel gruntu o výměře 30 hektarů z Hroznatína u Třebíče (na který se z vedlejší vesnice Rohy přiženil už jeho dědeček), zemřel po kopnutí koně v 34 letech, necelý rok po narození svého nejmladšího syna Ludvíka (1895 – 1979). Budoucí prezident tak byl o rok starším vrstevníkem svého předchůdce Klementa Gottwalda. V té době už měl otec Jan dvě žijící starší děti, Marii (1887 – ?) a Josefa (1892 – 1915). Dvě další děti zemřely jako kojenci. Když se matka Františka, rozená Chalupová (1868 – 1957) po jeho smrti do roka znovu vdala za rolníka Františka Nejedlého (1862 – 1913), přibyli do rodiny ještě sestry Františka (1899 – 1949) a Anastázie (1904 – 1983) a bratr František (1901 – 1977).
Ludvík Svoboda po měšťance stačil vychodit hospodářskou školu v blízkém Velkém Meziříčí a „jít na handl“ do německého vinařství, když vypukla první světová válka. Jeho starší bratr Josef zaplatil své řeči o přeběhnutí fronty u srbského Čačaku životem (byl tzv. uvázán, tedy pověšen na špičkách za vzadu spoutané ruce, a zemřel na překrvení mozku), ale Ludvíkovi se přeběhnutí na ruské frontě skutečně povedlo, takže jako československý legionář ještě stihl u Zborova bojovat proti svému budoucímu prezidentskému partnerovi Josipu Brozi Titovi (který byl stále ještě v rakouské uniformě) a u Bachmače proti řadě svých pozdějších rudoarmějských spolubojovníků z 2. světové války.
Když se slavnou cestou československých legií kolem Zeměkoule vrátil domů (už jako poručík) a zjistil, že hospodářství převzal mladší bratr, v rychlém sledu se dal v Kroměříži remobilizovat a (už jako kapitán) se roku 1923 oženil s Irenou Stratilovou (1901 – 1980), kterou potkal tamtéž na plese. Svatba se konala na Velehradě, protože původní katolík Svoboda, který se ale dal v Rusku překřtít na pravoslavného křesťana, ctil Velehrad jako místo zrodu pravoslaví. Pak se ženou odešel na Podkarpatskou Rus, kde sloužil ve štábu 36. pluku. Tam se manželům Svobodovým narodily děti Miroslav (1924 – 1942) a Zoe (1925 – 2022, pozdější historička-odbornice na modernizaci evropských měst). Na Moravu se Svoboda vracel jako učitel maďarštiny, jíž se z potřeby rozumět svým četným vojákům maďarského původu naučil v Podkapatí – a byl tak kromě Alexandera Dubčeka jedinou z formálních a faktických hlav našeho státu, která tento jazyk ovládala:
Do exilu v roce 1939 odcházel už jako podplukovník. V době, kdy byli emigranti z protektorátu v Polsku vnímáni jako vetřelci a v SSSR rovnou zatýkáni, se mu podařilo nemožné. Po okupaci východní části Polska vojsky SSSR dohodl se sovětskou administrativou vznik československé zahraniční vojenské skupiny, která byla ještě před uznáním Benešovy exilové administrativy jediným právním pozůstatkem Československa. Svobodovým útvarem v Polsku pak s 1200 dalšími vojáky prošli mj. i atentátníci na Heydricha Gabčík a Kubiš.
Touž dobou se Svobodova manželka (která už po zabrání Sudet ubytovala v jejich domě dvě ohrožené rodiny) v Kroměříži starala o první výsadek českých parašutistů ze SSSR, který však byl i s vysílačkou odhalen, což stálo život Svobodova teprve osmnáctiletého syna Miroslava, který zanedlouho zahynul v koncentračním táboře Mauthausen. Jeho žena Irena s dcerou se však dokázaly skrývat až do konce války u Ireniných příbuzných, u Svobodovy sestry Marie, a nakonec i v zemljance. Mstou za to (ale především za Svobodovu aktivitu v SSSR, která byla německým okupantům dobře známa) však byla pozatýkána a nacisty pozabíjena celá Irenina rodina a Svobodův synovec.
Přes svou legionářskou (tj. protibolševickou) minulost za první světové války byl Svoboda v SSSR londýnskou vládou bez dohody se Sověty jmenován zástupcem velitele tajné československé vojenské mise a jako takový několikrát překročil hranice, aby připravil čs.- sovětská jednání v Istanbulu (ta byla vedena těsně před vypuknutím války mezi Německem a SSSR). Na přelomu května a června 1941 došlo k příhodě, která se v jeho životě pravděpodobně stala svého druhu zlomem.
„Kdosi“ mu na moskevské ulici hodil přes hlavu pytel, byl odvezen a několik dní vyslýchán ohledně domnělého spolčení s nepřátelskou tajnou službou. Stejně jako jiné ho pravděpodobně osvobodila válka a potřeba spolehlivých důstojníků, kteří by z československých emigrantů, přeživších gulagy, postavili armádu: Po intermezzu se zatčením NKVD byl Svoboda, který si k nim předtím udržoval rezervovaný vztah, pro Sověty dle jejich pozorování nejspolehlivějším partnerem. I protože byl z čelných československých důstojníků jediný, který nepřešel ze západní fronty, nýbrž byl od začátku v SSSR. Na rozdíl od svých londýnských nadřízených šel na ruku jak Sovětům, tak lídrovi KSČ, toho času v exilu v Moskvě, Klementu Gottwaldovi, který se Svobodou vyjednával možnosti své agitace mezi československými vojáky v SSSR.
Koneckonců – kdo jiný než Svoboda měl právo rozhodovat o volném času vojáků své jednotky. Byl to on, kdo po sovětském povolení dostat z gulagů emigranty před Hitlerem do SSSR, kteří v nich přežili, osobně objížděl tábory a vysvobozoval z nich celé rodiny zejména židovských uprchlíků před Hitlerem do náručí Stalina, které potom nezávisle na tom, zda šlo o potenciální vojáky či jejich staré otce a matky, ubytovával a nechal léčit na své základně u města s tatarským jménem Buzuluk (Ledová hora). Svoboda a jeho lidé přitom neodpírali možnost vstupu do československé brigády (což se rovnalo kýženému „výstupu“ z gulagu) ani lidem, kteří se narodili v jiných evropských zemích než v ČSR. Díky tomuto přístupu přežili a čs. kulturu později mohli obohatit otec a bratr divadelníka Arnošta Goldflama (ač jejich původní občanství bylo rakouské), anebo Židé s polským občanstvím jako spisovatel Ludvík Aškenazy či novinář Fedor Železný (jemuž se po zranění v polním lazaretě ze vztahu s ošetřovatelkou narodil syn Vladimír, pozdější zakladatel TV Nova).
Poté, co útvary, kterým Svoboda velel, osvobodily Sokolovo a spoluosvobodily Kyjev, prosadil maršál Koněv jeho jmenování velitelem celého československého armádního sboru v SSSR. Ve funkci však nezůstal ani do konce války. Když byl v dubnu 1945 jmenován v Košicích ministrem obrany, převzal velení sboru Karel Klapálek. Pro úspěchy své více méně reprezentativní jednotky (co do počtu oproti Rudé armádě, z níž během války padlo 11 milionů členů, byly velmi malé jak československá východní, tak polská lidová armáda, ba i německé protihitlerovské jednotky v SSSR jménem Svobodné Německo, složené ze zajatců ochotných obrátit zbraň) se však Svoboda za války v rámci Spojenců stal hrdinou, jehož život a vítězné boje se přetřásaly až v USA.
Oba někdejší legionáři; ministr Svoboda i velitel východní armády Klapálek (staří přátelé, co se kdysi v legiích dali společně pokřtít pravoslavným popem , ve 30. letech zakládali pobočku Klubu českých turistů v Užhorodu…) vstoupili do KSČ až několik měsíců po únoru 1948, a ač oba zavírali oči ke komunistickým čistkám k armádě, onen „pozdní vstup“ i jejich „západní a carsko-klerikální“ minulost byly použity proti nim. Oba byli velmi brzo odvoláni z funkcí a oba byli koncem roku 1952 zatčeni. Klapálek si však odseděl čtyři roky, zatímco Svoboda byl po měsíci propuštěn díky tomu, že jeho dcera Zoe, která tou dobou byla na studiích v Moskvě, se zmínila sovětské kamarádce, jejíž otec byl členem politbyra SSSR. Zoe byla tou dobou už vdaná za JUDr. Milana Klusáka (1923 – 1992) – syna jednoho z oněch dvou rodin českých vyhnanců ze Sudet, které Svobodovi v roce 1938 ubytovali. (To, že se hned po absolutoriu práv Klusák dostal do diplomatických služeb v OSN, bylo dáno jeho příbuzenským svazkem se Svobodou. Pozdější sovětský vůdce Leonid Brežněv si pak ještě řadu let pletl Klusáka a Husáka.)
V době Svobodova druhého zatčení (které na rozdíl od válečného NKVD provedla StB) byly ze statků v Hroznatíně, přestože zakládaly družstvo, vystěhovány jako „kulacké“ čtyři rodiny Svobodových příbuzných včetně jeho bratra a matky, kterou z toho ranila mrtvice. Svoboda ve své specifické roli muže v československé nemilosti, nicméně se sovětskou milostí (!) odjížděl do rodného Hroznatína vlastně ilegálně (měl zakázáno vzdalovat se z Prahy) a tam zachraňoval, co se dalo. Jako vzdělaný hospodář založil s manželkou v hroznatínském JZD veřejnou prádelnu, dětský útulek, žňovou vývařovnu, včelín, kravín, rybníky, silnici…
Po Stalinově smrti československá administrativa ignorovala okaté nápovědy nového sovětského vůdce N. S. Chruščova, který si Svobodovo JZD vybral pro svou exkurzi, pozval Svobodu několikrát na dovolenou na Krym, a posléze se explicitně zmínil, že by Svoboda měl být jmenován do nejvyššího faktického orgánu státu, ústředního výboru vládnoucí komunistické strany.
Až po 18 letech, v roce 1968, se Svoboda (funkcí „pouhý“ poslanec čs. parlamentu, kterým de iure za posledních dvacet let nikdy nepřestal být) konečně dočkal plné rehabilitace. Jeho volba prezidentem se podobala pozdější volbě Václava Havla. Poté, co se reformní špička Pražského jara shodla, kdo je přijatelný pro oba národy ČSSR i pro nového sovětského vůdce Brežněva (který v letech 1944 – 5 jako prostý poručík ve Svobodově formaci osvobozoval Československo), bylo československému národnímu shromáždění předloženo ke zvolení jediné jméno. Další navrhovaní kandidáti mu dobrovolně (a možná i rádi) ustoupili z cesty. Patřil mezi ně například mládeží oblíbený exministr školství Čestmír Císař či pozdější posrpnový exulant, profesor germanistiky, který se v roce 1963 zasloužil o znovupovolení vydávání děl Franze Kafky, Eduard Goldstücker, který ke své kandidatuře sám sarkasticky prohlásil (jak později ve svých pamětech zaznamenal), že „se svým židovským obličejem nemůže být československým prezidentem“.
Ani Ludvík Svoboda, „prezident pro oko“, se ale, podobně jako jeho předchůdce Antonín Zápotocký, nikdy nedostal mezi pětku vedoucích špiček komunistické strany, protože měl svůj „kádrový škraloup“ (Zápotocký býval v mládí sociální demokrat-lassalleovec neboli příznivec myšlenky mírumilovné sociální proměny kapitalismu, u Svobody šlo hlavně o to, že za první světové války bojoval proti rudým komisařům v Masarykových legiích). Naděje, ve Svobodu kladené, se i proto naplnily jen zčásti.
Ačkoli se Svoboda aktivně účastnil reformního Pražského jara, podepisoval rehabilitace, přijímal legionáře a udílel jim státní vyznamenání, která dával in memoriam i popraveným z 50. let, tak mladším představitelům liberalizace (jako byl například brněnský stranický funkcionář Jaroslav Šabata) se v jejich radikálnosti nepodobal. Když za ním v den srpnové okupace přišli okupanti, aby jmenoval okupační dělnicko-rolnickou vládu v čele s Alojzem Indrou, vzal si čas na rozmyšlenou – a teprve potom, co ho vedoucí jeho prezidentské kanceláře JUDr. Ladislav Novák přesvědčil o právní neoprávněnosti takového kroku, se Svoboda okupantům postavil.
Kolaborantskou „dělnicko-rolnickou“ vládu jmenovat odmítl – ale zároveň nařídil Československé lidové armádě, aby zůstala v kasárnách a civilní občany požádal, aby s okupačními vojsky nevcházeli do zbytečné konfrontace. Nešlo mu o vlastní prospěch a klid (okupantům jasně řekl: „Jsem voják, který má u sebe neustále svou osobní zbraň, a když na mě budete v čemkoli tlačit, zastřelím se.“), ale o naprostou minimalizaci vylité krve. Jako otec, který ve válce přišel o syna a pak o tisíce synů cizích, na rozdíl ode dnešních politiků věděl, co je válka. Totéž věděl i jeho francouzský kolega, prezident-generál de Gaulle, když šest let předtím zahanbeně stáhl svá vojska z Alžíru, ba i jugoslávský prezident-generál Tito, který byl ještě týden před okupací v Praze, aby podpořil československý požadavek neutrality…
_20211128_20250527.jpg)
Armádní generál Ludvík Svoboda a maršál Josip Broz Tito, který stál v čele socialistické Jugoslávie od roku 1953. Tito dorazil do Prahy 31. července 1968 a zůstal až do 13. srpna. Zároveň začalo v Polsku, NDR a na západní Ukrajině několikadenní cvičení vojsk Varšavské smlouvy; foto se svolením Česká televize
Během jednání v Moskvě se potom Svoboda choval jako vstřícný realista (vystoupení proti okupaci v OSN ministru zahraničí Hájkovi vzkazem z Moskvy zakázal, zástupce Svobodova zetě Klusáka, tajemník čs. mise při OSN, Miroslav Polreich, mu však vzkaz zatajil) – čímž ovšem na druhou stranu zajistil, že se z Moskvy směli vrátit všichni internovaní včetně Františka Kriegela, který Moskevské protokoly nepodepsal a kterého si Sověti chtěli v SSSR nechat.
Přes následné rozsáhlé pookupační čistky, 80 tisíc emigrujících a jednu třetinu členstva, vyhozenou z normalizované KSČ, zůstal Svoboda jako jediný z těch, jejichž jména pražskojarní Čechoslováci psali doprostřed srdíček, zůstal ve své funkci. Na podzim 1968 ještě gratuloval Věře Čáslavské, která mu věnovala jednu ze zlatých medailí, získaných na olympiádě v Mexiku a za rok byla vyhozena z pozice trenérky, protože neodvolala své protiokupační postoje. O postupu proti ní Svoboda nerozhodoval, ale také už ji podruhé nepřijal a poslal jí biblický vzkaz, že „udělat chybu je lidské, ale setrvávat v ní ďábelské“. Symbol reformy se vrátil se ke svému postoji z doby těsně po druhé světové válce, kdy byl nestranickým ministrem obrany – neudělat žádný krok, který by mohl ohrozit jeho pozici, z níž tu a tam může pomoct něčemu dobrému.
Druhá část prezidentského mandátu někdejšího neohroženého vojáka, který byl za druhé světové války hrdinou akčních komiksů, byla poněkud tristní. Svědčí o ní dochované lidové anekdoty ze začátku 70. let o Svobodově sklerotismu či aforismy písničkáře a spisovatele Jiřího Dědečka o „Chlodvíkovi“. Na druhou stranu je ale třeba říct, že Svoboda nebyl zastáncem svého setrvání na Hradě za každou cenu. To si (i kvůli jeho prezidentskému platu) přály jen jeho žena Irena a dcera Zoe.
K konci se vláda původního prezidenta-reformátora projevovala blahodárně už jen na Pražském hradě, z něhož někdejší tahouni hroznatínského družstva, manželé Svobodovi, udělali to, co nemohli udělat s republikou. Irena Svobodová jako partnerka vděčného legionáře vrátila Hradu podobu z doby TGM, a prezident prosadil, aby chod prezidentské kuchyně nebyl placen erárem, ale z jeho prezidentského platu (porovnejme s dneškem), a aby hradní zahradníci dávali přebytky z hradních zahrad na běžný trh.
Mimo Hrad se minimální Svobodova autorita uplatňovala jen mezi lidmi – často i v příhodách, na něž Svoboda neměl přímý vliv – jako je ta o povolení dlouhá léta zakázané sbírky básní Martina Petišky Můj Faust. Petiškův přítel, režisér Ladislav Smoljak, totiž rozšířil fámu, že si syn spisovatele Eduarda Petišky bude brát prezidentovu vnučku, učitelku mezinárodního práva na PF UK Luďu Klusákovou (1950 – 2020). Do té doby zakazovaná sbírka pak obratem vyšla…
Vyjádřením Husákových díků za to, že se Svoboda v roce 1973 (kdy ho Husák pro jeho popularitu na Hradě ještě potřeboval), kdy už fyzicky nedokázal ani složit slib, nechal podruhé zvolit prezidentem, bylo povýšení jeho diplomatického zetě do funkce českého ministra kultury, kterým Klusák zůstal až do roku 1988 (pročež se roku 1984 podílel na šaškárně veřejné gratulace chartistovi Seifertovi za Nobelovu cenu). O dva roky později, kdy už Husák Svobodu nepotřeboval, dal na jeho odvolání vytvořit a odhlasovat zvláštní zákon o fyzickém stavu hlavy státu.
Slovenský herec Ladislav Chudík (který během Svobodovy vlády, za okupace v roce 1968, emigroval do Rakouska, ale zase se vrátil, a pro kterého se Ludvík Svoboda stal jeho životní rolí; hrál ho ve Vávrově Válečné trilogii, ale i v dalších dílech: Brána k domovu, Komunisté, Vojáci svobody, Povstalecká historie a Roky přelomu) později v rozhovoru s autorem tohoto článku zhodnotil historického i osobního Svobodu nejspravedlivěji, jak se dá – a stejně tak pravdivě popsal poslední smutné léta jeho mandátu:
„Generál Svoboda je tam, kde jsem se narodil, na středovýchodním Slovensku, ve vesnicích, které osvobodil, brán jako svatý člověk. Vím, že Vávrova válečná trilogie, v jejíchž filmech Sokolovo a Osvobození Prahy jsem ho hrál, měla masový úspěch v SSSR, protože byla natočena přesně tak, jak oni ty děje viděli. Je třeba říct, že Vávra se scenáristou Fáberou si nevymýšleli a používali pouze doložené citáty historických osobností – jen s určitým výběrem. Já jsem se se Svobodou dvakrát osobně setkal v době, kdy byl prezidentem, a ta setkání byla až děsivá. Když jsme točili na Pražském hradě, najednou nám někdo vstoupil do záběru, asistent ho odháněl, a najednou vidíme: figu drevenú – on to prezident. Nebyl informován o tom, že tam točíme. Byl to přesný obraz jeho pozice ve státě.
Podruhé jsme byli s divadlem na zájezdě v Praze a po představení nás pozvali do salonku, kde byl i Svoboda. Bylo tam takové zvýšené plateau, kde stál a díval se do sálu, já jsem se k němu chtěl přiblížit, byl jsem ještě v masce staršího člověka z carského Ruska. Podíval jsem se mu do tváře a nechtěl jsem uvěřit, že ten člověk ještě přijímá nějaký kontakt zvenčí, že komunikuje se světem. Potom mě někdo z tajných (kterých při takové příležitosti vždycky byla spousta) chytil a předal mě Svobodovi se slovy: Tady máš toho svého dvojníka. V rozpacích jsem začal povídat, jak nám jde filmování, že máme problém se sněhem, a on se pomalu rozmýšlel a nakonec řekl jedinou větu: Tenkrát bylo taky hodně sněhu…“
Ludvík Svoboda zemřel v roce 1979 jako armádní generál a jeho pohřeb byl posledním oficiálním pohřbem hlavy státu až do roku 2011, kdy byl na téže lafetě děla pohřbíván jeho nástupce Václav Havel. Oba dva pohřby se vyznačovaly hojnou neorganizovanou návštěvou prostých lidí, kteří přišli vzdát čest dvěma mužům, co ve svých životech mnohé zažili a dovedli v nich o své újmě říct NE! Havel to řekl režimu v normalizačním Československu, Svoboda dokonce třem velmocem: Rakousku-Uhersku (který mu zabil bratra), nacistickému Německu (který mu zabil syna a synovce), proti nimž se zbraní v ruce bojoval, a nakonec i Brežněvovu režimu v SSSR, když odmítl jeho plán na československou okupační „dělnicko-rolnickou vládu“. Taková pocta lidem ani hlavám států, které nic, co by jim mohlo způsobit újmu neudělaly (za celý dlouhý život říct NE! nedokázaly), nikdy projevena nebude…
Zdroje: Karel Vachek: Spřízněni volbou, Miloš Doležal: Poslušný generál, Michal Macháček: Gustáv Husák, Pavel Kosatík: Deset žen z Hradu, Pavel Kosatík: Věra Čáslavská – Život na Olympu, Pavel Hrabica: Zapomenutý generál Karel Klapálek, Adam Hradilek: Židé v gulagu, Jiří Dědeček: Oběžník, Real Life Comics, rozhovory s JUDr. Miroslavem Polreichem, PhDr. Martinem Petiškou, Doc. Ladislavem Chudíkem, MgA. Jindřichem Mannem a brigádním generálem MUDr. Josefem Herczem
Vložil: Tomáš Koloc