Jak kapitalismus zahnal pana Tau do exilu. Svět Tomáše Koloce

Z Kolocova deníčku-kalendária událostí posledních dnů. Výročí světově nejslavnější české hrané postavy, krále českého máje z USA – a prezidenta chudých.

Pondělí 28. dubna 2025: Světové nejznámější český herec a jeho postava

Dnes by se dožil sta let Otto Šimánek (1925 – 1992). V době, kdy ještě existovala kontinuita mistrů, kteří učili budoucí mistry, se vyučil u velkého českého herce smíchu i pláče Jindřicha Plachty (1899 – 1951), když po válce kočoval po vlasti s jeho Divadlem pod Plachtou (z dalších mladých herců se u Plachty takto vyučil Zdeněk Řehoř a Jiří Holý – pozdější starý král ze Zlatovlásky a Arnold Hakl z Majora Zemana).

Šimánek dokázal stejně dobře zahrát vesničana (družstevník Kacíř ze série Tři chlapi v chalupě, družstevník Kyselý ze série o Bouřlivém, Zralém a Mladém víně) jako aristokrata (Karel IV. v muzikálu Básník, služka a král, hlas krále – Rolfa Hoppeho – ve Třech oříšcích pro Popelku, gilotinovaný hrabě Keleti z filmu Pane, vy jste vdova), jeho role byly vždy zapamatovatelné (jako pan Patrick, manžel Marie Rosůlkové ze dvojice amerických turistů, kteří se ve sci-fi Zítra vstanu a opařím se čajem tolik chtějí vyfotit s Hitlerem…), ale vždy to byly role vedlejší.

Pro své kvality byl ale často vyhledávaný režiséry stylu poetického humoru jako byli Zdeněk Podskalský, Václav Vorlíček, anebo ten, který mu nakonec dal životní šanci, když ho obsadil do jeho jediné titulní a hlavní role – Pana Tau (tedy Jindřich Polák, režisér Ikarie XB 1 přiznaného inspiračního zdroje (vzácně) právem slavného, hluboce humanistického hollywoodského filmu 2001: Vesmírná odysea:

 

Díky převážně němé roli, k níž se Otto Šimánek dostal i pro svůj mimický talent, se (i přes velikost i mezinárodní známost českých herců jako byli třeba Jiří Voskovec a Jan Werich) z českého herce středních rolí stal českým hercem, jehož mezinárodní sláva je srovnatelná snad jen s Herbertem Lomem (1917 – 2012), který ale na rozdíl od něj v češtině sehrál jen tři filmy, načež pro svůj židovský původ emigroval do Británie, kde světově proslul jako přitroublý protivník filmového Růžového pantera, inspektor Dreyfus. (Je zajímavé, že oba, Dreyfus i Tau, ve svých nejslavnějších kreacích měli i animovanou podobu…)

Panáček nazvaný podle řeckého písmene, které v psychologii označuje úroveň vědomí, v níž člověk spí (!) v meziválečném šviháckém obleku stresemann s buřinkou a bílou květinou v klopě putující vesmírem v secesní „kosmické lodi“ sci-fi z rodu steampunkových vozidel, je ve svém původním světě animovaný – když se ale zvětší a „zlidští“, vnáší v hraných filmových scénách prostřednictvím dětí do běžného života logiku vyšší etiky, kterou máme v dětství – a jemně usvědčuje náš dospělý svět z jeho typické mělkosti a zla. Ty ale dospělým odpouští a léčí tím, že je vnitřně mění zpět v děti…

Pan Tau v sobě protíná nejen život Otto Šimánka a autorské dvojice Ota Hofman-Jindřich Polák, ale i život československo-západoněmecké koprodukce a československé vývozní kultury jako takové. První pilotní řada vznikla už v roce 1966 v koprodukci s italským producentem Carlem Pontim, a posléze byly mezi lety 1971 – 89 natočeny tři seriálové řady a tři celovečerní filmy, vždy v koprodukci Československé („komunistické“) televize s rakouskou televizní společností Neue Thalia Film Wien a západoněmeckými společnostmi Westdeutscher Rundfunk a Saarländischer Rundfunk. To, že jedna řada nestačila, bylo paradoxně dáno tím, že diváci v ČSSR se dožadovali první řady s Janem Werichem, která byla ale za normalizace kvůli postojům moudrého klauna z Jara 1968 zakázána, a tak se ČST jala uspokojit poptávku tím, že točila dál.

I díky obrovské úspěšnosti Pana Tau dvojice Hofman-Polák v této koprodukci (a díky ní) vznikla ještě série o Lucii a formelácích, Chobotnicích z II. patra, Návštěvnících a (už po odchodu Oty Hofmana) o Kačence a strašidlech, a dalším československých tvůrčím skupinám pak Pan Tau svým poklepáním na buřinku a pohlazením její krempy vyčaroval koprodukční fantasy díla jako dvě série Arabely, Rumburaka, Létajícího Čestmíra, Křečka v noční košili, Bambinota, Tetu, ale i nefantazijní druhou sérii Nemocnice na kraji města, Cirkus Humberto, Dobrodružství kriminalistiky...

Kouzlo skončilo s rozvratem nejen Československa, ale zejména zavedeného systému jeho kulturní výroby (dle logiky kletby „Musíme skoncovat s obrazem Československa jako země umění a kultury!“, kterou v roce 1990 vyřkl dnešní velký vlastenec, tehdejší ministr financí Václav Klaus). Potřeba dětí vidět se s Panem Tau tím ale neskončila – to ale už bez nás. ČT sice plánovala další díly v hlavní roli s Viktorem Preissem, ale němečtí koproducenti správně uznali, že čím se dnešní ČT víc platí, tím hůř se v ní točí – a nových čtrnáct dílů pro televizi ARD (s původním zvukomalebným českým názvem PAN TAU) si v roce 2020 natočili sami, v hlavní roli s britským kouzelníkem a hercem Mattem Edwardsem.

Zřejmě to první, čeho se je třeba po revoluci zbavit, ať už jde o revoluci znárodňovací nebo naopak privatizační, jsou archivy. Proto bylo velice těžké sehnat alespoň kusé údaje, kde všude na Zeměkouli se Pan Tau pro radost dětí a pro poučení dospělých vysílal a promítal. Díky Mgr. Jaroslavu Lopourovi, zástupci vedoucího oddělení Národního filmového archivu, a Otovi Hofmanovi (konkrétně úvodu jeho knihy Pan Tau a tisíc zázraků) víme, že (v rámci systému někdejšího východního bloku, kde jakékoli úspěšnější dílo znal celý blok), se tauovské seriály kromě koproducentských zemí, ČSSR, SRN a Rakouska samozřejmě prodaly do SSSR, NDR, Polska, Maďarska, Rumunska, Číny a na Kubu – ale co do západu i do Austrálie, Japonska, Kuvajtu, Angoly, Nizozemska, Sýrie, Španělska, Švýcarska, Lichtenštejnska, na Kypr... Někde se ujaly i přezdívky panáčka s buřinkou: v jedné půlce Německa se Panu Tau říkalo PAN POHÁDKA, ve druhém PAN ZÁZRAKY, ve Velké Británii a Spojených státech pak PAN KOUZLO. 

Úterý 29. dubna 2025: 60 let od korunovace krále, kterého milovalo mládí a nenávidělo vedení Západu i Východu…

Nápad pozvat člena skupiny amerických literárních beatniků, (kam kromě něj patřili Jack Kerouac, Lawrence Ferlighetti, William S. Burroughs, Timothy Leary…) Allena Ginsberga (1926 – 1997) na první polopovolenou studentské slavnosti Majáles vzešel od spisovatele a překladatele z angličtiny Josefa Škvoreckého, načež se ho chytili vesměs čeští studenti ze židovských rodin, kteří jednak měli pro strach uděláno a jednak měli příbuzné v zahraničí a mohli tak celou věc zorganizovat (např. spoluzakladatel poetické kavárny Viola Jan Ostermann, pozdější novinář Tomáš Haas s manželkou Věrou, pozdější diplomat Karel Kovanda, Štěpán Gärtner, Karel Wiener a další). Básník na to slyšel – Evropa tehdy byla v kurzu.

Zatímco jeho beatnický „kolega“ Jack Kerouac jako syn Frankokanaďana, jehož mateřštinou byla francouzština, se v té době nacházel NA CESTĚ po zemi svých předků, keltské Bretani (kde letmo zjistil, že jeho příbuzným z bretonského baronského rodu Le Bris je i jiný „americký“ hrdina – francouzský herecký představitel filmového Vinnetoua: Pierre Brice), rodiče Allena Ginsberga pocházeli z ruského Pskova, Ginsberg se tedy pro změnu vydal hledat kořeny do východní Evropy. Nuže, jak už velí tradice, než se čeští fízlové vzpamatovali, měli Ginsberga (v krátké době už potřetí) v ČSSR – a navíc neseného na křesle krále Majálesu.

Stejně tak jako ten americký, ve Vietnamu válčící systém z pacifistických a ANTISYSTÉMOVÝCH beatniků zuřil, zuřil z jejich příslušníka Ginsberga i režim Antonína Novotného, jinak v té době docela sympaticky liberalizující. Ginsberg byl obratem vypovězen z republiky, studenti, na které během slavnosti bylo pro jejich obecnou známost „vidět“ (mj. herci Ladislav Mrkvička, Petr Čepek a Helga Čočková) byli vyhozeni z DAMU, organizátoři Ginsbergovy návštěvy byli všichni postupně donuceni k emigraci – ale Allen Ginsberg a jeho návštěva se stali jednak milníkem čs. liberalizace 60 let – a jednak básník stanul u zrodu oslňující (bohužel nám Čechům v zásadě neznámé) mezinárodní literárně-dramatické kariéry imunologa a básníka Miroslava Holuba (1923 – 1998), jehož fascinoval Ginsbergův způsob pronášení veršů spatra – a svého času se po jeho vzoru stal jedním z nejznámějších světových představitelů slam poetry. Své básně západnímu publiku přednášel před nabitými fotbalovými stadiony anglosaských zemí a jeho verši jsou v londýnském metru dosud popsány vagony.

Vzpomínali jsme na Vás, pane Ginsbergu, když jsme o 31 let později, 1. května 1996, pořádali první polistopadový Majáles v Čáslavi – jen my studenti, žádné nadnárodní bankovní ani limonádové koncerny (jak se to děje dnes; už zase bez svobody být sví, a už zase v nesvobodě, podmanění systémem tentokrát nikoli výběrově bipolárním, ale „jediným možným“, globálním):

„… a já jsem Král Máje

s vysokým krevním tlakem, cukrovkou, pakostnicí,

ztrhanými hlasivkami, ledvinovými kameny a usedlými brýlemi,

který si nasadil bláznivou korunu, jež hlásá:

Dost pitomostí, dost moudrosti,

dost strachu i víry v kapitalistické proužkované sako

a komunistické montérky

To není k popukání ta ztráta planety v příští stovce let…

…a já jsem Král Máje,

no bodejť, když mám slovanské předky a jsem buddhistický Žid,

který uctívá Nejsvětější Srdce Kristovo, modré tělo Kršnovo, rovná záda Rámova,

korálky Langovy, Nigerijce zpívajícího Šiva Šiva způsobem, který jsem já vymyslel,

a Král Máje je středoevropský titul, patřící mně v tomto XX. století …“

Úterý 13. května 2025: Zemřel jediný chudý prezident světa, (nejen) po manželce donkichot. Viva Iberoamérica!

Před třemi nedělemi zemřel argentinský papež z let 2013 – 25 Jorge Bergoglio, který jako první zásadově hlásal, že války vedou vojensko-průmyslové komplexy a žádal na nich mír a po státech žádal sociální práva pro lidi (ve Španělsku za covidu vymohl nepodmíněný základní příjem). Dnes navíc zemřel uruguajský prezident z let 2010 – 15 José Mujica, známý jako Prezident chudých, který své mladistvé ozbrojené marxistické bouřliváctví zkultivoval do této podoby: během svého prezidentství sice chodil v obleku (na rozdíl od jiného prezidenta, který si naopak během své funkce přivydělává, a tak má mj. tučné konto v Panamě), ale bydlel dále v domku v dělnické čtvrti Montevidea, jezdil starým Volkswagenem Brouk, 90 procent svého platu (který byl JEHO JEDINÝM příjmem) dával na charitu, a říkal:

„Vynalezli jsme tuhle věc zvanou zastupitelská demokracie, o níž říkáme, že je to většina, co v ní rozhoduje. A tak mám dojem, že my, hlavy států, bychom měli žít jako většina, a ne jako menšina.“

Jinde varoval před vizemi globálních oligarchů:

„V Sorosově vizi není žádná budoucnost, ve které by stálo za to žít. Toleruji lidi, co mají peníze, kteří milují peníze, kteří šílí po penězích. Ale od politiky bychom je měli oddělit.“

José Alberto Mujica Cordano byl původem Bask, tedy krajan bojovníka proti muslimským nájezdníkům do Evropy El Cida, ale také Ignáce z Loyoly, zakladatele řádu jezuitů (kteří v Evropě udělali i hodně zlého, ale v Jižní Americe se vzbouřili proti světské i církevní vrchnosti, aby zachránili vyhlazovaný indiánský národ Guaraní, čímž založili jihoamerickou tradici sociálních kněží Teologie osvobození), ba i nezdolné antifašistické odbojářky Dolores Ibárruri. Naštěstí po sobě zanechal filmový rozhovor s velkým bosenským režisérem Emirem Kusturicou El Pepe: Život na vrcholu (2018) – a také o 9 let mladší manželku, která v letech 2017 – 20 šířila i po jeho funkčním období jeho ideály jako viceprezidenka a mnoho Uruguajců by si ji přálo i za budoucí prezidentku (což se v minulosti v Jižní Americe již stalo v případě manželů Perónových…).

Mujicova vdova Lucía Topolansky Saavedra (nar. 1944) v sobě má polskou krev svého otce (v Jižní Americe v minulosti byli konzervativně levicoví Slované jako prezidenti vyhledávaní: v Brazílii Čech Kubíček/Kubitschek a Bulharka Rusevová/Rousseffová, v Chile i dnes vládně levicový Chorvat Borić – bohužel jsou tu ale i slovanští prezidenti orientovaní korporátpravicovo-globalisticky: jako v Peru polský globalista Kuczyński a v Argentině stejně orientovaný Italochorvat Javier Milei Lucich/Lucić). Příjmení exviceprezidentky-vdovy po matce – Saavedra – ovšem připomíná, že je taky z galicijského šlechtického rodu, z něhož pocházel i spisovatel Miguel de Cervantes y Saavedra – otec onoho archetypu, který nás učí neustále DONKICHOTSKY zkoušet i to, co se navenek zdá nemožné: neohroženého rytíře DONA QUIJOTA de la Mancha!

Přeji Uruguaji další donkichotskou prezidentku a vzdávám čest památce zesnulého papeže i prezidenta chudých, a všech ostatních velkých Iberoameričanů. Mysleme na ně ve chvílích, kdy budeme mít sklon věřit někomu ze Severoameričanů, Evropanů a Asiatů, co nám naopak vnucují svět, který konstatuji s Přemyslem Janýrem:

V Gaze probíhá genocida s brutalitou, která nemá v moderních dějinách obdoby. Izrael přestal snášet každodenní bombardování a na oplátku už půl druhého roku napadá, bombarduje a okupuje sousední státy. USA pronásledují ty, kdo proti tomu protestují a uvalují sankce na vyšetřovatele zločinů proti lidskosti. Ukrajinci musí umírat ve válce bez naděje na vítězství a platit za to USA, které je do ní nahnaly, z Ruska před touto válkou uteklo na 900.000 mužů. V Sýrii, stejně jako předtím v Libyi a Afghánistánu převzali s požehnáním Západu moc teroristé. V Rumunsku byly anulovány volby, v nichž byl demokraticky zvolen vrchnosti nepohodlný prezident, ve Francii, Rakousku, Německu jsou nejsilnější strany bojkotovány. EU zbrojí do války a vyhrožuje Twitteru a Metě, protože odmítají cenzurovat. Turecko má zákon o trestání zmínky o tom, že v letech 1915 – 18 na svém území vyhladilo 1,5 milionu Arménů a Asyřanů, ještě dnes ročně na svém území vyhladí několik kurdských „Lidic“, v roce 2018 (mimochodem: se schvalovací parafou druhého muže tehdejšího NATO – jeho vojenského velitele Petra Pavla) přestoupilo hranice a vyhladilo syrsko-kurdský Afrín, na začátku 20. let 21. století napadlo několik řeckých ostrovů a na pozemní hranici s Řeckem je vojensky donutilo přijmout několik tisíc ilegálů, které vnutilo na území EU. V roce 2023 pak ve spojení s Ázerbájdžánem po 2400 letech vyhnalo Armény z Náhorního Karabachu. To všechno je mu dovoleno, protože má druhou nejpočetnější armádu sdruženou v NATO...

Zdroje: Seznam.cz, Aktuálně.cz, Plus.rozhlas.cz, ČSFD.cz, FDb.cz, CineScope, Ota Hofman: Pan Tau a tisíc zázraků, Emil Kusturica: El Pepe, Jiří Moc: Seriály od A do Z (Lexikon českých seriálů), Přemysl Janýr: Jak se žije ve světě emocionální disonance?, autorova korespondence se zástupcem vedoucího oddělení Národního filmového archiv Mgr. Jaroslavem Lopourem a organizátory návštěv Allena Ginsberga v ČSSR Štěpánem Gärtnerem, Karlem Wienerem, Hanou Wienerovou a Františkem Safertalem

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Otto Šimánek,